You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 18. kapitola

12. ledna 2014 v 17:39 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
William se zachmuřeným výrazem pozoroval kočár vjíždějící na příjezdovou cestu jeho domu. Byl symbolem moci, kterou tak dlouho upevňoval, ale jako mávnutím kouzelného proutku ji nyní ztrácel. V kočáře seděla ta ubohá guvernantka Elena Robertsová. Jela si vyzvednout Arielle, aby si spolu vyjely na projížďku do města. Zaťal ruce v pěst a praštil do zdi naproti sobě s takovou silou, že po sobě nechal krvavý otisk. Bránil se, ale přesto stejně jako u Ashley, jí nakonec nedokázal v sídle udržet trvale. Bude to vůbec poprvé co opustí dům dál, než kam sahají pozemky Laurentisových. Zasténal a sesunul se ke svému pracovnímu stolu. Bylo to k uzoufání, ale bylo to teď to jediné, co mu zbývalo. Sedět na místě a čekat. Snad už stárne, ale už mu docházely síly. Ačkoliv, měl je někdy v případě Ashley? Též ne. Tři zoufalá selhání, z nichž jen jedno se nakonec obrátilo v jeho prospěch.


Hlouček slavnostně oděných lidí si se strojenými úsměvy připilo sklenkou až příliš drahého šampaňského. "Gratulujeme Lady Masonová, hodně štěstí pane Nicholsone." šumělo neupřímně davem snobů.
Ashley a William si občas vyměnily krátké, ale intenzivní pohledy. Hledala v jeho očích žal a pokoření, našla jenom spalující nenávist. Přešel k divanu u okna s jasným očekáváním, že se k němu připojí. Ani netušila, co dělá, ale opravdu šla. Bylo proti etiketě aby se žena jen tak zvedla a opustila přítomnost jedněch gentlemanů, aby se docela sama připojila k jimému muži, ale nebrala na to zřetel.
"Jsem příjemně překvapena, že jste mé pozvání přijal, pane plukovníku, obávala jsem se, že se mezi lidmi z nejvyšších kruhů nebudete cítit dobře." pronesla přátelsky, avšak v jejím hlase zněla škodolibost.
"Děkuji uctivě za vaši dojemnou péči." odsekl William a s třesknutím odložil svoji sklenku.
"Nelíbí se mi, jak se celý večer mračíte, pane. Neráčil jste si povšimnout, že jste na zásnubní oslavě? Obávám se, že jsem musela dočista přeslechnout vaši gratulaci." zamrkala na něj s nekrývaným pobavením.
Williamův obličej ztuhnul, přesto sklonil hlavu v pokloně. "Přeji vám do manželství jen to nejlepší, Lady Masonová, jestli-že se domníváte, že činíte správně. Budu se za vás modlit." ucedil skrz zaťaté zuby.
"Jakže? Nepřejete mi mé štěstí? Žárlíte?" Ashley se na něj oslnivě usmála.
"Vážený pan Nicholson je závratně bohatý muž a vaši rodiče se zdají být nadšeni. Zřejmě kvůli tomu, že se jeho pošramocená pověst nedonesla až na anglické ostrovy. Jinak by svoji dceru nikdy nedali do spárů hrubého opilce pořádajícího nechutné orgie." vysvětloval plameným hlasem.
Ashley se tlumeně zasmála skryta za svým vějířem. "Tomu říkám muž podle mého gusta. Nebudete ani schopen uvěřit té změně po pár letech manželství se mnou. Já vím jak na vás, na muže. Kupříkladu vás jsem zničila, ač jsem to původně ani nezamýšlela." dodala rádoby lítostivě.
"Uvidíme, kdo bude na konci ten zničený." ušklíbnul se William a zavrtal žárlivý pohled na Stephena Nicholsona.

***

Arielle silně bušilo srdce, když nastupovala do kočáru slečny Robertsové. Byl nový, velmi elegantní a znamenal značný posun od drožky, kterou si najímala ještě před týdnem. Zářivý prsten na její levé ruce jí najednou otevíral nejedny dveře, neprodyšně ovšem uzamkl ty, které vedly k jejímu srdci.
"Dobré ráno, slečno Robertsová." pozdravila Arielle, když nasedla dovnitř.
"Zdravím vás, slečno Fitzgeraldová." pousmála se nehezky bledá Elena.
"Jsem vám opravdu zavázána, že jste svolila dělat mi společnost při mém prvním výletu do city." Arielle jí vrátila nesmělý úsměv.
"Bude mi radostí a ctí provést vás tam."
"A smím se zeptat, zda-li se vám podařilo...?"
"Ano, ano." Elena se maličko zachmuřila, "Nemějte obavy, ale vzhledem k vašemu předchozímu vážnému stavu bych něco takového nedoporučovala. Jsem si jista, že ani doktor Adler by nemohl souhlasit s vaším pošetilým přáním, slečno." hlesla se sklopenou hlavou.
"Ujišťuji vás, že to zvládnu." Arielle semkla rty do pevné linky a okázale se zadívala z okna, aby dala najevo, že konverzaci považuje za ukončenou.
Kočár drkotavě projížděl městem. Pro Elenu to byl všední, každodenní výjev, ale pro Arielle přímo dobrodružná výprava. Tolik lidí, neznámých tváří, hluku a spěchu! Od okrajových čtvrtí se dostávaly k luxusním sídlům, odtamtud až k obchodům, trhům, kam se jen podívala, byl život. Svobodný se vší svou krásou i nebezpečím číhajícím v tmavých postranních uličkách. Jen stěží udržovala své nadšení a hlasitě se nepodivovala nad vším novým, co zatím znala jen z obrázků. Záplava barev zmizela tak rychle, jako by luskla prsty, když stanuly před hřbitovem.
Arielle skryla tvář za závojem, když ji Elena s pochybami vedla klikatou cestičkou kolem více či méně honosných náhrobků s různými podobami andělů smrti, až zůstala před jedním z nich stát.
"Ashley Nicholson" přečetla polohlasně Arielle a s údivem pohlédla na svoji učitelku. "To není její hrob, tak se přece nejmenovala." vypravila ze sebe zajíkavě.
"Vždy jsem se podivovala proč ji oslovujete pouze dívčím jménem. Cožpak jste nevěděla, že byla provdaná?" zeptala se Elena laskavě.
Ale Arielle ji nevnímala, upřeně sledovala štíhlou osobu v černé, která k nim směřovala z opačného směru, naž odkud přišly s Elenou. Ashley, mnohem mladší Ashleyino já, než jaké se jí doposud zjevilo, upravila stužku se smutečním textem na jednom z věnců. "Ten je od mých rodičů. Nečekala bych, že tu něco od nich naleznu. Snad mi alespoň po smrti odpustili." zvedla pohled k Arielle a ústa se jí zvlnila v úsměvu. "Postrádala jsi mě?"
"S-slečno Robertsová, mohla bych u matčina hrobu chvíli pobýt o samotě, prosím?" vykoktala Arielle.
Elena nejistě přešlápla. "Jste si jistá?"
"Ovšem, budu v pořádku."
"Nebudu daleko." slíbila Elena a se starostlivým ohlédnutím odešla.
"Já...." Arielle se z očí vykutálely slzy, "myslela jsem, že už jsem zdravá a že-že jsi pryč."
Ashley potřásla hlavou. "Zdravá? Takže ty se bojíš o svoji příčetnost, když mě vidíš, ano chápu. Ale ve skutečnosti cítíš neskonalou radost a úlevu, že už nejsi zase sama." řekla ledabyle a dál se věnovala prohlídce květin svého vlastního hrobu. "Tahle kytice je od Williama. Chodí ji sem dávat každou neděli, při cestě z kostela. Stojí tu a přemýšlí, kdy se mu konečně podaří zapomenout. Nebohý William, nikdy nezapomene, když má nablízku tebe." usmála se Ashley a vstala.
Arielle zacouvala a z hrdla se jí vydral další vzlyk.
"Ale, drahá, tímhle už jsme si jednou prošly." ušklíbla se Ashley a vzala ji kolem ramen. "Dala jsem ti nějaký čas, to ano. Chtěla jsem vidět jak si beze mne poradíš a jak obstojíš ve zkoušce. Gratuluji k získání mého pokoje. Mimochodem, tenhle můj smuteční model ti ozvláště sluší. Stačí na tobě ještě chvíli zapracovat a budeš dcera hodná reprezentace." tiše se zasmála.
"Proč na tom hrobě stojí Nicholsonová?" špitla Arielle.
"Jak ti slečinka guvernantka nepříliš taktně prozradila, tak jsem se jmenovala."
"Já si myslela, že jsem nemanželská. Levoboček, kterého jsi splodila s kočím." Arielle se svezla na kolena a upustila růže, které chtěla matce položit ke hrobu.
Ashley se též posadila a pohodlně se opřela o sochu anděla u svého hrobu. "Nu a co, tak jsi ve skutečnosti Nicholsonová, vidíš v tom nějaký rozdíl? Jako Fitzgeraldové je ti mnohem lépe, to mi věř."
"O tom vážně pochybuji."
Ashley protočila oči. "Vlastně mě udivuje, že ti o tom tvůj otec neřekl a raději si vymyslel tu historku s kočím. Tolik mého drahého muže nenáviděl, že i představa jak ho podvádím s nějakým obyčejným sluhou mu byla milejší."
"Proč nejsem se svým otcem? Svým pravým otcem." zaškytala Arielle.
"Hm! Tak proč se nezeptáš Williama?"
"Jeho? Rozcupoval by mě!" zhrozila se Arielle.
"To je otravné! Člověk tě chvíli nechá o samotě a veškerá práce rázem přijde vniveč. A ty se ještě divíš, proč jsem se vrátila! Vstaň, než tě takhle uvidí ta učitelka!" usykla Ashley podrážděně a ve chvíli, kdy ji Arielle spustila z očí, zmizela.
Arielle kvapně vstala a oprašovala si šaty. Beze vší obřadnosti pohodila růže k náhrobku a vrátila se k Eleně, která již netrpělivě vyčkávala na její návrat. Odvrátila tvář od jejího zkoumavého pohledu a ač se necítila dobře, trvala na dokončení prohlídky města. Byl to nový svět, jehož prozkoumání nemohla odolat. První doušek svobody, která se od té chvíle stala její modlou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 12. ledna 2014 v 21:18 | Reagovat

Tak tohle jsem nečekala! Jaká další překvápka to na nás chystáš? :-D

Jako vždy nádhera:-)
+ Ashley je zase na scéně! :-D

2 Lotte Lotte | Web | 13. ledna 2014 v 5:21 | Reagovat

Já už ani sama nevím, abych byla upřímná. :D

Děkuji. :)

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 9:27 | Reagovat

mazéééc těším se na další část :D je fajn si přečít více částí najednou asi to budu praktikovat častěji :D

4 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 16. ledna 2014 v 12:29 | Reagovat

Achich! No tohle snad... Vždyť to je... To přeci... Jsem étericky unesená. Bravissima! :)

5 Lotte Lotte | Web | 16. ledna 2014 v 20:26 | Reagovat

Děkuji, dámy. :)

6 Anička Anička | Web | 20. ledna 2014 v 16:09 | Reagovat

Ale... To je podvod! To je jako dvakrát oživit zdánlivě mrtvou postavu! to je zákeřný! To je podlý! To je... !
A vůbec.
Ovšem návrat Ashley to stoprocentně kompenzuje :)
Dobře, proč se vrátila?
Chmmmmmmm...
Zkontrolovat, jak se dceři vede?
Chmmmmmmmmmmm...

Budeme vidět.

7 Lotte Lotte | Web | 20. ledna 2014 v 17:32 | Reagovat

Těžko říci, jestli je Ashley ten starostlivý typ matky. We'll see. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama