You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

8. kapitola - Vše oč tě žádám

18. října 2013 v 7:00 | Tahmed |  Twins Daae
Zdravím vás všechny přátelé.
dnes se tu někdo bude pokoušet dobývat dívčí srdce
čekat snad rozhřešení
a bude zde i podivný dar :-)
pojďme se na to společně podívat :-)


"Charlotte, probůh, kde jsi byla, byla jsem hrůzou bez sebe." Pronesla jsem, a zabouchla dveře za námi v našem pokoji.

"Můj anděl hudby si pro mě přišel." Opáčila mi Charlotte

"Anděl, nebo démon, fantom opery to byl! To on tě odvedl do srdce temnoty, která je ukrytá v říši za zrcadlem." Odvětila jsem pro změnu já. Nelíbilo se mi, jaký zasněný výraz má.

"Sestřičko, ani nevíš jaký je. Je to úžasný génius, ale jde z něj trochu strach. Jeho hlas je úžasný, povznášel mou duši k nebesům, tu hudbu, jež měla mou duši v moci." Stále ten zasněný výraz měla, než se změnil ve skleslý a smutný. "Jeho oči byly ale smutné, ovšem byly vroucí a milující."

"Ty a strach? To je neuvěřitelné, nikdy ses ničeho nebála a nyní se tu třeseš jako osika a ty šaty, co je to za šaty?" podivila jsem se, když jsem je spatřila. "Jsou téměř stejné jako mé, modré, které jsem měla naposledy na hřbitově, který jsem navštívila před měsícem." Náhle někdo zabouchal na dveře a já se vyděšeně stáhla k Charlotte.

"Kdo je?" pronesla klidným hlasem.

"To jsem já, Christine, Raoul, chci s tebou mluvit." Ten bídák, že hodlá se mnou mluvit? Ten, jenž mi ukradl mé srdce, a tak příšerně jej zranil?

"Ne Raoule, jdi pryč. Nechci s tebou mluvit." Opáčila jsem a Charlotte si mě zkoumavě měřila.

"Christine, prosím, chci ti vše vysvětlit, jediné oč tě žádám, je abys mi věnovala pět minut. Pět pouhých minut a nechám tě navždy být, chceš-li."

"Jen jdi."

"Charlotte ty nevíš, co mi ten bídák provedl." Bránila jsem se.

"Jen jdi, třeba se to vysvětlí, jdi." Postrčila mě až ven za dveře, kde na mě čekal Raoul.

"Christine," pověděl a poklekl přede mnou. "Vím, že jsem bídák, a myslíš si o mně jen to nejhorší, ale já tě nechtěl ranit." Jeho kajícný výraz, mne ovšem neobalamutil.

"Políbil jste mou přítelkyni, to se nedá odpustit. Zradil jste mou důvěru a tu si omluvou, vikomte, zpátky nezískáte."

"Christine, jediné co chci, je abyste se mnou odešla. Chci s Vámi strávit celý život." Jeho výraz byl čím dál tím víc kajícný. Jeho oči prosily, těžko se jim odolávalo, ale já jsem byla odhodlaná vydržet.

"Mám Vám věřit tato slova? Vy, muž beze cti, jež jste mne a mou důvěru tak podle zradil? Nemůžete po mě žádat, abych na to zapomněla, to nemohu."

"Hodlám s Vámi Christine strávit celý život. Jen a jen s Vámi. Chci Vám věnovat každý den, chci s Vámi prožít každičký okamžik. Nemohu bez Vás žít. A co se Meg týče." Jeho výraz posmutněl a žadonivých očí tu byly opět oči kajícné. "Víte má drahá, já jsem byl obklopen vždy ženami, a vždy jsem podlehl jejich kouzlu. Ale s Vámi po boku, se mi to již nikdy nestane."

"Jak mám Vám věřit? Jak najít důvěru v člověku, který mne zradil. Povězte mi, Raoule, jak?" jeho oči byly upřímné.

"Dejte mi šanci, Vám dokázat, že jsem se změnil. Brzy bude v opeře maškarní ples. Dovolte mi, abych Vás na něm doprovázel. Pak se můžete rozhodnout, jak jen budete chtít." Prosba v jeho tváři byla upřímná a plná nadějí.

"Raoule, tohle nejde. Nemůžeme přeci předstírat, že se nic nestalo."

"Nebudeme předstírat, že se nic nestalo." Opáčil. "Jen se budeme společně bavit a pak se rozhodnete, zda má cenu dát m druhou šanci. Přísahám, že se celý večer nepodívám na žádnou jinou ženu, než jen na Vás."

***

Christine odešla a já se převlékla do svých domácích šatů, ve kterých jsem se cítila lépe, než v těch šatech od mého mentora. Přemýšlela jsem, co bych měla nyní dělat. Nevěděla jsem, co si počít.

Všimla jsem si však podivné kartičky na krabici na mém stolu vedle květin. Byly to překrásné rudé růže ovázané černou stuhou. Původně jsem myslela, že jsou určené Christine, ale na kartičce stálo mé jméno.

Uvidíme se na maškarním plese,
má drahá. E.

To bylo vše, více na kartičce nestálo. Otevřela jsem krabici a v ní byl podivný dámský černý maškarní kostým. Krabici jsem zavřela a raději ji schovala. Nechtěla jsem totiž, aby si Christine dělala nějaké starosti s tím, že se tu objevila podivná krabice s květinami, a bůh ví, od koho.

Mé nitro mi však říkalo, čí je to dílo. Ano jeho. Jistě koho také jiného. Můj podivný ctitel, se rozhodl, že se mnou bude trávit více času, než jen při hodinách hudby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sisa Sisa | 20. října 2013 v 14:16 | Reagovat

Krása!!! A prišlo mi smiešne ako spolu hovorili Christine a Raoul. neviem prečo, ale smiala som sa na tom :-D Len tak ďalej! Teším sa na ďalšiu kapitolu :-)

2 Adele Adele | Web | 20. října 2013 v 18:42 | Reagovat

Ach, Masquerade! Už se těším! Tak nějak tuším, že se dočkáme nějakého zvratu či komplikací:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama