You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Little Lotte let her mind wander in London

1. června 2013 v 14:49 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Už konečně? Ano už. Asi jste přestávali věřit, ale mé vyprávění z Londýna je přece jen na světě. :)


Mé cestování započalo v Olomouci, odkud se vyjíždělo. Po nastoupení do autobusu následovalo nemilé zjištění. Naši společníci na cestách nebyli pohlední středoškoláci, nýbrž ukřičení, vlezlí....katastrofálně mladí jedenáctiletí. Hm. Nehledě na to, že jsem na ně dvakrát nezapůsobila. Proč? Když jsem si telefonovala s BJ, tak jsem se jí svěřila s tou pubertální nákazou přičemž oni to slyšeli a nebrali moc dobře. Dva výrostci co seděli před námi byli opravdu velmi....komunikativní. Komunikativní i přesto, že druhá strana o konverzaci ani tolik nestála. Vytáhly jsme maminčin štrůdl - komentovali to. Začala jsem psát dopis pro BJ - snažili se mi ho přečíct. Marně! O něčem jsme se bavily - poslouchali nás. Bizarní byl okamžik, kdy mi slečna Dixí začala předčítat z jejího časopisu a jeden z nich, který mi řekl, že se jmenuje Fantomas (jediné jeho štěstí, že neřekl Fantom -.-) přitiskl ucho do škvírky mezi sedadly a poslouchal. :D Po cestě jsme neměly moc šanci se nudit. A zrovna tak jsme neměly naději na klid.
Náš příjezd do Anglie asi o hodinu nebo dvě zbrzdila velká sněhová kalamita v Německu. Nekonečné kolony, asi troje dopravní nehody kolem kterých jsme projeli, policisté, odkloňování dopravy...to byl náš výhled první noc. Dixí se vybil telefon a tak si ode mne půjčila sluchátko a poslouchala moje písničky. To bylo zvláštní, většinou ji musím nutit, aby si poslechla něco muzikálového. DJ Lotte pustila CD Ramina & soundtrack filmových Bídníků.
Nebyla to právě noc mých snů. Nešťastně jsem se kroutila na sedadle, cítila jak mám přesezenou či ztuhlou každičkou část těla a co víc, ty děti (hrozně se zlobili, kdykoliv jsem je tak nazvala a o to větší potěšení to bylo :D) byly hrozně hlučné. Nehledě na to, že témata, která tam rozebírali mi nepřišla zajímavá. Vlastně to byli věci, bez kterých bych se úplně dobře obešla.
Zákon schválnosti zafungoval skvěle, neboť ve chvíli, kdy už jsem opravdu spala a nevěděla o světě - tudíž jsem zapomněla i na to, jak nepohodlná ta cesta je - nás probudila průvodkyně, že jsme na hranicích a jde se na pasovou kontrolu. Byla jsem z toho strašlivě nervózní, ačkoliv ve skutečnosti se nejednalo o nijak zvlášť náročnou operaci. Vešli jsme do nepříjemně osvětleného terminálu se třemi pultíky u kterých seděli tři pánové v kravatách. Vzali naše pasy či občanky, zběžně je prohlédli, vrátili nám je a řekli thank you. That simple. Když jsem znovu nasedla do autobusu napsala jsem nadšenou SMS do ČR. "Právě jsem prošla britskou pasovou kontrolou!!!!!!!!!!!!!!"
Na posvátné anglické ostrovy jsme se přepravili podmořským tunelem. Náš autobus najel do nákladního prostoru vlaku s okovaným bílým vnitřkem. Po cestě jsme se kymáceli ze strany na stranu, až jsem měla podivný pocit mořské nemoci. A to jsem technicky vzato byla pod mořem, nikoliv na moři. Whatever. Abych se přivedla na jiné myšlenky vyšla jsem z autobusu, ale dovedete si představit záživnost vycházky po nákladním prostoru vlaku? Vyhlédla jsem z okénka na míhající se útroby tunelu, ale v té rychlosti mi rozmazaná osvětlení či jiné nápisy na stěnách tunelu dělala spíše opět nevolno. Paní průvodkyně nám vyprávěla, že jednou se nějaký chlapík rozhodl přejít tunel pěšky. Neví se, jak proklouznul dovnitř, nicméně neotálel a vydal se na cestu do Anglie. Asi v polovině však zjistil, že překonat vzdálenost z Francie do Anglie i napříč mořem není nic legračního a tak to musel vzdát a vrátit se. Asi nečetl Olivera Twista.
"Vítejte v Anglii." pravila paní průvodkyně po vyjetí z tunelu. Vytřeštila jsem oči a přilepila se na sklo okna. "Anglická tráva." vyjekla jsem. Dixí vytřeštila oči. "Anglický strom!" pokračovala jsem nadšeně.
"Uh?"
"Anglický beton!"
"Anglické odpadky!" podpořila mě školibě.
"Óne, to neudělali Britové! To turisti!" vyhrkla jsem. "Hele, anglická kočka!"

Další den ráno jsme si postáli v dopravní špičce směřující do Londýna a já si málem ohlodala nehty na rukou do krve a poposedávala na sedadle. První věc, kterou jsem učinila po vjetí do Londýna bylo, že - jsem napsala BJ, přirozeně.
S úžasem jsem sledovala jak kolem nás projížděli červené londýnské double deckery, tradiční černé taxíky a pak se to stalo. Vjeli jsme na most, na kterém jsou sfingy - dar z Egypta a před námi se rozevřel výhled, díky kterému to na mě padlo. Došlo mi, že jsem opravdu tady. V Londýně. Kolikrát jsem o té chvíli snila v nejjasnějších barvách? Ani ten nejkrásnější, nejživější sen nemohl překonat mé pocity, když jsem uviděla Temži která ve slunečném (ano, opravdu slunečném) dni přívětivě blýskala a umocňovala majestátnost výhledu před námi. Big Ben a London Eye jako na dlani. Žádný obrázek, nebo video - já byla tam a vstřebávala tu nádheru na vlastní oči. Tyto slavné dominanty Londýna mě dojaly k slzám, neboť jsem byla v prazvláštním stavu, kdy mi stále plně nedocházelo, kde vlastně jsem. Ale Big Ben ve vší své velikosti a britskosti nikoho nenechá na omylu. Lotte, ty jsi v Londýně!!!


Celá jsem se chvěla, když jsem vyskočila z autobusu a spočinula na londýnské půdě. A vzápětí mě zajel náklaďák. Konec příběhu.
Tak by to dopadlo, kdyby mě zavčas nestrhnula paní učitelka těch dětí ze základky. Erchmhuchm. "V Londýně auta jezdí na opačné straně, Lotte, víš to, že jo? Jasnééé, no problemo!"
Budiž to té dobré ženě dáváno k dobru, za starost o mě placeno přece jen neměla. So...good for her...and me, right?!
Kráčela jsem těmi ulicemi, plnými doušky se nadechovala londýnského vzduchu, míjela červené telefonní budky, ze všech stran jsem slyšela ten skvělostný britský přízvuk a připadala si jako v pohádce. Bylo to tak neuvěřitelné! Já si prostě v klidu, jen tak právě chodila ULICEMI LONDÝNA! CHÁPETE? *po tea break na uklidnění* Dobré, dobré - už jsem v pořádku, mohu pokračovat ve vyprávění. Vezměte si čaj s mlékem aby vám nevystydl, na podnose máte pár cookies a popojedem.
První, co jsme uviděli byl Clarence House, neboli dům prince Charlese a Camily. Stráže chtěli té tlupě hlučných turistů udělat radost a tak začali pochodovat sem a tam.
Mohli jsme na vlastní nohy posoudit jak daleko to má Charles k mamince do Buckinghamského paláce, kam jsme se přesunuli posléze.


Obešli jsme si to přes velmi ale velmi kouzelný park, kde jsme chvíli dostali rozchod. Nevím co ostatní, ale já ho strávila na romantickém mostě, pode mnou na jezírku plavaly labutě a kachny a nehledě na chlad, který od vody šel jsem tam jen tak stála a zírala na magický výhled přede mnou. Jezírko, park s krásnou zelenou trávou a za ní Buckingham palace. Výhled k nezaplacení! Připadala jsem si tak trochu jako hrdinka romantického filmu, protože mám pocit, že takové zasněné a přemýšlivé pózy mají v popisu práce. Mě sice nikdy zadumané přemýšlivé zírání do dálky moc nebavilo ale....pak jsem přijela do Londýna.
Doslechla jsem se, že princ Charles nemá Buckinghamský palác rád, protože se mu vůbec nelíbí. V knížce o britské královské rodině co vlastním jsem se zase dozvěděla, že vnitřek paláce je velmi spletitý, chodby matoucí a nejeden člen personálu se tam i po letech služby ztratí. Jak tento odstavec píšu, mám chuť si jít pustit úplně všechny dokumenty o britské královské rodině, co vlastním....
Byla jsem skvědkem i výměny stráži, ovšem ne u Buckinghamského paláce, nýbrž na místě zvaném Horse Guards Parade. Jednalo se totiž o výměnu královniných stráží na koni, ano. :) Vybojovala jsem si skvělé pozorovací místo a usilovně se soustředila na to, abych zavřela pusu, kterážto měla neustálé tendence doširoka se otevírat.
Co opravdu na zlatíčkách Britech miluji je jejich smysl pro tradici, která pro ně představuje hodnotu, jakou si tady ani dost dobře nedovedeme představit. Krásu Londýna si celkově nejde představit. Musíte tam prostě být, vidět to a cítit jedinečnou atmosféru této metropole. Myšleno naprosto v nejpozitivnějším slova smyslu - jedině Britové do dnešních dnů můžou střežit bývalý královský palác, ze kterého v postatě nic po velkém požáru nezbylo. :)
Stáli jsme shromážděni v ohrazeném kruhu okolo celé výměny stráží. Všichni jezdci oděni v červených kabátech (ladili ke mě, jak vidíte na fotce. :D We deserve each other, Elphaba, try to understand! :D) si nejprve kolem nás diváků objeli kolečko, zatroubili na trubku a velmi obřadně si předali krásný vyšívaný prapor. To vše ve stoprocentně striktně splněném časovém rozvrhu. Každý na své místo dorazil přesně a ani o minutku později. Britská stráž je lepší, než všechny švýcarské hodinky dohromady!!! :D
Panorama Big Benu nás přirozeně provázelo po celou cestu a já jen dychtila, kdy už se k němu konečně dostaneme blíž...
A to jsme také učinili! Vydali jsme se k parlamentu u kterého jsem poprvé v životě viděla naživo demostrující lidi. Londýn, město plné divů a překvapení! :D
S hrdým britském pocitem jsem tedy konečně stanula tváři v ciferník Big Benu, odkud je to coby kamenem dohodil k Westminster Abbey. A to je ta nekrásnější budova, jakou jsem kdy v mém životě viděla. Překrásná architektura tohoto místa vás přinutí zastavit se a v posvátném obdivu smeknout před uměním před vámi. Ve Westminsteru leží pohřbené velké osobnosti britské historie, mimo to tam však hrdě bije pomyslné londýnské srdce. Ztělesněná tradice, úcta k historii a velkolepost, co vyráží dech. That's London!
Další zastávka vedla do Národní galerie, kdy jsem si poněkud vyspravila pohmožděné seběvědomí. Začala jsem se tou dobou totiž tak trochu utápět v sebelítosti, že nikomu nerozumím, prodavači, že mluví moc rychle a hlavou se mi honilo něco jako "Obviously...I'm not ready for living in London yet. Then why am I talking to myself in English, eh? Maaad Lotte."
A proč jsem si vlastně pohladila ego?
Stalo se tomu v překrásné budově Národní galerie, která navenek působila velmi starodávně a úctyhodně jako vše v této požehnané zemi, po vstupu do vstupní haly jsem naopak usoudila, že je velmi moderní.
A pak jsem přešla do místností s obrazy a tam naopak bylo zase všechno udržováno v duchu stáří budovy. Lehce matoucí, na druhou stranu moderní prostředí by se k těm krásným obrazům zrovna nehodilo. A víte co je vcelku pozoruhodné? Vstup do Národní galerie nic nestojí! :O
Hned v první obrazové místnosti jsme div nezakopli o skupinku dětí ve školních uniformách, které seděli pod jedním z obrazů, zatímco paní co pracuje v galerii jim dělala výklad. Domníváte se, že jsem je celou dobu, co jsme tam byli stalkovala? YES.
Asi do deseti minut se kolem mě postavily tři další kamarádky, kterým jsem dělala "odborný překlad". Ech. Skoro. Neříkám, že jsem pochytila všechno, či přeložila zaručeně dobře každou frázi, trvám ale na tom, že podstatu toho, co dětem ta paní chtěla sdělit jsem vystihla správně. A cítila jsem se za to posléze náležitě hrdá. To byl ten nejúžasnější pocit na světě, stát tam v těsném hloučku oněch slečen a převypravovat jim, co ta paní povídala. Mluvila pěkně, pomalu, chytlavě...vlastně docela jako lidé z nahrávek, co si pouštíme v hodinách angličtiny. A to jsem byla přesvědčená, že tak asi ve skutečnosti nikdo nemluví, že ony audia musí být jistě přikreslovány. Vážně se najdou Britové, co takhle mluví a shledala jsem to jako tu nejrozkošnější věc na planetě. Víte, proč tak strašně často do českých vět cpu angličtinu, až je to nezdravé? Zkrátka a jednoduše některá slova mi v češtině nezní tak dobře, nebo se u nás berou za klišé, zažitou frázi co pro nikoho nic neznamená, či naopak bere se za přitroublou ji používat. Mluvím o tom, že oni si na rozloučenou řeknou něco milého jako "Love you!" či "Have a good day!", "Enjoy your day!". Jsme na sebe tak milí i my, Češi? Kdepak, my se slovy lásky k ostatním šetříme, s obezřetností si je necháváme pro sebe, jako by nás ubylo se o ni podělit.
Návštěva Galerie mi připomíná ještě jednu velmi zajímavou zkušenost a to návštěvu Přírodovědeckého muzea (či jak jen se to přesně jmenovalo), což byla opět velmi krásná historická budova, která uvnitř dokonce tak trochu působila, jako byste se právě nacházeli ve velmi rozlehlém chrámu s romantickým kamenným schodištěm a černo - bílými kachličkami na podlaze. Na druhou stranu to bylo nejmodernější muzeum v jakém jsem kdy byla, kupříkladu jedna část expozice byla vjezd do nitra Země. Eskalátor nás tehdy opravdu vyvezl do veliké koule, která znázorňovala zmenšeninu naší životodárné Země za náležitých světelných i zvukových efektů.
U mých společnic největší nadšení vyvolal dinosaurus v životní velikosti řízen počítačem tak, že se velmi autenticky pohyboval, vrčel a vrhal po nás vražedný pohled lovce, když jsem se probojovala k zábradlí přímo naproti jeho hlavě. Bylo to neskutečné!
Ale co u nás všech skupinově vyvolalo obrovské nadšení byl jeden velmi pohledný pan učitel, který do muzea zavítal se skupinkou dětí z mateřinky. Ten byl! Blond vlasy, modré oči, zářivý úsměv a velmi milé jednání s dětmi, se kterými se ochotně pouštěl do debaty ohledně "bojového úkolu" jaký v muzeu dostali a kreslili, či dokonce psali na papír. Vážně děti v Anglii umí psát už ve školce? Oh wait, třeba to byli prvnáčci. Ano, to by dávalo větší smysl. :)
Tak trochu jsme toho pana učitele pronásledovaly se zasněným pohledem puberťaček. Dokonce s ním mám/nemám fotku. Ech. :D To bylo tak, že já a kamarádka jsem stáli za ním, ta druhá přišla před nás a vyfotila nás, jak stojíme za ním, díváme se na něj jako na svatý obrázek, přičemž on zrovna hovořil se svými dětičkami. To bylo tak neslušné! :D On se podíval na fotící, pak se zmateně ohlédl i na nás (zmatený mladý učitel je roztomilý mladý učitel) a pak se nám někam radši ztratil. Dobře udělal, hádám. Asi takhle jsme vypadaly. :D :D :D


Venku před muzeem jsme si daly svačinku od naší anglické maminky, což byl sendvič, což jsme dostávaly každý den. Ale víte, oni tam mají všechno lepší, co se kvality týče. Neměla jsem pocit, že do sebe cpu odpadky, co zbytek světa nechce. Kupříkladu ač jsem tam kupovala čokoládu jako divá (dobrých 8 liber padlo na sladkosti, uch), tak jsem ani jednou nenarazila na takovou tu hnusnou čokoládu, co nevoní jako čokoláda, nechutná jako čokoláda a je prostě polský hnus, jak tomu říkám. Proč to u nich jde a u nás ne?!
Přímo naproti muzeu byla nějaká budova, která byla hrdě ověnčena francouzskou vlajkou. Přirozeně jsem si hned vzpomněla na Bídníky a donutila moji společnici onu vlajku vyfotit. Viva la France!


Byla jsem jako u vytržení, když jsme navštívili i Baker Street, kterou proslavil sir Arthur Conan Doyle, protože jsem se spirituálně dostala ke dvěma z mých tří literárních bohů.
Abyste rozuměli - v Přírodovědném muzeu zhruba v místech kde jsem i stála (jejíííjej) předčítala J. K. Rowling z posledního Harryho Pottera v den vydání knihy. To máme jednu bohyni literárního světa.
No a Baker Street hned poté?! Já se nepřímo & přímo dostala do míst spojených s hrdiny mého dětství. Vyrůstala jsem po boku Harryho Pottera a Sherlocka Holmese, tudíž mají veliké speciální melancholické místo v mém srdci. Londýn ze mne učinil Alenku v říši divů, ani na malý okamžik jsem se nepřestala cítit uchvácená, šťastná a dojatá zároveň. Byla to ta nejsilnější koncentrace pocitů, jakou jsem kdy zažila a projevovala se ve střídavém pláči, širokém smíchu a toho hrdého pocitu "Dokázala jsi to. Splnila sis sen a jsi v Londýně, ač jsi pochybovala, že taková chvíle kdy přijde.".


Paní průvodkyně nám řekla, že se půjdeme podívat na Piccadilly, což je místo proslulé pohyblivými bilboardy, neboť pokud si její výklad vybavuji dobře, je to první místo v Londýně, kde se takováto vymoženost kdy objevila.
Po cestě tam jsme šli na docela úzkém chodníku, takže jsem si pořád kontrolovala nohy a chodník, protože bylo umění nezakopnout o něčí nohu, či naopak aby vám někdo nešlápl na nohy a podobně. Když jsem jen tak instinktivně zvedla hlavu abych načerpala novou dávku londýnské úžasnosti, vytřeštila jsem oči. Srdce mi vynechalo pár temp. Mozek se vypnul, neboť se zdál příliš zahlcen pocity, myšlenkami a jediné co existovalo byl výhled přede mnou.
Jen tak, bez varování přede mnou stálo Her Majesty's Theatre, domov Fantoma Opery už 26 let bez jediné přestávky. Být na to předem připravená, tak je má reakce snad o něco výraznější, hlučnější a okázalejší, jak by se asi od fantomačky čekalo, ale v první chvíli jsem byla v naprostém šoku. Já nikdy nevěřila, že to divadlo uvidím. Že si prohlédnu plakáty před ním, že dokonce budu stát i u Stage Door - co víc, že vejdu dovnitř. Za to, že jsem tak učinila vděčím především Dixí, protože tohoto kroku jsem se ostýchala. Bála jsem se, že hned poznají, že tam jdu jen jako potrhlá phangirl okounět, aniž bych si šla opravdu pro lístky, nebo tak a tím pádem, že nás vyhodí. Vlastně, když si to teď čtu, tak je to docela hloupost, ale zmiňovala jsem už, že mozek vypnul?
Byla jsem jen v docela malinkaté vstupní místnosti, kde byly dvě okýnka s pokladnou, pár vitrínek, kde byly vystaveny fantomácké suvenýry. Považte, viděla jsem zmenšenou kopii slavné hrací skříňky s opičkou!! Vlastně jsem na ni zírala tak zblízka, až se ta vitrínka zamlžila. :D
Nechyběla ani tabule s obsazením, které mělo dnes hrát. Ten den to nebyly žádné alternace, takže Marcus Lovett, Sofia Escobar, Simon Thomas. Napadlo mě, že už jsou třeba už uvnitř. Sedí ve svých šatnách, připravují se na představení, popíjí čaj s mlékem, nebo si rozcvičují hlasivky. A pak mi došlo, že tím pádem s nimi momentálně sdílím budovu. S těmi nedostupnými herci, o kterých sice lehce fanaticky vím úplně všechno, ale dělí je ode mne moře, které jsem ani nikdy neviděla. A teď jsem byla v Her Majesty's Theatre! Kdybyste věděli kolikrát jsem si pomocí aplikace Google Earth kolem toho místa procházela a se zbožným přáním - vidět ho.
Teď když vím, že sny se mohou plnit - tak si budu troufale přát, jednou tam nejen vejít a obdivně se dívat na jména na tabuli. Chci tam přijít s lístkem v ruce, usadit se co nejblíž scéně, aby mi na hlavou proletěl lustr a vidět show. Utratit majlant za ty šíleně drahé lístky a potom složit hercům standing ovation. Jak troufalý sen to je?







Přála bych si, abych měla možnost zdržet se tak dlouho i u Queen's Theatre, domova Bídníků už po 27 let, ale nedostala jsem příležitost. Kolem divadla jsme jen prošli a rozchod jsme měli až poměrně daleko od něj. Bylo to zvláštní, opět nečekané sledání s místem, které sice znám tak dobře, přesto jsem tam byla poprvé v životě. Mohlo být už kolem času představení, tak mě randomně napadlo, že Tam Mutu tam teď asi právě sedí ve své šatně, na hlavu si dává legendární Javertův klobouk a chystá se jít na scénu. Tak blízko, tak daleko!


Hodně jsem se těšila až uvidím Tower Bridge. To místo je pro mne ztělesněním vší britskosti a pravidelně se objevuje jako plocha na mobilovi Raminovi. A když jsem se tam konečně ocitla byl to další ze série nevšedních splněných snů. Nedostali jsme příliš času na zastávku, nebo mi alespoň krátká připadala. Ostatní se buď rozptýlili na všudypřítomné lavičky, fotili se, smáli, tlachali. Věry se mi ztratily nevím kam. Je pravděpodobné, že byly vlastně blízko, jen jsem přestala vnímat. Nemluví za vše, že když si to tak vybavuji, mám pocit, že tam nebylo příliš lidí, jenže když se tak divám na fotku odtamtud..tak bylo a dost? :)
Hned po infarktovém seznámení se s Her Majesty's se pro mě pohled na Tower Bridge stal nejtintenzivnějším momentem. Jen jsem tam tak stála a prostě pozorovala to magické místo. Přejížděla očima tam a zpátky po celé stavbě a vrývala si do paměti každý detail, barvy, atmosféru tam. To abych se tam mohla zase vrátit ve snu, víte? :)


Jako docela poslední jsem v Londýně navštívila Greenwich, takže jsem se mohla postavit ve stejnou chvíli na dvě polokoule.
Vedla tam dlouhá cesta do zdánlivě nekonečného kopce, která by mi normálně činila potíže. Nejsem turistický chodící typ ani náhodou a moje botičky nejsou turistické chodící už vůbec spolu se mnou. Jenže v Londýně to nehrálo roli. Nadšení z Londýna překoná jakoukoliv překážku světa!!! :))
A pak...to prostě skončilo, co říct? Autobus nás naložil a odvážel z Londýna, který se pomalu ztrácel v padající tmě. Byl dál a dál, až jsem z něj neviděla ani světélka v dálce. Byl prostě pryč a já věděla, že další den se tam už nevrátím, protože další den už budu na cestě pryč z Anglie.
A tak se i stalo. Vraceli jsme se do Francie trajektem, ve kterém to žilo. Byly tam restaurace, automaty, televize, hry, obchody s kosmetikou a oblečením - na co si jeden jen vzpomněl. Každý se už těšil domů, klábosil o tom, že první co udělá bude nanejvýš šťastné padnutí do postele. Až na jednu velmi nešťastnou dívku v červeném kabátě co pochmurně sledovala vzdalující se britské ostrovy nenávratně mizící z jejího výhledu a občas do moře přispěla kapkou vlastní slané vody. Každá pohádka jednou končí a čím je pohádka krásnější, tím těžší je návrat do zcela nepohádkové reality, Lotte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kettylinka Kettylinka | 1. června 2013 v 19:44 | Reagovat

Krásné počtení :D
Ty bys mohla psát cestopisy :D
Já se snažila vyplodit něco po svém návratu z Paříže, ale nebyla jsem schopna to napsat tak, aby to bylo alespoň trošičku objektivní... prostě Paříž a... "Fleur se zbláznila" - jak to tehdy komentovala moje sestra :D.
A naprosto chápu ten pocit, když tam stojíš a nějak ti pořád nedochází, že jsi skutečna tam, kde jsi vždycky toužila být. Já jsem to zažila u Palais Garnier... stála jsem tam, hleděla s otevřenou pusou, pak mi to došlo a já tam na Place de l´Opéra brečela štěstím. :)
A pak se marně snažíš popsat svoje pocity, ale ono to nějak nejde, protože neexistují slova, která by to dostatečně vystihovala. A jediné slovo, které tě napadá je "Domov."

2 Lotte Lotte | Web | 1. června 2013 v 23:07 | Reagovat

Děkujii :)
Tak to ti nevím, zdálo se mi to jako nejtěžší věc co jsem zatím kdy psala, i ta doba jakou mi to trvalo je výmluvná. :D
Tenhle komentář. Ano. Měla bych si ho nechat zarámovat, to je pretty much it. Vystihla jsi to perfektně. There's no place like home. :)

3 Kettylinka Kettylinka | 2. června 2013 v 10:50 | Reagovat

Není za co :-) Čte se to skutečně krásně. :-)
A taky děkuji. :-)
Je zajímavé, že člověk se opravdu někdy dlouho hledá a připadá mu, že tak nějak nepatří tam, kde žije. A pak, najednou se ocitne na nějakém místě na druhém konci světa a cítí, jak do sebe všechno zapadá. Jak se ten poslední dílek té podivné skládanky, který jsi tak dlouho hledala, zničehonic objeví a zapadne přesně tam, kde má své místo. Cítíš se jako doma, přestože se škrábeš na hlavě a říkáš si: "Pokud vím, tak jsem tu prvně. Proč mi to ale připadá tolik povědomé???" Pak člověk ví, že nezálěží na tom, jakou státní příslušnost má v papírech, ale na tom, kým se cítí být.
Napsala jsi to krásně. Really, "there´s no place like home". :-)

4 Kettylinka Kettylinka | 2. června 2013 v 10:51 | Reagovat

Pardon, nějak jsem se rozepsala. V těhle věcech prostě nedokoážu odhadnout ten správný limit :D

5 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 2. června 2013 v 19:58 | Reagovat

Amen!
Nádhera!
Ta radost z tebe tryská tak, že jsem jí jakoby zelektrizovaná a nemám co říct.
Tys tam byla!
A obdivuji to, že jsi byla schopná to sepsat tak nadšeně, spontánně, radostně, šíleně, ale zároveň rozumně. Fakt. Já jsem toho schopna nebyla. Emoce po návratu z Paříže byly příliš velké, takže jsem  se v článku omezila pouze na popis z pocitu z Opery Garnier - but lets face it - mnohem lepšího odstavečku se ti dostalo z mého dopisu - a proč? To bude odstup, dear... :D Ale vážně, obdivuji celý ten článek.
A ten okamžik, ten šok z toho že jsi TAM, TAM kde všechny toužíme být, TAM, tak blízko JIM, JIM které my všechny obdivujeme, že TY jsi TAM blízko NICH a že na tebe ON dýchá celou svou duší... To muselo být... ÁÁÁÁUCHHH! Vždyť já jsem z toho stejně unešená jako ty a tos tam byla ty a ne já! Panéééčku! Mimochodem - vím že bych to sem neměla tahat, ale CM se vypraví do Londýna na představení Fantoma se Sofiou a Marcusem!!! Tomu se říká štěstí! - to má být jen malá ukázka toho, že i ty nejnestydatější a nejpyšnější sny se mohou stát skutečností! Opravdu! Jabadabadůůůů! :D
But theres no place like London... Ach jo, britofílie mě pomalu přetahuje na svou stranu, but francefílie se brání! :D
Paráda!
Megagalaktický!
Jdu si udělat čaj - ale bez mléka, nechci tam mít cucky! :D
:)

6 Lotte Lotte | Web | 2. června 2013 v 22:31 | Reagovat

Kettylinko, čím delší komentář obdržím, tím šťastnějším jsem. Takže se v podstatě omlouváš za můj široký úsměv na tváři! :D
A jak tě tak čtu...tvůj zážitek bys mohla sepsat i ty, z toho co můžu soudit umíš své pocity popisovat dokonale! :)

Ach, Zuzi, jsem ráda, že na tebe můj zážitek působí tak krásně energicky a pozitivně. Vlastně jsem se bála, že to nebude mít hlavu a patu. :)
I'm really, že jsem posílila britofílii, to vždycky potěší. :))
Cucky v čaji budeš mít, jen když mléko naliješ do ovocného čaje. Mléko se srazí kvůli kyselinám, no ale do černého do žádnou neplechu dělat nebude. ;)

7 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 3. června 2013 v 0:27 | Reagovat

[6]: Na mne to působilo jako velmi hlavopatový článek, so dont worry... :D
Mmmm... Jak koho! :D
No právě a já z černého přesedlala na neslazený ovocný... :D

8 Lotte Lotte | 3. června 2013 v 11:47 | Reagovat

To jsem ráda. :)
Tak tam mlíčko fakt nelij. :D Já si dávám od ovocného pauzu, teď jsem 14 dní na praxi prakticky nepila nic jiného. :D

9 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 3. června 2013 v 14:23 | Reagovat

Jo, to jsem poznala na jedněch vánočních trzích!!! Udělali mi černý čaj do kelímku co se děsně rychle nažhaví a dali tam citron, což jsem nevěděla. A mlíko měli grátis, tak jsem dvě shrábla. Čekalo mě nemilé překvapení... :-D

10 Tahmed Tahmed | E-mail | 3. června 2013 v 17:07 | Reagovat

Boží :D myslím že nás ostatních by byla reakce před divadlem Her Magesty naprosto stejná :D navíc už dlouhou dobu jsem ti toužila k tomuto článku napsat komentík :D a konečně se mi to splnilo :D dokonale si to tu napsala

Jako kdybych byla v Londýně s tebou a procházela jsem se tam prostě si mi splnila sen :D byla/nebyla jsem v Londýně a to jen díky tobě :D

našla jsme si kapku času ve svém zaneprázdněném čase :D abych si to tu mohla konečně přečíst a odletět od těch strašných zkoušek a zápočtů pryč do Londýna do božškého Londýna :D

11 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 3. června 2013 v 21:12 | Reagovat

Ó, ti slavní puberťáci! :D
Fantomas mi připomněl všechny ty, kdo ví o mém fantomáctví a snaží se na to upozornit vtipkováním ve stylu "A co dělá Fantomas, haahhahaha?" :-/ Stává se vám to taky?

Nojo, pasová kontrola je skutečně VELICE jednoduchá!  Já tam tenkrát málem zapomněla občanku :-/ :D

Tak si říkám... proč to čtu, když jsem o všem byla zpravována průběžně? :D :D (Jdu číst dál)

Lotte, ty ses vážně nechala fotit vedle toho pána??? :D

Co se týče té zdrženlivosti ohledně frází o tom, jak moc si má ten druhý užít dnešní den, je mi milejší česká zdrženlivost. Jsou slova, kterými se nemá plýtvat :)

ach, proč jsem v dětství neměla takového učitele? :D

Ó, neplač, Lotte, je báááječné, žes tam byla! :) A zas se pojede, tradadá!

12 Ellanor Ellanor | Web | 4. června 2013 v 0:12 | Reagovat

Dobrá reportáž, jen jsem z ní nepoznala, kolik jste tam byli dní. Zdá se jakoby to byl jeden :o)..

Tvůj dojemný odjezd mě opravdu dojal. Letadlem je to poněkud rychlejší = lidštější, jako když strhneš rychle náplast :o)..

Nechci předbíhat, ale možná si do Londýna zaletíme. V národním muzeu jsme tehdy byli se jen podívat na zastřešenou dvoranu - exkluzivní architektonický kousek.. no a pak samozřejmě na kostýmy do VaA museum, na ty bych jela hned a zas :)..

13 Lotte Lotte | Web | 4. června 2013 v 22:11 | Reagovat

[10]: To mám opravdu radost. Vzít vás sebou byl v podstatě účel tohoto článku. :)) Děkuji za milý komentář. :)

[11]: Hehe, ano, tuze se jim náš telefonát nelíbil. :D
Tak tyto vtípky neznám, asi jsi fakt sama. :D

Jenže když se těmi slovy plýtvá, tak se zakrňuje! :D

Byl boží. Ale bál se nás. :D :D A byl to učitel....prokletí?! :D

Jo, kéž by :))

[12]: Hehe, já jsem v tom článku všechny největší zážitky slila v jeden den, i když ve skutečnosti to byl týden. Tak asi proto to tak působí. :)

Nebo kdyby to bylo naopak...tam lodí, zpátky tunelem...:D

Jen jsi psala u BJ, že by ti neprošel Fantom...to bych nevydýchala, kdyby mi neprošel Fantom. :D

14 Ellanor Ellanor | Web | 5. června 2013 v 9:28 | Reagovat

[13]: No jo, nevydýchala, nevydýchala.. holky, já si zas tolik nemůžu vymýšlet, přecejen hlavní sponzor výletu je můj drahý :).. i když zas tam mám ty narozeniny, že?.. no, ještě pořád nemáme letenky.. příliš se rozvášňuji, úplně bezdůvodně :)..

15 Ellanor Ellanor | Web | 5. června 2013 v 11:24 | Reagovat

Holky blogerky, můžu mít OT otázku? Chápete, jak to na blogu funguje s temi rubrikami? Ze muzou byt zarazene pod sebe? Pod jednu zahrnout dve dalsi upresnujici. Kde je ale uvidim? Pouzivate to nekdo?

16 Lotte Lotte | Web | 5. června 2013 v 21:00 | Reagovat

Mám za to, že narozeniny by mohly být dobrá páka. :D :)

Mě sice rubriky dělá Tahmed, ale nedělá se to nějak tak, že prostě uděláš rozcestníkový článek, kam si nahážeš odkazy na podrubriky a pak do volitelného menu nastavíš jako rubriku onen rozcestníkový článek? Tedy jestli myslíš tohle a jestli je to srozumitelné. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama