You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Remember, love never dies! 45. část

15. října 2012 v 22:34 | Lotte |  Remember, love never dies!
Erik a Christine spolu tiše scházeli schody, jejiž přístup k nim jim trio umožnilo až v tuto poslední chvíli. Kráčeli mlčky, protože údiv a překvapení jim nedovolovalo promluvit. Světla před nimi se postupně rozžínala a osvětlovala preciznost s jakou Gustave vypracoval každičký detail plesu, když pro své nejbližší vytvořil tak impozantní odchod z hotelu. Šli po těžkém červeném koberci, zábradlí byla obrostlá snad všemi druhy růží, jaké Christine znala. Z dálky dokonce slyšela něžnou hudbu, připomínající housle. Christine zamrkala, aby skryla slzy dojetí, nemohla se vzpomínce na tatínka vyhnout. Erik to pocítil a pevněji sevřel její ruku. Vděčně se na okamžik opřela o jeho rameno.

***

I přesto, nakolik toužebně si Claire právě přála být ve svém maličkém pokoji v Paříži, ohromení nad tou krásou jí na malý okamžik tyto myšlenky vytěsnilo z hlavy. Cesta k sálu, který byl díky kuželům světla prohánějících se po obloze vidět už na míle daleko, byla lemována nejméně stovkou pochodní. Co jí nešlo na mysl, byly keříky s květinami, které vydávaly omamnou vůni. Určitě by si zamapatovala, kdyby tu byly už předtím. Jak tohle Gustave dokázal? Za toto velkolepé překvapení byla ve skrytu duše velmi vděčná, neboť mrazivé ticho ze strany Raoula nyní působilo méně nepřátelsky.


***

"Ach!" vydechla Meg když po Henriho boku vcházeli jako poslední do sálu za potlesku, který jí vehnal červeň do tváří. Henri se jen lehce usmál a oplatil kývnutí Raoulovi. Sál, který byl už sám o sobě obrovský, byl zdoben tak, aby opticky působil jako ještě větší. První dojem, jaký Henri s Meg měli, byl obrovský prostor vyzdobený tak luxusně, že netušili, kam se dívat první, aby vstřebali všechnu tu krásu před nimi.
Meg nebyla původně nadšená z faktu, že ples se bude pořádat právě zde, místnost jí vždy připadala studená a nevlídná, ale zjevně Gustava podcenila. Hřejivá světla nově nainstalovaných lustrů náhle vdechla tomuto místu nový život a jasným světlem byly prozářeny i balkonky nad nimi. Mezitím co se zdravili se všemi nadšenci, kteří pociťovali touhu naposledy si s Meg jakožto majitelkou Phantasmy potřást rukou pomalu mířili k jednomu z kulatých stolků na kterém stála cedulka s jejich jmény. Meg se zdál nápad, aby Raoul a Erik seděli u jednoho stolu spolu s nimi jako poněkud neprakticky vyřešený, ale napadlo ji, že je to Gustavovo poslední zoufalé gesto, ve kterém se ty dva pokouší smířit.
Po pár společenských konverzací byl jejich příchodem ples oficiálně zahájen a začalo se tančit.

Tanec byl také první příčinou, proč spolu Claire a Raoul začali mluvit. Claire poprvé zatoužila, aby zůstali u toho mlčení. "Já....já...jsem velmi špatná tanečnice. Lépe řečeno - neumím tančit." přiznala a přála si být co nejdále odtud. Raoul se k jejímu nevýslovnému překvapení pousmál. Byl to nevídaný jev, protože přimět ho k úsměvu byl obvykle nadlidský úkon. "V tanci," pravil jemným tónem "platí pravidlo, která se vám jistě bude líbit. Tanečnice nikdy nemůže chybovat, to jedině muž. Takže až mi šlápnete na nohu, bude to v podstatě moje vina, protože jsem tam tu nohu neměl mít."
Claire na něj užasla zamrkala. Předně počítala s jednoslabičnou odpovědí a pak se jí to taneční pravidlo zdálo přinejmenším staromódní. Raoul se usmál ještě víc (Claire se musela v duchu napomenout, aby na něj necivěla s otevřenou pusou) a posunul jí ruku na svém rameni, tak, aby ji měla správně. "Důvěřujete mi, Claire?" otázal se tónem, z kterého poznala, že nemusí mluvit nutně jen o tanci. Když bezhlesně kývla, tak jí zašeptal do ucha. "Tak se ode mne prostě nechte vést." Jeho dech ji zašimral na krku a naskočila jí husí kůže. Už se za ty přehnané reakce na jeho blízkost přestala kárat. Nemělo to zkrátka cenu, tak automatické a nezadržitelné se jí to zdálo.

Orchestr nebyl skrýván v pozadí, jako tomu bývalo zvykem. Gustavova úcta k hudbě se projevila hned na první pohled, když jste vstoupili na taneční parket. Hudebníci měli čestné místo na vyvýšeném pódiu a jak Erik posoudil, byli vybíráni nanejvýš pečlivě, nenašel jediný zbloudilý tón, který by mu dráždil uši. Byl na Gustava hrdý. Jaký zvláštní pocit - být na někoho hrdý!
"Je to tu úžasné, že ano?" vzdychla Christine.
"Perfektní." opravil ji Erik s lehkým úsměvem a ladně zakončil jejich otočku.
Při té samé otočce Claire Raoulovi šlápla na nohu. Muselo to přijít, čekala na to už od začátku tance. Ztuhla v jeho náručí, ale Raoul nedal nic najevo. "Omlouvám se." špitla Claire a zkusila se mu vytrhnout, jenže Raoul jí svíral příliš pevně. "Ale za co?" podivil se. "Přece byste mi teď, uprostřed tance neutekla."
"Ach! Už s tím přestaňte, ničí mě to!" Claire se neovládla a zvýšila nepatrně hlas.
"S čím mám přestat?" Raoul se zatvářil překvapeně.
"S přestíráním, jako by se náš poslední hovor neudál! Vyjádřete se - jakkoliv! Nenáviďte mě, klidně křičte, ale tohle je hrozné! To už jste se opravdu odnaučil ukazovat veškeré emoce? Možná jste tehdy měl pravdu. Jste troska." hudba utichla a s tím od něj Claire utekla. Raoul zůstal ještě dlouze stát nepohnut na místě, když se k němu přiblížil Henri. "Nevím na co čekáš, ale měl bys jí za ní. Hned." zdůraznil.
"Řekla mi, že jsem troska." ucedil skrz zaťaté zuby Raoul.
"A nemá snad pravdu?" řekl Henri ostřeji, než původně mínil.
"Tak tohle je výborné!" zavrčel Raoul, ale vydal se za ní.

Henri vzdychnul a ucítil něčí dotyk na svém rameni. Byla to Meg. "Netrap se. Cítím, že dnes už se situace s Raoulem vyjasní a všechno bude dobré." pohladila ho po tváři a usmála se. Henri ji vzal kolem pasu a přitáhnul blíž na další tanec. Hudba se pomalu rozezněla. "Správně, je to jeho boj. Dnes se budeme zabývat příjemnějšími věcmi."
"A to?"
"Přece námi." zasmál se Henri. "Už jsem ti říkal, jak jsi dnes nádherná?"
"Asi třikrát." zasmála se Meg, "Ale to se nikdy neomrzí." ujistila ho a zamrkala na Christine, která se s Erikem právě na okamžik přiblížila.
"Musím si s tebou promluvit, ještě před tím půlnočním překvapením." zašpital Henri a zase zněl tak nervózně.
"Ale jistě. Můžeme klidně hned a-"
"Ne, ne. Až za chvíli." Henri si nenápadně otřel čelo.
"Co se to s tebou děje? Jsi nervózní z toho proslovu? Nemáš se čeho obávat, budeš jistě skvělý a okouzlující jako vždy." usmála se a pohladila ho po zádech.
"Proslovu? Ach, ano. Proslovu. To víš, nejsem zvyklý hovořit k tak početnému obecenstvu." odvětil nepřítomně.

Claire se prodírala davem a zlost ji pomalu opouštěla. Neměla žádné právo osočovat Raoula takovým způsobem. Kde vzala tu drzost nazývat ho troskou? Nejraději by se okamžitě s pokornou omlovu vrátila, ale pravda byla taková, že jí na to scházela odvaha. Nechtěně strčila do nějaké rusovlásky v luxusních šatech. "Odpusťte, já nerada."
Ona osoba přimhouřila oči a strhnula si masku a pohlédla na ni rychlým pichlavým pohledem. Claire vzápětí ucítila studený dotyk pod kterým spadla i její škraboška.
"Tak to tedy neodpustím." zasyčela Nicole a po boku její společnice Claire zatlačila do kouta. "Ale, kohopak to tu máme! Společnice Raoula de Chagny, dáma v laciné fialové!" zavrčela a přitlačila ji na stěnu. "Víš, co je pozoruhodné, drahá Claire? Ano, poznala jsem tě, to koukáš, viď? Pořád stejná služtička jako tehdy! Z téhle vrstvy se ani nedostaneš! Slyšela jsi ty drby, že se rozvádí a hned jsi po něm skočila, že ano? Ovšem nejzajímavější na tom je, že je tu údajně se mnou! To jsou mi věci, že ano? Protože já bych přísahala, že tu s ním nejsem! I když jsem to rozhodně měla v plánu." ušklíbla se. "Takže ty se za mě vydáváš?" nasadila dramatický tón. "Po tom všem co pro tebe má rodina udělala?"
Claire vyjekla a chytila se za tvář, když ji udeřila. "Okamžitě s tou fraškou skonči a kliď se mu z cesty, nebo má rodina se už postará...." napřahovala se k dalšímu úderu, ale neznámá ruka ji pevně uchopila za zápěstí.

Claire s vytřeštěnýma očima vzhlédla, ruku si malátně tiskla na tvář, která jí pod Nicoliným políčkem začínala rudnout. Ruka patřila přesně tomu člověku o kterém doufala, že je právě přinejmením na opačném konci rozlehlého sálu šumícího hovorem, výkřiky a smíchem.
"Nikdy bych neublížil ženě, ale přísahám, mademoiselle, že jestli se jí ještě jednou dotknete..." ucedil Raoul ledovým hlasem, pod kterým i Nicole ucukla.
"Ale Raoule! Ona si ani nic lepšího nezaslouží, není tou, za kterou se vydává! To jsem já, copak si nevzpomínáte?" vypískla.
Raoul povolil ocelové sevření a nechal její ruku ochable spadnout. "A kým by mademoiselle Dubois měla být? Zdravotní sestrou, sirotkem, kterého jsem poznal, když jako malá dělala služku v salonkových večírcích pořádaných vaší rodinou? Myslím, že není nic nového co mi můžete sdělit." oznámil úsečně.
Nicole tím vyrazil dech, její postarší společnici která si jako jediná nechávala stále škrabošku také.
Poté dorazil Henri, který celou situaci sledoval zpovzdálí a upozornil na ni Raoula. S nenuceným úsměvem se postavil vedle něj. "Slyšel jsem, že dámy odcházejí." prohodil konverzačně. "Bude mi ctí je vyprovodit."
"Nikam nepůjdeme!" zaječela hystericky Nicole.
Henri se usmál ještě víc. "Buďte rozumné, dámy. Buď vás vyprovodím jen jako jeden z mnoha hostů nebo...." zašmátral v kapse a vytáhnul policejní odznak. "Nebo dopřeju senzacechtivé společnosti trochu toho divadla a obstarám vám policejní doprovod, co shledáváte za lepší nápad?"
Raoul se musel trochu pousmát, Henriho výmluvnost v každé situaci byla nevyčerpatelná. Úsměv mu rychle zmizel, když se ohlédnul a zjistil, že Claire zmizela. Rychle se podíval směrem k masivním dveřím zdobeným pro tuto příležitost zlatem, ale zahlédnul už jen její mizející záda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | 15. října 2012 v 22:56 | Reagovat

Tak přece dnes! :D Gahhh, vrať se, odkud si vylezla, Nicole, já tu čekám na usmíření a romantické vyznání lásky a ty se do toho musíš montovat! :D

2 BarbaraJane BarbaraJane | 15. října 2012 v 22:57 | Reagovat

*Jsi (Reed neposlouchá)

3 Lotte Lotte | Web | 16. října 2012 v 5:40 | Reagovat

:D :D Nojó, to je život. :D

4 BarbaraJane BarbaraJane | 16. října 2012 v 6:56 | Reagovat

Chm. Život je krutý, zdá se :D

5 Lotte Lotte | Web | 16. října 2012 v 20:17 | Reagovat

Není to v nějaké reklamě? Na pivo, ne? :D
A jo...taky v LND :D

6 BarbaraJane BarbaraJane | 16. října 2012 v 22:12 | Reagovat

JJo, v reklamě na Radegast. Život je hořký - bohudík :D

7 Lotte Lotte | Web | 16. října 2012 v 22:15 | Reagovat

Já si říkala :D

8 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 16. října 2012 v 22:19 | Reagovat

Nicolíno! Vystřel odtamaď a hned! Já se už stejně jako Bar těšila na vyznání lásky...
Ale musím říct že poté, co Claire se slovy, že Raoul je troska utekla, očekávala jsem přinejmenším pád lustru - možná proto, že jsi tam ty lustry nesčetněkrát zmiňovala... Žeby další fantomácká úchylka? :D

9 Lotte Lotte | Web | 17. října 2012 v 5:41 | Reagovat

Úchylka? Noasijo. Fantomák ji musí mít, to se nedá nic dělat. :D

10 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. října 2012 v 9:00 | Reagovat

Najednou se ozval podivný pižlavý zvuk. Hudba utichla, lidé ustali v hovoru a vzhlédli k lustru, kterého se jako opice jednou rukou držel maskovaný muž. V druhé ruce držel pilku na železo.
"Donalde, slezte z toho lustru, vidím vás!" ozval se jakýsi chlapík v davu.
"Eriku!" vykvikla Christine, "už zase?"
"Já za to nemůžu, drahoušku," pokrčila nad hlavami všech visící postava rameny, "je to silnější než já."
S posledním slovem se lustr zakamácel a hlasitě se zřítil doprostřed sálu a byl by zabil chudáka Gustava, kdyby nebyl v poslední chvíli sražen stranou.
"Jsem v pohodě!" ozval se slabým hláskem zpod lustru Henri Ledoux.

11 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 17. října 2012 v 9:17 | Reagovat

[10]: Ó Bože! :D "Donalde, slezte z toho lustru, vidím vás!" no taký záchvat! To mi nedělej BJ! Už tak mě mají ve škole za šílence ale když dostanu záchvat smíchu v informatice, moc mi to reputaci nezlepší! :D

12 Lotte Lotte | Web | 17. října 2012 v 17:17 | Reagovat

Chudák Henri! :D :D :D

13 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 17. října 2012 v 19:54 | Reagovat

OMG! jak se tohle vyvíjí...já zírám a bojím se, co bude dál :-)

14 Lotte Lotte | Web | 17. října 2012 v 20:34 | Reagovat

Tak se bojíme dvě :D

15 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. října 2012 v 21:09 | Reagovat

[11]: Aspoň nejsem za magora sama. :D

[12]: Já ho aspoň neuvrhla do temnoty bezvědomí :D Je to hrdina!

[13]: Budou žít šťastně až do smrti. Jde o to, do čí smrti. :D

16 Lotte Lotte | Web | 17. října 2012 v 21:24 | Reagovat

Nebuď si tak jistá :D

17 Adele Adele | Web | 17. října 2012 v 21:54 | Reagovat

Já tu čekám na láskyplné vyznání a ona si tam přijde Nicole...
Ale Raoul už by se mohl konečně rozhoupat :-)

18 Lotte Lotte | Web | 17. října 2012 v 22:01 | Reagovat

Nečekané zvraty musí být, right? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama