You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 21. kapitola

17. února 2014 v 12:58 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Podle všech hodnot, které kdy matka Eleně vštěpovala do hlavy, měl být tohle vrchol jejího života. Bohatý, pohledný a především laskavý mladý muž ji požádal o ruku ve věku, kdy se jí mladší děvčata pomalu, ale jistě začínala posmívat a označovat za starou pannu. Bez všech pochyb ji vroucně miloval, zahrnoval ji věcmi, o jakých se jí ani nezdálo a zdálo se, že za odměnu nežádá víc, než být v její přítomnosti a hřát se projevy náklonosti, které Eleně příliš nešly přes ústa. Čím dál bolestivěji si uvědomovala, že pro ni skutečně není víc, než nejlaskavější přítel, jakého kdy potkala. Ale měla štěstí, přímo obrovské štěstí, že právě Adam byl jejím nastávajícím manželem, věděla, že jednou ho bude schopná milovat. Tak proč, u všech svatých, pociťovala takovou paniku, když objímala matku a naposledy pohladila malého psíka, který radostně poskakoval kolem, netušíc, že je to naposledy, co Elenu vidí? Jak těžké bylo rozhlédnout se po známém domě a v duchu se s ním loučit, zanechat za sebou všechny vzpomínky a milované lidi.

Navždy odjet z Ameriky rovněž znamenalo zpřetrhat pouta, která ji vázala k Henrymu. Snad bylo příliš melodramatické, označovat její city ke člověku, kterého tak málo znala, o kterém si pouze myslela, že ho zná, za pouta, ale ve chvíli, kdy ji dohnalo palčivé poznání, že už nikdy nespatří jeho tvář, ji udeřila tvrdá bolest v hrudníku. Vždycky si myslela, že láska je věc čistě duševní, ale teprve, když jí ukázala své temné já, uvědomila si, jak fyzický jev to umí být. A nebylo na to léku, snad jen čas jí dovolí zase se volně a bez bolesti nadechnout.
Nemohla proto zadržet příval slz, v kočáru vedle starostlivého Adama. Nejhorší bylo, že mu ani nemohla adekvátně vysvětlit příčinu svého zármutku.
"Je mi tak úzko, když si představím, že opouštím svoji rodinu a vlast." náhle se mu vrhla do náručí a skryla obličej v záhybech jeho kabátu. "Slibte mi, že mi budete v Rakousku-Uhersku oporou, nesmíte mě opustit, nebo tam budu dočista ztracená!"
Adam pociťoval směs strachu o svoji nejdražší a zároveň - ač si to vyčítal - radost, protože to bylo poprvé, co se k němu Elena zachovala s tak vřelou něžností.
"Budu střežit každý váš krok, má drahá. Udělám první poslední, abych urychlil váš proces zvykání si na kouzelnou Vídeň. Bude to krásné, Eleno, není se čeho bát." odvětil jemně, zatímco ji hladil po oříškových vlasech. Elena se pomalu uklidňovala, ale přesto v jeho objetí zůstávala. Vlastně to opravdu bylo krásné. Nikdo k ní nebyl tak šetrný od chvíle, co byla ještě dítě. Ještě před chvílí ji zachvacoval ledový chlad, ale teď cítila teplo jeho těla, dokonale skrytá před všemi nástrahami světa, který ji občas děsil. Ano, po jeho boku zapomene.

***

V zeleném salonku v domě Laurentisových panovala rozpačitá nálada. Elena se před odjezdem na loď naposledy přijela rozloučit se svými žáky, kteří na odchod guvernantky reagovali každý po svém. Nick jí velmi rezervovaně potřásl rukou a zdvořile ji, jak formality žádaly, popřál mnoho štěstí. Fleur stále nedokázala skrýt svůj údiv nad tím, že slečna Robertsová skutečně dokázala nalézt manžela, protože měla o své učitelce poměrně nízké mínění, ovšem po vzoru svého bratra se ještě dokázala udržet v rovině etikety, což bylo jistým důkazem náklonosti k Eleně, protože obvykle se nenamáhala si své až přehnaně upřímné výroky nechávat pro sebe. Arielle počkala, až se jí s Elenou dostane chvilky o samotě. Dívala se na ni a Elena nemohla nepostřehnout dět a jakousi ukřivděnost v jejích očích. Dívka považovala její odchod za zradu a Elena si připadala provinile, když si uvědomila, že na Arielle si kvůli všemu tomu dramatu, který se v jejím životě odehrával, ani nevzpomněla.
"Snad mi to nebudete věřit, ale je pro mne skutečně těžké vás opustit, Arielle." dostala ze sebe až omluvně, tak mocně na ni její prostý, ale všeříkající pohled zapůsobil. "Chápu, že v jistých ohledech se to může zdát jako útěk, ale ujišťuji vás, že neznáte všechny okolnosti příběhu."
Arielle se k jejímu údivu lehce usmála a sklopila pohled. "Nemusíte se nijak ospravedlňovat, vlastně vůbec není proč. Jsem vám velmi vděčná, protože...." zhluboka se nadechla, než se přesvědčila k vyřčení věty "jsem měla vždycky pocit, že jako jediná se o mě opravdu zajímáte, budu tak troufalá když řeknu, že jste mne snad měla trochu ráda a tento pocit si budu až do konce svých dní střežit, protože vím, že už ho nikdy více neprožiji." Arielle se prudce odvrátila k oknu, aby skryla emoce ve své tváři.
Elena cítila, jak míra jejího pocitu provinilosti neúnosně stoupá. Bylo to tak neskutečné, ale už druhý člověk k ní upíral city, které nemohla v plné míře opětovat. Jak se dá s takovým tlakem vyrovnat?
"Arielle, ač si to občas nepřipouštím a stále vás vidím, jako tu malou holčičku, už z vás vyrostla okouzlující mladá dáma a pevně věřím, že základy, které jsem se vám snažila vštípit budou dostačující a pomohou vám vypořádat se se vším, co vám život přinese. Budu na vás myslet, s nadějí, že i vy si na mě občas v dobrém vzpomenete." Přesla o pár krůčků k ní a jemně se dotkla jejího ramene. "Skutečně mi na vás vždy velmi záleželo a opravdu nesmírně si cením času, který jsem s vámi mohla strávit. Věřte, že i mně se říká sbohem jen velmi těžko."
Arielle se k ní znovu obrátila se statečným úsměvem, ale slzami v očích. "Nikdy na vás nezaponu, slečno Robertsová." zašpitala, než kvapně utekla z místnosti.
Elena si skryla tvář v dlaních a se smíšenými pocity přemýšlela o budoucnosti této nešťastné dívky.

***

Ač se to Fleur a Nick snažili skrýt, i na jejich vkus bylo až příliš unáhlené rozloučit se slečnou Robertsovou a zároveň mít první hodinu s panem de Chagny v ten samý den. Arielle něco takového považovala přímo za nevhodné a rozesmutňovala ji představa, že jen za malou chvíli na Elenino místo nastoupí někdo jiný a co hůř, že už ji nejspíš nikdy víc neuvidí. Záměrně se posadila dozadu k oknu a pohledem na nezáživné panorama s pár opuštěnými stromy, se snažila rozptýlit, protože cítila, že jí chybí jen kousek k pláči, kterým by Nickovi a Fleur přirozeně byla pro smích. Navíc, jak sama slečna řekla - už je z ní mladá dáma, není vhodné, propouštět na veřejnosti uzdu svým emocím, zvlášť pak ne ve vyučovací hodině.
Do místnosti lehkým krokem vešel Mark, na tváři mu pohrával rozverný úsměv, když zdravil trojici mladých studentů. "Už jsem měl to potěšení a seznámil jsem se s vámi všemi, tudíž můžeme s klidným srdcem vynechat úvodní formálnosti. Jsem nesmírně poctěn, že pro celý následující rok se stanu vašim učitelem a snad i přítelem." pronesl s přesně takovou mírou vřelosti, jaká se pro situaci hodila, ale přesto mu frázi o příteli neuvěřila ani Fleur. Cosi na jeho postoji neotřesitelně naznačovalo, že o sobě smýšlí jako o někom, kdo zaujímá nepřekonatelně vyšší postavení a ani jeden z nich se k němu tím pádem nedokáže přiblížit natolik, aby se stali opravdu blízkými.
Byla to neobvyklá situace, protože v případě slečny Robertsové to bylo celé naopak, což zejména sourozencům Laurentisovým rozhodně vyhovovalo lépe. I Nick se poněkud nesvůj narovnal v čalouněném křesílku.
Arielle oporoti tomu s náhlou lehkostí začínala povážlivě rychle zapomínat na držení svého smutku po slečně Robertsové. Přehlížela, či snad ani nebyla schopná číst mezi řádky Markova chování, tak jako řekněme více objektivní Fleur a Nick. Když se na ně Mark usmál, najednou přestávala být paní své mimiky a ústa se jí roztáhla do přehnaně širokého, až připitomělého úsměvu, co hůř, nedokázala si zabránit v okouzleném smíchu i na ten nejlacinější vtip a celé Markovo vystupování v roli učitele brala až pozoruhodně nekriticky. Sama sebe se musela ptát, co se to s ní děje, když jí hrdlo náhle vyschlo, v břiše ji podivně lechtalo a v uších cítila prudké bušení svého srdce, kdykoliv prošel kolem, neboť měl ve zvyku během svého výkladu rázovat po místnosti sem a tam.
A znovu - stejně jako na oné procházce tehdy - měla podivný pocit, že to všechno ví a shovívavé úsměvy a pohledy směrem k ní v sobě skrývají víc. .
To co by jinému bylo zjevné, Arielle došlo až v den, kdy přišel k jejímu stolu, aby si opsal průběžné výsledky příkladu, u kterého posledně skončili. Arielle si navzdory poměrně ležérnímu způsobu, jakým si obvykle vedla poznámky, v Markových hodinách náhle počínala jako ten nejvzornější a nepreciznějí student, což nedávalo nejmenší smysl, vzhledem k tomu, jak ubohé byly její matematické schopnosti a že nechápala ani v nejmenším, co probírali. Sklonil se k ní, rychle těkal očima od jejího papíru ke svému, aby si přepsal co potřeboval, zatímco Arielle s očima ještě vytřeštěnějšíma než obvykle přemýšlela, co je špatně. Něco bylo špatně. Došlo jí to teprve, až když odstoupil. Dočista zapomněla dýchat.
Takže tohle je ono? Láska? Představovala jsem si to dočista jinak...
Dá se toho zbavit? Vypnout to?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. února 2014 v 22:07 | Reagovat

No jéje, která jsme nikdy neměla fešného učitele? Drž se, děvče! :D

2 Lotte Lotte | Web | 18. února 2014 v 6:40 | Reagovat

Tím si asi minimálně jednou za život musí projít každé děvče. :D :D :D

3 Tahmed Tahmed | Web | 18. února 2014 v 14:33 | Reagovat

Že by nás naše sympatická pančelka :D opouštěla už nadobro? :( škoda :D ale přijde nová show :D protože The Show Must Go ON :D
Arielle opět nadobro sama ale nový učitel na obzoru to bude ještě zábavné :D
láska ach ano každá holka to snad zná :D

4 Lotte Lotte | Web | 18. února 2014 v 15:31 | Reagovat

Nojo, musela nám odjet pryč. Uvidí se, co s ní bude. :)
No jistě, Arielle se nikdy nenudí. ;D
Musíme si tím projít všechny. A ta první je vůbec nejhorší. :D

5 Anička Anička | Web | 7. března 2014 v 23:42 | Reagovat

Ale noták! Elena prostě nezmizí. Je součástí příběhu a nemůže být pochyb, že se i přes celé smutné loučení nepochybně uvidí (alespoň tedy na fotografiích - teoreticky. Chmmmmm...)

Ale nějak si nejsem jistá, jaký je vlastně věkový rozdíl mezi Markem a Arielle... (Je to důležité? Ne.)

A tak se jdu podívat, co se stane vzápětí...

6 Lotte Lotte | Web | 8. března 2014 v 6:41 | Reagovat

Původně jsem uvažovala, jestli tohle pro Elenin příběh znamená konečnou, nebo ne. Návrat k její dějové lince potrvá, ale s trpělivostí, se jí dočkáme zpět. ;)

Oh, nešťastně velký, ubohé děvče. Zakoukala se do muže o dvacet let staršího...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama