You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

15. kapitolka - Těžké rozhodnutí

4. července 2013 v 10:30 | Tahmed |  Love ever dies
Vážení přátelé zeleného údolí. Dnes tu máme po dlouhé době další novou kapitolku, která nás zavede zpátky k Raoulovi, Christine a hlavně k dětem. dnešní kapitolka bude taková lehce smutná, ale nemělo by ot být nic dramatického

PS: už se pomalu, ale jistě blížíme do závěru povídky.
Vrátila jsem se do našeho hotelového pokoje, kde si hrály děti s hračkami, a Raoul seděl sklíčený v křesle a opět popíjel whisky. Jeho tvář byla zasmušilá. Přešla jsem k němu a posadila jsem se na lenošku, která byla vedle jeho ušáku.



"Raoule, co tě trápí?" jeho tvář se ještě více zasmušila a podle mi list, který držel ve druhé ruce, a jež jsem do té doby nezahlédla.

Letmo jsme ho přejela pohledem. "Proč si mi nic neřekla, Christine?" pronesl Raoul a napil se ze své sklenky.

V tom dopise byla má lékařská správa a dopis od mého lékaře, který během toho, co se mnou konverzoval v restauraci, poslal dopis Raoulovi o mém zdravotním stavu.

"Raoule, do toho ti nic není." Odsekla jsem a dopis jsem hodila rozčileně do krbu.

"Je mi do toho hodně. A snad mám také nějaké právo něco říct." Byla jsem na Raoula naštvaná. Zase provádí věci za mými zády. Už ve Francii si nechal od mého lékaře posílat mé lékařské správy. Díky tomu jsem vystřídala řadu lékařů, protože na tohle neměl Raoul žádné oprávnění. Navíc je to důvěrná věc mezi pacientem a lékařem. Ovšem nevím, jak je Raoul k něčemu takovému vždy přiměje.

"Maminka se zase s tatínkem hádá." Zašvitořila Lizzie a z jejího rozechvělého hlásku šel vycítit pláč. Gustave, jako správný hoch, jí pomohl vstát a podal jí panenku. Vzal ji za druhou ručku a odvedl ji do dětského pokoje.

"Raoule, nevím, jak to vždy uděláš, ale lékařské správy nejsou pro zrak jiných lidí, nežli pacienta a lékaře. Proč mě pořád obcházíš a dostáváš se k těmto věcem bez mého svolení?"

"Mohl bych se tě zeptat na totéž. Proč nechceš, abych ty záznamy viděl? Abych nevěděl, že jsi nyní prakticky mrtvá."

"Nemluv tak."

"Nemám mluvit jak? Jak Christine? Jakým právem! Co jsem ti kdy udělal? Co?!" celý rozčilený mě chytil za paže a zatřásl mnou. V jeho očích byl hněv, ale nikoliv hněv na mě. Byl rozhněván spíše sám na sebe a hlavně rozhněván na Erika. Hlavně jsme to poznala z jeho slov, které následovaly poté.

"Podvedla si mě s mým největším nepřítelem. Máš s ním syna. NAŠEHO syna. A teď ses rozhodla zemřít kvůli slibu, který si mu dala? Kvůli hloupému a bezvýznamnému zpěvu? Co z toho budeš mít ty, Christine? Tedy kromě pohřbu, po kterém evidentně toužíš. Co?"

"Třeba to, že se spolu vy dva usmíříte, alespoň nad mou rakví půjdete společně. Už jen kvůli dětem. A nyní, když mě omluvíš, musím se jít převléknout a jít se připravit na svůj poslední životní výstup."

Odešla jsem do svého pokoje a převlékla jsem se. "Maminko, můžeme dál?" zeptal se mě Gustave, když jsem se líčila před zrcadlem.

"Ovšemže drahoušku."

"Maminko, já, já slyšel, proč se hádáte. Ty, ty umřeš?" otázal se mě opět Gustave a jeho očka se leskla slzami, které potlačoval. Malá Lizzie z toho neměla ještě rozum, tak nevěděla, co to znamená.

"Ach drahoušku, pojď ke mně." Zašeptala jsme a objala ho ve svém náručí. Tehdy už svůj pláč potlačovat déle nemohl a rozplakal se.

"Miluju tě drahoušku." Zašeptala jsme mu do vlasů. "Pamatuj si to broučku, až tu nebudu, ano?"

"Maminko, co se děje?" zeptala se mě malá Lizzie a když viděla uplakaný Gustavův obličej, její tvářička také posmutněla a slzičky jako hrachy jí stékaly po tváři. Ovšem místo toho, abych jí to vysvětlila já, jí to pověděl Gustave.


"Maminka nás navždy opustí. Půjde do nebe." Lizzie se s křikem slůvka ne ke mně rozběhla a vrhla se mi do náruče.

"Maminko, nechoď nikam, nechoď od nebe, zůstaň se mnou." Mne samotnou to dojalo. Nevěděla jsem, co dělat dál. Tak jsem jak Gustava, tak Lizzie k sobě přimkla a doufala, že se snad ten nemilosrdný čas zastaví. Nikdy jsem si tolik neuvědomila ten krutý fakt, že budu muset opustit to nejdražší, co tu na světě mám. Že budu muset opustit ty, které nejvíce ze všech miluji. Že budu muset opustit své děti.

"Ach Lizzie, jak ráda bych s tebou zůstala. Ale nemohu."

"Proč ne, maminko? Já chci s tebou zůstat."

"Miláčku my se spolu ještě uvidíme, neboj se. Jednou až budeš stará paní, tak se za mnou do nebíčka také vydáš."

"A proč se tam, maminko, nevydáš také jako stará paní?" tázala se malá dál.

"Protože si mě náš pán, pán Bůh k sobě už povolal a můj čas už nadešel, víš broučku."

"Děti běžte se obléct." Pronesl pevně Raoul a mě bylo jasné, že se mnou bude chtít ještě mluvit. Děti ho poslechly a odběhly do pokoje.


"Raoule," pověděla jsem a setřela si z tváří slzy, "mé rozhodnutí nezměníš." Přešel ke mně a podal mi růži.


"Christine, vím že tvé rozhodnutí jít zpívat nezměním. Nezměnily ho ani naše děti?"

"Ano, jsem díky nim z toho na vážkách a pořád nevím, zda mám odejít, či ne. Ale Raoule, i kdybych tam nyní nešla, tak je rozhodnuto, dříve či později zemřu. Proto chci, aby to bylo na prknech slávy, tak jak jsem si to vždy vysnila. Prosím, nebraň mi v tom. Nedělej mi to ještě těžší, než to je. Stačilo, že děti…" dále jsem to dopovědět nemohla, protože jsem se rozplakala.


Raoul mi ale pomohl vstát a doprovodil mě ke kočáru a společně jako rodina jsme naposled spolu odjížděli vstříc budoucnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | 4. července 2013 v 11:03 | Reagovat

Tohle mi nedělej!!! Stačil mi brek u knížky včera - vážně jsem nepotřebovala nad tvou kapitolou ještě pokračovat... Mě tak dojaly ty děti!
Ale je fakt, že Raoul jakožto její manžel právo znát Christinin zdravotní stav MÁ. Ale chápu že mu to Christine nechce říct... A... Sakra! Kdy už bude další kapitola?!

2 Sisa Sisa | 5. července 2013 v 18:54 | Reagovat

Nie Christine ty nesmieš umrieť! Nechávaš tam predsa svoje deti. Chudaci malý :-( Ináč pekna poviedka. Nakoniec ma to dojalo :-)

PS. Bude ťa poviedka s Christininým dvojčatom?

3 Anička Anička | Web | 6. července 2013 v 17:19 | Reagovat

Uá, to nedělej. A ty Christine koukej přežít!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama