You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

5. kapitolka - Říše snů a anděla hudby

6. září 2013 v 0:00 | Tahmed |  Twins Daae
Zdravím vás vážení opět s další částí povídky. Dnes uděláme radost všem Fantomistům :-). Dnes se podíváme do sídla fantoma opery, ve kterém se nyní bude podruhé procházet Charlotte. Která si jeho sídlo nyní bude moct více prohlédnout. jaká zákoutí asi skrývá sídlo jeho podivného anděla hudby.

Sotva jsem dočetla dopis, objevili se v mé šatně oba dva ředitelé a začali chválit mou práci při večerním představení.

Mluvili o tom, že se jim ani nechtělo věřit, že se ve mně ukrývá takový talent. I když mě prý obsadit vůbec nechtěli, ale prý dostali výhružný dopis, který je přesvědčil, o tom, že raději nebudou riskovat. A nyní vidí, že udělali možná nejlepší krok kariéry.

Samozřejmě jsem jim za jejich chválu poděkovala. Ovšem nemohla jsem se nedivit jejich zvláštnímu projevu v podobě výhružného dopisu. Kdo by jim mohl chtít vyhrožovat, kvůli tomu, abych zpívala hlavní roli? To je nesmysl.


Oba dva mi předali kytice a otočili se na patě a zmizeli, než bych stačila povědět něco víc. Na jednu stranu jsem byla zklamaná z jejich přístupu, ale na druhou jsem byla zase ráda, protože jsem se musela převléknout na setkání se s andělem hudby.

Jenže jsme vůbec nevěděla, co si na sebe mám obléknout, zatím jsem jen stála v přehozu u své skříně a snažila si vybrat šaty, ale v tu chvíli jsem uslyšela odbíjet hodiny půlnoc a zaslechla jeho hlas, který se pomalu ke mně přibližoval.

"Charlotte, Charlotte, múzo hudby. Divo opery, pojď se mnou opět do mé říše hudby."

"Kam, můj anděly, kam mám jít, abys sestoupil z nebes a ukázal se mi."

Charlotte, otoč svůj zrak k zrcadlu, nalezneš mne v něm, tak jak kdysi, když sis myslela, že je to jen sen." Ohlédla jsme se a pohlédla do zrcadla, v něm jsem spatřila tak zvláštní tvář, tak cizí a přesto tak známou. Ano už jsme se viděli, a já byla v jeho říši, a nyní jej navštívím znovu. Přistoupila jsem k zrcadlu a ono se mi otevřelo. On mi podal ruku a já jej zas ni vzala a šla s ním.

Byl tak zvláštní, tajemný, ale já se přesto s ním nebála. Vedl mě chodbami, které by mě samotnou jistě vyděsily, ale nyní s ním, se cítím v naprostém bezpečí.

"Charlotte, pojď, ukážu ti mou moc, a sílu, kterou ovládám vše. Dokonce i tebe. I nyní má síla nad tebou roste. A víš, kdo já jsem?" svou lucernu, kterou si svítil na cestu nyní dal blíže ke své tváři a nyní osvětlovala naše tváře.

"Když vidím tvou zahalenou tvář, jíž skrývá maska tvá, věřím, že jsi snad duch, snad duch, ne to tys, tys ten fantom opery!" vyjekla jsem, a pustila se jeho dlaně, když mi došel ten děsivý fakt. To on je duchem tohoto místa, to on pohybuje se vším a zná celou budovu skrz na skrz a mění tu vše dle svého.

"Ano já jsem ten fantom opery, a nyní jsem zde. Tobě se však nic nestane, neměj strach."

"Já nemám strach, já se nebojím ničeho." Pronesla jsem nanejvýš směle a on mně opět nabídl svou ruku a vedl mě dále hlouběji a hlouběji do labyrintu.

Na konci cesty na nás čekala nádherná loďka, která mě odvezla do jeho sídla za jezerem.

Všude kolem plály svíce jako tenkrát a já si připadala tak zvláštně. Víc v bezpečí, než kdykoliv a kdekoliv předtím. Pohlédla jsem mu do tváře a spatřila jeho ohnivě plápolavé oči, které hořely nedočkavostí.


Když mě zavezl, kam chtěl, pomohl mi z loďky a odvedl do svého sídla. Tam mě dovedl do pokoje, o kterém prohlásil, že je nyní jen a jen můj a pak mne vedl do salónku, kde si sedl za varhany a začal hrát nádhernou píseň.

Její tóny, a jeho hlas mě uváděli do úžasné euforie a pocitu naplnění. Cítila jsem z nitra písně tu neuvěřitelnou moc a sílu, jíž oplývala. Cítila jsem touhu poznat víc, chtěla jsem víc té hudby, jako kdyby se mé vnitřní já nedokázalo nabažit. Prahlo po dalším tónu, po každém slůvku, tak moc byla opojná, tak moc kouzelná.

Podal mi ruku a dovedl mě do pokoje, co vypadal jako pracovna. Spatřila jsem tam malou repliku jeviště s částí publika. Na scéně byly dvě postavy ze hry Hraběnka, kde jsem hrála roli pážete. Na scéně byla právě hraběnka a páže a obě figurky měli přehozené hlavy.

Pohlédla jsem svému průvodci do tváře a on mi jen pokynul, abych šla dál a jeho "jeviště" si již nevšímala. Dovedl mě k místu, kde byla přehozená černá látka, přes nějaký rám, když jej odhalil, objevila se v něm má podobizna ve svatebních šatech.

Když jsem jí pohlédla do tváře, podobizna se pohnula, ale já se zprvu jen lekla a pak se zasmála.

"Oh, můj Bože, jak jste to udělal? Jak to, že se pohnula?" zeptala jsem se ho.

"Nedivíte, se, že má vaši tvář? Očekával jsem, že vás to překvapí."

"Nikoliv, proč? Mě to lichotí. Jen je tak velká." Jeho tvář značila úžas a překvapení. Zřejmě s takovou reakcí nepočítal.

A já? Já ve skutečnosti byla strašlivě vyděšená. Ta podobizna mě děsila, ty šaty jakoby hrozily a on tam jen stál a hleděl na mě a čekal, co udělám. Rozhodla jsem se, že nedám na sobě nic znát a svůj strach jsem se pokoušela ukrývat.

"Víte co, Charlotte, nechme už toho, jistě jste unavena, pojďte, dovedu Vás, do Vašeho pokoje." Podal mi svou ledovou dlaň a já ji jako mávnutím kouzelného proutku uchopila. Když se naše ruce dotkly, jakoby přeskočila jiskra.


Škubla jsem sebou, ale on svůj postoj nezměnil, ba jakoby to ani necítil, možná tomu tak i bylo. Kdo ví, zda je to vůbec člověk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 6. září 2013 v 6:40 | Reagovat

Zavání to butlerofílií. A máš tam malý překlep - anděly hudby. Anděli - ale to jen tak naokraj. Moc semi líbí ta část s figurínou. Možná bych si i domyslela nějaké nové prvky v domě za jezerem, aby působil víc tajemněji a hruzostrašněji... :-D

2 Anička Anička | Web | 6. září 2013 v 14:27 | Reagovat

Mě by docela zajímalo kdy a jak daleko se dostaneme z hranic muzikálu.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak tady získává slovo schizofrenie naprosto nový rozměr :D

3 Adele Adele | Web | 6. září 2013 v 14:59 | Reagovat

Spíš bych čekala, že si páni ředitelé sami přivlastní zásluhy za objevení Charlottina talentu a nesvěří se jí z dopisy od fantoma.

Nemůžu si pomoct, ale povídka mi nějak zaváhí happy endem. Raoul bude s Christine, Charlotte s Fantomem, tak jsem zvědavá, jak moc se budu mýlit.
A ta fotomontáž je obzvlášť povedená.

4 Sisa Sisa | 6. září 2013 v 19:57 | Reagovat

[1]: Moja milá rivalka. jasné, že to zaváňa butlerofílií. Musím priznať, že mňa autorka s touto kapitolou veľmi potešila. Ku koncu som bola doslova prilepená k obrazovke. A súhlasím s tebou. Tá figurína bola úžasná. A ešte niečo. páčilo sa mi ako autorka dala Charlotte vlastnosť nedávať starch najavo. Neviem, ale ja by som bola určite hysterická. :-D

5 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 6. září 2013 v 21:12 | Reagovat

[4]: Ah, welcome! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama