You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 31. kapitola

Středa v 16:26 | Lotte |  The Dreamcatcher
Byla půlnoc, ale dům doktora Colliera od té doby, co v něm Ferdinand málem zabil už třetího panovníka v řadě, nikdy nespal. Domem se bez přestání ozývaly tiché hlasy, rázné vojenské kroky, klapání dveří a útočiště samotářského doktora pod náhlým náporem desítek lidí skřípalo a naříkavě úpělo.
Mercy byla nekonečně unavená, ale nemohla spát. Seděla na posteli v místnosti zalité mrtvolným měsíčným svitem a prázdnýma očima zírala z okna. Tak tady to bylo, ten okamžik polapení Ferdinanda. Přemýšlela, jak se cítí, hledala v sobě pocit úlevy, radosti, čehokoliv, ale vlastně necítila nic. Postavil ji před morální dilema, bavil se na její účet, tak neochvějně jistý vítězstvím. Vůbec se jí nebál, nepociťoval ani setinu teroru, kterou do jejího života vnesl on.
Čas kolem ní se zastavil stejně, jako když byla rusalka. Tehdy to bylo proto, že ve svém nitru objevila veliký, barevný, vzrušující svět, ve kterém byl čas irelevantní. Teď, na druhou stranu, to bylo proto, že byla rezignovaná, apatická, její duše byla pustá.
"Ale já vás varoval," pronesl jemně hlas, který okamžitě poznala, "říkal jsem vám, že je veliká škoda opustit své rusalčí sestry. Jak osudové se zdálo vaše setkání, jejich vzácná přízeň - bylo to, jako by vám bylo souzeno, stát se jednou z nich. Já vás varoval, že až se stanete unavená životem, zestárlá jeho starostmi, nebudou vás chtít."
Mercy Wolanda pozorovala s kamenným výrazem v obličeji, ve kterém se navzdory faktu, že se jí v ložnici zjevil ďábel, nepohnul ani sval.
"Bylo by to tak krásné. Tak snadné a osvobozující. Ale taky zbabělé a sobecké," hlesla po chvíli ticha, během kterého upřeně sledovala tvrdé, ale zvláštně pohledné rysy ďáblova obličeje.
 

Lottin (ne)divadelní deníček: Spící krasavice

12. října 2017 v 17:08 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček

Brno se po dvaceti letech znovu dočkalo své inscenace Spící krasavice, která se tak na repertoáru NdB zařadila po bok dalších nesmrtelných baletů od Čajkovského, Labutího jezera a Louskáčka. Spící krasavice je po technické stránce jeho nejnáročnější balet, protože se v jeho precizní čistotě neschová žádná chybička a nastudování díla je tak podle slov uměleckého šéfa Mária Radačovského, zvýšení prestiže baletu NdB.
Pro mě osobně je Šípková Růženka pohádka, při které mi lehce vlhnou oči, protože to byl v dětství můj nejoblíbenější příběh.
Mé malé já by zaplesalo, ačkoliv musím říct, že jsem díky této snové inscenaci příběh prožívala zrovna tak intenzivně, jako když jsem byla dítě, ne-li ještě silněji. A navrch jsem měla opravdu skvělé místo ve druhé řadě, což bylo štěstí, se kterým jsem ani nepočítala, jelikož jsem si lístky kupovala na poslední chvíli.

Lottin (ne)divadelní deníček: Dotkni se vesmíru a pokračuj

9. října 2017 v 20:47 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček

Málokoho by asi napadlo, že jeden z nejvýznamnějších současných dramatiků je teoretický fyzik, který se navrch vyžívá v mystifikaci diváků. Pod své hry se pojmenovává tak, jak se mu to hodí k atmosféře dané inscenace a k novému jménu si vymýšlí i trefný životopis a internet i divadelní programy jsou tudíž zahlceny nepravdivými informacemi o tomto autorovi. A on z toho má nejspíš bžundu.
Nicméně pod Dotkni se vesmíru a pokračuj se René Levínský podepsal svým vlastním jménem - Národní divadlo v Praze, které si od něj hru objednalo, chtělo nahlásit jméno autora ještě před napsáním hry, tudíž nevěděl, jaký pseudonym se k dílu bude hodit.
 


My Petersburg, We'll Go From There, Journey To The Past - Christy Altomare, Derek Klena, John Bolton

8. října 2017 v 18:17 | Lotte |  Video týdne
Obsazení Anastázie se zúčastnilo promo akce, na které zazněly ústřední písně muzikálu. Audio u tohoto videa bohužel není kdovíjaké, okolní ruch je hlasitější, než samotný zpěv. To ale na úžasnosti tohoto obsazení vůbec nic neubírá. :)
Jo a ten zvyk amerického publika začít výskat a tleskat během závěrečných tónů mě docela štve. Vždyť pak neslyší nejlepší část, proboha. :D

Krásný nový týden, snad se v říjnu s blogem trochu polepším. :)



Design "Anastázie"

7. října 2017 v 20:52 | Lotte |  By the Way
Ačkoliv se vám tak může zdát z mojí blogové aktivity (hahaha), tak s Lottelandem nekončím. Ale září bylo...ne právě zářné. Po stránce časové, psychické i zdravotní. Takže do října vstoupím silnější, než kdykoliv dřív! (Sakra, to už je sedmého? Jak se to stalo?).
Tahmed narozdíl ode mě nezahálela a nastavila mi nový kabátek, i když jinak byl blog ve velkém podzimním spánku a za to jí děkuji. Na mé přání mi vytvořila kabátek s Anastázií, kterému vévodí krásná Christy Altomare v pozadí s magickou scénou Once Upon A December, ze které mi vždycky zaručeně běhá mráz po zádech.
Barevně je kabátek laděný příhodné královské modři a růžové (postupný přechod mezi oběma barvami v menu je moje oblíbená věc) a odklání se tak od obvyklých ponurých barev, které na podzim většinou vybíráme, ale zároveň to není světlý design - zkrátka takový krásný přechod od léta k zimě, což je perfektní.
Tahmed tímto opět děkuji za skvělou práci. :)


Lottin (ne)divadelní deníček: Pravidla slušného chování v moderní společnosti

18. září 2017 v 20:59 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Pravidla slušného chování v moderní společnosti je opera, kterou si Národní divadlo Brno objednalo přímo na míru od Jiřího Adámka a Michala Nejtka. Titul díla je věřím velice výmluvný, ale zároveň se děj a atmosféra díla o to hůře popisuje.
Opera vychází z díla francouzského autora Jeana-Luca Lagarce, které pojednává o pravidlech etikety z 19. století a tudíž pravidla, se kterými vás trojice dam za doprovodu gentlemana seznamuje (Marta Reichelová, Daniela Straková-Šedrlová, Jitka Klečanská a Josef Škarka), zdaleka nejsou ta, která dnes ještě uplatňujeme (když vás nechce váš vyhlédnutý idol, žádám vás, nechoďte kvůli tomu do kláštera - to bude dobrý, fakt). Rozpor v názvu diváky ostatně připravuje na myšlenku díla, které hojně pracuje s absurditou.

Mezi zpěváky panovaly pozoruhodné vztahy - Marta Reichelová a Josef Škarka k sobě zřejmě chovali jistou náklonnost, která však byla poněkud cynická a plná frustrace, zvláště z jeho strany. Pan Škarka a Daniela Straková-Šedrlová kolem sebe zase opatrně přešlapovali s ostražitou rezervovaností až nepřátelstvím a Jitka Klečanská představovala ženu, která tak docela nezapadá, nemá dostatečné finanční zabezpečení a postavení a tudíž se snaží přátelit se všemi a případně z toho něco vytěžit (to bylo zvlášť názorně ukázáno na scéně, kdy si dvě dámy koupaly nožky v akváriu a na ni už nezbylo místo. Obezřetným posunováním se blíž a nenápadnými úsměvy se ale nakonec dostala k vodě i ona a zbylé dámy to se shovívavými, ale přezíravými úsměvy tolerovaly).

Představení bere na cestu lidským životem: narození, křtiny, námluvy, zásnuby, svatba, manželský život/vdovský život, úmrtí. Mimo pěveckou čtveřici v inscenaci figuruje i herec (Petr Vančura), který představoval nevyzpytatelnost života, na kterou se nedají uplatnit žádná pravidla, případně snad i touhu po svobodě od jejich nesmyslností - interpretací může být jistě víc, tohle představení vám svoje poselství neservíruje na stříbrném podnose.
Herce vidíme ať už jako papeže, který přišel poklidit v místnosti, rozprášit osvěžovač vzduchu a pojíst sushi, nebo přijde oblečený v tylové baletní sukni a s nesmělým pohihňáváním na jevišti posvačí, případně si jako kovboj přijde rozdělat oheň pod televizí. Nejvýmluvnější byla jeho úloha nevěsty, která ještě ve svatebních šatech vyfasuje hrnec.

Lottin (ne)divadelní deníček: Hrabě Ory

14. září 2017 v 19:11 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Novou divadelní sezonu jsem velice natěšeně začala Hrabětem Orym, který premiéroval v sezoně předcházející.
Rossiniho dnes už méně uváděná opera pojednává o vděčném tématu nemravného aristokrata, před kterým si žádná žena či dívka nemůže být jistá.
Hrabě Ory se v přestrojení za kazatele snaží uloupit srdce krásné Adély. Ta se však spolu se zbytkem místních žen neprodyšně uzavřela ve svém hradu - v této verzi v motelu, protože přísahala, že zachová "vdovství", dokud se její bratr nevrátí z křížové výpravy - v této verzi z ragbyového zápasu.
Ory se však nehodlá tak snadno vzdát a tak se spolu se svými přáteli přestrojí za jeptišky a za kruté bouře se vetřou do Adélina motýlku a prosí o přístřeší, které jim nakonec poskytne.
Tam se Ory nadále pokouší o Adélu, ta je však zmatená, proč se "sestra Colette" chová tak podivně.
Do motelu dorazí Isolier, páže Oryho, aby ženám oznámil, že všichni jejich muži jsou v bezpečí a na cestě domů. Adéla Isolierovi prozradí, komu poskytla azyl a chytré páže okamžitě pozná, kdo se skrývá za ctnostným přestrojením.
Isolier se převlékne za Adélu, do které je už dlouho po uši zamilovaný, a Ory tak za temné noci pážeti nevědomky vyznává horoucí city. Trapnou situaci zachrání příchod vítězných manželů, před kterými falešné jeptišky urychleně prchnou. Během bouřlivého vítání se ztracenými muži, si Adéla uvědomí, že jí už nic nebrání opětovat Isolierovu lásku.

Jak už jste z mého naznačování pochopili, děj byl přesazen do jiného časového období, konkrétně do padesátek, soudě dle účesů a velkých sukní. Během představení mě napadlo, že ač to zavdalo záminku pro krásné retro kulisy a barevné kostýmy, které ladily s odlehčeným tématem, přece jen už těch operních zasazeních do padesátek začíná být trochu moc. To, co mi ještě minulou sezonu připadalo ohromně originální, začíná být rutina.
Ale uznávám, že to zavdalo příčinu ke gagu na konci, kdy jsme očekávali chrabré bojovníky z Palestiny a oni tam naběhli ošerpovaní hráči ragby a házeli si míčem. Ze začátku jsem brblala, že to jde proti libretu a nedává smysl, ale zpětně to vlastně oceňuju, protože to komediálnímu účelu posloužilo ještě lépe, než chrabří rytíři - v případě této konkrétní inscenace.

Labutí jezero - Black Swan pas de deux

10. září 2017 v 18:21 | Lotte |  Video týdne
Já vím, že dát baletní video týdne je značný odklon od obvyklého, ale prostě proč ne. Měla jsem náladu na balet. :)
Vybrala jsem svoji oblíbenou část z Labutího jezera a fun fact (ne tak úplně "fun") - tohle pas de deux mě mimo jiné inspirovalo v mé fanfikci, konkrétně při psaní Wolandova plesu. Zajímavá kolize světů, já vím. :D

Přeji krásný nový týden. :)



Lottin (ne)divadelní deníček: srpen 2017

10. září 2017 v 18:06 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Sprnový článek bude short and sweet, protože se opravdu nic moc nedělo. :D

image host

Konec léta jsem spolu se svými úžasnými spolužačkami oslavila na chatě jedné z nich. Byly jsme v téměř stejné sestavě jako při naší poslední malé knihovnické párty a bylo to tuze príma. Tohle je jedna z mála zveřejnitelných fotek. :D

Oznámení obsazení americké tour Love Never Dies

9. září 2017 v 18:41 | Lotte |  Obsazení Love Never Dies v americké tour
Oznámení obsazení americké tour Love Never Dies na sebe sice nechalo dlouho čekat, zato se ale vytasilo s hvězdným a nečekaným castem.


V titulní roli se objeví Gardar Thór Cortes, který se do role vrací po účinkování v Hamburku.
Gardar pochází z Islandu, jeho tatínek Gardar Cortes Snr byl světově uznávaným tenorem, který založil Islandskou operu, Školu zpěvu v Reykjavíku a rovněž orchestr v Reykjavíku.
Jeho anglická maminka Krystyna byla koncertní pianistka, která vystudovala Royal Academy of Music v Londýně.
Jeho sestra Nanna Maria je operní soprán, jeho bratr Aron Axel zase baryton.
Aneb jak vidíme, v jeho rodině hudba vždy hrála hlavní roli.
Ve třinácti letech hrál hlavní roli v islandské televizní sérii Nonni and Manni, která byla velmi úspěšná v Evropě.
V osmnácti letech se rozhodl, že se chce stát zpěvákem, čtyři roky studoval na škole jeho otce v Reykjavíku a poté získal stipendium na Univerzitě hudebních a dramatických umění ve Vídni, ale po šesti měsících odešel, aby studoval soukromě s profesorem Andrejem Orlowitzem v Kodani.
V roce 1999 působil ve West Endu v roli Raoula, kde podle vlastních slov docela náhodou objevil rozsah svého rejstříku, když jeden večer zazpíval ostré c, ani sám nevěděl jak (říká se tomu ostré c? Překladám z angličtiny a nerozumím těmto věcem, opravte mě :D), čímž šokoval i svoji Christine, která mu dokonce prý zašeptala: "To jsi vážně zpíval ty?"
Když mu poté nabídli ve FO prodloužit smlouvu, zamítl, protože si uvědomil, že se chce věnovat opeře a začal studovat na Royal Academy of Music, kde v té době studovaly i jeho sestra a Katherine Jenkins.
Po absolvování pracoval všude napříč Evropou, hrál hlavní tenorové role v operách od Verdiho, Rossiniho a Donizettiho, ale působil třeba i v Oklahomě! od Rodgerse a Hammersteina.
Gardar rovněž hojně koncertuje s mnoha hvězdnými kolegy a v roce 2011 hrál Passarina ve výročním představení na počest pětadvaceti let Fantoma Opery v Royal Albert Hall a má dvě alba pod názvy Cortes (2005), When You Say You Love Me (2008).

Kam dál