You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 16. kapitola

28. prosince 2013 v 21:52 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
William nutně potřeboval změnit ovzduší, protože - a to bylo poprvé za celý jeho život - se ve vlastním domě necítil jako v útočišti od toho prapodivného světa, kterému občas nerozuměl, ale právě naopak jako v kleci, zvláštní časové trhlině, kdy se Ashley vracela zpět ve své dceři.
Co to jen bylo za zvláštní pocit? Cosi mu stlačovalo hrdlo, žaludek se mu proměnil v kámen a jindy pevný pohled se zamlžil.
Snad mu bylo Arielle...těžko si to právě takto definovat, nu ovšem, jaké jiné slovo by se hodilo?
Tak tedy...ach ne, přece se nedá ovládat tak pošetilými emocemi.
Na druhou stranu je ale nutné pojmenovat si ten blud a zbavit se ho tak. Dobrá. Bylo mu Arielle líto.
V ten okamžik kdy tu myšlenku nechal mozkem proplout, aniž by ji včas zastavil, musel sám nad sebou protočit oči. Ne, pojmenovat si to rozhodně nebyl nijak spásný nápad.
Lítost! Jak směšné! Lítost!

Kdo pociťuje něco takového? Jen slaboši, válející se v prachu u jeho nohou. Ne. Nebyl schopný něco takového cítit. Cokoliv cítit. Jinak, je to jinak.
Dokázal s ní sympatizovat, protože dobře věděl, jaké je to ztrácet vlastní osobnost v přítomnosti Ashley.
Nu, ano. Taková diagnóza problému by jeho přísnou cenzurou prošla. Velmi lehký závan sympatie. Potíž skvěla v tom, že on opravdu věděl, jaké to je, být v Ashleyině vlivu. To Arielle samozřejmě netušila, neboť její labilní mysl si pouze vytvořila její obrázek na základě vzdušných zámků, jejích naivních rýmovaček. Myslela si, že je umělkyní, přitom se jí jednoduše nechtěl vést obyčejný deník, kterému by musela věnovat více času. Navíc na básních bylo cosi mystičtějšího, samozřejmě. Těžko se v nich hledá význam, může jich mít vlastně hned několik. Určitě by se jí líbil pohled, jak se se svraštěným obočím vším tím pročítal a dokázal porozumět jen pár narážkám. A rozhodně by se nedalo říci, že se o něm, vlastně o komukoli vyjadřovala právě lichotivě. Byla jízlivá ke všem a všemu, kromě sebe samotné. A z tohoto odpadu si teď Arielle vzala návod do života. Skutečně bylo Ashleyino nitro tak prohnilé?
Bylo to frustrující, ale musel si přiznat, že nikdy na ni nedokázal pohlédnout objektivně. I po smrti zůstávala na piedestalu, který je pro smrtelníky nedotknutelný.
Unavená víčka se mu klížila, tak dlouho, až mu hlava bezvládně padla na prsa...

Ashley se v půvabném jezdeckém oblečku se sametovým kloboukem a krajkovým závojem, se vší grácií svezla ze sedla a poplácala svého koně jménem Shadow.
"Lady Masonová, jsou všichni Britové tak skvělí jezdci?" zahřímal generál Moore, veselý mužík s rudou tváří a šedivými licousy.
Ashley mu věnovala lehký úsměv. "Anglické štvanice jsou světově proslulé, pane generále. Můj otec sám je velkým milovníkem koní a tato záliba se u nás dědí již po generace."
Mladý muž s vlasy tmavými jako uhel a pěkným, symetrickým avšak poněkud zlověstným obličejem zkroutil ústa do pitvorného úsměvu. "Já slyšel, že irský lov je ještě více, řekněme vzrušující."
Po tváři Ashley přeběhlo slabé rozčarování, které však zakryla zlým úšklebkem.
"Ohó, pozor, plukovníku!" zasmál se bodře generál. "Lady Masonová, znáte se již s plukovníkem Fitzgeraldem?"
"Již jsem měla to potěšení, ano. Seznámili jsme se právě na štvanici před pár měsíci, když tak strašlivě sněžilo. Ráda vás opět vidím, pane plukovníku." odvětila lenivě.
"Lady Masonová." William se lehce uklonil.
Generál je sledoval těkavýma očkama. "Doufám, že se oba zdržíte na večeři!"
William nespouštěl oči z Ashley když odpovídal. "Bude mi ctí, pane. Děkuji."
Ashley si divoce pohrávala s jezdeckým bičíkem. "Velice ráda, pane generále."
Když osaměli, William se k ní naklonil a v očích mu divoce plálo, což u něj bylo vskutku nezvyklé. "Mohu znát příčinu vašeho neustáleho opomíjení mých dopisů?"
Ashley si nenuceně vytáhla vějíř "Odpovídám jen na ty dopisy, které se mne nějak dotknou. Ty vaše jsou chladné." na okamžik se zastavila, aby mu pohlédla do ocelových očí "Jako vaše srdce, pane."
"Soudíte mne příliš příkře." vydechl William.
"Ne. Ne, kdepak. Já umím poznat lidský charakter rychle a dobře. Z vás mě mrazí."
William sevřel rty. "To vše říkáte jen proto, že nejsem jako ti ostatní. Neplazím se a neponižuji, freneticky nevyzdvihuji vaši krásu nade vše a..."
"Tak vy," Ashleyin ledový klid se konečně prolomil, když se k němu rozčileně obrátila, "vy se nedomníváte, že jsem krásná?"
William na ni nevěřícně pohlédnul "Nic takového jsem neřekl."
"A co se mi tedy vlastně celou dobu snažíte naznačit? Se vší úctou musím konstatovat, že náš rozhovor shledávám za nudný a zbytečný." Ashley nakrčila nos a měla se k odchodu.
"Takže vám skutečně jde jen o to, aby se vám všichni pochlebovali a kdo tak neučiní, je okamžitě zavržen?" zaprskal William.
Ashley se k němu přezíravě ohlédla. "Nikoli. Pouze chci, aby lidem v mém úzkém okruhu, na mně záleželo."
William si zachoval důstojné mlčení, což ji dráždilo. "Dokažte mi, že vám na mně záleží."
"Jak prosím?" William si myslel, že se musel přeslechnout.
"Nechcete? Nu dobrá, stejně jsem si o vás nedělala pražádné iluze." Ashley pokrčila útlými rameny.
William před ni s divokým výrazem pokleknul. "Nemohu se vám v dopisech z ničeho vyznávat, neboť si nemyslím, že bych vás miloval, ale vidíte, přesto před vámi klečím!"
Ashley ho s dobrotivým výrazem vzala za ramena. "Připomínáte mi anděla. Rozhodně je ve vás něco andělského, pane. Jste jako černý anděl smrti, tak mne odpuzujete a přitahujete zároveň. Ano, máte velmi kouzelný obličej a v té uniformě vám to neskutečně sluší. Nejedna dívka by se za vámi otočila, ale bojí se vás. Proč tomu tak je? Nejde pojmenovat, co vám čtu v očích."
"Jaká krutá slova, Lady! Snad by se mne dotkla, kdybyste je neříkala s úsměvem na rtech. Jak umíte mást a manipulovat lidmi..." William jí vrátil úsměv, který poprvé v jeho životě nebyl hraný. "I ve vás je cosi temného, nejsme zase tolik odlišní, vy a já..."
Ashley se sklonila ještě blíž, až mu mohla přímo do ucha zašeptat. "Takhle pište své dopisy a já vám třeba odpovím. Nakonec se ještě vyjeví, že vy jediný mi umíte opravdu zalichotit, jako nikdo z mých hloupoučkých amerických ctitelů."
Plavně odkráčela, zatímco William kvapně vstával. Přísahal by, že obsah jeho sdělení by žádná mladá dáma nemohla považovat za kompliment. Ovšem to bylo koneckonců trefné. Žádná jiná nebyla jako Lady Masonová.

William si se zaúpěním protřel ospalé oči a vstal od svého psacího stolu. Arielle sváděla nefalšovaný boj s větrnými mlýny, když se snažila stát se ženou, kterou nikdy ani nepoznala. Snad by ji všechny iluze o ní přešly, kdyby se tomu tak stalo. Ashley své nejbližší zpravidla odhazovala jako nepotřebné hračky a vzápětí si na nich vynucovala nekonečné projevy náklonosti - k vlastní dceři by se bez pochyb chovala stejně.
Už tak toho neměl málo, i paní Brownová si prožila eskapádu s "nervovým zhroucením", jak diagnostikoval Adler. Nikdo náhlý zvrat v jejím chování nechápal, ale William si uvědomoval, že příčinou je Ariellino nastěhováni se do pokoje Ashley. Jako jediná osoba spolu s Williamem znala celý příběh domu a zjevně se domnívala, že znovu obydlením jejího pokoje se přehrává i dávná minulost.
William se musel usmát. Ne, neznala celý příběh. Myslela si to, ale neznala. Věřila totiž něčemu, co není pravda. Kdyby chtěl, mohl by jí pravdu vyložit, ovšem byla tu vysoká pravděpodobnost, že by mu neuvěřila. A pak - ošklivý úsměv na jeho tváři přešel až v pokroucený škleb - takhle to bylo celé mnohem zábavnější.
Nakonec - co na tom. Její stav už se stejně zlepšil a zdá se, že pochopila vlastní pošetilost. Ale těžko říci, v Britech se nesmírně špatně čte. Ashley byla živoucím důkazem, v Arielle ta krev napůl koluje též....
Zavrtěl hlavou. V myšlenkách nakonec vždycky zase skončil u ní. Denodenně ta stejná marná bitva, do které se teď zapojila i naivní Arielle.
Ta si totiž i nadále trvala na svých manýrech, které přicházely stále dráž. Nemohl pochopit, jak se to stalo. Snažil se vytyčit ten přesný moment, kdy nastal tak náhlý přerod třesoucí se Arielle s přeskakujícím hlasem v něco, co se snad domnívala, že je Ashley.
Pyšně mu říkala, že si nosí její odkaz!
Smutné na tom všem bylo, že to on sám ji tuto zhoubnou myšlenku nasadil do hlavy. Rozrostla se do obludných rozměrů. Jen matně si vybavoval, co ji to tehdy vlastně řekl.
"Není to nic špatného, že náš vztah je hlubší a komplikovanější, než jak tomu je u jiných otců a dcer. Společně se přes ztrátu Ashley dostaneme, jistě, je naše všechno, celý svět, ale vždyť ty si v sobě nosíš její odkaz a denně těšíš její duši. Roste v tobě každým dnem...jednou se jí i staneš."
Vždyť teď vlastně dostává, co sám chtěl. Jak mu ostatně i sama Arielle vmetla do tváře.
Ale představoval si to jinak. Možná si to na chvíli myslel, ale Arielle není Ashley. Už nepřijde nikdo takový.
Arielle se stává povrchní, vrtkavou a zádumčivou. Ale Ashley byla plná elánu sobě vlastního, inteligentní, s břitkým smyslem pro humor a nebyla tak....plytká jako její dcera. Zmocňoval se ho ničím nepodložený vztek, když si uvědomil, že si Arielle vesele žije v přesvědčení, že ji zná. A to dokonce lépe než on sám. Žije ve světě přeludů, které považuje za skutečnější a důležitější než reálné lidi.
Z Arielle se stal finální problém, který je třeba vyřešit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 29. prosince 2013 v 0:27 | Reagovat

Achachá! Tak Williamovi není vhod, že si jeho dcerunka MYSLÍ, že zná lady Masonovou lépe než on, ačkoli to není pravda, a ještě se tím honosí? Jojo, taky znám ten pocit - i ty okamžiky, kdy se dotyčnému pravdu snažím vysvětlit, ale nikam to nevede a začínám ztrácet trpělivost... Jak setsakramentsky dobře znám jeho pocity!
Nejhorší je srážka s blbcem, jak se říká...
A proto... Chudák William! A vlastně i chudák Arielle, ta malá hloupoučká Arielle! Vlastně by nám jí mělo být líto...
Jako vždy, skvělá kapitola... Vlastníš pokladnici prapodivných vysvětlení stavů lidské pošetilosti a já se před tebou hluboce klaním.

2 Lotte Lotte | Web | 29. prosince 2013 v 8:48 | Reagovat

Takový vztek velmi důvěrně znám též, potom následnou frustraci, protože jak píšeš, tomu člověku prostě nevysvětlíš, že máš pravdu. Takže jsem si snad poprvé mohla sáhnout i do vlastních zkušeností. :D
Ano, v této chvíli jsou ti bídníci oba. :D
Děkuji! To je tak krásná pochvala, opravdu moc děkuji. :)

3 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 29. prosince 2013 v 9:52 | Reagovat

Aspoň víš o čem píšeš! :D
At the end of the day they get nothing for nothing... :D
:)

4 Lotte Lotte | Web | 29. prosince 2013 v 10:40 | Reagovat

Jo, je to fajn pocit. Ale prchavý. :D
Exactly! :D

5 Anička Anička | 29. prosince 2013 v 11:02 | Reagovat

Jediné, co mě napadá je A sakra!
Interpretace je libovolný.

A opět musím obdivovat mistrovství cele kapitoly, úžasně vymyšleno, sepsáno a... ale dost! Opět musím obdivovat Ashley! Úžasná!
A William!
Jupí!
Jaká radost je číst!

6 Lotte Lotte | Web | 29. prosince 2013 v 11:15 | Reagovat

Jaká je radost číst tvé komentáře! :)
Jsem ráda, že máš ráda mé postavy. :D A že máš stále ráda i Ashley, protože pokud si vzpomínám, tak jsi ji pochválila už v reakci na první kapitolu, což mě moc potěšilo. :)
Takže děkuji! :)

7 Adele Adele | Web | 29. prosince 2013 v 19:30 | Reagovat

Jak jsme my čtenáři škodolibí! Ale ono to nejde nezamilovat si Ashley, i když je to potvora:-D

Opět úžasná kapitola!
Naprosto zbožňuju dialog mezi Williamem a Ashley z minulosti. Dokonale jsi popsala jeho pocity:-D

8 Lotte Lotte | Web | 29. prosince 2013 v 21:21 | Reagovat

Potvory jsou vždycky zajímavější. V literárním světě. :D

Děkuji. :)
Snažila jsem se, místy to byla fuška. :)

9 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 9:04 | Reagovat

po dlouhé době jsem se opět začetla a nemohla jsem odpoutat od četby oči úžasné a nádherné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama