You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 14. kapitola

15. prosince 2013 v 21:29 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Fleur seděla s rukama způsobně složenýma v klíně. Ariellino šílenství v ní probouzelo nutkání chovat se bezchybně, i když jindy si s etiketou hlavu tolik nelámala. Cítila, že musí nějak vyrovnávat míru kontroverznosti v místnosti.
Nick se oproti tomu choval nepřístojně. Se zájmem se otočil k Arielle když si před obličejem přidržela vějíř a poněkud nechápavě na něj bez mrkání zírala.
"Snad teď přemýšlí, jak se používá vějíř?" pravil s těžko potlačovaným smíchem.
"Nicholasi!" napomenula ho Elena, ač se sama při pohledu na Ariele tvářila znepokojeně.
Nick jí zamával rukama před obličejem. Neucukla, ani pohledem nesledovala jeho dlaň. "Vždyť nás vůbec nevnímá. Jako by nebyla v místnosti. Je úplně jedno, jak se k ní chovám, neví o světě." ušklíbnul se.
"Obávám se, že tak neurvale jste se k ní choval vždy, nezávisle na jejím stavu." odvětila Elena mrazivě.
Nick překvapeně povytáhnul obočí a neřekl už nic.
Arielle opravdu nikdy nemluvila a nikomu nedovolila ani oční kontakt. S matkou mluvila jen v domě Fitzgeraldových, jinde ji totiž nenavštěvovala. Bez Ashley byla letargická. Když odešla, svět poteměl, jako by upadla do hlubokého spánku. Občas ji ani nepřiměli vstát a už vůbec chodit, a tak dostala k ruce oba Williamovy komoří, kteří jí museli v případě potřeby přenášet z místa na místo. Visela jim bezvládně v náručí jako hadrová panenka.

Sama si připadala jako loutka, za jejíž šnůrky tahá Ashley. Dělala co jí poručila, jakkoliv podivné její pokyny občas byly. Bez duše a skutečného zájmu se o sebe najednou začala přehnaně citlivě starat. Hodiny si pročesávala vlasy, psala otci vzkazy s požadavky na drahé šaty, kloboučky, šperky, přípravky na pleť...
Nikdy nebyla taková a nestarala se o podobné věci, ale matka na tom bez diskuzí trvala. "První krok je, že z tebe musím udělat sebe."
Doktor Adler byl vývojem situace zmaten. Podle všeho slečna Fitzgeraldová byla schopná ve světlých chvílích kloudně uvažovat, když otci sepisovala oznámení o svých přáních. Nebyly to pokorné požadavky, jak by očekával a na co byl generál nepochybně dosud zvyklý, ale prostý seznam s klidným přesvědčením, že ve všem vyhoví.
Navzdory tomu v další chvíli seděla na své posteli, rozmlouvala s imaginární ženou a natahovala ruce do prázdna, s mírou fantazie mohl rozpoznat, že své matce rozčesává neviditelné kadeře. Potom se nahlas a děsivě smála a s rukama roztaženýma do stran běhala po celém domě. S Meierem jí už museli opakovaně zabránit ve skoku z okna protože "chce uletět jako půvabná labuť". Další den tklivě plakala s hlavou zabořenou v polštáři, dokud se nevyčerpala k dlouhému spánku.
V "obdobích klidu" ji posílal k Laurentisovým, kde ji střídavě doprovázel buď on sám, nebo jeho asistent Meier.
Adam Meier mohl mít jen něco kolem dvaadvaceti. Měl kaštanově hnědé vlasy a velké hnědé oči, které se v každém snažily hledat něco dobrého. Byl to místní student medicíny, kterého Henry vzal pod svá křídla, protože potřeboval poskoka na méně zajímavé práce bez nároku na plat.
Arielle na něj reagovala podstatně lépe, díky jeho trpělivému a laskavému přístupu. Většina poznatků o Ariellině stavu pocházela zprostředkovaně právě od něj, ale Henry mu žádné podíly na mírném zlepšování se pacientčina stavu nepřikládal.
Bylo na prvním pohled zjevné, že ve své mladické nezkušenosti bláhově zamiloval do Eleny, která ač byla o několil let starší, rozkvétala jako růžové poupě a měnila se z nevýrazné dívky v půvabnou dámu. Oba nacházeli společný zájem v péči o Arielle, která pramenila z opravdové starostlivosti.
Ovšem nikdy mezi nimi nedošlo k žádné důvěrnosti, už jen proto, že Elena sama o ničem netušila a Adam byl až příliš ostýchavý cokoliv naznačit.
William oproti tomu k dceři zaujal odmítavý postoj. Od své první a zároveň poslední návštěvy Arielle neviděl. Margaret s Fionou dostaly nařízeno obstarávat všechno, co si Arielle právě umanula a postupem času přestal výdaje na Arielle kontrolovat úplně.
Zavíral se ve své pracovně a sám se začínal obávat, že snad přichází o rozum, když ho občas napadlo, že Arielle ji opravdu vidí. Jak jinak by bylo možné, že se stávala jejím klonem, i když Ashleyin svět šperků a slunečníků ji nikdy nezajímal? Odmítala se o sebe starat, nebo se snad jen příliš dlouho dívat do zrcadla, protože se příliš přísně považovala za ošklivou. To se nedalo říci. Zrovna tak, se ovšem nemohla posoudit jako krásná. Tak či onak v sobě měla Ashley. Nikdy nevěděl, co si o Arielle myslet, teď už ani netušil, co soudit o její duši.
Bylo málo věcí, které by ho dokázaly přimět znovu za ní jít a pohlédnout jí do očí, ve kterých spatřoval Ashleyin odraz každý den o trochu jasněji. Poslední seznam přání ho ale po chvíli horečného uvažování zvedl ze židle. Ashleyin krejčí. Jak mohla jen tušit, od jaké firmy si s oblibou nechávala šít šaty?
Došel k jejímu pokoji s narůstajícím neklidem. Zaklepal, i když si byl vědom, že se mu nedotane odpovědi.
Našel Arielle obléknutou už v županu, jak sedí u nočního stolku. Byla docela nehybná, jen ruce měla podivně vystrčené vpřed, jako by snad svírala něčí dlaň.
"Už je tady. Vidíš? Říkala jsem ti, že Brett and Co zabere. Myslím dokonce, že je díky mě provedl obdobím blížícího se krachu." Ashley se krátce a ostře zasmála a nepouštěla Ariellinu ruku. "Ještě nic neříkej. Tiše. Nech ho začít. Na to není zvyklý, můj William." pokračovala vzrušeně. "Ne, ne. Neotáčej se k němu. Soustřeď se na mě, jenom na mě. Dělej co ti říkám."
Williamův výraz se měnil od nervózního k rozčilenému, očekával, že na něj dcera alespoň pohlédne.
"Obdržel jsem tvůj poslední dopis. Vidím, že už se nezaobíráš ani úvodními zdvořilostními frázemi a formuluješ své vzkazy jako prosté seznamy." začal zostra.
"Ach, hloupoučký. Nás nemůže zastrašit. I na mě to zkoušel. Nesmíš mu to dovolit. Víš proč?" Arielle k Ashley dychtivě vzhlédla. "Ať si říká co chce, my mu nepatříme. Nepatříme." zdůraznila Ashley.
Ariellina ústa se roztáhla do úsměvu, jaký William neznal. Byl arogantní, sebejistý. Nebála se ho. Nedokázal ovládnout své tělo, které se otřáslo.
"Výborně. Ano. Vstaň, drahá. Tak správně. Jdi ještě blíž. Neuhýbej, dívej se mu do očí. Přímo a klidně. Se mnou se ho nemusíš bát. Tak, pokračuj, má milá, přesně tak. Nevidíš, že jsi to ty, kdo má moc nad ním? Dotkni se ho, polož mu ruku na paži. Tak je to dobře, holčičko. Vidíš, jak se chvěje?" Ashley ji bolestivě držela za ramena a nepřestávala jí šeptat do ucha. "Je čas. Teď, ano teď. Zasaď mu poslední ránu. Řekni to. Hned. Tak dělej!"
Arielle párkrát naprázdno otevřela ústa a ruka, kterou položila na Williamovu paži křečovitě sevřela hrubou látku v pěst. "Chci matčin pokoj. A všechny její věci. Zbav se Fiony, už nikdy, nikdy ji nechci vidět. Místo Fiony chci další komornou, vlastní kadeřnici a společnici, co mi bude krátit dlouhou chvíli."
"Hodná holčička. Má krev. Pokračuj, správně. Jen pokračuj. Dokaž mu, že mě opravdu vidíš." šeptala Ashley. Tón jejího hlasu Arielle lekal.
"Ty hloupá!" zavřískala najednou Ashley až Arielle poskočila. "Řekni mu to! Řekni! Řekni! Jak jsem tě to naučila?"
William na Arielle bezhlesně zíral. Smrtelně zblednul, ale nic víc na sobě znát nedal.
"Neřeknu. Nemohu. Nenuť mě, nemáš k tomu právo." vzápětí se zlomila v pase, jako by jí snad někdo udeřil políček. William ji zachytil spíš jen instinktivně, protože se ho stále držela. Jako ve snách ji pokládal do postele. Když byl tak blízko - ach ano, opravdu. Rostla v Ashley, jak vždy předvídal, jak sama Ashley kdysi usoudila. Nevnímal, že ji hladí po tváři, že si se zkřiveným obličejem přítiskl k ústům pramen jejích vlasů, dokud ho ze stavu, který by přirovnal k mrákotám, neprobudil Ariellin upřený, vytřeštěný pohled. Na několik vteřin zkameněl hrůzou, očima těkal od ní k vlastnímu odrazu v zrcadle, než se otočil a spíše utekl než odešel z jejího pokoje.
V hlavě mu dunělo, tepalo, tisíce drobných ruček mu zevnitř bušilo do lebky. Rozrazil dveře loveckého salonku a popadl brandy a hltavě se napil přímo ze skleněné karafy. "Ashley. Arielle. Kdo....kdo je kdo?" mumlal si po dlouhé hodiny, než opadl prvotní šok. Tiše seděl a nepohnul sebou ani když dovnitř vešla paní Brownová. Neurvale ji odbyl a dál zíral do zdi a trpělivě čekal, až se jeho mysl zmátoří a bude si celou věc moci klidně promyslet. Tělo ho tu a tam zradilo, ale zdravý duch ještě nikdy. Nenáviděl ji za to. Ale koho? Ashley nebo Arielle? Obě?
Vstal a přešel k oknu. Zachmuřeně zahlížel na krajinu pod sebou. Jak se mohla Arielle ze dne na den tak strašlivě změnit a stát se...Ashley? Opravdu měla jeho slabá chvilka, kdy jí vyzradil, že není jeho krev tak strašlivý, dalekosáhlý dopad? Je přirozeně nesmysl, aby to byla opravdu ona, kdo k ní promlouvá. Jenže jak se mohla dozvědět všechny detaily o tom, co Ashley mívala ráda a co naopak ne? Nešlo mu na rozum, její vystupování. Zpočátku se zdálo, že ho vnímá a reaguje na něj. Jenže pak zase začala rozmlouvat s A-, se svým přeludem. Pouhým přeludem. Co to říkala? Nenuť mě, nemáš k tomu právo...
A ten její zvrácený požadavek! Ashleyin starý pokoj! Vztekle se nadechnul a začal přecházet po pokoji, zrovna tak, jako to kdysi dělávala Ashley.
Dost! Není to Ashley, s kým mluví. Přišla o rozum a má vidiny. Snad opravdu nadešel čas, aby ji dal zavřít do ústavu pro duševně choré. Její případ se zdá již beznadějným. Odjede, dostane se jí odborné péče, snad už ji nikdy ani neuvidí..."Ne. Ne." hlesnul tiše. Ta představa mít ji ze svého dosahu, ztratit kontrolu, moc...pak by už Ashley ztratil navěky. Tam kdesi hluboko uvnitř Arielle přece je...
Ačkoliv už to není tak hluboko, jak se domníval. Téměř se zdálo, jako by v Arielle dřímala Ashley a najednou se začala probírat a zmocňovat se své dcery....
Ach, další nesmysl. Nemá cenu plnit si hlavu tak pošetilými myšlenkami.
Celá záležitost má dozajista logické vysvětlení, kterému musí přijít na kloub. Už jí nedovolí, aby si s ním hrála. Jenže aby se mohl posunout dál, nezbývalo mu, než kapitulovat a přijmout její rozkaz. K vítězství ve válce musel pustit jednu bitvu.
Tlačilo ho na hrudi, zároveň měl však sílící nutkání prostě si jen sednout, dopít brandy a šíleně se smát, či si zoufat.
Zavrtěl hlavou a natáhnul se po zvonku. Dovnitř znovu vešla poněkud nasupená paní Brownová. William si ji chvíli měřil pohledem, pak zašmátral rukou po hodinkách. Na řetízku od nich nosil klíč o jehož existenci tušila právě jen hospodyně. Zatvářila se překvapeně, když jí ho vtisknul do rukou. "Laskavě oznamte slečně Thompsonové že od zítřejšího dne má okamžitou výpověď. Bude jí štědře vyplacen roční plat jako odškodné."
"Co prosím? Ale proč?"

"Zároveň otevřete pokoj slečny Masonové. Uklidíte ho, uvedete do obyvatelného stavu, necháte vyčistit její šperky, upravit šaty a dáte do pořádku osobní věci. K ruce si vezměte koho jen uznáte za vhodné. Očekávám, že do týdne bude pokoj připraven pro slečnu Fitzgeraldovou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 16. prosince 2013 v 7:31 | Reagovat

Ha paráda, pořádná porce Arielle a Ashley nemluvě o Williamovi :-) perfektní. už se nemohu dočkat dalšího dílu. jen mi vrtá hlavou je Ashley jen halucinace? nebo je to duch? Čekám, že se snad brzy dozvíme pravdu :-) už jsem na to opravdu zvědavá :-)

2 Anička Anička | 16. prosince 2013 v 22:41 | Reagovat

Muahahahahahahaha!
Famózní! Grandiózní! Garnierózní! Neuvěřitelné! Fantastické! Úžasné! Skvělostné!
Vykrádám slovníky!
Muahahahahahahaha!
Zavřete mě do ústavu, budu tam s Arielle!
Ale už jsem na to přišla!
Ashley existuje, je živá, jenom všem ostatním přeskočilo, a tak ji nevidí. (Pak by dávalo smysl, proč nenásleduje Arielle i na místa vzdálenější)
A z toho jasně vyplývá, že jediná osoba široko daleko při smyslech je právě Arielle (ovšem Ashley nepočítaje).
Chmmmmm...
A tak už asi taky začínám bláznit...
Muahahahahahahaha!

3 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 17. prosince 2013 v 17:50 | Reagovat

Axhix oucwej!!! Já začínám Williama i litovat! Chudák, chudák William!
Ano, právě jsem chtěla napsat něco podobného jako Anička. Až se otevře Ashleyin pokoj, aby se vyklidil, bude tam sedět skutečná živá Ashley s nohama na stole, horkou čokoládou, na mokré hlavě bude mít turban z ručníku a bude si dělat manikůru. William z toho zešílí, a půjdeme na výlet do Bohnic! :-D
Krása krása krása krása!!!
A ještě mě napadá, jak se tak William představám o Ashley brání a urputně je nechce pustit zároveň, že on se zcvokl ještě mnohem dřív a nechal Ashley zazdít zaživa. Jako Antigonu!!! A to samé se chystá udělat i Arielle, ale do toho tam přijde neomylný inspektor Javert... :-D
Ještě jednou! Ještě jednou!
Oucwej, oucwej, co to jen chystáš?!

4 Adele Adele | Web | 18. prosince 2013 v 14:04 | Reagovat

William jak ho ještě neznáme! Nervózní, zmatený, roztržitý... Bájo!
Jeho ta posedlost Ashleyinou osobou přivede do hrobu. Chudáček Will!
Pařížská opera má svůj přízrak, Fitzgeraldovic dům má taky jednoho. Ashley - duch domu Fitzgeraldů!

Ashley je zvráceně úžasná!
Trochu se stydím, že nelituji Arielle. V takovém stavu to musí být hrozné, ztrácet samu sebe! Kvůli "příchodu" Ashley chudinka Arielle trpí.
Ale jelikož se jedná právě o Ashley, budu s chutí číst další kapitolky a přát si, aby Ashley mezi "námi" zůstala delší dobu. (Jsem zlá! Jj, vím to:-)

5 Lotte Lotte | Web | 18. prosince 2013 v 20:21 | Reagovat

Fíjo! Děkuju všem za tak galaktické ohlasy! :)

[1]: Tak duchařina, jo? :D No, uvidíš, jak to je. Snad brzy, jestli to ještě nějak nenatáhnu. :)

[2]: A to je panečku teorie! Všechno je jinak, zpět na stromy! :D To by asi všichni museli mít něco v jídle, protože s takovým případem hromadné halucinace jsem se tedy ještě nesetkala...:D

[3]: Chacha. Věřím, že kdyby opravdu našli Ashley ve svém pokoji, tak nějak takto by vypadala. Velmi trefné, ano. :)
Ještěže to celé nakonec zachrání Javert. :D

[4]: No, ani jsem neplánovala, že bude až tak rozhozený. Asi je menší psychopat, než jsem sama tušila...což je na palici, kdo jiný, než já by to měl tušit? :D

Jojo, Ashley, to je zlatíčko. Maminka roku. :D
Nojo, když na Arielle je těžké si tak celkově v ději vzpomenout, none? Tak silné charaktery jako Ashley a William ji prostě...asi....místy zastíní, mám ten pocit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama