You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 3. kapitola

5. září 2013 v 19:16 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Elena Robertsová si uhladila nevýrazné hnědé vlasy a doširoka rozevřela oči na vlastní odraz v zrcadle. Spatřovala v nich paniku, kterou již od brzkých ranních hodin, kdy byla s nespavostí vzhůru, potlačovala.
"To zvládneš." promluvila k sobě napůl přísně, napůl konejšivě. "Jsou to jen děti. Tři desetileté děti." pokračovala a sklonila se, aby si opláchla opuchlý obličej. "Nejsou to žádné příšery, co ti ukousnou hlavu." pokusila se vlastnímu vtipu zasmát, ale znělo to křečovitě, snad i trapně.
Zavrtěla sama nad sebou hlavou a sešla do skromné kuchyně za matkou.
"Dobré ráno, maminko." hlesla a posadila se ke své porci lívanců.
Její matka si odvázala od pasu zástěru a hodila ji po věšáku u dveří. Nijak nezareagovala, když se netrefila a bílá látka zůstala ležet pomačkaně na zemi. Posadila se k dceři a přejela ji mateřsky znaleckým pohledem. "Zase se nervuješ. No ano, vždyť to na tobě poznám. Eleno, musíš si víc věřit a…"
"Ale vždyť já jsem naprosto klidná." odsekla Elena trochu trucovitě. Začala jí po osmadvaceti letech přednášek matky docházet trpělivost. "Nemusíš si mě všímat. Ostatně, už musím jít." zalhala a demonstrativně vstala od stolu.
"Vždyť ses ani nedotkla snídaně!" zaprotestovala matka. "Dej si alespoň trochu."
"Obávám se, že už mi na to nezbývá čas. Nemusíš si dělat starosti, snídani dostanu tam." vymýšlela si Elena, aniž by hnula brvou. Pocítila známé bodnutí výčitek svědomí, ale rázně to zahnala. Lepší než tam sedět a čelit tisícům dotěrných a tak otravných otázek.
Vzdychla a vešla do chladného ranního vzduchu na ulici. Vítr jí vnesl pár dešťových kapek do obličeje. Schovala se pod stříšku altánku v parku a třela si mrznoucí ruce o sebe. Pozorovala okolo chodící páry a lidi směřující do práce jak se mračí na bláto, které musí překračovat. Občas kolem proběhl nadšený pes s vyplazeným jazykem a plnou rychlostí proběhl kaluží, divoce rozstřikující špinavou vodu na své pány.
Trochu ji to uklidňovalo. To a čokoládu, kterou do sebe v nemalém množství dokázala nacpat. Když byl čas, nasedla na drožku. Opřela si čelo o okenní plochu a pozorovala vodní cestičky líně stékajících kapek po skle zvenčí.

Když byla na místě, rychle přeběhla k velkým vstupním dveřím a ke své nelibosti si umazala lem sukně. Třikrát zaklepala na masivní dveře a to byl okamžik, kdy u sebe zaznamenala nejzběsilejší tlukot srdce vůbec. Ten okamžik nejistoty, než se otevřou dveře a…
"Dobré ráno, přeji. Vy musíte být slečna Robertsová." odvětil šedivý rudolící se pán v bezvadně nažehleném obleku.
"A-ano." zajíkla se.
"Prosím, pojďte dál." pronesl a znělo to poněkud nadutě.
Vešla do veliké vstupní haly. Byla tu dokonce i ozvěna.
"Barney Price, jméno mé. Je mi potěšením, slečno Robertsová." představil se sloužící. Elena jemně stiskla jeho ruku. "Potěšení je na mé straně." odvětila, jak etika žádala.
Svlékala si zmáčené rukavičky, zatímco klopýtala za Barneym, který dělal nezvykle velké a rychlé kroky. "Jak jistě víte, dostanete nyní do péče dva potomky mých pánů. Milostivého pana Nicholase a slečnu Fleur. Dále bude na vaše hodiny docházet jedno dítě ze sousedství. Schovanka generála Fitzgeralda, je poměrně velké zvíře, jistě jste jeho jméno už slyšela."
"Ale ano. Ovšem." přikývla Elena a toho dne již potřetí lhala.
"Ujal se a adoptoval ji, když byla ještě docela malé dítě. Tak to prezentuje na veřejnosti. Ale to víte, občas se ven dostane drb, že je to jeho nemanželské dítě z hříchu. Levoboček. Haha." zasmál se.
I ty jeden zakomplexovaný chudáčku. Spílala mu v duchu, zatímco se na něj andělsky usmívala. Jestli jsou jen hloupí sloužící takoví snobi, tak se vskutku začínala obávat dětiček. "A jak se jmenuje?" odvážila se zeptat.
"Ach, já to neřekl? Arielle." odpověděl s profesionálně neutrálním výrazem. "Děti přijdou hned." dodal a s tím se vytratil.
Elena nasucho polkla a začala přecházet po místnosti, kde ji zanechal sem a tam. Občas se zastavila u obrazu nějakého obzvlášť ošklivého Laurentisovic předka.
Do dveří jako velká voda vtrhnul dvanáctiletý Nick. Přejel Elenu od hlavy až k patě příkrým pohledem a pak pozvednul koutek v mírném úšklebku. Nicméně zdvořile sklonil hlavu. "Dobré ráno, slečno Robertsová. Je mi velikou ctí, že vás poznávám." odříkal naučenou frázi lehce znuděným hlasem. Elena si s ním potřásla rukou.
O dva roky mladší světlovlasé děvčátko předvedlo dokonalé pukrle a lehce domýšlivým hláskem odříkalo to samé, co bratr.
"A kdepak je slečna Fitzgeraldová?" otázala se Elena zmateně.
"Na chodbě. Asi se nás bojí." Nick se ušklíbl ještě víc.
Elena si po Barneyho vzoru zachovala nečitelný výraz a vyšla ze salonku. Při zvuku otevíraných dveří k ní vzhlédla desetiletá dívka s bizarní tváří. Ty oči…
Elena se nicméně usmála, neboť zbídačený výraz Arielle ji dojal. Arielle se zatvářila úlevně a plaše jí úsměv vrátila.
"Vy musíte být slečna Fitzgeraldová. Jen pojďte za námi, už se na vás těšíme." začala v co nejpřátelštějším duchu.
To nemohlo být jen tak, mezi Laurentisovými a Arielle asi nedošlo k právě nejlepšímu seznámení. Pocítila k ní vlnu sympatie, ani její první dojem z Nicka a Fleur nebyl zrovna pozitivní. Snobský dům, snobský majordomus, snobské dětičky.
Vrátila se s Arielle do místnosti a rázně přerušila chichotání se Fleur a Nicka.
"Tedy začněme."
Elena byla velice humanitně založená. Kladla důraz na společenské vědy, filozofii, politologii a dějiny. Ač měla tichý hlas, který snad ani neuměla zvednout do takových výšin, aby se rozkřičela, o pozornost dětí se bát nemusela. Uměla převypravovávat dějiny a příběhy z Bible jako zajímavou a napínavou pohádku.
Na rozdíl od matky měla se svými žáky svatou trpělivost a znovu a znovu jim vysvětlovala početní postupy, kam posouvat desetinnou čárku a dokonce byla ochotná v domě zůstávat přesčas individuálně s Nickem, který měl již odmala přemrštěné ambice a přál si stát se lékařem. Pobírala za to slušné peníze, tak se přestala podivovat už docela nad vším. I nad dvanáctiletým, kterému vysvětlovala anatomii.
Fleur měla to štěstí, že byla už od přírody všestranně inteligentní. A tak bez problémů zvládala počty i gramatiku. Jen v jednom byla přece svízel. Elena ji musela pracně napravovat, aby z ní udělala pravačku, znovu a znovu jí pero předávat do správné ruky. Její písmo bylo tím pádem zpočátku opravdu příšerné.
Arielle musela se sourozenci držet krok. Měla s pozorností a kvalitou odvedené práce lepší a horší dny. Velice se natrápila s matematikou, protože postrádala logické uvažování a musela se tudíž všechny postupy tvrdě učit zpaměti.
Elena navrhla, aby se děvčata začala učit spolu a navzájem si pomohla s počty i psaním. Vytušila, že v nepřítomnosti staršího bratra se Fleuřino chování k Arielle o mnoho zlepší a snad se časem stanou i přítelkyně. Bylo to neprofesionální, ale bylo jí té ztrápené malé duše velice líto.
Fleur se bez Nicka skutečně projevila jako poměrně trpělivá. Vysvětlovala jí příklady, názorně ukazovala a radila.
Arielle zase neprozradila, když si Fleur domácí úkoly beztak napsala levou.
Když se nablízku zjevil Nick, bylo to nesnesitelné, ale s tím už se Arielle musela naučit žít. Fleur ji okamžitě odhodila a jako pejsek běhala za bratrem. Jestliže se Nick právě vysmíval Arielle, činila tak i ona, působila mezi nimi jako dvojitý agent. Ochotně s Nickem pomlouvala Arielle a s Arielle Nicka.
A Arielle si to všechno nechala líbit. Příliš si vážila těch krásných chvilek vyprávění slečny Robertsové a prchlivých okamžiků přátelství s Fleur.
Každý týden ve čtvrtek měla přesně v pět hodin odpoledne s otcem schůzku v jeho pracovně. Musela mu zverubně líčit, co nového se naučila. Postupem času se ale věděla, jaké věci má zatajovat. Jako by se snažil cenzurovat vlastní dceru, poslal William slečně Robertsové obsáhlý dopis se seznamem, co nesmí jeho dceru učit.
Fleur a Nick o tom netušili a tak se Arielle a slečna Robertsová ve vší tajnosti domluvily, že budou ve výuce běžně pokračovat dál, ale nesmí to prozradit otci. Arielle byla slečně Robertsové za její korektnost a dobrotu vděčná tak, že to ani nemohla popsat slovy.

Právě odbila šestá, když se jednoho čtvrtečního večera vracela z otcovy pracovny. Posadila se na divan ve svém pokoji a poslala vzdušný polibek obrazu své překrásné matky. Natáhla se a pohodlně se opřela do záplavy jemných polštářů a zahleděla se z okna na oblohu. Po týdnech a týdnech neustálého deště se bouřlivá obloha konečně začínala zklidňovat. Na bledém obličeji se jí kmitlo něco jako chvilkový úsměv. Nechala jednu nohu spadnout přes okraj divanu a líně s ní pohupovala.
Mimoděk si pohrávala s medailonem od matky, který už od útlého nosila na krku. Safíry na něm bylo vyskládáno zdobné písmenko A. Arielle mnohokrát napadlo, jestli své jméno nedostala schválně se stejným počátečním písmenem jako matka.
Znovu se zahleděla na její obraz. Kéž by po ní zdědila i krásu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anička Anička | Web | 5. září 2013 v 19:39 | Reagovat

Vjůž. Není nad citoslovce.

Ale já svým malým sourozencům naprosto upřímě a pravdivě říkám příšery! A to je nejstarší teprv šest (ale pochybuju, že z toho do deseti vyrostou :))

Dvacetosm! Někde to tam určitě bylo :D (zubatej dopisní smajlík)

Jenom mě napadlo... to je DSOCY jako Dark Stories Of ConeY?

2 Dixí).. Dixí).. | 5. září 2013 v 19:40 | Reagovat

Moje Now, očividně zabralo. Ale samozřejmě čekám další díl nejpozději zítra! :P
Je to skvělé, začínám ze srdce nenávidět toho povrchního blbečka Nicka a podrazačku Fleur!! Ale to se spraví :D :D Jinak bezvadné' :D :D (Možná mohlo být delší ;D)

3 Lotte Lotte | Web | 5. září 2013 v 19:55 | Reagovat

[1]: To opravdu není. :)

Vsadím se, že starší sestra mi říkávala podobně, hehe. ^^

Věk Eleny. Co s 28? :D

Mekké I na konci mi přišlo asi moc měkké...nevím. Ani nevím, proč je tam Y, až díky tobě mi došlo, že by tam mělo být I. :DD I co. Originál. :D

[2]: Vyhrůžky mě netankují :D
Opravdu myslíš, že se to spraví? :D
(Tři strany ve Wordu jsou jí málo. Ale! :D )

4 Anička Anička | Web | 5. září 2013 v 20:19 | Reagovat

[3]: Dvacetosm je Dvaceosm a to je prostě Dvacetosm a vůbec! Já vím, už bych to měla pomalu vysvětlit :D

To ještě neviděla délku mých kapitol. Co já bych dala za tři stránky ve Wordu, vždyť to stěží dotáhnu kousek za dvě :D

5 Lotte Lotte | Web | 5. září 2013 v 20:22 | Reagovat

[4]: Nebylo by to docela od věci. :D

Tak tohle jsou zrovna necelé tři stránky. Kousek mi chyběl. :D Ale standart jsou ty tři. :)
Já myslím, že délka stejně není vůbec rozhodující. :)

6 Tahmed Tahmed | E-mail | 5. září 2013 v 23:23 | Reagovat

vždy když čtu o Arielle naskakuje mi před očima Sierra :-) čím to asi bude? :D

[5]: rozhodně není délka rozhodující, ale také mám nastaven svůj limit :D

7 Lotte Lotte | Web | 6. září 2013 v 5:49 | Reagovat

[6]: Tak to nevím, u mě tomu tak není. :)

8 Adele Adele | Web | 6. září 2013 v 10:06 | Reagovat

Tak jsem zvědavá, jestli to prazvláštní dítko bude mis Fleck nebo někdo úplně jinej.
Těším se na další kapitolu:D

9 Lotte Lotte | Web | 6. září 2013 v 12:31 | Reagovat

We'll see. :D
Děkuji! :)

10 May May | Web | 6. září 2013 v 22:03 | Reagovat

Ahoj Lotte,
dneska jsem na netu našla fotku panenky Fantoma, která se neuvěřitelně podobá Raminovy..:)

11 Lotte Lotte | Web | 7. září 2013 v 7:12 | Reagovat

[10]: Jé, to zní žůžo! :) Máš na ni ještě odkaz? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama