You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Remember, love never dies! 41. část

31. srpna 2012 v 21:15 | Lotte |  Remember, love never dies!
"N-nejsem ten, za koho...jste mě celou dobu pokládal." odpovídala Claire přerývavě, ramena se jí otřásala potlačovanými vzlyky.
Raoul zamrkal. "A kdo tedy jste?"
Claire pocítila, že z jeho hlasu náhle zaznívá chlad, který se jí zavrtal až do morku kostí. Na druhou stranu se po této jeho - docela přirozené - jak si pořád připomínala, reakci trochu vzpamatovala. "Já vím, že jste se nějak zvlášť nesnažil si na mě vzpoměnout...na ty 'salonkové časy' a to bylo, čeho jsem využila. Vlastně jsem to jen tak zkusila, jestli to poznáte nebo ne..." vyprávěla překotně a pohrávala si s jeho kapesníčkem. "Ale pokud byste o tom všem opravdu přemýšlel, přišel byste na to, že děvče, které vám tak znepříjemňovalo jako malému život a solilo vám čaje se jmenovalo Nicole. A její příjmení znělo de Leeuw, ne jen pouhé Dubois." krátce, lehce hystericky se uchichtla. "A Nicole by nikdy nedělala tak podřadnou práci v nemocnici, nikdy nemusela řešit existenční problémy a záhadně nezchudla, jak jsem vám napovídala...."


"A kdo tedy jste?" zeptal se Raoul, narozdíl od Claire bez špetky emocí.
"Sirotek stejně jako ona, ovšem ne s bohatou tetičkou. Skončila bych na ulici a tam....kdo ví, co by se se mnou stalo pak, ale de Leeuowi si mě vzali k sobě. Byla jsem jejich malá služka, co zaměstnávala slečnu Nicole, když se nudila, jinak pomáhala v kuchyni." Claire si utřela další slzy a celá se jen třásla. "Vždy jsem na těch salonkových setkání bývala také, ale nemohla jsem s nikým mluvit, vlastně se na vás ani dívat. Stála jsem v koutě a občas pomáhala roznášet koláčky." špitala a s každým slovem jen bledla. Tak se bála jeho reakce!

Raoul se k ní prudce otočil. V očích mu zasvitlo a vzal její tvář do dlaní. Claire pod tím dotykem celý obličej jen hořel. Raoul jí palcem lehce setřel další slzu. "Vy jste přece to malé děvčátko v koutě, které si nikdy nesmělo hrát." zamumlal a upřeně zkoumal její obličej. "Pamatuji si, jak žalostně jste se dívala na naše hračky, když se k vám někdy zakutálely, ale nesměla jste je zvednout."
"Ach, tak vy si na mě vzpomínáte!" hlesla Claire, ale rychle se mu vytrhla.
"Pochopím, jak mě teď musíte za všechnu tu faleš nenávidět." zamumlala rychle a vstala. Byl nejvyšší čas na útěk, napětí, které cítila začínalo být silnější, než dokázala unést, drtilo ji na hrudi a vytlačovalo vzduch z plic.
"Claire! No tak! Claire!" Raoul ji obratně chytil za zápěstí, ale neohlédla se. Dívala se do země, útrpně stála a čekala, až ji pustí.
"Když nemáte dědictví po bohatých rodičích...jak jste si mohla dovolit přijet sem?" užasl Raoul.
"Na cestu sem padly mé životní úspory, šaty na ples jsem si půjčila a na cestu zpět jsem si půjčila od nemocnice, protože dlouholetým zaměstnancům poskytuje půjčku. Nemusíte se obávat, že bych si na to vydělala krádeží nebo nějakým jiným, nečestným způsobem." poslední slovo už zase vzlykla a prudce svoji ruku osvobodila. Pak utekla. Vydala se na bezhlavý útěk parkem a cestou si horečnatě utírala slzy. Raoul zůstal překvapeně stát na místě. "Ale to bych přece nikdy..." zakoktal udiveně, ale to už byla z dohledu.

***

Henri ze sebe vydal triumfální zvuk a odskočil od zábradlí tak rychle, až se Raoul leknul a část jeho kávy skončila na stolku. "Já to věděl!" zahalekal Henri. "Můj policejní instinkt je něco jako šestý smysl a když mi Claire byla podezřelá....jo!" zakřenil se a pak se znovu vyhoupnul na zábradlí. "Ale vždyť to je celkem rozkošné. Taková malá lež." názorně k sobě přiblížil palec a ukazováček na milimetrovou vzdálenost. "Vážně, kvůli tomu jsi se tak zřídil? Teoreticky by ti to mělo lichotit. Navíc, stejně mi pořád nesedělo, že je taková mladičká, i když s tebou měla být ve stejném věku. Všechno najednou dostává nový rozměr, což?" uvažoval nahlas Henri.
"Když už jsi to všechno věděl předem, tak proč jsi nic neřekl?!" zaburácel Raoul rozčíleně.
Henri zvedl ruce. "Klid, klid. To bylo všechno jenom tušení, pocit. Vždyť je to celé strašně milé. Všechno to dělala pro tebe, je to ohromné gesto." přesvědčoval ho dál.
"Pro mě? Spíše...spíše se chtěla dostat na 'ples století'." Raoul se přezíravě ušklíbnul.
"Shhh! Ta ples je velká věc a tak dále...ano." pokýval hlavou Henri. "Ale zadlužit se kvůli němu až...no, s jejími příjmy až....do smrti minimálně, tak třeba mě osobně by to za to vůbec nestálo. Ty jakožto zástupce lidu, který s dluhy už má své zkušenosti, šel bys do toho?" Henri nasadil tón dotěrného novináře, čemuž se Raoul musel zasmát.
"Vůbec ženy nechápu. Nechápal jsem a nepochopím." zasténal.
"Ale teď vážně. Kvůli TOMUHLE jsi mě vykoupal ve fontánce?"

"Tady nejde o to, že zalhala v tom, že mě zná z dětství, i když vlastně ne. Nebo zná, ale jinak než říkala." Raoul si unaveně promnul spánky, oči se mu už zase klížily. Henri před něj přistrčil další kávu. "Tady jde o princip, chápeš? Má první láska, drahá manželka....lhala mi, že Gustave je můj syn celých deset let. V tom, že mě miluje více než jeho? Taktéž! Ty, můj....ale ano, jediný přítel se ke mě původně znal jen proto, že jsi ze mě chtěl dostat jméno Fantomova vraha!" Raoul se tomu musel zasmát, přišlo mu to tak neskutečně dávno. "Claire jsem bral jako....jako jistotu! Naivní, čistá duše, zábavná a...." Raoul mávnul rukou, netušil jak větu vůbec dokončit. "A pak se ukáže, že je ve skutečnosti někdo jiný. Dovedeš si představit, proč tohle všechno vůbec dělala?" Raoulovi se začínal třást hlas. "Chtěla moje peníze? Není snad o mě dostatečně známo, že jsem se téměř zázrakem dostal z naprostého zadlužení? Co už lidem tak známo není, je fakt, že to všechno jen kvůli penězům od mého největšího nepřítele." zaprskal.
"Peníze?" zopakoval Henri pochybovačně. "Já si myslím, že v tom je něco jiného, docela zjevného ale...." mávnul rukou a větu nedokončil. Na to už si Raoul musí přijít sám. "Pojď se raději projít."
"Další bod tvého ozdravného plánu?"
"Přesně!" zasmál se Henri.

***

Ač bylo skoro poledne, Claire stále ležela v posteli. V hedvábné, měkké posteli, obklopená krajkou, která ji pohřbívala zaživa, nebo se tak alespoň cítila. Nepatřila do takového přepychového světa, neznala jeho způsoby.... byla vetřelec. Cítila se tady jako vetřelec, člověk co se sem prolhal. Ale proč, proč to vůbec udělala? Neexistoval racionální důvod, jen její dětská vzpomínka na Raoula. Ale copak to je nějaké odůvodnění? Tak si tehdy přála, aby si jí vůbec všimnul, promluvil s ní. Ale to se přece nehodilo. Tehdy měl moc přísnou vychovatelku, zlověstnou zamračenou dámu celou v černém, jistě by mu to ani nedovolila. Povídat si s malou umouněnou služkou! Navíc, kdo říká, že by o to stál?
Claire zavrtěla hlavou a přetočila se na záda. Pochmurně zírala na nebesa nad jejím lůžkem. I ty byla nikdy nepoznaným luxusem.
Poprvé ho uviděla v jeho devíti letech. Měl krásné plavé vlasy, vždycky trochu uličnicky rozcuchané a laskavé modré oči. Vždycky fascinovaně hleděla na jeho drobné prstíky, nepoznamenané prací, jako ty její. Z toho co věděla teď, to musel být zhruba rok, co se jeho cesty rozešly s Christininými, přesto dokázal mluvit a myslet jen na ni. Občas se vyprávění o šále a moři dostalo až do jejího koutku....tehdy mu nerozuměla.

"Claire! Claire! Ještě spíte? Už je nejvyšší čas se připravovat!" některá z těch dvou - Christine nebo Meg bušila na její dveře. Claire vzdychla. Už od časného rána ty dvě slyšela, jak pobíhaly sem a tam, přes zavřené dveře k ní občas propluly výrazy jako: "Kde je ten parfém?" "Meg, zapleteš mi vlasy?" "Nemůžu najít rtěnku!".
Hlava jí z toho šla kolem. Ples je přece až večer, jsou tyhle hodinové přípravy opravdu nutné? A jestli ano - proč do toho zapojují i ji?
"Už jdu!" křikla rádoby vesele. Skopla ze sebe těžkou přikrývku a posadila se na okraj postele. Chvíli netečně pozorovala župánek, který tam měla večer už přichystaný. Samá krajka a stuha. "Co tu dělám?" otázala se v tu chvíli sama sebe nanejvýš zoufale. A tak se už podruhé za jediné ráno nazvala vetřelcem. Pomalo vstala a otevřela dveře své ložnice. Chaotické zvuky z vedlejších pokojů jen zesílily. Když nahlédla do salonku, vytřeštila oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 31. srpna 2012 v 21:25 | Reagovat

Henri, já to věděla taky! :D

Nevěřila bych, že to řeknu, ale... Bože, Raoule, ty jsi pako! Prober se! :-/ Chudák Claire!

Kdy bude další díl? :D

2 Lotte Lotte | Web | 31. srpna 2012 v 21:27 | Reagovat

Jste pomalu jedna duše :D

To je správný přístup! Jednou ji budeš hrát fakt dobře! :D

Nevííím :D začne škola, ubyde volného času, you know :D

3 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 31. srpna 2012 v 21:30 | Reagovat

Ách, tenhle výrok je balzámem pro mou duši! :D

Já vím, já vím! A jestli bude Raoula hrát sám Robert Hugh F., myslím, že nebude na světě lepší Claire než já :D

Což znamená, že se Raoulovi rozsvítí ještě před začátkem školy...? :D

4 Lotte Lotte | Web | 31. srpna 2012 v 21:35 | Reagovat

To jsem potěšena :D

Jistě, dokonale se do své úlohy vžiješ :D myslím, že i s jeho alternací by to šlo, ne? :D

Haha, to těžko :D

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 31. srpna 2012 v 21:40 | Reagovat

To my obě. :D

Ale ovšemže! Ale přece jenom, s mým chotěm jsme již sžití. Ale pan Simon je perfektní. A budeme perfektní spolu,žeano. :D

Ale noták! To jsou dva dlouhé dny! :D

6 Lotte Lotte | Web | 31. srpna 2012 v 21:41 | Reagovat

:D :D

Jistě, stoprocentní perfektnost :D

Dva dny prázdnin nikdy nejsou dlouhé :D

7 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 1. září 2012 v 15:39 | Reagovat

Ach, už se těším na premiéru! :D

Ale dá se za ně hodně stihnout! :D

8 Lotte Lotte | Web | 1. září 2012 v 16:48 | Reagovat

Já taky :D

Ani ne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama