You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 2. kapitola

21. srpna 2013 v 22:41 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Barney Price si v každodenním ranním rituálu navlékal čisté bílé rukavice. Stál u okna s vyhlídkou na příjezdovou cestu a dům rýsující se asi o půl kilometru dál. Něco na něm mu nahánělo husí kůži, ač v jeho věku si už podobné pocity příliš nepřipouštěl. To jen že v mlze, ve které utonul celý počátek dnešního dne se výjev z jeho oken zdál jako z hororového románu. "A přece je to divná rodina." zamumlal si. "Ten generál Fitzgerald je zkrátka velice podivná existence." dodal a zachvěl se zimou. Dnes bude chladno, usoudil a vkročil volným krokem do kuchyně.
"Dobré ráno, Barney." slyšel ze všech koutů velkého stolu, kde snídal celý personál domu Laurentisových.
Laurentisovi byli jediní sousedé Fitzgeraldových. Oba domy byli postaveny na samotě před mnoha lety, s historií delší, než jejich majitelé pamatují. Nejbližší město se nacházelo asi hodinu cesty od nich, s osídlením poloostrova Coney Island to zkrátka nebylo příliš valné, ale Barneymu to tak rozhodně vyhovovalo. Měl rád svůj klid, choval ve veliké úctě rodinu které sloužil přes třicet let a nikdy nemohl říci, že by mu kdy něco chybělo. "Dobré ráno všem." prohodil se svým typickým úsměvem, kterýžto mu při přání pěkného dne na tváři naskočil docela automaticky, neboť zlatým pravidlem při povolání majordoma je korektní zdvořilost za každých okolností.
"Pan Laurentis dnes odjíždí do města kvůli uzavření obchodního kontraktu. Paní Laurentisová místo čaje o páté vyřizuje pohovor s jistou slečnou Roberstovou, ucházející se o post učitelky milostivé slečny Fleur a pana Nicholase." začal zpaměti odříkávat rozvrh dnešního dne. Komorníci jednotlivých členů rodiny ho obklopili v kruhu, aby jim nic neuniklo, těch pár zdatnějších co umělo psát si zaznamenávalo poznámky. Agatha a Libby s pokrčením ramen zase schovaly nejoblíbenější čajový servis paní Elisy, u kterého právě přelešťovaly stříbrné lžíce.

Barney vytáhl z kapsy zlaté hodinky na řetízku, které dostal darem za dvacet let věrné služby. "Za pět minut půl deváté." prohlásil významně. Nemusel už nic dodávat, všichni se jako na povel rozprchli různými směry a za dvě minuty už zůstal v místnosti sám kuchaři Aaronem, Brucem a Felicity. Už ani nemusel dávat pokyn, aby sklidili nádobí ze snídaně svých kolegů - pustili se do práce sami.
Se spokojeným vzdychnutím se natáhnul po křupavé houstičce a odešel i on. Ano, miloval život v tomto domě. Za ty léta, co povýšil na svoji funkci vytvořil precizní tým pracovitých a sehraných lidí, spatřoval svůj život jako bezchybně fungující stroj, jehož neporuchovou součástkou byl. I při té nejhorší kolizi při narozeninové oslavě, zahradní slavnosti či plesu si dokázal poradit s elegantností sobě vlastní.
Sloužil ve čtyřčlenné rodině panu Brandonovi, paní Elise a jejich dětem Fleur a Nicholasovi.
Od Nicholase jakožto staršího bratra byla vždy vyžadována zodpovědnost a dospělé chování. A tak se za menší příděl lásky rodičů naučil trpět tiše.
Pan Brandon se k němu vždy choval velmi přísně a nároky na něj kladené byly snad přespříliš vysoké. Přesto Nicka nejvíce zraňoval dvojí metr, jakým hodnotili jeho a Fleur. Pro svoji malou holčičku by snesli modré z nebe a každý její prohřešek považovali za vlastně ohromně rozkošný. ("Máme to ale sladkou divošku."). Nick se tak stal už odmalička zahořklým a Fleur rozmazlenou.
Paní Elisa se alespoň snažila předstírat, že má oba své potomky stejně ráda, ale roztrpčený syn jí to příliš neulehčoval a nikoho z rodiny si k sobě nepouštěl příliš blízko. Elisa na rozdíl od Brandona byla schopna vidět, že Fleur je až příliš hýčkaná a bolestně si uvědomovala manýry své dcerky. Avšak i ona jí dál zbaběle plnila každé přání, příliš vystrašená, že by snad přišla o dceřinu náklonnost.
Nick za to Fleur z celého srdce nenáviděl a Fleur se v jeho přítomnosti chovala ublíženě, protože nechápe proč je na ni tak zlý.
Barney však dění v rodině sledoval zcela nezaujatě, jako nestranný pozorovatel. Necítil žádné pohnutí, když prošel kolem chlapcova pokoje a tu a tam zaslechl frustrovaný pláč. Okouzlení nad slečnou Fleur jen hrál a z čajových dýchánků s její sbírkou plyšových zvířátek ho bolela hlava a záda. Paní Elisa se svými záchvaty migrén, cholerickými výbuchy vzteku a následné vlně sebelítosti mu přišla otravná.
Opravdovou loajalitu pociťoval k pánovi domu, kterému vděčil za hodně. Nikdo se s ním v jeho očích nemohl rovnat. Pyšnil se tím, že znal jeho tajemství, neboť se stal v mnoha ohledech jeho důvěrníkem. To, že mu každé ráno přesně v devět hodin nosil do modrého salonku kávu považoval za speciální výsadu, neviditelnou medaili, kterou pyšně nosil na prsou.
"Dobré ráno, pane Laurentisi." pozdravil s oním uměle nasazovaným úsměvem.
"Ach…dobré ráno." odvětil Brandon a prsty si mimoděk projel pečlivě pěstěný knír. "Přijala už má žena konečně nějakou učitelku pro děti?" otázal se, zatímco si do kafe pečlivě odměřoval tři lžičky kořalky.
"Dnes v pět odpoledne má pohovor s jistou slečnou Robertsovou. Pozvala si ji sem již podruhé, tedy je reálná šance, že milostivá paní již našla tu pravou osobu." pravil Barney a roztáhl závěsy v oknech. Doufal, že na obloze už stačilo vykouknout slunce a zpříjemnit tak dnešní šedivý den, ale jeho naděje se ukázaly jako liché. Potlačil vzdychnutí a pohlédnul na svého pána.
"Můžeš jít." zazíval Brandon. "Až se Elisa konečně nějak rozhodne, tak mi dej vědět." poručil si ještě a vyhlédl z okna. I jemu se na atmosféře dne zdálo cosi mrazivého. No jistě, dnes má ve městě mimo jiné schůzku s Williamem Fitzgeraldem. Znovu zívnul a skryl svůj obličej za novinami.
Barneyoho kroky nyní směřovaly na terasu, odkud měl vyzvednout děti a vzít je do jídelny na snídani za rodiči. Je jisté, že by se v domě ani neztratili, ani by na ně po cestě neupadla žádná z těžkých bust, ale přemrštěná mateřská péče paní Elisy nařizovala, že ani jedno z jejích dítek nesmí být byť na jedinou vteřinku o samotě. Jen další z věcí, které na ní shledával za protivné.
"Pane Nicholasi, slečno Fleur." uklonil se ve dveřích. "Je čas snídaně." oznámil.
Malý a poněkud obtloustlý Nicholas se nemotorně postavil ze země od svých cínových vojáčků. Podědil po otci exotický zjev, což z něj činilo v jistém ohledu nepochybně zajímavého. Kštici tmavých vlasů vždycky nechával přerůst za hranice únosnosti a zákrok kadeřnice neochotně připustil, až když opravdu nebylo zbytí.
Hnědé oči orámované hustými tmavými řasami byly nejvýraznějším bodem obličeje, zrovna jako u jeho otce. Největší div byl ovšem úsměv, tak nehodící se k jeho povaze. Vřelý, široký a tak hřejivý, že každého přiměl usmívat se spolu s ním. Problém byl, že Nicholas se usmíval vždy jen sporadicky.
Jeho sestra zanechala panenku Amélii své komorné Tracey a poslušně se zařadila za staršího bratra, jehož pravým opakem byla. Zatímco Nick byl po otci, Fleur byla po kopií své matky. Velmi dobře udržované blond vlasy ji v kaskádách padaly na ramena, svázané růžovou stužkou. S trochu vyšším čelem a nevýraznýma zelenýma očima si naivně měřila svět před sebou.
Maminka ji vždy oblékala velmi moderně a na její věk příliš nákladně. Roztomilé šatičky ve kterých dnes poskakovala byly dovezeny až z Paříže.
Po snídani pánů Barney krátce zamířil zpět do kuchyně, aby si vychutnal pozdní šálek voňavé brazilské kávy a vrátil se zpět do práce. V rychlosti zabalil panu Brandonovi do příručního zavazadla dvě úhledné hromádky šatstva, poté mu do kufříku seřadil potřebné pracovní dokumenty a jal se dlouze Richardovi, komornému Brandona, vysvětlovat, jaké cestovní oblečení má pánovi připravit.
Seběhl zpět do jídelny, aby osobně dohlédl na prostírání oběda. Nebyl si jist nakolik Fenella Sandersová a Libby Turnerová pochopily přání paní Elisy. Slyšela totiž od nějaké ze svých přítelkyň, že jisté vzácné (a pochopitelně drahé) kameny z Orientu v kombinaci s okvětními lístky růže a svíčkami "očistí karmu". Proti gustu…
Barney se jen obával, že kombinace všech zmíněných předmětů a neohrabaných služek, které dnes měly na prostírání službu, hrozí neodvratnou katastrofou.
Po cestě se ještě stačil uctivě rozloučit s panem Brandonem, který spěšně opouštěl dům.

Brandon při cestě jako vždy pozoroval ubíhající krajinu z okénka a byl by přísahal, že z okna Williamovi pracovny zahlédl kradmý pohyb. No jistě, ten starý mizera má vždy a o všem dokonalý přehled, už ví, že jsem na cestě do města, pomyslel si trpce a protáhl si nohy, které mu začínaly tuhnout.
Později toho dne, utrmácený a poněkud podrážděný z celodenního maratonu od jednoho obchodního partnera ke druhému se s chutí uvelebil na druhé straně restauračního stolu a objednal si likér.
"Náročný den?" odtušil William.
"I to víš, svět byznysu je tvrdé místo." zahuhlal Brandon plně zaměstnán zapalováním doutníku.
William zvedl koutky do nuceného úsměvu, ale Brandon si to nebral osobně. Každý Williamův úsměv působil křečovitě, neboť tuto emoci podle všeho ani neznal.
"Slyšel jsem, že pro své děti sháníš učitelku." nadhodil po uvítacím drinku.
Brandon k němu překvapeně vzhlédnul. Zaprvé proto, že ho zarazil ten zvláštní důraz, který kladl na slovo učitelku, zadruhé že o dětech se nikdy nebavili. To proto, že William by tím pádem musel zmínit i svoji dceru…jak ona se to jen jmenuje. Bylo to docela neobvyklé jméno, kvůli kterému Elisa Fleur natruc pojmenovala tím nanicovatým francouzským jménem. Snad Aria, či tak nějak. Vykašlal dým, který mu nepříjemně podráždil hrdlo. "Ehm, ano, ano. Má žena už týdny někoho vybírá. Bere si to moc vážně. Já bych prostě přijal prvního, kdo dá dohromady dva a…"
"A už máte někoho vybraného?" přerušil ho William.
"Ne. Ano. Chci říct, Elisa už si někoho pozvala na druhou schůzku. To už je nadějné." zopakoval slova svého majordoma.
"Ženu?" ujišťoval se William.
Brandonovo obočí překvapeně vylétlo do výše, ale pro jistotu to dále nijak nekomentoval. "Ale ano, myslím. Barney říkal že nějaká slečna…nemám paměť na jména, snad Hedleyová....ach ne, to byla ta poslední kandidátka. Myslím, že to byla-"
"To je jedno." William mávnul rukou a jedním douškem dopil burbon. Očividně ho stálo hodně přemáhání pokračovat dál, poněvadž si vzápětí objednal druhý. "Napadlo mě, že má dcera by se potřebovala naučit nějaké základy. Číst, psát, počítat a tak. U žen jsou tyhle vědomosti poměrně zbytečné, ale podle lékařů trpí depresemi a podle mé dotěrné hospodyně potřebuje občas změnit prostředí. Do New Yorku ji sebou pochopitelně brát nemohu. Byl bych ti neskutečně zavázán, kdyby k vám směla na ty hodiny docházet." upřel na Brandona svůj tvrdý pohled a nic v jeho postoji nenaznačovalo, že on je ten, kdo žádá o laskavost. Brandon se před ním ani v této situaci nedokázal cítit navrch a přistihl se, jak horlivě přikyvuje jeho oznamovacím tónem položené otázce.
"Zajisté to nebude problém. Domluvíme si podrobnosti a…inu, jak říkám to nebude problém." vyhrkl.
"Výtečně." odtušil William a uvolnil se. Brandonovi se tak z nějakých důvodů neskutečně ulevilo.
Tedy, pomyslil si poněkud frustrován, je-li ta jeho dcera zrovna tak zlověstná jako tatínek, bude se mít slečna učitelka nač těšit. Ale to už ostatně nebyla jeho starost.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anička Anička | Web | 21. srpna 2013 v 23:01 | Reagovat

Tak teďka nevím, jestli se mám pokoušet napsat další kapitolu Přízraků (no ano, to je atmosférou), nebo jestli se ani nemám zkoušet vyrovnat. Chjo, mě štve že nedokážu psát dost dlouhý kapitoly - kdybych tohle psala já, délka by byla tak poloviční... což sem nepatří :)

Inu chválím, chválím (what else could I have done? :D).
Tak nám přibývají děti, sloužící, pánové a paní, majordomové (není nad ně :)). Za chvíli to bude chtít jmenný seznam, zvlášť s rozpoznáváním sloužících to u sebe vidím bledě :)

A ještě jsem se chtěla zeptat (není-li to tajné): V jakém vztahu k době Fantoma se odehrává tohle?

A pak pro veliký úspěch chválím ještě jednou .) (společně s jednoookým smajlíkem)

2 Adele Adele | Web | 22. srpna 2013 v 20:28 | Reagovat

Strašně se mi líbí styl, jaký jsi zvolila ke psaní. Nejradši mám příběhy, které jsou z pohledu více postav, takže za tohle palec nahoru :D.

Největším plusem je, že nemám vůbec žádnou představu o tom, co se v příběhu bude dít a proto se těším na další kapitolu.
Ty zkrátka víš, jak nás napínat (o to jsme v příběhu teprve na začátku :D )

3 Lotte Lotte | Web | 22. srpna 2013 v 21:36 | Reagovat

[1]: Přízraky? Jednoznačně ano!!! :)
A co se délky týče - tak nějak čekám, kdy mi ji někdo naopak vyčte, takže to jsi mě potěšila...:D

Děkuji mnohokráte! :)
Když o tom tak přemýšlím, tak přesně takový seznam jsem si před psaním stvořila. Mimo jiné - tolik poznámek jsem si ještě k žádnému dílku nevytvořila. Asi by nebylo marné ho zveřejnit, i když on to bude jen ten počáteční šok, hehe. Postupem času se děj zaměří jen na pár postav, po takových dvaceti kapitolách by se snad mohl objevit i Fantom...hahaha, ne, dělám si srandu. :D Ale asi to ještě potrvá. :)

Ráda bych prozradila, ale v tuto chvíli nemohu...:)

Děkuji ještě jednou!!! :)

[2]: Děkujiii! :) V tomto ohledu jsem se asi inspirovala románem Prázdné místo od J. K. Rowling, řekla bych...:)

To je fajn...vždycky jsem ráda, když mě čtenář neprokoukne moc rychle. :)

4 Anička Anička | Web | 22. srpna 2013 v 23:15 | Reagovat

[3]: Ach, to já se specializuju na knížky o tloušce tisíc stránek (mimochodem, tolik se dá přečíst za pět dní). Jiné odrazují, mě přitahují. Čím delší, tím lepší :)

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 25. srpna 2013 v 10:30 | Reagovat

Že by byl Nicholas inspirovaný Henrim? D
Žjova, DS budou zřejmě ještě propracovanější než RLND! Vážně, tohle se čte samo, ale rozhodně se neztrácím :)

6 Tahmed Tahmed | 25. srpna 2013 v 19:11 | Reagovat

Ha a začínám i já s teoriemi do budoucna Arielle a Nick si padnou do oka a budou prvádět skopičiny a naschváli Fleur a pak dospějí a budou spolu mít tajný románek, na ten jim Fleur přijde a poví to taťuldovi a bude malér :D a pak bude hodně veselo :D

7 Lotte Lotte | Web | 25. srpna 2013 v 22:36 | Reagovat

[4]: Když je to dobrá kniha, tak proč ne :)).

[5]: Každý můj příběh  musí mít svého Henriho, zdá se. :D Alené, Nick má v sobě něco jiného, řekla bych. :)
Podle toho, jak dlouho jsem si vypracovávala a stále vypracovávám poznámky, tak ano a jsem ráda, že to je poznat. :) Jsem ráda, že držíš nit. :D :)

[6]: Tyjó! Něco v tomto duchu tipovala kamarádka. :)

8 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 28. srpna 2013 v 1:57 | Reagovat

Musím protestovat. Já v Nicholasovi nevidím Henriho ale naprosto jasného Kyla Barisiche. Už jen ten úsměv!

Tak a s další kapitolou TVT se mohu jít zahrabat! :-D Obdivuju tvůj talent!!! Zpočátku jsem si myslela, že Barney je šlechtic - až tak bravurně uhlazeně byla tato část napsaná... :-D všechna čest, ty dokážeš udělat ze své šlechty osoby, které až pouští hrůzu! :-D

9 Lotte Lotte | Web | 28. srpna 2013 v 10:31 | Reagovat

[8]: Ten points for you! :D

Žjůváá, děkuji moc! :)
Barney si o sobě myslí víc, než vlastně je. Jako tolik jiných, bohužel...:)

10 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 28. srpna 2013 v 18:25 | Reagovat

Really? Já to VĚDĚLA!!!! :-D Možná proto jsem se zbytkem kapitoly tolik spěchala, abych to mohla roztroubit do světa! JE TO KYLÉÉÉ!!!

Za pravdu se neděkuje. ;-)
Barney mi není sympatický...

11 Lotte Lotte | Web | 28. srpna 2013 v 21:37 | Reagovat

[10]: No jistě, musel se mi v příběhu nějak odrazit, jako posledně to byl Nick/Henri. :)

:)
Je příliš bezcitný na to, aby si ho čtenář oblíbil, to chápu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama