You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

4. kapitola - Setkání s minulostí

2. září 2013 v 21:57 | Tahmed |  Twins Daae
Zdravím vás vážení čtenáři u dalšího dílu.
Dnes je šťastný den Fantoma opery budou dávat v Čechách :-)
jak psala Lotte v předchozím článku
a u této slavné příležitosti jsem si dovolila vám dát jako dárek povídku.
Nyní uděláme radost všem Raoulistům :-)
V dnešním díle se podíváme na setkání Raoula a Christine po letech :-)
máte se nač těšit vážení :-).
Ale pro Fantomisty mám taky dobrou zprávu
v dalším dílu bude příběh jako dělaný zase pro ně :-)



Převlékla jsem se do svých nejlepších šatů a trochu si upravila vlasy. Chtěla jsem na Raoula po letech udělat trochu dojem, přeci jen netušila jsem, co mě může asi tak s ním čekat.

Hřebínkem jsem ještě prohrábla stranu, na které se mi utvořila boule. Jen jsem jí uhladila a uslyšela jsem zaklepání na dveře a za nimi stál Raoul. Nabídl mi své rámě a já jej mile ráda přijala.

"Malá Lotte, se usmívá, malá Lotte, ale nemá svůj šál. Smeták jej snad nedonesl?"

"Vtípečky na účet Charlotte už jsou ohrané, nemyslíš?" dodal jsem s úsměvem. "A ten šál už nemám. Navíc Charlotte s námi nepůjde."

"Páni, psík tě nebude hlídat, toho bychom měli využít.

"Raoule!" okřikla jsem ho. Nelíbilo se mi jak o mé sestře mluví. I když v zásadě měl pravdu. Nikdy jsem s Raoulem nemohla být sama, protože mi byla v patách jako hlídací pes, aby se mi něco nestalo. Ale muselo se jí to nechat. Byla vynikající ochránce. Charlotte se nikdy ničeho nebála. A když mi někdo hodlal ubližovat, zastala se mě a uchránila. Buď Charlotte, anebo Raoul.

"Odpust mi, nedokázal jsem odolat, ale když ona byla Charlotte vždy tak nesnesitelná."

"Vy dva si máte co vyčítat. Raději pojďme a nemluvme už o mojí sestře. Musíš mi vyprávět, kde všude si byl a co si zažil."

Procházeli jsme se společně ulicemi a nábřežím. Celou dobu si povídali a klábosili o věcech, které jsme nyní prožili. Vyprávěl mi o svých námořních dobrodružstvích a já zase o podivných snech, kterými mě sestra straší. Mluví prý s duchy, či co.

Nejvíce mě zaujalo jeho nadšení, pro další takové námořní plavby. Pověděl mi, že ho brzy čeká další taková. Prý na měsíc musí odplout do severních moří, ale cesta se může protáhnout.

"Raoule, a opravdu musíš jet?"

"Víš, kdybys to zažila, myslím, že by si chtěla také jet. Je ot neuvěřitelná cesta. Víš, tam na severu to není jen moře a chladný vzduch, jsou to také krásné ledovce, které září jako majáky v noční tmě."

"Raoule, to je nebezpečné, děsíš mě."

"Nemusíš se bát, nic to není. Máme dalekohled, uvidíme je vždy včas."

"Ach, nevím, že se ti takové nebezpečí může líbit. A když spadneš do moře, zmrzneš tam na kost."

"A proč bych měl padat z lodi?" otázal se a byl velmi pobaven mým dotazem. Úsměv mu hrál na tváři a já v mžiku zapomněla, co jsem to vlastně řekla.

Pouliční lampy zářily pochybným světýlkem a každou chvíli kdejaká zhasla a za chvíli se zase rozsvítila, jako kdyby byla zakletá. Bylo po dešti, takže nám cachtala voda pod botami a vydávala šumivý zvuk, když jsem kolem ní prošla se svým pláštěm, který byl až na zem, tudíž se vždy dotkl hladiny, nebo mokrého povrchu a zaskučel, jako když had začne syčet na kořist.


"Christine, než přejdeme most a já tě doprovodím do opery, chtěl bych ti něco povědět. Víš, moc ti děkuji za dnešní nádherný večer. Už dlouho jsem se takto nebavil. Chyběla si mi." Pověděl a pohladil mě po tváři. Náhle mi vykouzlil, z pod ucha, překrásnou růži.

"Christine, mnohokrát ti děkuji za dnešní večer, který byl neuvěřitelný. Už dlouho jsem se takto nepobavil a navíc s tak překrásným doprovodem." Pohlédl mi do očí a já v nich spatřila takový zvláštní plamínek. Takové oči, jaké jsem nyní viděla, jsem ještě nikdy na Raoulově tváři nespatřila.

"Raoule, nevím co říct, jen byl to báječný večer a děkuji ti za něj. Myslím, že jsem ještě tak příjemný večer nezažila." Vzal mé ruce do dlaní, sklepl paty k sobě, poklonil se a políbil mi hřbet mých rukou.

Můj ruměnec ve tvářích musel jít vidět i pod tou špatnou lampou, která věčně problikávala a ne a ne svítit.

"A nyní, když dovolíš, tě doprovodím domů." Pověděl mi a nabídl své rámě. Ihned jsem se od něj zavěsila a nechala se odvést domů. Šli jsme mlčky, ale přesto netřeba bylo slov. Dovedl mě až k zadním dveřím, které vedly do opery, a pak se uklonil a opět mne políbil na ruku. Pak jsem jen viděla jeho mizející postavu.


Když jsem došla do pokoje, byla jsem jako ve snu. Umyla jsem si tvář a tělo a převlékla jako v transu. Ani nevím kdy jsem usnula. Jediné co vím, je, že když jsem se ráno probrala, Charlotte byla pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 2. září 2013 v 22:04 | Reagovat

Týjo, Raoul je ale gentleman:-) Cwlkově příjemná kapitola, díky ní jsem se aspoň trošku vzpamatovala z noviny dne:D (kdepak, to budu vstřebávat ještě týden)

2 Anička Anička | Web | 2. září 2013 v 22:24 | Reagovat

Myslím, že tahle se ti vážně povedla.
Škoda, že nadšení z další kapitoly je v tuhle chvíli přebito Lottiným oznámením :)
Ale je vážně vyvedená :)

3 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 2. září 2013 v 22:38 | Reagovat

Pěkná kapitola.
Kylééé!
No dobře, nebudu lézt Lotte do zelí. :D
Kapitola částečně rozehnala ten děs z nadcházejícího dalšího školního dne na úplně neznámém bludišti zvaném gymnázium.
Bohužel jen zlehka...

4 Sisa Sisa | 4. září 2013 v 15:31 | Reagovat

Poviedka bola krásna. Nemám rada Raoul, ale teraz to nebolo také zlé. veľmi sqa teším na ďalší diel. Prečo? SOM FANTOMISTKA!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama