You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Lotteland 7th Anniversary

19. listopadu 2018 v 16:55 | Lotte |  By the Way

Bývaly časy, kdy jsem kolem blogových výročí nadělala menší poprask ve stylu oscarových děkovných proslovů, a teď jsem se dostala do fáze, kdy jdu po ulici a zničehonic mě napadne..."Je listopad. Za chvíli je zkouškový. To je ale v háji." a po chvíli...."Počkat, listopad...propásla jsem výročí na blogu. Kolikáté vůbec?" *Chvíle přemýšlení. Rezignace. Nevzpomenu si.*
Můj život je momentálně moc šílený a nebohý Lotteland je utlačován.

Takže...po náhledu do archivu zjišťuji, že výročí je to sedmé.
Děkovné proslovy už dělat nebudu.
Ti asi tři lidi, co mi sem stále chodí a ozývají se, vědí, kdo jsou, a já jsem jim vděčná. Merci beaucoup! (Držím téma s kabátkem, rozumějte.)
A toť asi vše.
Připijme si na vidinu desítky.

V šestnácti letech mi tahle výročí připadala ohromně skvělá. Teď už jen spíš tak nešťastně pozoruju, jak spolu s blogem stárnu i já, abych tak krutě upřímná byla.
(Ježišmarjá, v šestnácti. V šestnácti.)

Omlouvám se. Na tom pesimismu zkouším pracovat. Vážně.
 

Saintclairova vila - 3. kapitola: Stojí pod oknem

5. listopadu 2018 v 20:14 | Lotte |  Saintclairova vila

Sára s lenivě zakloněnou hlavou pozorovala bílý strop kanceláře doktora Prescotta. Všechny medicínské prostory Saintlairovy vily byly sterilně bílé a silně zapáchaly po dezinfekci. U doktora Prescotta to ale vonělo po dřevité kolínské a vyčpělém cigaretovém kouři.
Že by vzorný doktor pokoutně skrýval takový zlozvyk a ona si toho za celou tu dobu nevšimla? To by ji mile překvapil. Sklonila pohled a vyhledala pohledem mladého doktora, který právě jemnými dotyky kontroloval její kotník. Už to bylo hezkých pár měsíců, co ji o pohledného muže přešel veškerý zájem. Byl upjatý a nudný a občas se dokonce projevoval až směšně stydlivě k opačnému pohlaví, což ji zprvu bavilo, ale teď nad ním kroutila očima. Copak se nikdy neviděl v zrcadle?
Doktor Prescott se s tichým povzdechem narovnal. "Noha by už měla být v pořádku, ale snažte se trochu šetřit, Sáro. A když říkám šetřit, mám tím na mysli, abyste se chovala civilizovaně a nelezla po stromech."
Sára znovu zakoulela očima.

Lottin (ne)divadelní deníček: Amadeus (tj. Milovaný Bohem)

26. října 2018 v 15:33 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Podařil se mi zázrak a sedm minut před začátkem představení jsem se vetřela na snad nejrychleji vyprodávaný titul v Brně. Šťastná hvězda přece jen zasvítila a já konečně viděla Amadea v Huse na provázku.


Při popisování svých dojmů začnu s Wolfim - ostatně jak příznačné, kým jiným.
V této inscenaci je interpretovaný jako člověk, který nemá špetku kontroly, a to nejen v tom roztomilém "uhihňaném" slova smyslu, ale zapátráme i do temnějších hlubin jeho nitra. Wolfi v záchvatech vzteku ztrácí jakékoli zábrany, jeho omluvy po "vystřízlivění" sice oplývají upřímností, ale znepokojení, dokonce i strach, nad jeho křikem a házením nábytku, zůstával i přesto viset ve vzduchu.
Zajímavé je, že i při komponování zůstával pořád stejným dítětem, brilantní monolog "a takhle nějak asi svět vidí Bůh" pronesl s nervózním smíchem a přešlapováním na místě, což mě zaujalo, protože ačkoliv jsem mimo filmu viděla jen dva záznamy Amadea, i s tímto nevelkým srovnáním můžu říct, že tohle je scéna, kdy herci většinou po vzoru filmu zvážní a ukazují, že hudba v Mozartovi dokáže probudit cosi vyspělejšího. Wolfi Martina Donutila zůstal stejným dítětem - nevinnějším, klidnější, ale pořád dítětem.
Absolutní psychické i fyzické rozložení jeho postavy byla Donutilova nejsilnější stránka. Vyzdvihl křehkost, která byla v jeho interpretaci patrná už od prvního dějství, a postupně se hroutil s naivní bezradností, která učinila jeho nedůstojný konec o to tragičtější.
 


Saintclairova vila - 2. kapitola: Umírající labuť

30. září 2018 v 21:30 | Lotte |  Saintclairova vila

Pár dní po Sářině úrazu byla neposlušná pacientka propuštěna z nemocničního křídla, aby se mohla opět shledat s Magdalénou, která se zřejmě nemohla dočkat, až jí s očividným potěšením řekne: "Já ti to říkala," doplněné procítěným: "Jsi pako, Sáro."
Magdaléna i přesto věrně zůstávala po jejím boku, zatímco se Sára o francouzských berlích pomalu plížila Saintlairovým ústavem, daleko za všemi ostatními.
Když skončil odpolední klid, vydaly se společně do altánku uprostřed květné zahrady, a pozorovaly při práci zahradníky, kteří sem přijížděli každý týden, aby o pohádkovou zahradu pečovali. Magdaléna Sáře splétala rusé vlasy do stejného copu, jaký zdobil její vlastní blonďaté vlasy, a zvukovou kulisu jim dodával vzdálený zvuk klavírní nahrávky, plynoucí z jednoho z otevřených oken. Sára netušila, kdo by tak nudnou, utahanou hudbu poslouchal, zvlášť teď, když se zdálo, že všichni obyvatelé sanatoria pobíhají venku a užívají slunečného dne.
"Takže," začala Sára důležitě, "když jsem ležela na nemocničním křídle, stalo se mi něco moc zajímavého…"
"Už zase si vymyslíš nějakou šílenou historku?" opáčila Magdaléna nerudně a bolestivě ji zatahala za vlasy.
Sára vyjekla bolestí a ukřivděně se od ní odtáhla. "Viděla jsem pana Saintclaira," pronesla a založila si ruce na hrudi.
Magdaléna nevzrušeně povytáhla obočí. "Tak tobě nestačilo, že jsi kvůli němu spadla ze stromu?"

Lottin (ne)divadelní deníček: Čert a Káča (podruhé) a Zamilovaný Shakespeare (taky podruhé)

28. září 2018 v 19:46 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček

K předcházející divadelní sezoně se už vracet nebudu, jelikož to už nemá smysl, prvotní dojmy a pocity, jsou nenávratně pryč. Jelikož se mi konec sezony jaksi překrýval s absolutoriem, neměla jsem čas a ani nervy něco psát. I když s mozartovskou povídkou jsem tu spamovala vesele dál, takže asi nebylo tak zle a hanba mému zanedbávání divadelních zápisků. Pozor - zápisků, nikoliv recenzí. Třeba se jednoho dne na nějakou opravdickou recenzi zmůžu, ale to je ve hvězdách.
Když už nic, alespoň vypíšu, na čem jsem byla a nepsala o tom, a shrnu zážitek jednou větou:


Hoří v sadě rodném květ - kabaret o české státnosti, smíšené pocity - jisté pasáže geniální, nicméně posledních patnáct minut jsem se nudila a zírala do stropu
Powder Her Face - netradiční operní zážitek, skvělé podání celého obsazení, důkaz, že opera není mrtvá
Lakomec - klasika v poměrně klasickém zpracování, Bolek Polívka si ukradl celé představení pro sebe, už dlouho jsem se v divadle tak nenasmála
Veroničin pokoj - odešla jsem s mírným traumatem, ale budiž to přičteno velkému talentu obsazení a autorovi
Věra - velmi milé překvapení, mnohem lepší zpracování "české státnosti" než o co se pokoušelo Hoří v sadě rodném květ. Nepřibarvené, ale přesto idealistické, pochmurné, ale přesto ne beznadějné.
Cosi Fan Tutte - premiéra, kterou jsem nejvíce očekávala, načež z ní následně byla nejvíc zklamaná. První polovina zběsilá záplava barev a nenavazujících výjevů, druhá část ustrnulá a pomalá.

Saintclairova vila - Prolog

23. září 2018 v 11:40 | Lotte |  Saintclairova vila
Jupííí, Lotte se vás chystá oblažovat další fanfikcí, to je ale radosti na starém Lottelandu! :D
Ne, ve skutečnosti to nikoho nezajímá, já víííím. :D
Původně jsem si rozepsala úplně jiný příběh, ale potřebuje ještě "uležet", protože je to trochu větší sousto, než o co jsem se kdy pokoušela a tohle dílko bude spíš kratšího rozsahu bez nutnosti "uležení". :D A aspoň se rozepíšu. :D
Je to taková fanfikce nefanfikce, protože jsem si v podstatě vzala Tanz der Vampire, půjčila si z něj postavy, zasadila je do úplně jiné doby i kontextu a sledovala, co se bude dít dál. A víc vám asi nepovím. :D
(Jistou postavu jsem se rozhodla přejmenovat, ale vám jistě dojde, o koho jde, mí neexistující čtenáři jsou přece chytří. :D)


Trávu a koruny stromů rozezníval mírný vánek a na nedalekém poli zlatě zářilo obilí. Příjemný srpnový den, první po sérii úmorných tropických veder, vylákal ven většinu chovanců Saintclairovy vily.
Vila byla ale velmi nepřesné pojmenování místních pro staré panství pocházející z druhé poloviny devatenáctého století, stejnou měrou pohádkovou jako děsivou budovu, se svými romantickými zákoutími a pochmurnými chrliči, udržovanou květnou zahradou a spoře osvětlenými chodbami lemovanými přísnými portréty století mrtvých lidí. Kromě květné zahrady se za panstvím nacházel uměle vytvořený rybník a anglický park s několika ovocnými stromy, které zaujaly několik rozesmátých dívek, neboť o jednu z jabloní byl opřený zapomenutý žebřík.
"Sáro, ne!" ozvalo se důrazné zvolání dívky s tlustým blonďatým copem.

Kabátek podzim 2018

22. září 2018 v 17:09 | Lotte |  By the Way
Dámy a pánové, do podzimu a nové etapy mého života vstupujeme s...Florentem!
Jéééj!
Šok! :D

Mimo tematické zabarvení do béžovo-šeda, tu máme na záhlaví dvě velmi ťuťínkovské fotky pana Motheho, s jeho stydlivě-okouzlujícím úsměvem v akci. Jak lépe vkročit do podzimu, pravda?

Za kabátek tradiční díky Tahmed!


Fantom Opery se vrací do Kodaně

16. září 2018 v 15:32 | Lotte |  Fantom Opery Dánsko
Téměř deset let po dánské premiéře Fantoma Opery, se muzikál opět vrací do Kodaně, s premiérou 21. září 2018.
Obsazení tvoří zajímavá směsice nových mladých tváří (Christine), ale i známých jmen se zkušeností jak s Fantomem, tak jeho pokračováním, Love Never Dies (Fantom, Carlotta).
S blížící se premiérou už se objevují fotky ze zkoušek, dokonce i prvních promo fotky, na které se můžete podívat v celém článku.

Obsazení

Christine: Isabel Schwartzbach/Sibylle Glosted/Cassandra Lemoine (understudy Sandra Kassman)
The Phantom: Tomas Ambt Kofod /John Martin Bengtsson
Raoul: Christian Lund (understudy Sebastian Harris, John Martin Bengtsson)
Monsieur Firmin: Carl Christian Rasmussen
Monsieur André: Sebastian Harris
Carlotta Giudicelli: Louise Fribo
Piangi: Rasmus Jupin
Madame Giry: Elisabeth Halling /Tuva Semmingsen
Meg Giry: Imogen-Lily Ash
Monsieur LeFèvre: Jesper Paasch
Monsieur Reyer: Kim Hammelsvang
Passarino: Paul Frederiksen
Josef Buquet & Don Attilio: Martin Loft
Company: Frederikke Kampmann, Merete Laursen, Kristoffer Appel, John Michael Wrensted Olsen, Lauritz Jakob Thomsen, Maria Hanke, Cecilia Lindwall, Anna Vaupel, Sandra Kassman
Tanečníci: Nahia Gil Elizondo, Amelia Jackson, Victoria Paine, Corina Clark, Cloe Dowell, Heidi Richard,Jacob William Hughes, Trevor Schoonraad
Swings: Mia Karlsson, Sidsel Aja Eriksen, Patrick Egersborg, Rasmus Mononen, Catherine Leppingwell


image host

Poslední symfonie - Epilog

14. září 2018 v 12:56 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl pohlédla do zrcadla a nejméně posté si na hlavě upravila módní klobouček. Už roky neměla prostředky dopřát si malé radosti, nebo mít čas na marnivost, takže si nepřipadala provinile, když se spokojeně usmála na vlastní odraz.
Rychle se otočila, když za sebou zaslechla významné odkašlání.
Constanze si pobaveně založila ruce na hrudi. "Tak se mi zdá, že máš opravdu ráda klobouky," odtušila po chvíli.
Nannerl zrůžověla v obličeji a proti své vůli se usmála. "Jen mám radost, to je celé. Mimo jiné i proto, že mě dnes budeš doprovázet. Ještě před pár měsíci by taková vyhlídka byla nepředstavitelná," řekla upřímně.
Constanze se zamyšleně usmála nazpět. "Ještě před pár měsíci bych na otevření Salieriho konzervatoře rozhodně nešla," odvětila bez obalu. "Ale myslím, že kdyby tu byl Wolfi, šel by tam. A nejen proto, že jsi mu svěřila své srdce," natáhla se po její ruce a pohlédla na prsten se safírem, posetým po celém obvodu drobnými diamanty. "Ptala ses ho proč zrovna safír, mimochodem?"
Nannerl zrůžověla ještě víc. "Podle jedněch mých šatů."
Ozvalo se zaklepání na dveře a dřív, než se některá z nich stačila pohnout, se kolem nich prořítila paní Weberová, a rázně otevřela domovní dveře.
"Dobrý den, pane dvorní kapelníku, jaký krásný den, drahoušek Nannerl na vás už čeká!" hlasitě vítala jejich hosta a Constanze s Nannerl si vyměnily pohled.
"Takže už jsem 'drahoušek'? To je novinka," zašpitala Nannerl.
"Celou dobu prostě stačilo, aby sis našla bohatého snoubence," zašeptala Constanze s hraným překvapením, "že nás to nenapadlo dřív," teatrálně zakroutila hlavou.
Paní Weberová se vzápětí zjevila v salonku, kde s Constanze stály, a táhla za sebou mírně konsternovaného Antonia.
"Pan dvorní kapelník Salieri," uvedla ho zbytečně.

Poslední symfonie - 19. kapitola: Rekviem

28. srpna 2018 v 21:28 | Lotte |  Poslední symfonie
Nannerl bez hnutí zírala do stropu a křečovitě zatínala prsty do záhybů své noční košile a proděravělé přikrývky. V horečnatých vlnách se přes ni převalovala úzkost a bouřila její mysl do nepříčetné aktivity. Se zuřivě cukajícíma rukama se převalovala na posteli a sváděla se svojí rozjitřelou myslí marný boj o spánek. Vězení vlastní hlavy jí nedovolilo víc než necelou hodinu spánku a ačkoliv ji unavené oči bolestivě pálily, nedokázala je zavřít, protože se příliš bála vidin Wolfganga v jámě hnijících těl.
Stala se mistrem v utíkání od vlastních vzpomínek, ale zítřejší uvedení Rekviem bylo na veškeré předstírání příliš skutečné.
Zmučeně se převalila na bok a zaposlouchala se do pravidelného oddechování Josefíny a Sofie, když kdesi v útrobách domu zaslechla šramot. Nejspíš nebyla sama, kdo nemohl spát.
Pár hodin po rozbřesku malátně vstala z postele a začala se v tichosti připravovat na dlouhý den. Nemělo cenu doufat, že k ní ještě přijde spánek a byť další minuta zírání do zdi by ji přivedla k šílenství.
Rychle se oblékla a aniž by se namáhala s rozčesáváním vlasů, vyšla z pokoje a prošla celý dům, ale všechny společné místnosti byly prázdné. Teprve když mimoděk vyhlédla z okna, uviděla osamělou postavičku v ubohé zarostlé zahrádce za jejich domem.
Vyšla za ní a zimozřivě se objala pažemi před chladnými poryvy větru, které jí do očí vháněly rozpuštěné prameny vlasů.
Constanze byla usazená na staré rozpadající se lavičce a nepřítomně hleděla před sebe.
"Stanzi?" oslovila ji mírně.
"Tak je to tady, velký den," poznamenala Constanze a nepatrně se na ni usmála, "musím říct, že jsem v dnešek přestala věřit potom, co Salieri najednou vycouval. Ale přesto - tady jsme," zkonstatovala a zahleděla se na kymácející se koruny stromů nad jejich hlavami.
Nannerl opatrně usedla vedle ní, nejistá, jestli zchátralé dřevo udrží váhu navíc. "Udělal to kvůli mně," řekla tiše.
Stanzi se zasmála a z keře vedle nich vylétlo hejno vrabců. "Říkáš to, jako by mě to snad mělo překvapit. Zarazilo mě, že to udělal, ano, ale o příčině jsem nikdy neváhala."
"Antonio to neudělal ze zlovůle, to je vše co chci říct," řekla tiše.
Constanze na ni po očku pohlédla. "Takže jste teď pár?"
Nannerl pokrčila rameny. "Nevím," zamumlala, ale když postřehla její pohled, rychle pokračovala, "nic před tebou nepředstírám, Stanzi, já opravdu nevím."

Kam dál