You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 7. kapitola

20. října 2013 v 19:00 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Arielle netušila jak se k otci po té noci, co ho dovezli zraněného chovat. Ve svém záchvatu vzteku, kdy se nerozpakovala ani nad myšlenkou Williamovi fyzicky ublížit bylo prvotním nutkáním konfrontovat ho a snad si i pokřičet.
Druhý den ráno, když mrazivé lednové slunce osvítilo situaci nesmělým paprskem racionality, byly podobné šílené nápady dávno zavrhnuty v zapomnění.
Bylo otázkou, zda ji do větší deprese uvádělo zjištění o matce, či vlastní zbabělost. Kvůli tomu, že si problém, který ji tížil, nebyla schopna ani pojmenovat a vymezit si tak jeho následky, byla o to zádumčivější a neschopna zařadit se do vojenského řádu domu. A tak udělala to co vždy - zamkla se ve svém pokoji, celé dny proležela v posteli a jen matně si uvědomovala, když den vystřídala noc. Paní Brownová se po dvou týdnech přestala snažit probudit ji z ustrnutí podněty skrytými či zjevnými a s nabroušeným výrazem jí s třísknutím hodila talíř s jídlem na noční stolek a beze slova odešla.
Arielle toho moc nesnědla, často si na jídlo vzpomněla, až když bylo vychladlé.
Trochu zpozorněla, když uslyšela klepání na dveře. Paní Brownová už dávno přestala při vstupu klepat. Využívala to jako další ukřivděně rozčilené gesto, když ji přestalo bavit okázalé bouchání dveřmi.

"D…dále." odkašlala si Arielle. Už nepromluvila tak dlouho…
Dovnitř vešel William, byl trochu bledý a na sobě měl nezvykle místo uniformy jen bílou košili s vestou, ale jinak se nezdálo, že by na něm boj o holý život zanechal vážnějších následků.
"Slyšel jsem, že od té doby, co jsem byl zraněn, jsi nevstala. Ani u příležitosti návštěvy lůžka zraněného otce." začal jak jinak, než káráním.
Arielle se neomluvila, ani jinak neprojevila lítost či rozpaky. Odvrátila od něj tvář a semkla rty do úzké čárky.
William se zamračil, neboť se mu potvrdila nemilá předtucha. Posadil se do křesla u její postele a semknul prsty. "Snad jsi doufala v opak, ale pamatuji si na náš rozhovor o tvé matce. Lépe řečeno, kdy jsem se domníval, že s ní hovořím."
Ani tehdy se mu nepodařilo vyvolat v ní pocit provinilosti.
"Byla ode mne pošetilost pozměnit okolnosti smrti Ashley, inu, to uznávám."
"Takže ona je skutečně…mrtvá?" ozvala se Arielle naléhavě.
"Ovšemže je, co sis myslela?" William povytáhl obočí a nevěřícně se na ni podíval.
"Kdy tedy zemřela…a jak?"
"Když ti bylo asi šest měsíců." odpovídal neochotně "Dostala akutní zápal plic, lékaři už nemohli nic dělat, než mírnit její utrpení."
Arielliny oči se zalily slzami. "Proč? Já přece patřím jenom sobě. Není žádný důvod abys…si mě k sobě vázal." zaškytala téměř nesrozumitelně s hlavou zabořenou v polštáři.
William na okamžik zavřel oči v poraženeckém gestu. Tupče, spílal si neslyšně a na okamžik nad sebou ztratil kontrolu natolik, že si rozčileně skryl obličej v dlaních. Když k němu Arielle vzhlédla, stihnul se už dát naštěstí do pořádku a nasadil svůj výraz, který si nacvičil, když potřeboval vypadat nešťastně.
"Já se bojím." hlesnul a zpříma jí pohlédnul do očí.
Arielle samým údivem pootevřela ústa. Vypadala tak neskutečně přihlouple, ale William se včas zarazil, aby to neřekl nahlas.
"Nechci o tebe přijít tak jako tehdy o ni. Nemáš ponětí, jak moc jsem ji miloval, neuplyne jediný den, kdy bych na ni nemyslel, občas mám pocit, že když se podívám na tebe, vidím ji." S tím vstal a poklekl u její postele. Arielle se znovu ocitla v jeho bezprostřední blízkosti a nemohla si pomoci - znovu byl její první instinkt odtáhnout se od něj se štítivým výrazem.
"Podobáš se jí víc, než si myslíš." dodal a přejel ji konečky prstů po tváři. Byl tak blízko, že si dokonce mohl poprvé prohlédnout neznámé detaily jejího obličeje, rovněž mu neuniklo že jí naskočila husí kůže.
"Není to nic špatného, že náš vztah je hlubší a komplikovanější, než jak tomu je u jiných otců a dcer. Společně se přes ztrátu Ashley dostaneme, jistě, je naše všechno, celý svět, ale vždyť ty si v sobě nosíš její odkaz a denně těšíš jejího duši. Roste v tobě každým dnem...jednou se jí i staneš." dokončil svůj monolog a políbil ji na čelo. Arielle se otřásla, neschopna slova.
"Už to bude v pořádku. Nechám tě zase chodit k Laurentisovým na hodiny. Vrátíme se k našemu běžnému životu a…zapomeneme na mé irelevantní blouznění v horečkách." dodal ještě, než opustil její pokoj.

***

Nick zeširoka zívnul a zaklapnul tlustý svazek anatomie. Přecházel v nekonečných kruzích kolem svého psacího stolu a téměř nehlasně si mumlal latinské názvy, které si už druhou hodinou vtloukal do hlavy. Pokročil od té doby prakticky neznatelně, znovu a znovu musel knihu otevírat a připomínat si vypadlé názvy.
Nakonec padl do postele a rezignovaně hleděl na strop. Možná nakonec nebudu tak inteligentní, jak si rodiče myslí. Jak si otec přeje.
Jeho úvahy přerušil ohlušující rámus ze zahrady. Rozmrzele přešel k oknu a pohlédnul k altánku, kde podle očekávání našel Fleur, zapálenou pro svoji novou "povinnost". Kéž by ta věděla něco o povinnostech. Alespoň jednou místo něj.
Fleur se právě pilně snažila vycvičit menší smečku psů, k jejichž pořízení rodiče přemluvila. Co věděl, tak jí to vlastně ani nedalo tolik práce. Zašklebil se na ni, ale přirozeně ho nemohla vidět. Musel ovšem uznat, že je působivé, že ani chlad dnešního dne ji neodradil od svých záměrů.
"Jednou z ní bude taková ta potřeštěná osamělá dáma s dvaceti kočkami." mumlal si pobaveně, zatímco se soukal do kabátu.
Rozhodl se, že si půjde ven pročistit hlavu a proplížil se ven z domu. Rodiče a tím pádem i většina služebnictva se nacházeli v zimní zahradě. Zbytek personálu se s největší pravděpodobností někde schovával před prací. Nick se občas musel pozastavit nad vynalézavostí jejich skrýší.
Rázoval si to rychlým krokem k přímému cíli. Menší kopec zhruba na úrovni mezi domy Laurentisových a Fitzgeraldových. Nickova silueta se tam z obou domů dala pozorovat poměrně často. Brandon už vyvýšeninu přejmenoval na Nickův kopec, a ač v tom nespatřoval nic posměšného, chlapci to tak znělo. Ve své nekonečné zahořklosti se v něm začínaly projevovat jisté sklony po matce. Trpitelské záchvaty sebelítosti se u něj objevovaly čím dál tím častěji, ač jeho velmi racionálně založená mysl protestovala. Ale jsou věci, co se při vší snaze nedají ovlivnit.
Když dospěl ke svému cíli, zalétl očima k sousednímu sídlu. Vybavil si dnešní dopoledne, kdy se Arielle po dlouhé absenci vrátila k vyučování, cítil, že byla v něčem jiná. Ale v čem?
Vždycky byla tichá myš s truchlivým pohledem. Na tom se snad ani nedá nic měnit. Občas, když vedle ní sedával, přemýšlel, jestli nesedí vedle oživlé mrtvoly. Byla studená, apatická a mluvila jen tehdy, když byla vyzvána.
Při letních hrách v zahradě se úzkostlivě držela ve stínu, jak se vyjevilo, přímý kontakt se sluncem pro ni byl nemožný. Podle toho, co zaslechl, vyprávěla slečně Robertsové o hrozných potížích s nepříjemně zarudlou a pálící pokožkou, když se nehlídá a vystaví se prudkému slunečnímu záření letních měsíců.
S Fleur se jí za to přirozeně vysmáli a překřtili ji na upíra.
Prohrábl si zamyšleně vlasy. A stejně ji to nikdy nevyvedlo z rovnováhy, pořád stejně…mrtvolná. Je opravdu nemožné získat si její pozornost, nebo žije v ledovém krunýři, který kolem ní vytvořil její otec?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 20. října 2013 v 19:13 | Reagovat

WOW! William se mi čím dál tím víc zamlouvá. Ten jeho monolog k Arielle byl naprosto fenomenální! Div mi z něj nenaskočila husí kůže stejně jako Arielle.
Prostě jsi úžasně vykreslila jeho postavu a já můžu jen chválit, chválit, chválit :-D

2 Lotte Lotte | Web | 20. října 2013 v 19:20 | Reagovat

Áááách, děkuju! :') Psaní Williama mě asi ze všech postav zatím bavilo nejvíc, možná ještě doktor Adler byl zajímavá výzva. :)
Opravdu si to moc cením. :)

3 Anička Anička | Web | 20. října 2013 v 21:12 | Reagovat

K první části:
Kdo...? Co...? Žvraul..? Já... Kudy...? Ale... Vždyť... Netvrďte mi, že jsem to pochopila správně.
A co když... Ne, nepochopila. To... Ne. Ne... Ne, určitě ne,... Ale... Žvraúl!
(na tohle jsou už i tři tečky krátký)

K druhé části:
Netvrďte mi, že tohle je konec!

Já. Ale nemůžu přece chválit. Pouhé chválení je nedostačující.
Sakra.
Chmmmm...
Kdy plánuješ oslovit nakladatelství? :D (zubatej, ovšem naprosto upřímně zvědavej dopisní smajlík)

4 Tahmed Tahmed | 20. října 2013 v 22:16 | Reagovat

po sto letech se tu ukazuji, omlouvám se ti Lotte :-( to víš škola do toho osobní problémy :-( mám toho málo :D Ale ted už k povídce.
Musím se přiznat že jsem četla předchozí díl až dnes takže se vyjádřím i k němu. Z prvu pro mě byla lehce zmatečná (předchozí díl) netušila jsem co se děje, ale pak mi to došlo :-) no a dále krásný popis léčby horečky a vyjádření rozhovoru mezi otcem a dcerou :-) super. Jen mi občas William přijde dost mimo, začíná si plést dceru s vlastní ženou aby se to nevymňouklo v rodinný incest :-) ale snad ne :-) snad se mi to jen zdálo :-) jináč famózní a znovu se ti Lotte omlouvám že tu nejsem :-(

ps: dáš mi pls povídku Twins Daae do pozastavených??? :) dostanu se k ní nejdříve o velkých prázninách :-)

5 Lotte Lotte | Web | 21. října 2013 v 7:29 | Reagovat

[3]: Já tvoje komentáře prostě miluju! :D
Děkuji! :D
Nakladatelství? Chňáá, to by mi asi hodili na hlavu :D

6 Lotte Lotte | Web | 21. října 2013 v 7:30 | Reagovat

[4]: To není škola, netřeba se omlouvat. :)
A díky za pochvalu! :))

Jop, jop. ;)

7 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 21. října 2013 v 15:33 | Reagovat

Chci začít chválit a co nevidím? Ostatní už to udělali výstižněji a dokonaleji za mě...
Platonicky jsem se zamilovala do dvou tvých postav a jedna z nich je žena. Nemyslíš, že bych se měla jít léčit?

8 Lotte Lotte | Web | 21. října 2013 v 19:43 | Reagovat

Žjůůůůůůůůůůva! Teď jsi mi procvičila (zakrnělé) mozkové závity. Hmm. Kdopak to jen bude...?
Ale néé, jistěže to není nic na léčení. Jinak bych musela jít taky. :D

9 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 21. října 2013 v 20:02 | Reagovat

Toť zákeřná otázka viď? :D Kdopak to asi je... :D

10 Lotte Lotte | Web | 21. října 2013 v 20:32 | Reagovat

Oh yes, indeed. :D Inu, zdá se, že to zůstane sladkým tajemstvím. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama