You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 11. kapitola

16. listopadu 2013 v 18:29 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Do pátrací akce po Arielle se jen do pár hodin díky Williamovým konexím ochotně zapojilo mnoho lidí, dá se bez nadsázky říci, že dobrá polovina města. Dokonce i čerstvě přistěhovaná šlechtická rodina přispěchala s pomocnou rukou, ač kvůli pochopitelné neznalosti okolí nebyli právě užitečnými hledači ztracené dívky.
Personál domu Fitzgeraldových se na okamžik shromáždil před branami sídla, za které nahlíželi s dychtivými obličeji, snad se domnívali, že zahlédnou záhadnou postavu ve všudypřítomných lesích…?
Už dávno se všichni rozešli po svém, jen Margaret a Fiona zůstali na místě.
"Myslíš, že ji pán najde?" hlesla Margaret po chvíli dlouhého ticha.
"Domnívám se, že ano." odvětila Fiona stručně.
Znovu se rozhostilo ticho.
"Víš," tentokrát to byla Fiona, kdo se ozval jako první "až ji dojde následek jejího bláznivého počínání, tak se sama nechá najít."
"Myslíš tím, že se vrátí?" nechápala Margaret.
"Nikoliv. Rozsápal by ji holýma rukama. Jedině s tím strachem, jaký ho teď zachvátil, jí to může projít. A to ona samozřejmě moc dobře ví. K naší smůle." opáčila Fiona.
"Nemluv tak!"
"Je jen přetvářka, když hraješ, že doufáš v opak." řekla Fiona přezíravě a opustila zamyšlenou Margaret se sarkastickým smíchem.



***
Když se Arielle bez dechu konečně zastavila ve svém bezhlavém úprku, stanula na úpatí prudkého kopce. Výhled dolů zdál se žalostný, nedávná vichřice poškodila většinu stromů v okolí, těch pár co větrnou smršť přežilo, z posledních sil natahovalo prázdné větve k zamračené obloze. Znovu začínalo pršet, tentokrát s větší intenzitou.
Objala si hruď holými pažemi, a když se jí uklidnil dech, roztřásla se chladem. Byla polomrtvá únavou, špinavá od bláta a podchlazená. Vše najednou nabylo jiných rozměrů, teď když se z jejího těla vyplavil adrenalin.
Zaplavil ji strach tak beznadějný, až z toho málem zešílela. Nemohla se vrátit, zrovna tak by bylo pošetilé skrývat se kdesi v lesích a čekat, až si ji najde divá zvěř. Útěk neznamenal svobodu, ale polibek se smrtí.
Její mysl jí však nabídla okénko, kterého se bez váhání chopila. Obalila se do jakéhosi ochranného mlžného oparu, přes který k ní nedonikalo nic. Déšť. Děsivé zvuky lesa. Zdevastovaná krajina kolem ní. Nic, dočista nic.
Les jí po chvíli začal připadat povědomý. Ta větev tamhle, vypadala jako lampa na otcově, tedy Williamově, pracovním stole. Kameny pokryté mechem, schody na kterých stála, když jí vmetl do tváře, že není jeho krev. Vynořovaly se před ní všechny obrazy, svíce, květiny ve vázách, i takové detaily jako prasklina ve zdi…
Nakonec se jí to možná všechno jenom zdálo. Nic z toho není pravda. Je doma, v bezpečí a teple, zapraskání v dáli musel být krb jejího pokoje. Chodili jí pravidelně přikládat, byla velmi zimomřivá…
Měla by Fioně nařídit, ať zavře okno, odněkud sem vane studený vítr, rozdmýchává plameny svíček, které vrhají podivné zubaté stíny. Proč pořád stojí na místě a nemůže se hnout? Když natočila hlavu jiným směrem, nic jí to nepomohlo, výjev se nezměnil. Pořád upřeně zírala dolů ze schodiště do Williamovy tváře. Byl všude.
Neutekla před ním? Neměla dům za svými zády? Ach, tak to přece jen musel být všechno sen.
Pak už je jen jedno východisko. Na okamžik vzhlédla k obloze, žádajíc o svolení. Napřáhla ruce a vrhla se ze schodů. Matčin pokoj je pouze na sto kroků. Budou si blízko. Obě tedy zemřou mladé…
"Ne. Ne, dost." hlas, který ji chytil za zápěstí a na poslední chvíli zabránil jejími činu, patřil samozřejmě Williamovi. Kdo jiný by ji mohl najít? Vzhledem k okolnostem byl jeho klid mrazivý.
Arielle na něj pohlédla naprosto zmatená. Byl dole pod ní, s vyceněnými zuby a čekal, až dokončí svůj poslední let vstříc náručí matky. Zároveň stál vedle ní a bránil jí. Nakonec však ze sebe vypravila pouhé "Prosím zavři okno, prší na mě."
Víc toho od ní ještě dlouhé nadcházející týdny neuslyšel.
Chvíli se na ni díval, stále tak stoický, pozoroval ji se stejným zájmem, jako vystavenou kuriozitu za vitrínou, než ji bez jediného dalšího slova vzal do náruče a vydal se s ní na náročnou cestu domů.
S nespolupracující Arielle, která křičela na stromy nesmyslné nářky, se vysílen na prahu svého domu objevil až o dvě hodiny později. Tam se shromáždil i zbytek neúspěšných hledačů, které odradila padající tma. Za normálních okolností by ho to popudilo, nyní byl ovšem vděčný, že mohl Arielle předat přímo doktoru Adlerovi.
Ve chvíli kdy z něj sňal závaží váhy jejího těla, ovšem pocítil pravý opak úlevy. Ztratil důvod, proč se ještě držel na nohou a nekontrolovatelně se sesunul na zem, z celého těla mu crčela dešťová voda. Okamžitě k němu přispěchali dva neznámí muži a posadili ho do křesla. Jeden z nich mu do ruky vtisknul skleničku brandy. "Monsieur, to vás postaví zase na nohy." slíbil mu tiše.
William se po něm na okamžik ohlédnul, protože ho zaujal jeho přízvuk, ale poslechnul a obrátil do sebe obsah skleničky.
V tu chvíli se do salonu vrátil i Henry Adler, a ušklíbnul se, když zaznamenal, že se na něj v tu ránu upíraly pohledy všech přítomných. "Spí." řekl proto co nejstručněji. Až tehdy se pořádně podíval na Williama. "Vždyť jste celý promočený. Musíte se převléct." a s tím zavolal paní Brownovou, která Williama dovedla do jeho ložnice. Jeho komoří Victor a Tobias mu pomohli a uložili svého hroutícího se pána ke spánku.
K jeho posteli znovu přišel doktor Adler. "Máte mírně zvýšenou teplotu, ale předpokládám, že ráno budete v pořádku. Kdybyste snad po dnešních dramatických událostech nějak potřeboval pomoci se spánkem…je důležité, abyste načerpal nových sil." injekční stříkačka v jeho rukou sice vypadala nanejvýš zlověstně, ale William svolil.
Necítil se nějak zvlášť rozrušeně, jen tělo ho zradilo. Ale to už doktor vědět nemusel. Už tak dlouho neokusil sladkého pocitu navozeného opiáty. Slastně zavřel oči.
Druhý den se probudil velice pozdě. Podle polohy slunce odhadoval, že už byl čas oběda. Vstal z postele a automaticky se ustrojil do uniformy. Tělo ho znovu nechávalo v boji samotného, cítil roztřesené ruce, jak stěží zapínají pozlacené knoflíky. Zamračil se, když ho vyrušilo zaklepání.
"Pane, doktor Adler si vás přeje vidět." ohlásil mu Tobias.
Ten doktůrek se snad vážně obává o mé zdraví, napadlo Williama lehce pobaveně. Přikývnul a dovnitř se ráznými kroky vřítil Adler. Překvapeně zamrkal, když ho uviděl na nohou a oblečeného.
"Dobré poledne, generále." vydal ze sebe nakonec.
"Zdravím, doktore. Předpokládám, že jste mě přišel informovat o stavu mé dcery?"
"Tedy…původně jsem se přišel podívat na vás, ale-"
"Děkuji, ale to není nutné. Jsem naprosto v pořádku. Jak je na tom slečna Fitzgeraldová?" zopakoval William s docházející trpělivostí.
"Její stav je mimo moji kompetenci." podle řeči jeho těla, se doktor najednou cítil poněkud rozpolcen.
"Co tím chcete říci?"
"Pane generále, já jsem lékařem těla, nikoliv duše a mysli." odvětil Adler po chvíli přemýšlení.
"To je ovšem neslýchané! Chcete snad naznačit, že je má schovanka blázen?" vyjel na něj příkře William.
"Sám jste ji včera viděl, je mimo sebe a obávám se, že musím konstatovat, že její stav se přes noc jako ten váš nezlepšil." pokrčil Adler rameny.
"A co si s ní mám teď počít? Zavřít někam do ústavu?" zavrčel William.
"Ach. Jestli vám na ní alespoň trochu záleží, to nedělejte. Jako učeň jsem tam pár měsíců pracoval jako asistent. Klece, nelidské zacházení…je to extrémní místo, kam se zavírají jen beznadějné případy. U slečny Fitzgeraldové to nedospělo tak daleko."
"Jste si tím jist?"
Adler povytáhnul obočí "Jist si budu až za pár dnů až týdnů pozorování. Do té doby se nezbývá, než modlit."
William se k jeho neskonalému údivu usmál. Jestliže se to dalo nazývat úsměvem. Ale v jeho zvláštním případě nejspíše ano. "Pane doktore, já nikdy nevěřil, že je tu nějaká vyšší síla, která má v rukou naše osudy."
"Nemyslíte, že teď třeba přišla chvíle začít věřit?"
William se zadíval z okna. "Ne. Ani v nejmenším."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | 16. listopadu 2013 v 22:42 | Reagovat

Tak i když jsem říkala, že si dám povídkovou pauzičku, neodolala jsem a musela si to přečíst :-) konečně to nekončí tak napínavě tagže budu moci v klidu usnout :-)
byl to zajímavý dílek Arielle nám začíná bláznit a muž s tajemným přízvukem? že by pan De Chagny?? že by samotný Raoul??? :D

2 Lotte Lotte | Web | 17. listopadu 2013 v 7:33 | Reagovat

Ano, říkala jsem si, že je načase ukončit to mírumilovně. Na Williamovy poměry. :)
Správné otázky, bohužel žádná odpověď. :)

3 Anička Anička | 17. listopadu 2013 v 11:25 | Reagovat

(Tak pro začátek tradičně) Žjúv.
Žjúva.

(A teď otázky)
Nově  přistěhovaná šlechtická rodina?
Muž s cizím přízvukem?
Monsieur?
Chmmmmm...

Arielle, kam dopadneš?

Atd.

(A teď chválím)
Ariellino (skloňování!) bláznění bylo úžasný!
Konec byl skvělý!
A vůbec!
A chválím!

4 Lotte Lotte | Web | 17. listopadu 2013 v 12:39 | Reagovat

Co o tom soudíš? :D

Ach, děkuji. Právě jejího bláznění jsem se tuto kapitolu nejvíc obávala.
Děkuji ti moc.  :)

5 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 17. listopadu 2013 v 19:07 | Reagovat

Ách...
Ách...
Ách...
Arielle.
Šílenství osamělých let tě konečně dostihlo a příčetnost z tebe prchá, jako obláčky teplého dechu, který se sráží se sněhem.

Z rozmlácenýho kostela,
v krabici s kusem mýdla,
odnesl jsem si anděla,
polámali mu křídla...

Ách!
Ách!
Jedna z nejúžasnějších kapitol!
Ách!
Ách Arielle!
Ách Williame!
Áchjé!

Nemohu slovy vystihnout skutečnost, že jsi opět předčila všechna očekávání a stvořila něco dokonalejšího, než by se všichni odvážili doufat!
Děkuji.
Děkuji za nádhernou kapitolu, která ve mně (nevím proč) ještě více vznítila vánoční atmosféru. Je to podivné, I know.
Děkuji...

6 Lotte Lotte | Web | 17. listopadu 2013 v 19:52 | Reagovat

Přijít to muselo, já bych nejspíš vydržela méně než úctyhodných třináct let. :D

To je nějaká písnička, že? :D

Toho si velmi cením, jsem to já, kdo děkuje. :)
Jen tedy opravdu nechápu tu vánoční atmosféru. :D

7 Adele Adele | Web | 19. listopadu 2013 v 20:54 | Reagovat

Potěšila si mě - vypadá to, že Will si tu ještě chvilku pobude :-D
Ano, přikláním se k chválení bláznění Arielle. Jj, to se mi líbí a Willa jsem si doopravdy zamilovala (s každou kapitolkou víc a víc:-D

Také děkuji za příjemné počtení. Díky, díky, díky:-D

8 Lotte Lotte | Web | 20. listopadu 2013 v 5:13 | Reagovat

Ještě nemizí ze scény, don't worry. :D
Děkuju, za to bláznění jsem ráda, opravdu mi to přišlo jako děsivá pasáž na psaní. :D

Já děkuji! :)

9 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 20. listopadu 2013 v 17:50 | Reagovat

[6]: Popravdě, nečekala jsem že to uděláš. A nečekané věci mívají dechberoucí následky...

Nesnaž se mi tvrdit, že neznáš Anděla od Pana Karla Kryla! To přece snad není možné, že ne. Že ne? :D

Tak to jsme dvě! :D

10 Adele Adele | Web | 20. listopadu 2013 v 21:09 | Reagovat

[9]: Určitě zná:-D na základce s eto zpívá v jednom kuse (aspoň u nás tomu tak bylo:-)

11 Lotte Lotte | Web | 21. listopadu 2013 v 5:18 | Reagovat

[9]: Inu, jak kdy. Někdy nečekané věci prostě vyšumí...:D

Alejo. Znám. Ne sice ze základky, ale od kamarádky. Ta si ten text dokonce napsala na zeď, už si to vybavuju. :D

To je super, ve dvou se to lépe táhne. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama