You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 31. kapitola

16. srpna 2014 v 16:38 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Nehybná postava oděná v bílém lékařském plášti ponuře shlížela na mrtvou ženu. Henry Adler chvíli rozjímal, než se natáhnul pro pitevní zprávu, ale asi v polovině čtení si uvědomil, že text nevnímá. Se slabým povzdechem přeskočil rovnou k příčině smrti. Pád ze schodů, dezorientace, stařecká demence...slova mozkem doktora Adlera proplouvala až přespříliš dlouho, než se konečně vzchopil a plně zaregistroval jejich význam.
Pocítil jisté zklamání. Když se dozvěděl o náhlé smrti Eleniny matky očekával románový konec této ženy, počítal že spatří tvář ve které objeví rysy Eleny. Našel obyčejnou starou ženu pro kterou byl rychlý konec to nejlepší, co si mohla přát. Smrt ji zohyzdila, ale přesto nespouštěl pátravý pohled z jejího obličeje.
"Takže její jediná žijící příbuzná se momentálně nachází ve Vídni?" otázal se jeho kolega, který do márnice vstoupil aniž by ho Henry postřehnul.
"Ehm, ano," odkašlal si Henry, "její manžel zemřel už před pár lety. Starala se o ni pouze zdravotní sestra, protože odmítla jet s dcerou do Vídně."
Doktor Brooks na něj ze strany zvědavě pohlédnul. "Jak tohle všechno víte?"
Henry se nepatrně ošil a přikryl ženinu tvář prostěradlem. "Muž za kterého se provdala je můj bývalý asistent, nyní už doktor Adam Meier," odvětil suše.
"Ale výborně! Řešil se tu problém s uvědoměním paní Meierové, poněvadž nám není známa její adresa. Můžete nám s touto věcí pomoci?"
Henry si dal s odpovědí načas. "Ano, doktor Meier mi zaslal jejich novou adresu.Víte, vlastně se do Vídně chystám..."

"Na tu lékařskou konferenci, předpokládám?"
"Hm, ano, přesně tak. Mohu paní Meierové její bolestnou ztrátu oznámit osobně, jistě to tak pro ni bude lepší," Henry při té představě zkřivil obočí. Nenáviděl když musel rodinným příslušníkům oznamovat úmrtí. Ale v tomhle případě to byl ještě trochu jiný pocit.

Jednoho dne stráveného v posteli usilovným předstíráním nevolnosti Elenu napadlo, že tuhle taktiku s nejvyšší pravděpodobností přejala od Arielle, která měla rovněž ve zvyku v určité dny prostě nevstávat z postele. Ovšem Arielle dle Elenina názoru trpěla jakousi zvláštní melancholií, depresí v překvapivě brzkém věku. To Elena se občas jen snažila utéct od návštěv Adamovy rodiny, nebo - což si ovšem nechtěla připouštět - od Adama samotného. Byl milující, ochranitelský, plnil jí i ta nevyřčená přání, ale jeho láska ji občas dusila. Už nebylo žádné "já" jenom "my". Eleně to nepřišlo jako nic obohacujícího, naopak - jako kdyby kvůli manželství musela kus sebe ztratit, vzdát se své země a dokonce i některých svých názorů a životních postojů. Chyběl jí její starý život. Byl skromný, její matka měla často sklony k hysterii, ale na ženu si žila velmi svobodně. Na své studenty si zvykla natolik, že ani arogantní Nicholas ji už nemohl ničím překvapit, volný čas trávila čtením, protože co začala pracovat u Laurentisů za poměrně slušný plat, mohla si něco takového jako volný čas dovolit. Teď to bylo všechno pryč, ale to neznamenalo, že by se všemi těmi malými věcmi o kterých si ani nemyslela že jí budou chybět, opravdu rozloučila. Nešlo to tak snadno jak si myslela.
Ne, ona nebyla ten typ dokonalé ženušky. Nechtěla svůj život zasvětit spokojenosti svého manžela, chtěla žít pro sebe.
Nejhorší na tom bylo, že si jako ta špatná připadala ona. Adam neudělal nic, vůbec nic, čím by si její chování zasloužil. Cítila se kvůli němu provininile a tím se nekonečné dny špatné nálady a rozmrzelosti objevovaly čím dál tím častěji.
Zavřela oči, když do její ložnice po zaklepání vešel Adam. Pohladil ji po tváři, chvíli přiložil dlaň na její čelo a s povzdechem odešel. Možná, že jako zbytek jeho rodiny doufal, že její nevolnosti jsou pouze příznakem těhotenství. Byli svoji rok, ale Elena ještě nebyla v očekávání. Jak nezvyklé! Ušklíbla se a upadla do spánku, který byl v tuto chvíli útěšnějším než věčné přemýšlení o všem a vlastně ničem.

Následujícího dne v poledních hodinách byl Henry odvolán od oběda aby se dostavil k pacientovi s vysokými horečkami. Usoudil, že se musí jednat o někoho prominentního, neboť symptomy nezněly natolik vážně, aby nemohl ani dojíst. Odhodil ubrousek a v duchu se jen modlil, aby se nejednalo o generála Fitzgeralda.
"Kam mám jet? Kdo je pacient?" zeptal se úsečně.
"Syn Brandona Laurentise," odvětil jeho sluha.
"No ovšem, syn majitele továren," zamumlal si Henry podrážděně.
"Pane?"
"Nic jsem neříkal," zabručel Henry a převzal od chlapce lékařský kufřík. Narazil si na hlavu klobouk jako by na něm ten kus látky spáchal jakousi hlubokou osobní křivdu a odporoučel se ze svého domu.

Jemná ručka Fleur Nicka zatlačila zpět do polštářů. Vymrštil se do sedu a něco si pro sebe zamumlal, aniž by se přitom probudil z hlubokého spánku. Brandon seděl v křesle opodál s neprostupnou tváří. "Takže," řekl toho dne už asi posté, "Fitzgerald si s ním přišel pohovořit o zmizení své dcery. Nicholas se po jeho odchodu zdál v pořádku, vyšel do svého pokoje a tady potom dostal - tenhle záchvat?"
Fleur k němu překvapeně zvedla vyvalené oči. "Papá! Snad si nemyslíte, že za tohle může pan generál?"
Brandon měl na jazyku poměrně ostrou odpověď, ale místo toho jen zavrtěl hlavou a zahleděl se z okna. Snažil se působit vyrovnaně, ale ve skutečnosti se celý jen třásl. Bylo absurdní domnívat se, že by pouhý čtvrhodinový rozhovor mohl někomu způsobit tak prudké otřesení mysli i těla. Jenže v případě Fitzgeralda mu něco takového připadalo spíše jako potvrzení dlouho nevyřčené teorie, než jako fantastická smyšlenka. Doktor Adler vešel do místnosti právě ve chvíli kdy rezignovaně skryl tvář v dlaních.
"Dobré poledne. Nechte mě podívat se na našeho pacienta, prosím," začal Henry poněkud familiárně, ale hlas měl studený a nezúčastněný. Přejel očima po Nickovi, který zatínal pěsti do přikývek pouze s profesionálním zájmem.
"Mohla by to být mozková horečka, pane doktore?" přispěchala s otázkou Fleur, zatímco zacouvala od bratrovy postele aby Henrymu udělala místo.
Henry upřímně zatoužil, aby tu otázku položila nějaká služtička či kdokoliv jiný podřazený a mohl ji za ten hloupý výmysl romanopisců náležitě zpucovat. Takhle se jen nuceně usmál. "Nic takového jako mozková horečka ve skutečnosti neexistuje, slečno Laurentisová," odvětil s jistým vynaložením sebeovládání a významně se na oba přítomné v pokoji ohlédnul. Pochopili a nechali ho s pacientem o samotě.

Do salonku, kde v tichém očekávání seděli Fleur a Brandon přispěchala Elisa Laurentisová, celá zrudlá v obličeji, ještě oděná v kabátu, s kloboučkem, který se jí v rozčilení posunul na stranu. "Co se děje? Co je s mým chlapečkem?" zakvílela melodramaticky, jak už měla v dobrém zvyku.
Brandon s unaveným výrazem vstal a vykročil ke své choti. "Má horečku, ale už je u něj doktor Adler."
Elisa se zamračila. Neměla Henryho Adlera ráda, ale to nikdo. A jeho lékařské schopnosti mu odepřít nemohla, ty byly v okolí proslulé. Sevřela proto Brandonovu ruku, a přehlížela manželův udivený pohled. Něžnosti mezi nimi prakticky neexistovaly už mnoho let.
"Myslíte, že Nicka ponoří do vany plné ledové vody jako generála Fitzgeralda kdysi?" otázala se Fleur senzacechtivě.
Brandon ji spražil nepěkným pohledem a Fleur zmlkla a sklonila pohled ke svým rukám složeným v klíně. Nebyla zvyklá, že se rodiče více zajímali o Nicka než o ni.
O necelou hodinu později dovnitř vstoupil doktor Adler a jako obvyle se tvářil poněkud povýšeně. "Podařilo se mi srazit horečku. Pan Laurentis na chvíli procitnul, ale nemyslím, že vnímal, když jsem se k němu pokoušel promlouvat. Nyní spí a naštěstí už přestal blouznit, to je dobré znamení. Obávám se, že vám nemohu říci, co zapříčinilo jeho stav - jedině snad," vrhl poněkud tázavý pohled po přítomných, "kdyby se jednalo o nevolnost zapříčiněnou z psychických příčin, nikoliv fyzických..."
Brandonovi tím prakticky četl myšlenky, ale přesto se velmi zbrkle pustil do defenzivy. Nikdo nebude v jeho domě naznačovat, že jeho syn a dědic je blázen. "Nevím, jestli jste slyšel o záhadném zmizení dcery generála Fitzgeralda. Všechny nás ten incident poněkud rozrušil," odvětil vyhýbavým tónem.
Bylo vidět, že zájem doktora Adlera značně ochladl, zřejmě očekával nějaké fantastičtější odůvodnění. "Ach tak. Mám teď službu v nemocnici, ale večer se na vašeho syna ještě přijdu podívat. Do té doby - na shledanou," rozloučil se nepřítomným hlasem.

Nick se mezitím ve své posteli ve spánku přetočil na bok a na čele posetém drobnými kapičkami se mu vytvořila ustaraná vráska. Pravou rukou zašmátral pod polštář. Jeho výraz se uklidnil když nahmatal jakýsi ostrý studený předmět.

Byla to tiára posetá rubíny, ta kterou si Arielle v rozrušení vytrhla z vlasů toho osudného večera v knihovně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 10:37 | Reagovat

Tágže pěkně od začátku než dojdeme k velkému finále :D
nejprve jsem se musela rozpomenout kdo byl vlastně Henry než mi to došlo, pak jsem se lehce ztratila u Eleny, ale vzápětí jsem si na všechno vzpomněla takže paráda. Nějako se jí v manželství nelíbí, to chápu, jestli si připadá že jí manžílek dusí, není se čemu divit.

A nyní k pasáži ala Nick - že je nemocný protože mu chybí Arielle, já věděla že it dva musí být jednoho dne spolu a tady je důkaz, jen prosím tě časem neudělej z Nicka manžela nějaké bohaté odporné ženštiny a pak jen tak náhodou si zajedou do Phantasmy kde narazí na Arielle, sice by ot bylo epic najednou se podívají vzájemné do očí a bum přeskočí jiskra a on začne litovat že neodešel s ní, bo něco takového, páč on bude jednoho dne s ní. Jí vím že už jsem s tím otravná, ALE ONI MUSÍ BÝT SPOLU ať si říkáš co chceš :D

2 Lotte Lotte | Web | 17. srpna 2014 v 11:02 | Reagovat

Já tušila, že nastane problematická část s rozpomínáním si. Henry, Elena a Adam už tu dobrých 17 nebo kolik kapitol nebyli. Počítala jsem to a znala přesné číslo, ale zapomněla. :D :D

Nick je nemocný, protože ho tak vyděsil rozhovor s Williamem - a není se čemu divit. Není nemocný, protože mu tak strašně trhá srdce Ariellin odchod - to bych chtěla především uvést na pravou míru. :)
Ale ano, asi mu na ní skutečně záleží víc, než je ochoten přiznat, což potvrzuje, že se vrátil pro její tiáru, to ano, ale s tou nemocí je tomu jinak. :)

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 11:48 | Reagovat

[2]: Proč mi musíš s Nickem kazit všechnu radost TO NENÍ FÉR

4 Lotte Lotte | Web | 17. srpna 2014 v 11:51 | Reagovat

To není kažení radosti, to je poukazování na fakty. :D

5 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 17. srpna 2014 v 11:53 | Reagovat

[4]: Ne je ot kažení radosti, sice asi pravděpodobně jen a pouze té mé ale beztak mi to nevymluvíš, prostě je nemocný kvůli ní a můžeš si říkat o chceš :D

6 Lotte Lotte | Web | 17. srpna 2014 v 12:12 | Reagovat

Náš čtenář, náš pán, chachacha. :D

7 Adele Adele | Web | 19. srpna 2014 v 11:24 | Reagovat

Po těch třech se mi stýskalo...
Ach, Elena - měla krásný předsevzetí,že se bude snažit být Adamovi dobrou ženou a ono jí to jaksi nevyšlo. Chápu ji i Adama, on se tak snaží a Elena se v manželství dusí. Lépe by to snášela, kdyby měla nějaké zaměstnání (ono by jí vůbec nejlépe prospělo, kdyby si Adama nevzala, ale jak se říká: "pozdě bycha honit").
Nemůžu se dočkat setkání Henryho a Eleny :D
A Nick... Tiára... Kdo by to byl, řekl, že z Nicka bude takový romantik :D

8 Lotte Lotte | Web | 19. srpna 2014 v 12:48 | Reagovat

I já jsem se s nimi ráda zase shledala. :)
Zvláštní je, že v tom milostném trojúhelníku je všechno prostě nějak špatně...co naplat.
Ach, Nick no....to asi ta horečka. :D

9 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 9:13 | Reagovat

[8]: Já ti dám horečku, on prostě miluje Arielle a ted mu došlo, že ji neměl opouštět samotnou ale měl být s ní :-)

10 Lotte Lotte | Web | 22. srpna 2014 v 11:55 | Reagovat

Achjej, já ti tu vytrvalost fakt přeju, ale ať to už nezačneš přehánět, ano? ;)

11 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 27. srpna 2014 v 21:45 | Reagovat

Ach! Ach! Achchchchch!!! Žvrauvááááááhcfžžžžž!!!
To! Je! Něco! Tak! Nepopsatelně! Nádherného!!!
Celá tahle kapitola naprosto čiší energií!
On pod polštářem ukrývá její tiáru, něco, co patřilo jí, té, která mu proklouzla mezi prsty když se nejvíce sblížili a když si snad připustil, že ji má i rád. Ach ano, generál přišel! Já věděla, že pouhé setkání s ním na Nickovi zanechá jisté znatelné stopy! Já to věděla!!!
Ach, Elena není šťastná? Cítí, že klícka lásky je jí příliš malá, příliš těsná? A já si říkala jak krásný pár oni budou! Něco jako můj Raoul a Christina!
Achich ouvej! Z pana Adlera mám tolik smíšené pocity...

Jenom ještě měla jsem trochu chaos v tom, kde se zrovna nacházíme... Vídeň, Londýn, hop sem hop tam, ale jinak veleskvělá a úžasná kapitola!!! Chválím, chválím, chválím!

12 Lotte Lotte | Web | 29. srpna 2014 v 10:27 | Reagovat

Děkuji, nastotisíckrát děkuji! :)

Ach, ale kde bereš Londýn, ten v ději určitě ještě nikdy nebyl. :O Ale máš pravdu, musela jsem teď v ději odskočit dost daleko. Ale pro příští vývoj už zůstanu věrná Coney Islandu. ;) xxx

13 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 29. srpna 2014 v 21:18 | Reagovat

No vidíš to?! Už mě plete moje vlastní fanfic!!! Londýn je můj, jistěže je můj... Tvůj příběh se odehrává na Coney... :D

14 Anička Anička | Web | 31. srpna 2014 v 21:34 | Reagovat

Chudák Adam... na tohle ještě doplatí.

Jej, a co že se to Nick dozvěděl, že to s ním tak zamávalo, nebo (a to snad nikoho nenapadlo) se v knihovně setkal se zákeřným virem, který mu v krátkém časovém úseku pomátl mysl (načež se vrátil do knihovny pro tiáru) a při rozhovoru s generálem byl natolik zchlazen jeho ledovým pohledem, že v momentě, kdy ho jeho mrazivá přítomnost opustila, zkrátka omdlel z důvodu prodělané zimnice a náhlého přílivu tepla.
A zde je vidět, že Williama nikdo nedokáže plně ocenit...

A tak rychle na další díl (snad jej v té záplavě článků stihnu ještě dnes), a snad se to konečně objasní...

15 Lotte Lotte | Web | 1. září 2014 v 4:57 | Reagovat

[13]: Já tušila, že v tomhle to vězí. :D :)

[14]: Musím souhlasit. Zrovna on si nic moc špatného nezaslouží...

Aach, skvěle jsi dokázala tuhle mezeru v ději popsat, ano, přesně tak. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama