You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

10. kapitolka - Pravda nebo lež

27. dubna 2013 v 10:00 | Tahmed |  Love ever dies

Omlouvám se že povídka nebyla i ve středu, ale nebyl bohužel čas kvli škole, tak se vám omlouvám :-)

Šel jsem za ním, abych si s ním konečně promluvil o mé ženě. Nelíbilo se mi, že s ní opět manipuluje. Opět se objevila v jeho životě a zase věří, že mu patří. Nevím, co mu dává tu víru.

Tmavé uličky jeho podivného světa se zužovaly, klikatily a dovedli mě přesně k tomu domu, kde jsem našel Christine. Dům působil už tak odpudivě. A ještě odpudivější na něm byla věž, ve které se svítilo. Věděl jsem, že ho tam najdu.



Úzké chodby v domě mě dovedly až k ještě užšímu schodišti, které se táhlo až do vršku věže. Zde jsem našel podivnou místnost, která se na první dojem zdála prázdná, ale opak byl pravdou.

Ta místnost byla velmi malá a svítila v ní alespoň stovka svící, aby v ní bylo dostatečné světlo. Všude okolo byly podivné figury vyrobeny jeho rukou. Někde se povalovaly kovové části brzo vyrobených děsivých příšerek a právě tam seděl u stolu bez své masky na tváři a právě vytvářel nějaký stroječek.

"Rád vás opět vidí, co Vás za mnou přivádí?"

"Nechte moji ženu na pokoji." Škaredě se pousmál a na jeho odporné tváři to vytvořilo o´prapodivnou grimasu, ze které mi naskočila husí kůže.

"Proč bych to podle Vás měl asi tak dělat?"

"Je to moje žena!"

"Skutečně? A jak jste na to přišel, příteli?"

"Já nejsem váš přítel, a je to moje žena, přísahala před bohem." Opět se škaredě zasmál a pokračoval ve výrobě.

"Nechte moji ženu na pokoji. Varuji Vás." Hodlal jsem odejít. Ale jeho další slova mě přiměla zůstat.

"A co mi provedete? Stejně se na nic nezmůžete. Léta vás děsí vlastní stín. A vyhrožujete mi? Podívejte se na sebe, ani pohlédnout na mě nemůžete. Bojíte se mě více než čehokoliv na světě. A hodláte m vyhrožovat? Prosím Vás." Smál se a pokračoval dál ve výrobě.

Má ruka se začala chvět a mě došlo, že říká pravdu, ale co jsem měl dělat. Hodlal jsem Christine před tímto mužem uchránit. A to také dodržím.

"Varuji Vás." Pronesl jsem a jeho smích na tváři nezmizel. "A abych Vám to dokázal, právě dnes odvezu svou ženu pryč odsud."

"Pochybuju že odejde. Máme spolu dohodu. Velmi výhodnou dohodu. Takovou, kterou kvůli vám rozhodně neporuší."

"Co jste jí provedl?" obořil jsem se na něj a chystal jsem se mu uštědřit políček.

"Nic co by Vás muselo trápit. To je mezi mnou a jí. Ale abyste věděl, dám Vám šanci ji přimět k odchodu, ale neudělá to."

"proč myslíte?"

"Protože spolu máme společného něco víc než jen vzpomínky. Ten chlapec byl pro mě trochu překvapením, ale vzhledem k okolnostem."

"Na co to narážíte, pane?"

"Že ten chlapec je mým synem. A nedivte se, copak jste si nevšiml toho hudebního nadání, které má? Myslíte si, že ho má po Vás? To těžko. Po Christine? Dost možná, ale daleko více ji už dávno předčil."

"Lžete!"

"Myslíte? Zeptejte se své ženy. Uvidíte, co vám na to poví."

"I kdybyste mluvil pravdu, pořád spolu máme Lizzie."

"Tu malou si klidně nechte, ale Christine s chlapcem bude má."

"Od Lizzie se nehne. K tomu ji nedokážete přimět. A pokud s Vámi zůstane, o čemž pochybuju, nebude s Vámi příliš dlouho."

"O čem to mluvíte?"

"Ona Vám to neřekla? Umírá." To slovo mu vymazalo úsměv z tváře.

"Lžete."

"Ah, tak teď jsem lhářem já?" cítil, že ztrácí půdu pod nohama. Věděl jsem, že tento trumf o Christine, jsem neměl tahat, ale byl jsem zoufalý. Tvrdil mi, že můj syn není můj. A to není jistě pravda. Jen se snaží mezi mě a Christine vrazit klín. Klín, kterým by nás od sebe rozeštval. Ale to se mu nepodaří.

"Lžete." Jeho hlas jakoby zeslábl. Ztrácel půdu pod nohama. Jako kdybych mu vzal jeho oblíbenou hračku. Jako bych mu zničil svět, kolem kterého se točí.

"Můžete se jí na to zítra zeptat. Spolu jste se beze mě domluvili na tom, že se uvidíte, tak se jí na to budeš moct zeptat. Uvidíme, co ti poví. Ale věřím tomu, že Vám bude lhát."

"Lžete. Ona by mi nikdy nelhala."

"Vážně? Copak jste si nevšiml, jak je pobledlá, zesláblá. Sotva stojí na nohou. Sám to zítra jistě uvidíte. Pokud vůbec bude ráno vůbec schopná vstát."

"Zmizte, zmizte odsud. Lháři. Má Christine je v pořádku. Živá a zdravá. Zmizte odsud."

"Jak je libo, ale to vy jste lhář. Mě by s vámi Christine nikdy nepodvedla. Gustave není váš syn."

"Jsme tedy na tom stejně. Ani jeden z nás si nemyslí totéž. Co ten druhý říká. Vy tvrdíte, že umírá a já tvrdím, že váš syn je můj. Jen Christine nám může povědět pravdu."

"S tím mohu jedině souhlasit."

"První věc, na které se my dva shodneme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotte Lotte | Web | 27. dubna 2013 v 13:57 | Reagovat

Ha, já si říkala, že je načase, aby se Erik dozvěděl pravdu. A vlastně jsem v duchu tak trochu nechápala, jak je možné, že si toho doteď nevšiml. Díky, Raoule! :D

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 27. dubna 2013 v 22:28 | Reagovat

Raoul má odvahu, že si to takhle k Erikovi napochodoval, palec nahoru! Ale Christine by to měla nějak rozseknout, jestli má aspoň špetku rozumu...

3 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 28. dubna 2013 v 11:41 | Reagovat

Tak! Na tohle jsem čekala! Raoul a Erik! Každý z nich má svou pravdu a myslí si něco svého a jediná Christina je schopná jim dát rozluštění... ó jé! To dopadne!
Taky jsem si říkala, že si Erik ještě nevšim... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama