You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

25. výročí Fantoma Opery: 1. jednání

27. října 2011 v 22:13 | Lotte |  The 25th Anniversary of The Phantom Of The Opera

Po zvládnutní zkoušek, se podívám na samotné vystoupení, tedy to nejpodstatnější. Tímto článkem bych zároveň chtěla i těm fanouškům, kteří znají jen filmovou verzi představit Fantoma Opery na scéně.
Protože bych to ráda vzala trošku zeširoka, rozdělím to na dva články, jeden za každé jednání.
Tento velký večer už byla všechna jména obsazení samozřejmě známá. Raoula si zahrál Hadley Fraser, Madame Giry - Liz Robertson a její dceru Meg - Daisy Maywood. Musím říci, že celé obsazení bylo hvězdné a i tu nejmenší roli ztvárnil někdo slavný. Viz, prodejní na aukci, kterým nebyl nikdo jiný, než bývalý a budoucí londýnský Fantom Earl Carpenter.
Ponořme se tedy do tohoto nestárnoucího příběhu.

V něčem, co kdysi bývala honosná budova opery Garnier se sešla menší skupinka lidí. Většina z nich je staršího věku a pár vetchých lidí ztěžka sedí na zaprášených židlích. Očividně právě probíhá aukce. Postupně se prodávají staré operní plakáty, rekvizity a dokonce opička hrající na činely vytažená z podzemí Opery. Nejhorlivějším kupujícím je bezpochyby Raoul de Chagny, ve kterém právě ona opička vzbudí bolestné vzpomínky.
'"Číslo 666 - lustr" provolává právě aukční prodejce, vypravující legendu o Fantomovi Opery. Vzápětí se slabě uchechtne a dodá. "Možná zaženeme tento dávný přízrak, když lustr rozsvítíme." Royal Alber Hall (kterou nadále budu označovat jako RAH) se rozezní titulní melodie, která jistě nejednomu přítomnému divákovi způsobila husí kůži.
Ačkoli u běžné produkce je zvykem dechberoucí zvedací scénka lustru odehrávající se přímo nad hlavami diváků, u této oslavy se rozhodli učinit tomu trochu jinak. Lustr byl po celou dobu scény s aukcí skryt v jakési "plachtě" s nápisem 'Lot 666 chandelier" a ve chvíli kdy se rozezněla hudba, tak se "plachta" za kouřových efektů a jisker vytáhla a pomalu se odhalil jeden z hlavních svědků příběhu fantoma. Blikající a přepychový lustr.


I u lustru proběhla menší změna a svým zjevem připomínal spíše lustr filmový, než ten který můžeme vidět v Her Majesty's Theatre. Co je další novinkou, tak během zvedání lustru, diváci ještě mohli pozorovat jak byl v pozadí promítán Erik hrající na varhany titulní píseň.
Jelikož v RAH z technických důvodů nemají oponu tak dokonce i ta byla v pozadí promítána. Na druhou stranu to bylo velmi efektní, protože žádná opona nedokáže padat tak ladně a dokonale zakrýt výhled bez nejmenší škvírky. :D
Takže Erika hrajícího na varhany pomalu vystřídal výjev k zemi se snášející kulisy.
Dostali jsme se zpět v čase. Opera Garnier prožívá období své největší slávy a právě probíhá zkouška na připravovanou hru Hannibal. Produkční zas a znova řeší problémy s lehce neschopným Piangim, všude kolem se to hemží baletkami a není slyšet vlastního slova. Příchod ředitele Opery nikoho příliš nevzruší a vesele si pokračují ve zkoušení. Po pár chabých pokusech ředitele zjednat si klid požádá o pomoc madame Giry. Tato autoritativní osoba si zjedná hrobový klid pouhým zabušením své vycházkové hole do podlahy. Zoufalý ředitel by se to možná mohl naučit také. I když už by mu to asi k ničemu nebylo, protože ohlásí velkou novinku. Opouští své místo a jeho post si nyní převezmou na starost hned dva pánové Firmin a André.
Okamžitě jsou přivítáni potleskem - ostatně nové ředitele je třeba si hýčkat hned zezačátku - a je jim představena diva Opery - Carlotta a i Piangi.
Carlotta s radostí splní přání nových ředitelů a začne jim zpívat árii Elisy 'Think of me'. Vše probíhá jak má když tu na ni málem spadne opona. Vzhledem k tomu, že ona opona je zase jen promítaná nevypadá to tak efektně jako při běžné produkci na scéně, nebo ve filmu. Jednu z baletek - plavovlasého anděla Meg to vyděsí a pobíhá kolem a pokřikuje na všechny kdo je ochoten ji poslouchat "Je tady, Fantom Opery!", dokud jí jeden z ředitelů důrazně nenapomene, aby se laskavě uklidnila.
Carlotta je zpočátku vyděšená, ovšem velmi nešťastně mířená věta "Tyhle věci se stávají." ji rozzuří do běla. Vykřikuje střídavě italsky, že poslední tři roky se tyto věci skutečně stávají a rozhodne se tomu konečně učinit přítrž. Odejde s náležitým dramatem z Opery a noví ředitelé musí hned zezačátku své kariéry řešit velký problém. Madame Giry jim to moc neusnadní, když jim přinese dopis od ducha Opery. Vítá nové ředitele ve své Opeře, nadále trvá na svém měsíčním platu a lóži číslo pět i do budoucna požaduje volnou pro jeho účely. Firmin a André to považují jen za hloupý vtip a hlavou jim spíše vrtá odchod divy. Malá Meg nebojácně vystoupí a pronese, že Christine Daaé by mohla zpívat. "Ta sboristka?" podivují se ředitelé a kroutí hlavami. "Má velkého učitele..." pokyvuje Meg důležitě hlavou. "Koho?" vypálí okamžitě ředitelé a neuspokojivá odpověď Christine "Nevím..." jim radost příliš neudělá. Ani po dalším vyzvídání, jestli má něco společného s Gustavem Daaé naše dva pány příliš nepřesvědčí a až madame Giry je donutí, aby nechali Christine zpívat.
Christinin výkon je zpočátku nepřesvědčivý a nemá daleko od toho, aby s ostudou utekla z jeviště. Výrok: "Tohle není nic pro mé nervy" ji ovšem očividně dodá kuráž a nechá padnout své zábrany. Christine najednou zpívá úplně jinak a všem to vezme dech. Scéna maličko potemní, Christine připnou sukni, takže se kostým sboristky změní na Elisu. Christine zažije svůj debut na operních prknech a publikum je z jejího výkonu nadšené.
Jeden divák je ale zcela jistě při potlesku nejuchvácenější. Raoul nemůže uvěřit svým očím, když na jevišti pozná svoji dětskou lásku, Christine. I když si ona nepamatuje jeho, on si na ni pamatuje velmi dobře a rozhodne se ji hned po představení vyhledat. Jistě to pro něj nebude žádný problém, jelikož se stal novým patronem Opery.
Christine sklidí velký úspěch a hned po zatažení opony je obklopena hloučkem štěbetajících baletek. To si madame Giry ovšem nenechá moc dlouho líbit a brzy je rozežene na zkoušky. Obrátí se na Christine a pronese záhadnou větu "Bude s tebou velmi spokojen..." a odejde za svými baletními svěřenkyněmi. Christine otálí s odchodem do své šatny a zaslechne krásný hlas. "Bravi, bravi, bravissimi...".
Christine se potěšeně usmívá, ale její rozjímání přeruší jiný hlas. Její nejlepší kamarádka Meg.
"Christine, kde jsi se pro všechno na světě schovávala? Opravdu, byla jsi perfektní! Prozraď mi své velké tajemství, kdo je tvůj skvělý učitel?" Christine zrozpačití a váhavě Meg vypráví příběh o Anděli hudby, kterého k ní seslal z nebe její otec. O tajemném hlasu, který ji vyučoval zpěv a udělal s jejím hlasem hotová kouzla. Meg jí příliš nevěřila a snažila se svoji rozrušenou kamarádku uklidnit. "Christine, tvé ruce. Jsou studené. A tvář, je celá bílá...".
"Děší mě to" zašeptala Christine a křečovitě kamarádce sevřela ruku.
"Neboj se..." pronesla statečně Meg, ačkoli vzápětí sama celá zbledla a div nenadskočila. Za jejími zády se ozvalo známé udeření hole. Madame Giry poznala, že její dcera utekla ze zkoušek a okamžitě ji nelítostně zahnala zpět. Posléze Christine předala dopis a nechala ji o samotě. Dopis byl plný slov, kterým Christine nerozuměla a pokládala by to snad za omyl, kdyby tam nebylo oslovení 'malá Lotte'. Ale je tu už tolik let, co jí tak někdo řekl...
Za dveřmi její šatny se ozýval nějaký hluk. Způsobovali ho Raoul a ředitelé. Právě se chystali navštívit hvězdu večera, nový objev Christine, ale Raoul je na poslední chvíli požádal, zda-li by tuto návštěvu nemohl vykonat sám. "Nakonec se ještě ukáže, že se znají!" smáli se ředitelé, ale vyhověli jeho prosbě.
"Christine Daaé, kde máš svoji stuhu?" zašveholik Raoul, když vešel do Christininy šatny. Christine, která ho stále nepoznala na něj nechápavě pohlédla a tak jí Raoul pobaveně připomněl příběh o dívce, které uletěla stuha do moře a o chlapci, který ji stuhu vylovil.
"Raoule!" vykřikla Christine a se zarděním od něj přijala jednu jedinou rudou růži. I jemu Christine vyprávěla o svém Anděli hudby, ale on jako by nechtěl slyšet. Pozval ji na večeři a větu "Nemohu, Anděl hudby je velmi přísný!" pokládal jen za žert. Odběhnul a nechal jí samotnou. Sotva zmizí z dohledu Christine znovu uslyšela svého Anděla. Ale tentokrát je rozčílený a žárlivost vibruje v každé slabice jeho slova. Christine se jej snaží uklidnit a omlouvá se mu, i když vlastně není za co. Prosí ho, aby se přestal skrývat a přišel k ní.
A její Anděl poprvé vyhoví. "Podívej se na svoji tvář do zrcadla, jsem uvnitř."
Erik si odvádí Christine do svého království a Raoul do šatny své staré přítelkyně příchází již pozdě. Christine se zdráhá jít s Erikem, protože poznala, že se jedná o Fantoma Opery. Přesto s ním po loďce doplula, až do jeho skrýše hluboko pod Operou, aby pro něj zpívala a sloužila jeho hudbě. Zpívá tak, jako ještě nikdy a osobní přítomnost Erika s jejím hlasem činí neskutečné divy. Sama je tím velmi překvapená a proto cítí, jak z ní pomalu opadává strach a naslouchala hudbě, jakou ještě nikdy neslyšela...


Hudbě noci. Erik si pomalu, ale jistě získal Christininu přízeň a odbourával její strach vůči němu. Tedy alespoň si to myslel, než mu omdlela do náruče. Ve filmu i v běžném zpracování na scéně je to proto, že ji vyděsí figurína, která věrně kopíruje její zjev, ale v tomto případě se rozhodli figurínu vyškrtnout a tudíž je její zráta vědomí trochu nelogická. V praxi - Christine stojí, Erik za ní, zničehonic ji popadne za ruku, ona se na něj podívá a než se rozkoukáte, už mu spočívá v náručí. Takto popsáno, to možná může vyznívat trošku divně, ale věřte mi, že Ramin a Sierra to zahráli tak bravurně, že Vám to ani v nejmenším nepřijde. :)
Christine se probouzí a ztěžka si vybavuje, co se jí to vlastně přihodilo. Vybavuje si plno svící, loď a muže s maskou. Kdo je ta ukrytá tvář? Čí obličej se skrývá pod maskou? Narozdíl od filmu, kde Christine velmi očividně jde přímo po Erikově masce a proto jeho rozčilení po sundání může být trochu "mimo", v muzikálovém zpracování se Christine k Erikovi nenápadně připlíží - což asi není tak těžké, neboť je plně zabrán do své hudby a na třetí pokus (Erik jí nevědomky nadvakrát uhne, když se skloní k notám a podobně) mu masku strhne. Erik zuří a po krátké honěné napříč jeho obydlím, kdy Christine klopýtne a upadne na zem se i Erik kousek od ní se vzlyky zhroutí na podlahu.
"Podivnější, než sis vysnila..." zpívá a pomalu se k ní plíží po podlaze, přesvědčujíc ji, že i ona se může naučit vidět muže za tváří netvora a že strach se může změnit v lásku.
Christine se zželí toho muže a roztřesenou rukou mu podá zpět jeho masku. Erik si ji nasadí a prudce se vymrští a popadne ji za zápěstí. "Pojď, musíme se vrátit, ti blázni co řídí mé divadlo tě budou hledat..." zahřímá a odvede ji zpět do světa, kam on nikdy patřit nebude. A tak se ocitáme zpět na povrchu, v opeře Garnier. Kulisák Buquet se právě náramně baví děšením naivních baletek podle jeho mínění smyšlenými historkami o Fantomu Opery. Jak už je jejím zvykem, přeruší ho madame Giry.
Varuje ho, že si zahrává s ohněm a ať se naučí svůj jazyk držet za zuby, nebo zle skončí. Ovšem on se jí jen vysměje. Jeho primitivní mysli ani nepřijde, že by duch Opery opravdu mohl existovat a ani v nejmenším neuvažuje o tom, že by přestal s šířením hloupých báchorek. V jeho nudném životě je to přece jen jediné rozptýlení a nenechá si ho od nějaké zapšklé a staré ženy vzít.
V kanceláři ředitelů to mezitím vře. Oba obdrželi zlověstné dopisy, ohledně řízení Opery. Co víc, Carlotta je pryč, Christine záhadně zmizela, v novinách dosáhli publicity o jaké se jim ani nesnilo, jenže na druhou stranu nemají obsazení.
Z jejich úvah je vytrhne Raoul. Rozhazuje rukama, ve kterých svírá další dopis a shání se po Christine. V dopise stojí nanejvýš zdvořilé, ale velmi nebezpečně znějcí upozornění, aby se už nepokoušel vyhledávat její přítomnost. Dveře se rozrazí podruhé a tentokrát v nich stojí Carlotta se svým věrným Piangim. I ona dostala dopis a ten její je asi ze všech nejhorší. "Vaše dny v Opeře jsou sečteny..." stojí tam. Všichni se navzájem obviňují z napsání oněch dopisů a hádali by se tam asi dodnes kdyby jejich dýchánek nezkazila madame Giry s Meg. I ona překvapivě dostala dopis, ve kterém Erik sděluje své požadavky na obsazení další hry. Christine Daaé bude hrát hlavní roli a Carlotta bude hrát pážete. Což jeho výběr činí geniálním, protože role pážete je němá. Carlotta je na pokraji zhroucení a ředitelům nezbývá, než ji uklidnit. A tak se rozhodnou dopis s pokyny ignorovat a do role pážete obsadit nikoliv Carlottu, nýbrž právě Christine.
Představení začíná a ředitelé si dál tvrdohlavě stojí na svém, že hlavní roli bude zpívat Carlotta. Christine se tedy ujímá své tiché role, když tu se Operou rozezní chladný hlas. Vedení nedodrželo Erikovy instrukce a proto je čeká katastrofa, jejíž následky budou nedozírné. A co víc, lóže číslo pět je obsazená! To si zaslouží řádný trest. A kdo bude ten obětní beránek, který si to odnese? Inu, nikdo jiný než až příliš moc seběvědomá Carlotta.
Když Carlotta nazve Christine žábou, Erik trefně poznamená, že se uvidí kdo je tady žába. A uvidělo se to vskutku velmi brzy.
Carlotta nehledě na napjatou atmosféru v hledišti dále zpívá a v tom, se místo jejího sopránu operou rozezní žába. Ošklivá žába. Carlotta nezpívala, ale kvákala. A ať se snažila sebevíc, nic s tím nezmohla. A tak jí nezbylo, než utéci s hanbou pryč. Nervózní ředitelé se opět vytasí s poznámkou "Tyhle věci se stávají!" a nechají se slyšet, že po baletu z třetího jednání poprvé v roli hraběnky vystoupí Christine Daaé.
Během baletu se nad hlavami půvabných baletek odehrávalo daleko větší drama, než na jevišti. Erik si našel Buqueta a tvrdě ho ztrestal za jeho výmysly o jeho osobě. Co se musí ocenit, tak jsme uškrcení Buqueta mohli na scéně poprvé spatřit živě. Obvykle totiž tento výjev na scéně vidíme pouze ve formě stínů, které přeblikávají mezi kulisami baletu z třetího jednání. Vidět to oběšení i jinak, než jako černé stíny v pozadí byla rozhodně milá změna.
Christine je vyděšená k smrti a uteče s Raoulem na střechu. Moc dobře ví, kdo za smrtí Buqueta stojí. Raoul se s ní zprvu trochu hádá. Historka o Fantomovi mu stále mu připadá trochu přitažená za vlasy a snaží se Christine přesvědčit, aby se vrátila. Když se mu tam ale Christine div nezkolabuje, utěšuje ji milými slovy a vyznáním hluboké lásky. Christine jako by v jeho přítomnosti zapomněla na své obavy a dovolila mu 'být jejím světlem'. Po vášnivých polibcích Christine dojde, že se opravdu musí vrátit a odehrát zbytek představení, než ředitelům pukne hlava. Oba se slovy "Miluj mě, to je vše co od tebe žádám." odchází.
Erik, který si celé toto dojemné dostaveníčko skryt vyslechnul je zlomen. Dal jí svou hudbu, své srdce a ona ho zradila. A to nemůže nechat jen tak. Bolest mísící se vztekem ho donutí udělat něco šíleného.
Celé představení nechá v klidu probíhat a na samotném závěru, ve chvíli kdy si pro potlesk jako hlavní hřeb přicházela Christine nechal zkratovat lustr. Tedy, asi. Ano, ti kdo po zdvihání-nezdvihání lustru očekávali alespoň jeho pád, měli bohužel smůlu. Z lustru sršely jiskry a kouř, hala potemněla a tím skončilo první jednání. Jen dodávám, že běžně ten lustr nechávají spadnout a s tím, že Christine před smrtí na poslední chvíli zachrání Raoul, který ji strhne na stranu.

P.S.: Pro ty, kterým chybí pád lustru po Point of no return - máme tu ještě Las Vegas. Jelikož je tam představení z nějakých důvodů časově zkráceno, pád i tam jako ve filmu proběhne po PONR.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | 28. října 2011 v 13:45 | Reagovat

Musel to být velkolepý zážitek - sedět tam, tak blízko všeho, když člověka nedělí od postav neproniknutelná obrazovka...
Doufám, že se mi časem povede sehnat aspoň DVDčko, ráda bych viděla FO i jinak než ve filmovém provedení
(Skvělý článek, už se těším na pokračování :))

2 Lotte Lotte | Web | 28. října 2011 v 13:54 | Reagovat

Ano, to muselo být něco opravdu úžasného. Jen mě tak napadá, že z těch zadnějších řad se na to také dívali spíš z obrazovky, jeden člověk na FB dokonce napsal, že na obrazovku byl lepší pohled než na scénu. O.o
Ano, pořád s tím DVD přemlouvám rodiče, ale oni to mé fantomáctví pořád nějak  neberou...
A děkuji moc za pochvalu. :)

3 BarbaraJane BarbaraJane | 28. října 2011 v 17:22 | Reagovat

Mimochodem - už mám ty Bídníky, o víkendu poprosím taťku, aby mi je z DVDčka dal na flashku (do mého notebooku DVDčko nenacpu) a pak bych ti mohla poslat odkaz na uloz.to :)
Umění se musí šířit! :D

4 Lotte Lotte | Web | 28. října 2011 v 17:51 | Reagovat

Áááách, teď jsem extrémně nadšená! :)))

5 Ellanor Ellanor | Web | 1. ledna 2012 v 21:46 | Reagovat

Ty animovane gify jsou narocne na pozornost, to se na me nezlob, ale fakt se to tezce cte :( :)..

Nicmene clanek dej pekne popisuje, diky :))..

Vsimly jste si odrazu v tom zrcadle - obrazovce? Ze tam ma Fantom masku obracene, napred mi to prislo jako chyba, ale pak jsem si rekla, ze je nejspis zamer ten, ze ma stat jakoby za Christine. A tak je tam tedy zrcadlove otoceny (stejne jako ona). Zatimco v "normalnim" pruhlednem zrcadle by stal za sklem, divali bysme se na neho primo a mel by masku na spravne strane tvare.

6 Lotte Lotte | Web | 5. ledna 2012 v 16:50 | Reagovat

Já se v těch animacích hrozně vyžívám, já vím....omlouvám se, jestli to odvádí pozornost od textu. :)

Ten odraz mě také přinutil k zamyšlení. Ale nakonec jsem došla ke stejnému závěru, že to musel být záměr,  protože on vlastně stojí v zrcadle tak se maska musí zobrazit zrcadlově. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama