You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 22. kapitola

28. února 2014 v 22:00 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Za okny foufal silný vítr, který ohýbal větve stromů téměř až k zemi a obloha poteměla. Všechna zvířata se schovala a z nebe se z minuty na minutu spustil prudký liják. Mark poodešel od okna a znovu vstoupil do světla svící. "Kouzelná příroda nám zase jednou dokazuje, jak bezmocní vedle ní jsme." pousmál se a usadil se v křeslu poblíž krbu. "Bylo by tak útulné, kdyby v tom krbu někdo rozdělal oheň." broukl jakoby mimochodem.
Fleur čile vyskočila z divanu. "Zařídím to, pane."
"Jste velice laskavá." ocenil ji Mark až přehnaně vřele. Fleur se div nezatetelila štěstím a odběhla z místnosti, najít někoho ze sloužících.
"Myslím, že za dnešních podmínek skončíme už teď. Nemá cenu začínat novou kapitolu. Ovšem s vaším dovolením bych tu ten nečas přečkal." pokračoval Mark a rukou skryl zívnutí.
"Bude nám potěšením, pane." odvětil Nick z povinnosti.
Arielle těkala očima ze svých rukou složených v klíně a Marka. Romantické světlo svící mu nesmírně lichotilo.
Do místnosti se vrátila Fleur se služebnou Libby, která už byla obtěžkaná potřebami pro rozdělání ohně. Zručně vyskládala do krbu dřevo a během pár minut se v krbu rozhořel příjemný zdroj tepla. Po odchodu Libby nastalo poněkud trapné ticho, kterému se Mark vždycky snažil vyhýbat. "A co jste vůbec dělávali se slečnou...um....s mojí předchůdkyní, když vám jako v tomto případě zbyl čas?"
"Opakovali jsme formou nějakých her, nebo nám vypravovala zajímavosti z filozofie." odvětila Arielle trochu zasmušile.
Mark se zasmál. K Ariellině nelibosti si občas ze slečny Robertsové nepěkně utahoval, ač ji vůbec neznal. Bohužel mu to ale vždycky velmi rychle odpustila, i když si nedovedla říci proč. Dokázala se na něj zlobit jen v jeho nepřítomnosti...

"Tedy, na obdobné věci příliš nevěřím, ale co se týče zajímavostí, jednou pozoruhodnou historií se momentálně vyznačuje náš rod. A teď - když nám sama příroda k podobnému vyprávění vytvořila atmosféru, je to perfektní..." na chvíli se zamyslel, než pokračoval. "Mám bratrance, kterého bych za normálních okolností nejspíš nikdy blíž nepoznal, což je způsobeno rozvětveností rodové linie de Chagnyů, ale osud nás svedl na stejnou cestu, když jsme spolu strávili mládí u námořnictva. Když jsme se vrátili do Francie, Raoul se odcestoval domů do Paříže, já zase zamířil do Marseille, kde žila naše část rodiny. Bratránek se mnou udržoval pravidelný písemný kontakt a dopisy od něj si kvůli jejich nevídané zajímavosti uchovávám dodnes. Začátek jeho příběhu je prostý. Potkal mladou dámu, která si okamžitě získala jeho naivní mladé srdce, ale podle všeho o něj nejevila žádný zájem. Raoul později zjistil, že už byla zaslíbená jinému, ve svém okouzlení dokonce přehlédnul zlatý kroužek na jejím prstu. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že je zaslíbená muži, kterého nikdy neviděla, pouze slyšela jeho hlas, který k ní promlouval neznámo odkud! Vytušil nekalost, která se osnovala na tuto nevinnou mladou dívku a rozhodl se celé věci přijít na kloub. Zjistil, že ač se tajemný hlas vydával za Anděla z nebes, ve skutečnosti se jednalo o zavrženíhodného muže, který s onou dámou pouze sehrával pokrytecké hry. Celou dobu se skrýval ve stínech slavné pařížské Opery Garnier a jeho občasné výstřelky pověrčiví lidé označovali za zlovůli mystického Fantoma. Věci došly tak daleko, že tento Fantom jednoho dne na mademoiselle Christine ze žárlivosti svrhnul lustr a jen díky odvaze mého bratrance Raoula z nepokrytého útoku vyvázla živá. Ale tím věci neskončili. O několik měsíců později, Fantom Christine unesl a zatáhl do svého úkrytu, hluboko v podzemí Opery. Raoul se statečně vydal za ní, netušíc, co ho tam dole čeká. Když Raoul dostihnul únosce i se svojí obětí, zjistil, proč se celou dobu skrýval. Byl neskutečným způsobem zohavený. Raoul mi nikdy nedokázal popsat, proč přesně se nebyl schopen podívat do tváře toho člověka, byl-li to vůbec člověk, ovšem jeho otřesení mluvilo za vše. A to je přitom, můj drahý bratránek, jak je z vypravování zjevné, velmi statečný gentleman! Po náročném fyzickém ba i psychologickém boji se Raoul s vyděšenou Christine vrátil zpět na povrch, ale nikdy nikomu neprozradil, co přesně se v temném podzemí takového paláce, jakým je pařížská Opera, odehrálo."
Arielle se v křesle vytáhla o něco výš, pokud to vůbec bylo možné a dychtivě vyhrkla do ticha. "A co Raoul a Christine? Co je s nimi teď?"
Mark se pousmál. "Byl jsem jim na svatbě, vypadadali spolu vcelku spokojeně. Bylo to těsně předtím, než jsem opustil Francii." při zmínce o ztraceném domovu mu po obličeji přeletěl temný stín a Arielle se smutkem stáhlo srdce. Byla to ta nejopravdovější emoce, jakou kdy dovolil svým studentům spatřit. "Pro dnešní den mne již prosím omluvte, počasí venku se už zdá přinejmenším snesitelné." dodal svým už zase obvyklým konverzačním tónem a vytratil se z místnosti.
Nick teatrálně falešně zazíval. "Už jsem slyšel lepší strašidelné historky."
"Ale no tak!" napomenula ho Fleur. "Tohle přece nebyla historka, ale opravdový příběh!"
"Ty jsi tomu opravdu uvěřila?" zeptal se Nick pohrdlivě.
"Ovšemže ano!" odpověděla za Fleur rozhořčená Arielle. "O příbězích slečny Robertsové jsi taky nikdy nepochyboval!"
Nick si překřížil ruce na hrudi. "Ano, ovšem. Slečna Robertsová se pohybovala ve značně nižších kruzích, než pan hrabě, ale zato nebyla tak falešná. To opravdu stačí hezká tvářička, aby zaslepila vás obě, nebo je to prostě tím, že jsem muž a ti mají odjakživa nezakalený úsudek?"
"Muž?" rozesmála se Arielle a Fleur s k ní k jejímu překvapení přidala a soustrastně Nickovi poklepala po rameni. "To bude ještě hodně dlouho trvat, než se budeš moci nazývat mužem."
Nick podrážděně mávnul rukou. "Hlouposti stranou. Opravdu jsem jediný, kdo dokáže tu fasádičku prohlédnout? Chová se k nám jako k podřazeným tvorům, nejsem na takové chování zvyklý a ani s tím nehodlám začínat!"
"Vždyť pan de Chagny je hrabě!" argumentovala Arielle s nečekanou prudkostí.
"Ve Francii mu to možná otevřelo nejedny dveře, ale na to se v Americe nehraje, tady jde především o peníze a titul už je jen vítaný bonus. A co vím, tak peněz teď jejich slavný rod nazbyt zrovna nemá. Jinak by se nezatěžoval touhle prací, která je mu očividně silně proti srsti, že?" odvětil s přimhouřenýma očima.
Fleur zavrtěla hlavou. "Kdybys toho tolik nenapovídal, Nicku! I ty jsi z něj celý zkoprnělý a rozhodně si k němu nedovolíš tolik, co ke slečně Robertsové. Respekt z něj máš zrovna tak, jako my všichni ostatní, ať si to přiznáš, nebo ne."
Nick se zarazil a přejel pozorným pohledem z Fleur na Arielle. Bylo neobvyklé, že mu odporovala, či hůř, že se stavěla na na Ariellinu stranu. Co se to s každou, která zkřížila cestu hraběti de Chagnymu jenom stalo?
Ty vrtkavé, nevděčné ženy! Jak snadno se proti němu spojily kvůli de Chagnymu, o to snadněji na něj za pár týdnů kvůli mladšímu s podobně zářným titulem či majetkem zapomenou. Nepřišlo mu to jako zase tak dávná minulost, kdy Fleuřiným největším snem bylo získat si oblibu staršího bratříčka, kdy za ním běhávala s všetečnými dotazy a návrhy. A teď tu nad ním stála s rukama v bok, celá sakrastická a přezíravá a s úšklebkem si z něj utahovala bok po boku, Arielle, která jí opět zázračně rychle odpustila roky a roky výsměchu, ale Nicka za to očividně se stejnou vášní nenáviděla dál. Už ho unavovalo být obklopen samými "něžnými stvořeními" kterým absolutně nerozuměl. Na druhou stranu - jediným dalším mužem v domě byl jeho otec a to by si raději k večeři vypil sklenici octa, než jít a dobrovolně mluvit s ním.
Ošklivě se na obě harpyje tyčící se nad ním zamračil a rázným krokem je obešel. Braje schody po dvou vyběhnul do svého pokoje, popadnul svůj kabát a ve stále stejném zběsilém tempu vyšel z domu, ve kterém se mu každou minutou zdálo dusněji. Dorazil k příjezdové cestě právě včas, aby stanul u odjíždějícího kočáru hraběte. Mark mu pokývnul a Nick mu ze zdvořilosti rozloučení oplatil. Počkal si, až mu kočár s erbem zmizí z dohledu a vydal se rovnou na své oblíbené místo, tedy kopec mezi domy Laurentisů a Fitzgeraldů. Zadumaně se opřel o kmen nejbližšího stromu a vybavila se mu další nesnesitelná ženština, Victoria. Nejraději by si vzpomínku na jejich poslední setkání vymazal z hlavy. Zjevila se na jedné z hodin, nic neříkala, jen seděla v rohu místnosti a na tváři měla nerozluštitelný výraz. Ani úsměv, ani úšklebek - zase z ní byl zmatený. A pak, až se všichni loučili, si ho opět odchytila, jak už to měla ve zvyku. Ten způsob, jakým se na něj dívala...ani jemu nerozuměl. Něco v jejích očích - jako by věděla víc než on a soudě dle úsměvu, jaký jí při jejich hovorech pohrával na rtech, už se nemohla dočkat, až mu dojde, jí už dávno známá pravda.
"Pche!" vydal ze sebe, protože při vší své inteligenci, které dosud plně věřil, se na nic víc nezmohl. Žít tak v naprosté izolaci ode všech! Způsob života, jaký zvolil generál Fitzgerald nakonec nemusí být tak špatný. Jen měl pocit, že pan generál se tak nerozhodnul ze stejných důvodů jako on...ale o tom už je snad lepší moc nepřemýšlet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 1. března 2014 v 15:30 | Reagovat

Nick má vskutku zajímavý postoj k životu. Zahořklý už v tomhle věku:-) Trošinku je mi jej líto, ale zároveň mě rozčiluje:D
Za to Mark mi vůbec, ale vůbec není po chuti.

Krásná kapitola a nostalgické zavzpomínání na FO - ááách!:)

A co Henry a Elena, William a Ashley? Těším se na pokráčko:D

2 Lotte Lotte | Web | 1. března 2014 v 15:50 | Reagovat

Já Nicka miluju, s každou kapitolou víc a víc, ale je to komplikovaná postava pro ostatní, to vím. :D
Mark...nojo, já vím, co myslíš. :)

Děkuji! :)

To je ta nevýhoda většího počtu postav...občas nevím, za kterou dřív skočit. :D

3 Anička Anička | Web | 7. března 2014 v 23:50 | Reagovat

Nick? Vždyť ten byl v téhle kapitole naprosto mimořádný! Geniální!
Jé! Žjůva! Chá!
So what happens now? (mám-li po dlouhé době opět ukrást nějakou citaci)
Chmmm... Ne, nevím.
Nevím, nevím, nevím, a věř(te) mi, že bych ale vážně hodně chtěla vědět...
Však nezbývá než říct: Budeme vidět.

4 Lotte Lotte | Web | 8. března 2014 v 6:37 | Reagovat

Děkujuu! Jeho pasáž v této kapitole mám nejoblíbenější. :D
No...bude hůř a hůř, co říct. :D

5 Tahmed Tahmed | Web | 10. dubna 2014 v 20:43 | Reagovat

Ha doháním poctivě své restíky :D
úža kapča :-) fešák hrabě de Chagny :D a holky ho milují. Nick nám začíná žárlit, ot je kouzelné :D
Líbí se mi, že holky spolu začínají vycházet, jen aby si nezačali kvůli svému fešnému panu učiteli trhat vlasy :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama