You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Les Misérables v režii Toma Hoopera

7. ledna 2013 v 18:18 | Lotte |  Les Misérables - The Movie
Konečně se mi dostalo té veliké radosti vidět v kině Bídníky, ačkoliv už jsem přestala doufat. Celý Les Mis day jsme zaznamenávaly do vlogu, který má ve výsledku přes 30 minut a recenze na konci je jeden velký chaos. Asi jsme si měly pěkně napsat pořadí toho, o čem budeme mluvit a ne přeskakovat od jednoho k druhému. Ovšem po shlédnutí tohoto filmu, který se jak Jean Valjean zpívá "dotknul mé duše" jsem byla příliš mimo, abych takto čistě uvažovala. Také už jsme byly dost unavené, protože jsme v Olomouci byly hodiny předtím, než film začal a prochodily Globus - ve kterém je CineStar - skrz naskrz.
A právě kvůli té spontánní leč zmatené závěrečné recenzi, která se k vám dostane až v posledním partu vlogu bude nejlepší sepsat jednu písemně, protože upřímně doufám, že bude vytříbenější, neboť při psaní má člověk přece jen víc prostoru si v klidu zformulovat věty. :)

Předem varuji, že článek je povážlivě dlouhý, do posledních detailů rozebírající a hlavně spoilerovací.


Bídníci nenechají diváka vydechnout od začátku do konce, film vás drží v neustávajícím ohromení, dojetí a přededvším jste už od první vteřiny vtaženi do děje. S hrdiny dýcháte, napjatě zatínáte pěsti a pláčete. (To hrálo v mém případě prim).

Na počátku, kdy sdílíme pochurný osud zavrhovaného galejníka Jeana Valjeana mi začínalo docházet, jaký gól byl obsadit Hugha Jackmana do této role. Jeho dilema, zda se stát znovu dobrým člověkem po setkání se s biskupem Lidumilem je neuvěřitelné, Hugh absolutně splynul se svojí postavou a dojímal mě svojí opravdovostí, lidskostí a každá slza, která skrápěla jeho obličej platila na dvě moje.

Osudný okamžik v životě Jeana Valjeana bylo setkání se s monsignorem Lidumilem, který byl ztvárněný Colmem Wilkinsonem. Na celičkém světě není nikdo, kdo by ho mohl zahrát lépe. Samozřejmě Colma neznám, ale vždy mi připadal jako ztělesněný biskup. Laskavý, vlídný, k mladším hercům se v zákulisí chová až otcovsky, chválí je za dobře vyzpívané tóny, dává rady, kterých si každý váží nad zlato. Tom Hooper má u mě další veliký plus za toto symbolické obsazení, kterým ukazuje, že ačkoliv se film snaží od divadelní verze odprostit, přesto si 27 let Bídníků váží a obsadil originálního Jeana Valjeana, když už jsem ten fantomácký blog, tak musím rovněž zmínit, že i originálního kanadského Fantoma. :)

Valjeanova duše odteď patří Bohu a on na to nezapomíná až do poslední chvíle svého života. Valjean prostě zmizí a objeví se pan Madeleine, v titulcích nazýván rychtářem, v knize prostě starostou. Minulost ho nemilosrdně stíhá příjezdem Javerta, aby vykonával funkci místního policejního inspektora. Byl to totiž Javert, který kdysi na galejích Valjeana hlídal a právě on, který mu dal propouštěcí papíry s pouhou záminkou svobody.
Léta a lepší životní podmínky se na Valjeanovi podepsala - vystupuje jako ctihodný muž, vždy upraven a slušně, však prostě, oblečen. Všechny šrámy, jizvy a ostatní důkazy jeho pravé totožnosti pečlivě skrývá, Javertovu bystrému oku přesto neunikne a nahlásí ho na prefekturu.

Jako odpověď mu přijde, že Jean Valjean byl již dopaden, tudíž pan Madeleine to není. Javertova osobnost mu nedovolí jinak, než se jít přiznat panu starostovi ke svému omylu. Zákon podle něj stojí nade všechno ostatní - lidi, jejich pocity i úmysly - vše vyřizuje s vojenskou rázností, neoblomně a striktně bez jediného zaváhání. Protože kdo jedná ctihodně, proto toho má Bůh vyšší plán, kdo padne jako kdysi Lucifer, vybral si svoji cetu k meči sám. Obdivuhodnost jeho postavy spočívá v tom, že stejně bezcitně jako soudí ostatní, přistupuje i sám k sobě.

A tím se dostáváme k Russellu Crowovi a mé veliké ódě na jeho dokonalost. Z Rusella vyzařoval Javert každičkým coulem. Styl jakým pozoroval lidi, znásobená velikostí plátna v kině mne ohromovala. Ostřížím zrakem rentgenoval své okolí, neustále vypracovávající možnosti hrozby a porušení milovaného zákona. I po tolika letech mu stačilo pouhých pár mintut, aby prokouknul roli pana Madeleina, kterou sehrával Jean Valjean, takže jsem jako divák plně chápala náhlý popud, kvůli kterému ho nahlásil, jakkoliv riskantní to bylo. To jak stál, ach, i jen to jak se pohyboval, zejména při impozantním provedení písně Stars kdy balancoval na okraji střechy bylo neskutečné. Je možné být svojí postavou jen při chůzi? Ano, píseň Stars a Javert jako nehybný strážce Paříže neustále bdící nad ochranou pořádku v ulicích. Snadno se pro mě stal tahounem filmu.
Zaujala mě jedna věc - že ačkoliv plakáty jsem zase kdovíjak nezkoumala - přišlo a přijde mi pozoruhodné ten rozpor mezi Hughovým a Russellovým výrazem. Kdybych nevěděla kdo hraje jakou roli (a přirozeně ten fakt, že Russell nosí uniformu) spíše bych přiřadila Hugha s jeho až zuřivým výrazem a očima metajícíma blesky roli Javerta a naopak Rusellovi, který je vyjeven tak....zarmouceně jako Jeana Valjeana. Ale to je jen tak mimochodem, co mě zaujalo. :)

Pan Madeleine aneb Jean Valjean se ocitá v obrovském rozporu. Má jít zachránit toho ubožáka, kterého soud považuje za něj, nebo ho využít jako své alibi a dožít zbytek svých dnů v klidu? Vždyť zaměstnává stovky zaměstnanců, zvedl své město z bahna chudoby a ti všichni na něm teď závisí. Jak by je mohl opustit?
Avšak co by to byl za člověka, kdyby nechal neviného trpět za něj? Nepatří snad jeho duše Bohu? Byl by zatracen, kdyby mlčel!
Proto se vydává znovu vstříc "spravedlnosti zákona" a vyjeví svoji skutečnou identitu. 24601!
Soudce mu nevěří, domnívá se, že se pomátl na mysli a vyvádí ho ven. Javert však už ví, že jeho oči byly neomylné, jako vždy.

Jean Valjean myšlenkami plně zabrán na svoji choulostivou situaci, ve které se ocitl zapomíná na svět okolo. Nestará se o své zaměstance, vše nechává na mistrovi dílny, kterému slepě předá vedení a důvěru. Proto se odvrátí od ubohé Fantine, kterou zaslechne zoufale volat o pomoc. Nesejde ze schodů a nezjistí co se to v jeho dílně děje, nevidí nespravedlnost jaké se jí dostalo ani neslyší její zoufalý pláč na ulici, kam ji vyženou. A to vše kvůli nemanželské dceři, Cosette, která v bezbožných lidech okolo náhle vzbudí světce. Fantine nemá žádné volby, pokud chce svoji dcerku udržet při životě. Prodává vlasy, zuby a nakonec i své tělo.

Z výkonu Anne Hathaway by roztál i kus ledu na severním pólu. Hrála jí srdcem i duší a já hořce zaplakala nad I Dreamed a Dream, ve které nezůstala pasivní ani na maličký okamžik, do každého slova a gesta vložila vrchovatou měru zoufalství, beznaděje a nenaplněné lásky. Srdce divávovo plesalo z jejího souznění s Hughem Jackmanem. Při každické scéně, kdy byli spolu si toho nešlo nevšimnout a vyvrcholení přišlo ve scéně, kdy Fantine zemřela ve Valjeanově náručí.

U Thénardierových mezitím chřadne ubohá Cosettka. Nic z krvavě vydělaných peněz od Fantine se k ní nedostalo. Chodí v ubohých hadrech, dnem i nocí dře a schytává za to rány a opovržení. Zoufale sleduje nastrojenou Eponine, miláčka svých povedených rodičů. Hospoda u Thénardierových je to nejhorší místo, které by si přípaný důvěřivý pocestný mohl vybrat za útočiště. Své hosty okradou o všechno - od peněženky po brýle a vyndavací oko. :) Místo kufru zmateným a opilým hostům nastrčí dítě a spokojeně je nechají odejít, obrané o všechny cenosti, které měli. Na jejich triky je každý krátký.

Zůstala jsem okouzlena z Castle on a Cloud v podání Isabelle Allen, kdy se mi ironicky další vodopád slz spustil právě v části "crying is not allowed at all". Jak je možné, aby v tak mladém věku odehrála těžký osud malé Cosettky s takovou dokonalostí?

Helena Bonham Carter a Sacha Baron byli vítaným odlehčením těžkých emocí ve filmu. Přímo jsem cítila jak se sál vždy v očekávání zahleděl na plátno, kdykoliv se objevili. A nezklamali! Co věta, to perla! :) Ano, mohlo to trochu zavánět snahou udělat z nich vtipné postavy za každou cenu, ovšem Helena a Sacha ztvárnili Thénardierovi tak věrohodně, že jsem se zkrátka smála s nimi a užívala si veselejších částí, kterých v Bídnících moc neužijete.

Dárkem je píseň Suddenly, složená speciálně pro film autory muzikálu. Dává tak více prostoru pro Jeana Valjeana a malou Cosette, kouzelný vztah, který v původním muzikálu nemá tolik prostoru, neboť ve filmu je přece jen více možností jak ho ztvárnit. Jean Valjean pociťuje poprvé v životě lásku nevinného stvoření, které se na něj upíná celým svým bytím. Jaký povznášející pocit, jaká andělská píseň!

Nešťastným osudem Valjeanovým je být v neustálém pozoru, protože Javert mu jde vytrvale po stopě a tak tato rozkošná scéna nemá dlouhého trvání. Valjean stíhán Javertem na koni běží temnými uličkami a ocitá se v pasti. Zde oceňuji znalost knihy, kdy za pomoci provazu z lampy překonává vysokou zeď a setřese Javerta. Ocitne se v zahradě kláštera, kde mu prozřetelnost do cesty nenastrčí nikoho jiného, než Faucheleventa, muže kterému před lety zachránil život a je tedy jeho dlužníkem.

O pár let později je z Cosette už velká slečna a Isabellu střídá Amanda Seyfried. Má společnost pro večer s Bídníky - dvě nejlepší kamarádky - pro ni měly ty nejrozporuplnější názory. Jedna Cosette spolu s Jeanem Valjeanem prohlásila za zlatý hřeb filmu, druhá prohlásila, že je Amanda poněkud přeceňovaná.
Podle mého názoru Amanda rozhodně přeceňovaná nebyla, to zaprvé. :) Má čistý a andělský hlas, který ve výškách ztrácel na jistotě, konečný pocit z jejího zpěvu byl přesto velmi pozitivní. Herecky se nedá vytknout nic. Byla přesně taková, jakou jsem si Cosette vždy představovala a hlavně mi ukázala, že má nízká očekávání byla mylná.

Romantickou zápletku Bídníků nám vrchovatou měrou obstarává tragický milostný trojúhelník. Na jedné straně je Eponine, která si za léty prošla do puntíku opačnou proměnou, než Cosette. To ona je teď ubohé děvče v hadrech, bez domova a přátel. Kromě Maria. Okouzlilo mě, že vztahu mezi Eponine a Mariem se dostalo více prostoru, než je obvyklé. Nadšeně jsem se culila při roztomilé scéně, kdy Eponine škádlila Maria a ten se s ní vesele smál jejím vtípkům. Tomu však nebylo dlouhé trvání, protože došlo k náhodnému setkání s Cosette a trojúhelník nabyl své třetí strany.

Eddie Redmayne se ukázal jako perfektní Marius. Při Heart full of love byl...tak roztomile nervózní, bláznivě zamilován do Cosette se bál, že nebude opětovat jeho city a sledovat, jak se po jeho tváři pomalu rozlévá ten nejšťastnější úsměv na světě, když zjistil, že přece je tím vyvoleným mi vyvolalo motýlky v břiše. Díval se na ni jako na střed svého vesmíru, byla jeho sluncem a chvíle, kdy ji ztratil přišla jako blesk z čistého nebe, světlo jeho bytí pohaslo a zbyla už jen jistá smrt na barikádách, kterou zvolil když se přidal ke svým druhům vedených statečným Enjolrasem.

Bez své sladké Cosette Marius ztratil vůli žít, bojuje jako lev, nedbaje toho, že se nabízí střelám jako terč. Před jistou smrtí ho zachrání Eponine, když strhne hlaveň pušky na sebe, místo na něj.
V roli Eponine vystupovala pro všechny muzikálofily velmi známá Samantha Barks, která Eponine hrála ve West Endu, zrovna tak i při pětadvacátém výročí. Na jednu stranu jsem si říkala, že je skvělé, že to právě ona získala roli Eponine, protože jsem se mohla hřát představou, že alespoň jeden člen obsazení je opravdu dobrý zpěvák. Myslím, že v jistých pasážích bylo opravdu slyšet, že své kolegy přezpívá.
Na druhou stranu jsem se ovšem ptala sama sebe, jestli to není škoda, neboť už tak nějak tuším, co tím pádem od jejího podání čekat. Samantha si ovšem uvědomovala ten podstatný rozdíl mezi hraním na scéně a ve filmu a předvedla skvostný výkon.
Co se musí zmínit je její umírací scéna Little Fall of Rain, kdy to byla ona kdo uklidňoval zoufalého Maria, vždyť necítí žádnou bolest, malý déšť ji nemůže ublížit.
Pomalu umírala na následky smrtícího zranění, přesto jsem však v bolestí zkřiveném obličeji, se slzami zamlženým výhledem, sledovala mihotavou a skomírající radost z jeho dotyků, blízkosti, ruky svírající její...
Kdo by nezaplakal spolu s Gavrochem? A ten Enjolrasův výraz, když pokynul ostatním aby tělo Eponine odnesli, protože Marius byl na zhroucení...perfektnost této scény byla skryta v každičkém detailu.
(A kdo se nerozplakal ještě usilovněji, když si uvědomil, že to byl Killian Donnelly kdo odnášel v náručí její bezvládné tělo??)

Marius zdrcen ze smrti Eponine se rozhodl zachránit aslespoň jejího bratra a poslal Gavroche s psaním pro svoji milovanou Cosette, ve kterém vyjádřil své poslední sbohem, neboť všem na barikádě už bylo jasné, že si jdou na smrt. Statečnou mučednickou smrt.
Gavrochovi ale otevřel Jean Valjean v kouzelné scéně, kdy se Valjean natáhnul pro psaní, ale Gavroche ruku odtáhnul a druhou natáhnul. "Já udělám něco pro vás, vy pro mě. K čemu nějaká charita?" - v tu chvíli se hihňalo celé kino. Na odchodu Valjean pravil "Ne aby tě napadlo vracet se na barikádu." a Gavroche po něm na chvíli vrhnul tichý pohled, než utekl pryč. A já si říkala...kéž by poslechnul.
Jean Valjean si dopis přečte (a Hugh úchvatně zahrál pasáž "teď když vím že mě....že mě...miluješ také") a ocitá se v dalším vnitřním dilematu. Okamžik, kterého se nejvíce bál přece jen nastal - přišel neznámý mladík, aby mu ukradnul Cosette. Má ho nechat umřít na barikádě...?
Ne, jistěže ne! V převleku národního gardisty se propletl nebezpečnými ulicemi a připojil se k Přátelům abecedy.

Zde vidí běs z minulosti, svého neochvějného pronásledovatele Javerta. Jako dopadený policejní špion v řadách Přátel abecedy se krčí zmlácený na podlaze s hlavou v oprátce. Už jen za tu chvíli, kdy se jejich pohledy nenávistně / udiveně střetnou by měli oba okamžitě dostat Oscara.
Jean Valjean si zavčas všimne odstřelovačů na střechách a zachrání díky tomu situaci. Vděčný Enjolras mu dovolí vzít si Javerta na starost.
Jean Valjean ho vyvede ven na opuštěnou uličku a k Javertově neskonalému údivu ho nechá odejít. "Nemohu vám nic vyčítat. Vykonával jste svoji povinnost. Nic víc."

Scéna, kdy jsem vyjímečně neplakala tajně sama, ale připojily se ke mě i mé společnice byla smrt Gavroche. Zaslechl, jak barikádníci bědují, že déšť zničil munici a rozhodl se přelézt na druhou stranu a ukrást patrony mrtvých gardistů. Mé srdce zlomilo na miliony drobných kousíčků výjev, kdy si toho všimli jak Přátelé abecedy, tak gardisté, kteří po něm začali přirozeně střílet. (A někteří z nich se tomu smáli!!!). Grantaira muselo držet hned několik přátel, aby mu zabránili běžet za ním. A byl to Killian, který ho držel v náručí, když se zoufale rozplakal, ve chvíli kdy Gavroche zabili. Nuff, just said.
Grantaira hrál George Blagden, skutečná hvězda ve vedlejší roli.

Enjolrase ztvárnil Aaron Tveit, který svoji roli málem nedostal kvůli svému až moc dobrému zjevu. Dokonce mu na natáčení museli ztvamit jeho bělostný holywoodský chrup.
Nad Aaronovým Enjolrasem by se zaradoval pan Hugo. Neohrožený vůdce revoluce bojující za lepší zítřky francouzského lidu.
"Kdo je tam?"
"Francouzská revoluce!"
Ten výraz s jakým to pravil, ten tón, to jak se nejdřív podíval po ostatních Přátelích abecedy....no nešli byste s ním zfleku na barikády?
Jakožto platonicky do postavy Enjolrase zamilována jsem jeho smrt přirozeně nesla velmi těžce, ovšem hádám že i pro platonicky nezamilované to musela být náročná chvíle. Posledních pár přeživších Přátel abecedy uprchlo do prvního patra budovy, uvědomující si, že přímo pod nimi jsou národní gardisté s pitolemi namířenými přímo na podlahu pod nimi. Mezi nimi i Combeferre alias Killian. Však víte, jakou slabost pro Killiana mám. Ten strach v jeho očích, na druhou stranu odhodlání a neohroženost postavit se nespravedlnosti. A pak zazněla dunivá rána a Combeferre spolu s ostatními klesnuli mrtví k zemi. Už v tu chvíli jsem začala nezadržitelně opět plakat. A Enjolras si uvědomil, že je jediný naživu. Sám nad mrtvými těly svých přátel čelil přesile národních gardistů vedených....Hadleym Fraserem s knírkem.
A hle...nebyl sám! Ohromení gardisté kolem sebe nechali projít Grantaira, který se s úsměvem přidal ke svému příteli. Enjolras vzdorovitě zvednul prapor, pro který zemřeli všichni jeho nejbližší a gardista Hadley zůstal na okamžik ohromen nad jejich neohrožeností pociťující jakousi úctu k nepříteli. Vzápětí mu však rysy opět ztvrdly, když příkře zvolal "Pal!". Grantaire klesnul k zemi, Enjolras padl do otevřeného okna, ze kterého zůstal viset spolu s rudou vlajkou. (Svíjela jsem se v tichém záchvatu pláče a nemohla najít kapesník - ejhle, zapomněla jsem si ho vzít).

Smrtí Enjolrase padla barikáda a Javert hledaje Jeana Valjeana prochází v té nejvíc depresivní scéně filmu kolem mrtvých těl vyrovnaných do řad a poklekne u mrtvého Gavroche. Jak se ho ten kluk kdysi natrápil, dokonce to byl on, kdo ho udal jako špeha Přátelům abededy! Přesto nešlo necítit respekt, smutek nad tak brzy zmařeným životem. V jedné z vrcholných scén filmu sundává z hrudi svoji medaili a dává ji mrtvému Gavrochovi, protože i Javert má srdce.

Jean Valjean mezitím vláčel polomrtvého Maria kanálem. Chvíli ho tlačil uličkami tak úzkými, že se provlékli jen stěží, jindy se zas téměř topili ve splašcích v podzemí Paříže.
Když se konečně dostali ven na čistý vzduch a pevnou zem stanul tváří v tvář Javertovi.
"Ještě krok a zastřelím tě." ucedil Javert, když kolem něj Jean Valjean prošel. Ten se na okamžik zarazil, potom semknul rty do pevné linky a přesto pokračoval dál. Javert na něj užasle zíral, ne pro jeho odvážnost, ale pro vlastní nerozhodnost. Nebyl schopen toho muže, který mu daroval život zabít. Muže, kterého pronásledoval léta, kriminálníka! Jako ve snách došel k mostu a pistole mu vyklouzla z ochablých rukou. "Je možné, aby vykoupil své hříchy?" uvažoval horečnatě. Je nějaká vyšší moc, ještě nadřazenější zákonům, která mu nedovolila stisknout spoušť?
Stejně jako při písni Stars balancoval na samotném okraji, ovšem tentokrát ne střechy, ale mostu pod rozbouřenou Seinou.
Russell ukázal Javertovu osobnost pevnou jako skála, která se poprvé začala poddávat vlivům, které celý svůj život považoval za zlovolné. Pokud ho zatkne, muž kterému vděčí za svůj život a jak se zdá i mnoho dalších, skončí za mřížemi. To přece není správné!
Ale jak by ho jen mohl nezatknout? Zločince! Porušil zákon a zákon se musí dodržovat, před ním není úkrytu!
Ano, není úkrytu...už není nic co by mohl udělat, není místo kam by se mohl schovat, ani žádná volba jak morálně žít. Vydal se vstříc osudu, bez jediné hlásky, rozmýšlení či strachu pohlavě skočil z mostu, kde jeho duševní rozkol ukončil pilíř na který dopadnul a s prasknutím, při kterým mě zamrazilo, si zlomil vaz.
A tak jsem poprvé v životě oplakala smrt Javertovu. Nikdy jsem nelitovala postav, které jsem považovala za špatné, jejich smrt se mi zdála jako jediné možné řešení, jediná cesta ke správnému konci...
Russell Crowe je první herec, který dokázal zachytit Javerta. Opravdového Javerta, tak jak ho kdysi popsal Viktor Hugo, přiměl člověka pochopit jeho činy a i přes všechnu nespravedlnost vůči Valjeanovi s ním soucítit.

Uzdravený Marius sedí sám v kavárně, kde Přátelé abecedy plánovali změnu světa. Jako by tam mohl cítit jejich přítomnost, slyšel je mluvit, smát se, zpívat...
Všechno je to ale jen přelud, jsou nenávratně mrtví a pryč. "Ach, přátelé mí, odpusťte mi, všichni jste mrtví a já přece žiji..."
Empty Chairs and Empty Tables je největší výzva pro každého herce v roli Maria Pontmercyho a Eddie Redmayne předvedl emotivní výkon, který hluboce zapůsobil na každého diváka. Přiměl mě prolévat další slzy za mrtvé Přátelé abecedy, ztráta která na mě palčivě dolehla při pohledu na zpustošenou kavárnu, památník na hrdiny upadající do zapomění.

Už není nic čeho by se měl Jean Valjean bát. Javert je navždy pryč a před ním by mohlo být ještě mnoho šťastných let.
Ovšem jeho čest mu nedovolí žít s Mariem a Cosette ve lži. Vyjeví Mariovi jeho minulost pod podmínkou, že to nikdy neprozradí Cosette. Marius přirozeně souhlasí, protože ví, že by to zlomilo její srdce. Valjean ale musí zmizet z jejich životů.
Chřadnoucí a nemocen se vydává do kláštera, kde v péči laskavých sester čeká v osamění na své vysvobození, smrt.

Za co jsem Tomu Hooperovi neskutečně vděčná je reakce Cosette na odchod tatínka. Vydává se tím sic trochu navzdory knize, ovšem tím nejlepším způsobem - nenutí mě na konci nenávidět Cosette.
Ač je její svatební den a bere si lásku svého života, muže o kterém se domnívala, že navždy ztratila, není úplně šťastná a její úsměv kazí stín smutku v její tváři. Stýská se jí a myslí na Valjeana - zkrátka a dobře nezapomněla na něj ve svém štěstí. Uvědomuje si, co všechno pro ni obětoval, jak moc riskoval a že jí dal všechno, nač si kdy vzpomněla. Ale co je hlavní, je to její milovaný papá, bez kterého její štěstí není úplné.
Na svatbu se samozřejmě nevetře nikdo jiný, než naši Thénardierovi v převlecích. Marius je okamžitě pozná a trvá na tom, aby odešli. Jeho zájem ovšem vzbudí narážka na tajemného zachránce, který ho odvlekl z barikád na poslední chvíli a zachránil ho tak před jistou smrtí. Není jím samozřejmě nikdo jiný než Jean Valjean, muž kterého odsoudil a zavrhl příliš rychle, aniž by znal celý příběh. Jako důkaz stačí prsten, který mu Thénardier předloží. Prsten, který kdysi patřil Mariovi.

Okamžitě se s Cosette vydají do kláštera za Valjeanem, kterému se za mihotavého světla svíček zjevila Fantine. "S láskou jsi vychoval moji dceru..."
"Byla to nejlepší v mém životě." hlesl Valjean se slzou stékající po tváři.
Jeho nejvroucnějšímu přání, vidět před smrtí Cosette, její starostlivost, lásku, něhu...důkaz toho, že až z tohoto světa odejde nebude jí to lhostejné, se vyplní. Marius a Cosette klečící u jeho křesla zoufale prosí za odpuštění. Odpuštění? Není třeba, vždyť teď je Valjeanův život požehnán a on už konečně našel klid.
Cosette políbí tatínka na tvář a on mezi vzlyky přidušeně vzdychne. Teď poprvé by si přál, na tomto světě přece jen zůstat déle. Ale osudu nejde zabránit. Umírá a Cosette plačící v Mariově objetí vidí už jen v mlze. Opouští své tělo a prochází kolem biskupa Lidumila, který zpívá snad nejvíc legendární výrok ne z Bídníků ale celého muzikálového světa. "To love another person is to see the face of God." - tento prchavý okamžik dodal slovu perfektnost dočista nový rozměr.
Projde kolem biskupa a objeví se znovu na barikádě. Ale tahle je jiná. Obrovská, nedobytná s lidem celé Paříže. Vidí tam všechy...Enjolrase a Přátele abecedy, Eponine, Fantine a
Gavroche. Závěr je filmu je dechberoucí a působí neskutečně intenzivně. Ještě dlouho po skončení filmu jsem zůstala sedět jako přikovaná a polykala slzy zatímco jsem sledovala titulky a blahořečila každé jméno. Bídníci jsou filmová událost století.

Abych pouze nechválila, musím podotknout, že děj filmu byl poněkud zrychlený, což mi přišlo jako menší problém. Pokud nejste zasvěcený muzikálofil tak to může způsobit jisté potíže při úplném pochopení všech souvislostí. Příklad nad zlato je scéna, kdy se Grantaire připojí na smrt k Enjolrasovi. Tomu unikátnímu vztahu mezi Enjym a Grantairem totiž nebyl čas věnovat tolik prostoru, který zasluhuje, takže těžko ocenit symboliku jejich společné smrti.
Další věc, za kterou ovšem nemůže film, jsou titulky. Nejhorší přečin byla očividná neznalost knihy, která bila do očí. Špatné skloňování Mariova jména. "Mariusi, Mariusovo....".
Další slova byla zase přes čáru svojí hrubostí ve scéně s lehkými ženami v přístavu. Všichni pochopí už z filmu, že je řeč o prostitutkách, netřeba z toho filmu kvůli titulkům dělat 15+.
A naprosto nepochopitelné archaismy vkládané do úst hrdinům mě nutila až protáčet oči. Jen považte, že Marius podle nás pravil "Jsem to ale fanfarón!" místo normálního "udělal jsem všechno špatně, slečno, vždyť já neznám vaše jméno!" - nebo něco na tento styl. Proč, ptám se proč? Celý sál vytřeštil oči a já slyšela jak si všichi polohlasně opakují "fanfarón" někteří pobaveně, jiní nechápavě...
Kdybych měla k dispozici deset hvězdiček, Bídníkům dám jedenáct. Tu jedenáctou utvořili všechny ty scénky, které pro některé byly maličkosti, pro jiné se staly vrcholem dne. Malý Gavroche, kterému Javert připíná svoji medaili, záběry na Killiana Donnellyho a Ginu Beck, čestná smrt Enjolrase a Grantaira, Cosette která nikdy nezapomněla na Valjeana, epický závěr na barikádách, který nám přece jen přinesl naději na šťastný konec...

Tomorrow we'll discover what our God in heaven has in store....
One more dawn!
One more day!
One day more!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellanor Ellanor | Web | 7. ledna 2013 v 19:08 | Reagovat

V titulcích mě ještě zaskočila Valjeanova věta "jsem stár", což teda není chyba překladatele, ale spíš nás diváků, kteří jsem deformovaní angličtinou :o)..

2 Lotte Lotte | Web | 7. ledna 2013 v 19:23 | Reagovat

Tak jsem stár mi nijak nepřišlo :D

3 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 7. ledna 2013 v 20:55 | Reagovat

Páni! To bylo... dlouuuuhé! :D A krásné! Rozbrečela jsem se přitom, jen co jsem si na všechno vzpomněla... Ách božínku! :D

4 Lotte Lotte | Web | 7. ledna 2013 v 20:59 | Reagovat

[3]: Nejdelší článek na jaký jsem se kdy zmohla, indeed. Ale nešlo jinak. Ne co se Les Mis týče. :D
Ach, sweet memories...*.*

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 7. ledna 2013 v 23:07 | Reagovat

Žjova! Až na Javerta jako bys mi brala slova z pusy - mluviš přesně o tom, co jsem chtěla zmínit, ale v nervozitě z natáčení videa jsem na to zapomněla :)
  K tomu Aaronovi - proč ho chtěli míň hezkého? Vždyť v románu byl Enjolras ještě hezčí! :-o

6 Ellanor Ellanor | Web | 7. ledna 2013 v 23:42 | Reagovat

[5]: No je "míň hezký", než na civilních fotkách.. co se tak dá posoudit. S těma zubama jsi mě dostala :)..

7 Lotte Lotte | Web | 8. ledna 2013 v 5:39 | Reagovat

Asi jim neseděl jeho blýskavý chrup, hehe. :D

8 BarbaraJane BarbaraJane | 8. ledna 2013 v 7:00 | Reagovat

V tom případě chápu, proč tam vůbec nehrál Kyle :D

9 Lotte Lotte | Web | 8. ledna 2013 v 16:24 | Reagovat

Not funny. At all. xxx :D

10 Kettylinka Kettylinka | 14. února 2013 v 18:57 | Reagovat

Tak já jsem si u tohohle filmu taky pěkně pořvala. Ségra ze mě měla srandu, a já jsem rudá a rozklepaná odcházela z kina. A při smrti Enjolrase jsme měly podobnou reakci, Lotte (nebo spíš zcela totožnou :D)

11 Lotte Lotte | Web | 14. února 2013 v 20:27 | Reagovat

To mi povídej, po mě se při odchodu z kina lidi otáčeli. :D

12 Kettylinka Kettylinka | 16. února 2013 v 11:19 | Reagovat

po mě díky ségře taky.
ona do největšího ticha v sále řekne: "Příště si těch kapesníků laskavě vem víc." Jen tak mimochodem: měla jsem 2 balíčky papírových. asi si holt budu muset brát takový ty pixle :D
a kvůli tomu, co Hadley udělal Enjymu, jsem nemohla 2 týdny spát. jsem si říkala, jestli tam Hadley nemohl hrát někoho jiného, protože tohle mu zřejmě nikdy neodpustím :D

13 Kettylinka Kettylinka | 16. února 2013 v 11:22 | Reagovat

ale Enjolrasova odvaha mi pomohla, abych neřvala moc nahlas. :) i když... záleží na tom, co člověk myslí slovem "nahlas" :D

14 Lotte Lotte | Web | 16. února 2013 v 13:17 | Reagovat

Mě se nějakým zázrakem dařilo brečet nehlasně, ale myslela jsem, že se zalknu. :D Tou samou dobou si kamarádka vedle zcela v klidu chřoupala popcorn. :D

15 Kettylinka Kettylinka | 17. února 2013 v 10:48 | Reagovat

ségra se cpala čokoládou. :) a já se kroutila na sedačce, abych nebrečela moc nahlas. :/
Doma mi pak řekla, že se jí líbilo, jak si tam jeden ten chlápek (Javert) zazpíval a pak si skočil do té vody. :D
my jsme doslova jako oheň a led. :D

16 Lotte Lotte | Web | 17. února 2013 v 10:53 | Reagovat

Mé kamarádce se strašně líbilo, jak to zapraskalo, když si Javert zlomil vaz...to je vkus, co? :D Že to prý měli fááákt vymakaný. :D

17 Kettylinka Kettylinka | 17. února 2013 v 12:51 | Reagovat

no to je teda opravdu vkus. mě se to teda zase nelíbilo. :D tvoje kamarádka je zřejmě krevní skupina mojí ségry, protože tohle se ségře taky líbilo.
tak, když v šesti pila kakao a chroupala sušenky u Gladiátora... no comment. :D

18 Lotte Lotte | Web | 17. února 2013 v 12:57 | Reagovat

Gladiátora jsem viděla jen jednou se školou a stačilo :D

19 Kettylinka Kettylinka | 17. února 2013 v 17:43 | Reagovat

já viděla úvodní titulky. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama