You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Poslední symfonie - 18. kapitola: Nedokonalí lidé

24. července 2018 v 19:53 | Lotte |  Poslední symfonie
Pohřeb Leopolda II. apatickou Nannerl míjel. Nehledě na to, že mrtvý panovník, který sotva stačil zrealizovat své reformy, už málokoho zajímal. Všichni se teď samozřejmě bavili jen o Františkovi I., jeho nejstarším synovi a nástupci. Nannerl od svých žaček zaslechla, že veřejnosti nastavuje vlídnější tvář než jeho otec, ale jak Antonio prorokoval, hudbě ani divadlu příliš nepřál. Ale ne že by na tom zvlášť záleželo. Nannerl se ponořila do své práce ještě horlivěji než kdykoliv předtím a plánovala si své dny tak hekticky, jak jen mohla. Když se nebyl čas zastavit, nebyl čas přemýšlet. Postřehla, že Constanze nejspíš převzala podobnou strategii. Teď, když jí Antonio nekompromisně zatrhl veškeré aktivity týkající se Rekviem, s rázností sobě vlastní se pustila do třídění Wolfgangovy hudební pozůstalosti. S prací jí příležitostně pomáhali někteří z Wolfgangových studentů, případně i Aloisie. Nannerl se naproti tomu neustále vymlouvala na své vyučování, únavu, nevolnost - zkrátka cokoliv, aby se toho nemusela účastnit, a Constanze ji brzy přestala žádat o pomoc. Sice se tvářila ukřivděně, ale nic neřekla.
Jakmile se podařilo najít něco hodnotného, kopie díla okamžitě putovaly do nejbližšího ochotného vydavatelství. Constanze začala s nově nabytým sebevědomím a finanční jistotou hned po skončení státního smutku organizovat vzpomínkové koncerty na Wolfiho počest, které se poměrně záhy proslavily, protože na nich zpívala Aloisie, která tou dobou už platila za velkou primadonu.
Ale ani s tím Nannerl neměla nic společného. Mozart se teď hrál víc, než kdykoliv předtím, ale Nannerl se od toho všeho distancovala.
Dům byl toho dne prázdný, protože všechny Weberovy včetně Aloisie vyrazily do města kvůli nějakým organizačním záležitostem jejich koncertů a Nannerl s nimi přirozeně nešla. Vymluvila se, že má spoustu práce s přípravou svých hodin, ale to byla samozřejmě lež. Ve skutečnosti nastalo přesně to, čeho se celé měsíce nejvíc bála - volný čas a nic, co by rozptylovalo její myšlenky. Situace zrovna tak hrozivá, jako horečnaté okamžiky, které zažívala před usnutím.
Dnes to bylo ještě horší než obvykle a příčinou byla malá, rozpadající se knížečka, kterou si tiskla k hrudi, zatímco bezcílně posedávala na schodišti pod Wolfiho starým bytem. Ani nevěděla, jak se tu zase ocitla, ale tak to bývalo vždycky. Bylo to, jako by se probudila z hlubokého zamyšlení, či příliš živého snu a zas a znovu se našla sedět na tom stejném bezútěšném místě. Bylo to stejné, jako toho dne, kdy ji Antonio objevil dezorientovaně pobíhat v parku...vzdychla a potřásla hlavou. Už zase ji zrazovaly vlastní myšlenky.
Zaslechla kroky stoupající po schodech a přitiskla obličej ke kovovému zábradlí, aby se podívala, kdo to je. Jako by to vycítil, v tu samou chvíli k ní o poschodí níž vzhlédly velké hnědé oči.
"Antonio," zablekotala překvapeně.
 

Poslední symfonie - 17. kapitola: Dokonalá hudba

30. června 2018 v 12:58 | Lotte |  Poslední symfonie
Do premiéry Rekviem zbýval přesně měsíc a Constanze od Společnosti přátel hudby dle dohody obdržela zálohu ve výši jejího závazku vůči hraběti von Walseggovi.
Antonio se u nich od jeho poslední návštěvy neobjevil, ale vyměnil si pár dopisů s Constanze, podle které všechno probíhalo "hladce".
Tomuto shrnutí situace ovšem neodpovídal Antoniův rozlícený výraz, se kterým se jednoho dne vřítil do jejich bytu.
"Paní Mozartová," pronesl s těžce potlačovaným vztekem po výměně úvodních zdvořilostí, "je pravda, že jste pruskému králi prodala osm...osm kopií Rekviem?"
Nannerl o tomhle slyšela poprvé a vytřeštila oči.
"Copak se odmítají nabídky od králů? A pak - Mozart se teď díky mě hraje v Prusku - na královském dvoře navrch!" Constanze zvedla bradu a složila si ruce do klína. "A vůbec, nelíbí se mi váš tón, pane dvorní kapelníku."
Antonio pootevřel ústa a chvíli na ni němě zíral. "Paní Mozartová," začal znovu, "vy jste ty kopie prodala ještě předtím, než jste hraběti von Walseggovi vrátila jeho zálohu, a zároveň potom, co jste se mnou a Společností přátel hudby uzavřela smlouvu o uvedení Rekviem," roztržitě si protřel cukající oko, "porušila jste hned dvě smlouvy zároveň, a to už je docela výkon."
Constanze vstala z křesla. "Záloha von Walseggovi je už splacená. A vám Rekviem nepatří - pouze ho jednou uvedete," odvětila chladně.
"Vaše překrucování práva je fascinující," vybuchl Antonio frustrovaně. "Ne, Rekviem mi nepatří, ale způsob, jakým s ním vynakládáte vy, se pohybuje na hraně. Ve smlouvě se Společností přátel hudby je jasně formulováno, že uvedení v Kostele svatého Michala bude první a exkluzivní. Teď, když osm kopií Rekviem putuje do Pruska, nemůžu být řeč ani o prvenství, ani exkluzivitě, že ne?"
Constanze přešla těsně k němu a Antonio srdnatě čelil jejímu horoucímu pohledu. "Přišel jste, abyste mi vyčinil, nebo pohrozil právními důsledky?"
Antonio otráveně naklonil hlavu. "Četl jsem ten text, který jste dala do tisku, ve kterém ve zkratce tvrdíte, že všichni, co se na vás pokusí vymáhat dluhy vašeho manžela, jsou nemorální a bez duše a tak podobně," zavrtěl hlavou, "rovněž vím, že na vás jeho dluhy do této chvíle skutečně nikdo nevymáhal. Velice jsem vás podcenil, paní Mozartová. Nicméně na mě tyhle taktiky laskavě nezkoušejte. Prodala jste pruskému králi Rekviem, dobrá, budiž, ale ukončete svoji korespondenci s panem Härtelem, buďte té základní lidské slušnosti. V naší smlouvě je výslovně řečeno, že Rekviem do prvního uvedení Společností nesmíte nechat vydat. Co vzápětí uděláte? Začnete shánět kontakt na vydavatele," Antonio se uchechtl.
Constanze zamrkala a ustoupila od něj. "Jak to víte?" zeptala se tiše.
"To je moje hřiště, na kterém si hrajete, paní Mozartová," zavrčel Antonio, "já podcenil vás, ale i vy mě."

Mark Seibert a Thomas Borchert na hostování v Rusku

28. června 2018 v 23:29 | Lotte |  Bal Vampirov


Mark Seibert a Thomas Borchert přijali nabídku na limitovaný počet hostování v roli hraběte Krolocka v Balu Vampirov/Tanz der Vampire v Petrohradu. Kvůli malému času na zkoušky a celkové náročnosti své party zpívali v němčině, takže svět ochudili o ruštinu s německým přízvukem. A všechna čest představitelkám Sáry, které v Totale Finsternis musely soustavně přepínat z ruštiny do němčiny.
Toto hostování zároveň doplnilo velkou muzikálovou mezeru a totiž zoufalý nedostatek videí Marka v roli hraběte.
Co mě na těchto videí ale stejně bavilo nejvíc, byly ty komické situace, které vznikaly z dvojjazyčné inscenace. V mluvených dialozích a zvlášť ve Vor Dem Schloss to bylo úsměvné. Hlavně v pasáži, kdy se profesor představuje a přejde do němčiny, aby mohl říct, že je "aus Königsberg" což vyvolalo smích a následný potlesk. Bylo vidět, že si to herci užívali, bylo to pro ně zpestření a občas se bavili spolu s diváky. Vyvolávalo to takovou milou atmosféru.
Celkově za tenhle projekt moc tleskám, vážně jde vidět, jak ruský muzikál pomalu ale jistě srovnává krok s evropským trhem.
 


Poslední symfonie - 16. kapitola: Černý posel

23. června 2018 v 14:41 | Lotte |  Poslední symfonie
Z nebe padaly husté provazce deště, ale Nannerl to bylo jedno. Místa, kterými procházela se zdála povědomá, ale nedokázala je zařadit. Je ve Vídni, ve městě, které jí vzalo bratra, víc vědět nepotřebuje.
Z vlasů a klobouku jí crčela voda a ve střevících měla hotové jezero, takže tady musela bloumat už dlouho. Možná i několik hodin. Nedokázala si vzpomenout. Nechtěla si vzpomenout. Takhle to bylo dobré, takhle to nebolelo.
Nebe proťal blesk a osvítil holé větve stromů. Říká, se že za bouřky by se pod stromy chodit nemělo. Ale i to bylo ostatně jedno.
Hlasité zahřmění jí kohosi připomnělo. Ale koho? Někoho důležitého. Ale Nannerl se nechtělo věřit, že na tomhle světě ještě zůstává něco důležitého.
Kde se pořád berou ty stromy? Proč se jejich větve tak zuřivě kymácí? Vztahují ruce, modlí se, zoufají si. Všude ty holé stromy. Podzim z nich serval všechnu zeleň a život. Zbyly jen kostry.
"Proboha, proboha, Nannerl!"
Někdo ji sevřel v drtivém objetí. Z hlasu mu čišela úleva. Někdo důležitý.
"Nannerl, podívejte se na mě," prosil ji. "Prosím vás, řekněte něco. Jste celá promáčená. Nannerl, prosím. Cara mia, podívej se na mně."
Její skelné oči konečně zaostřily na obličej před sebou. Jeho hlas zněl tak zoufale a to ona z nějakého důvodu nechtěla.
"Antonio," zašeptala mělce.

Jarní a letní kabátky Lottelandu

22. června 2018 v 16:19 | Lotte |  By the Way
Jak jste si asi od včerejška už všimli (protože sem jistě v očekávání nového článku nedočkavě chodíte každý den, hahaha), nastal čas letního kabátku!
Ale než jeden začne o létu, musí aspoň zmínit jaro. A já za celou dobu, co jsem měla jarní kabátek, nenapsala kabátkovací článek. Dostalo se to do bodu, když už mi to bylo trapný a tak jsem počkala na ten letní a řekla si, že to sfouknu dohromady.


Takže ten jarní byl v odstínu starorůžové (tuším, že tak se té barvě říká, ne?), což bylo myslím úplně poprvé v historii Lottelandu! *Wo-hoo*
Měl velice delikátní zdobný font menu, který se báječně hodil k tématu - nenaplněné lásky lorda Melbourna a královny Victorie. Mého OTP, nad kterým jsem *možná* uronila pár slz. Ti dva byli ten pravý milostný příběh Victorie. Albert kdo? (Odlišujeme zde historické osobnosti a seriál, *samozřejmě*.)


Poslední symfonie - 15. kapitola: Judicandus homo reus

16. června 2018 v 17:14 | Lotte |  Poslední symfonie
Wolfgang se o necelé dva týdny později vzchopil natolik, aby vstal z postele, ale Nannerliny starosti to ani zdaleka nezaplašilo. Vyčítala si, že doposud jeho indispozici odbývala, protože ji považovala za nastydnutí a oháněla se přitom nesčetnými zkušenostmi s jeho chatrným zdravím.
Wolfi měl nateklý obličej a pohled jeho očí podivně zesmutněl, jako kdyby věděl něco, co ostatním zůstávalo ukryto. Do Divadla na Vídeňce se už nevrátil a provoz Kouzelné flétny plně přenechal na Emanuelovi Schikanederovi.
Nannerl se ulevilo, že se konečně zřekl vyčerpávající práce, ale děsila ji jeho nečinnost. Wolfgang byl živel, který nikdy nesměl stát na místě.
Když se Wolfgangovi udělalo natolik dobře, že byl ve stavu opouštět dům, začala znovu vyučovat. Její první hodina byla symbolicky u komtesy Steinmannové a bylo to zároveň i jejich poslední setkání, protože komteska se už za týden vdávala a stěhovala do Mannheimu.
Zrovna ve spěchu sbíhala očividně dlouho nemyté schody, aby na hodinu vůbec stihla přijít včas, když div nevrazila do zlověstně vyhlížejícího muže ve splývavém plášti a třírohém klobouku.
"Odpusťte," pronesl hrdelním hlasem a uklonil se, "kde mohu naleznout pana Mozarta?"
Nannerl ho přejela zkoumavým pohledem. "O dvě poschodí výš, pane. V jaké záležitosti přicházíte?" zeptala se znepokojeně.
"Obávám se, že to mohu probrat pouze s ním. Děkuji," muž se znovu poklonil a s dramatickým švihnutím pláště jí zmizel z dohledu.
Nannerl se za ním zmateně ohlédla, ale neměla čas nad ním přemýšlet a rychle pokračovala dál.

Lottiných TOP 15 z MOR na Dailymotion

13. června 2018 v 20:17 | Lotte |  Mozart, l'opéra rock
Mám pocit, že jsem už dlouho nemluvila o Mozartovi, co takhle článek o Mozartovi, dlouho tu nebyl Mozart. Mozart. Mozart. Mozart. :D

Už jsem udělala článek Lottiných top 11 z MOR, ale to byla videa z Youtube.
Co takhle článek o DALŠÍCH Lottiných top z MOR, ale tentokrát z Dailymotion?
Vůbec jsem předtím o existenci Dailymotion netušila, ale když už jsem se tam jednou prokousala, dost jsem se tam vyřádila. Hehe.


Mozart l'Opera Rock v roce 2018

13. června 2018 v 12:08 | Lotte |  Mozart, l'opéra rock
MOR není zase tak pasé, jak by se mohlo zdát. Ještě v lednu tohoto roku běžela tour produkce v Asii a už se plánuje další (kde svoji účast z původního obsazení zatím potvrdil jen Mikele).
Když už jsem přestala doufat, že by se snad objevila nějaká videa, tak jsem narazila na Youtube kanál, kde nějaká dobrá duše nahrála videa ze Shanghaje! A nahrála výhradně Salieriho scény. Ten člověk ví what's up.



Dovolte mi tedy, abych článek uvedla třemi stádii Florentova Salieriho:

1. Emo Salieri - Salieri je emo pořád, to se rozumí, ale v období prvního roku existence muzikálu = období emo patky a černě nalakovaných nehtů, byl extra emo.
Myšlenkové pochody tohoto Salieriho by nejlépe vyjádřilo: "???!!!!"
Byla to nejmladší verze Salieiho (překvapivě) a jak Bára krásně řekla, prostě to s ním všechno házelo ode zdi ke zdi.
Nebo jak by se krásně řeklo v angličtině: mess.
Ten člověk byl mess.
Loveable mess.

2. Dlouhovlasý Salieri - Salieri z dlouhovlasého záznamu je sice starší o pouhý rok, ale přesto tak nějak vyzrál. Pořád je emo a pořád je mess, ale už si trochu lépe uvědomuje, co se s ním děje. Toto poznání mu absolutně v ničem nepomohlo, ale ubralo to na jeho zběsilosti. Už zuřivě nepobíhá po jevišti, ale hroutí se na podlahu se slzami v očích.
S vlasy pryč z očí navíc vyniká neúnosná síla jeho psího pohledu. Btw.

3. Naštvaný Salieri - poprvé jsem se k nějakému materiálu z Asie a Florentovy nejnovější interpretace dostala před pár měsíci. Jsem v kontaktu s pevným jádrem MOR fanoušků, kteří jsou s muzikálem od samých začátku v roce 2009, a ti mi poslali audio jednoho z představení.
A mě šokem málem vyletěly sluchátka z uší.
To byla čistá n-e-n-á-v-i-s-t. Florent svoje repliky neodříkával, on je odsekával, on všechno nenáviděl. Dokonce i to ikonické procítěné "sublime" přímo zavrčel.

Poslední symfonie - 14. kapitola: Kouzelná flétna

9. června 2018 v 17:21 | Lotte |  Poslední symfonie
Brzy po premiéře Velkorysosti Titovy nastal čas návratu do Vídně. Ještě před pár dny to byl okamžik, na který Nannerl čekala jako na smilování, ale teď z Prahy odjížděla ještě zmatenější a rozpolcenější, než přijížděla.
Od noci, kdy políbila Salieriho, se s ním nesetkala. Nevyhýbala se mu, ale jednoduše nebyla příležitost. Nebyla si jistá, jak se k němu po tom všem chovat a bojovala s pocity úzkostných rozpaků. Připadalo jí, jako by ta jedna pražská noc byla začarovaná a její křehké kouzlo prasklo jako mýdlová bublina hned následujícího rána. Pronásledoval ji Salieriho šokovaný výraz, když se mu vrhla kolem krku a políbila ho. Stačilo by tak málo a nic z toho by se nestalo, ale zvláštní souhra okolností je tu noc přivedla k sobě. Nemělo se to stát, ale zároveň se nemohlo stát nic jiného.
Wolfgang z Prahy přijel nemocný a jeho první kroky ve Vídni vedly k lékaři. Jednalo se o nachlazení, na které dostal předražené léky, které v podstatě spolkly podíl z Velkorysosti Titovy.
Wolfi býval často nemocný už od raného dětství, což jejich otci sloužilo jako další z mnoha záminek, proč ho úzkostně kontrolovat a střežit každý jeho krok. Nannerl si teď bez něj nevěděla rady a měla podezření, že Wolfgang poněkud zneužívá dávkování onoho záhadného léku. (Když se doktora zeptala na podrobnosti, se shovívavým úsměvem ji poklepal na rameno a blahosklonně odvětil, že je to pro ni příliš komplikované.)
Wolfi byl nicméně na lůžko upoutaný jen krátce, a ač bledý, brzy se vrátil zpět k práci a dokonce omezil pití. Nebyl sice ještě úplně ve svojí kůži, ale podobnými nemocemi prošel už mnohokrát a všechny projevy starostlivosti odmítal.
Bylo to tehdy, kdy do jejich života vstoupili manželé Schikanederovi.

La Légende du roi Arthur

8. června 2018 v 15:43 | Lotte |  Lotteland
Ráda bych přesvědčila (vás i samu sebe) že ještě umím psát o něčem jiném, než o MOR.
Takže: tady máte článek o tom nejhorším zatraceném muzikálu na světě, nemáte zač!

Důvod, proč jsem se na Artuše dívala se jmenuje Florent Mothe. Budeme k sobě už od začátku upřímní. Sledování tohoto muzikálu jsem dlouho odkládala, protože kdykoliv jsem z něj něco uslyšela nebo uviděla, řekla jsem si "meh" případně "COŽE?" a vrátila se k Salierimu, což je opravdu to nejlepší co můžete udělat.
Trpěla jsem za vás a podívala se na Artuše, takže vy nemusíte.


Kam dál