You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 32. kapitola

26. srpna 2014 v 12:45 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Vídeň je město plné pozoruhodných historických budov, Henry se ještě nikdy necítil blíž k dějinám, měl pocit jako by ve vzduchu mohl ještě ucítit časy dávno zaniklé. Musel uznat, že výhled z kočáru a následně z jeho hotelového pokoje byl více než impozantní. Amerika se ničím takovým pyšnit nemohla, ovšem nikdy se kvůli tomu necítil ochuzen. Teprve nyní mohl posoudit o co vlastně celou tu dobu přícházel. Cítila se tak i Elena? Potřásl hlavou - ne že by na tom záleželo. Přemýšlel, jestli si má osudnou návštěvu, která mu nyní v hlavě rezonovala mnohem důrazněji, než celá lékařská konference nechat až na konec svého pobytu v Rakousku-Uhersku. Něco takového mu ovšem připadalo jako zbabělé oddalování. A čím dříve si to odbyte, tím lépe. Ach, jak nenáviděl oznamovat úmrtí blízkým. Předstíraná lítost, držení za ruce, slzy, podávání kapesníčků...jako z laciného románu. Život lékaře byl občas těžký.
Se zádumčivým výrazem usedl za psací stůl a svým obvyklým rozmáchlým rukopisem napsal Adamovi stručnou zprávu, kde ho informoval, že by se u něj zítra kolem třetí hodiny rád stavil na návštěvu. Uvědomoval si, že Adam už dávno není pouze jeho nedostudovaný asistent a jeho dopis byl vyveden v mnohem zdvořilejším a rezervovanějším tónu než obvykle. Trochu se mu po časech, kdy ho mohl peskovat a vyčítat mu neschopnost zasteklo. Teď měl totiž navrch Adam. Nevesele se uchechtl. Další naprosto absurdní myšlenka, která mu zcela nečekaně vytanula na mysli. Nejspíš to bylo jen z únavy - vždyť sotva dorazil do hotelu. Odeslal dopis a raději se uchýlil ke spánku, který ho milostivě poctil bezesným odpočinkem.


***

Otec Eleně kdysi řekl, že život je jen jedna velká ironická souhra okolností. Jeho malé moudro nyní mohla plně docenit. Není to tak dávno - nanejvýš měsíc, kdy ji během jedné předstírané nevolnosti napadlo, jak toužebně si hned několik lidí přeje, aby se za tím divadélkem skrývalo těhotenství. A teď skutečně těhotná byla - jak jí s rozzářenýma očima oznámil její manžel a osobní lékař zároveň. Nový život postupně vznikající v jejím těle. Přišlo jí to trochu bizarní, stálo ji to energii, linii hezkého těla a co bylo nejhorší - zatím k človíčkovi tam uvnitř nějak nedokázala přilnout. Co jí zbude, teď když ani vlastní tělo nakonec není tak úplně její? Pocit, jaký muži nikdy nepochopí. Nemělo nejmenší smysl pokusit se své pocity svěřit Adamovi, byl až neskutečně staromódní na to, že byl vlastně mladší než Elena. Nebo byl možná tak starosvětský jen v její přítomnosti, snad se domníval, že žena by neměla mít moderní názory. Nebo možná ještě lépe: žádné názory. Zjišťovala, že od ní očekává funkci ozdoby, přikyvující a usmívající se ženušky. K čemu bylo, že uměla plyně německy, když jediné, k čemu se mohla vyjádřit bylo háčkování? Přišlo jí, že v Americe - a hlavně na Coney Islandu, který vždycky stál tak trochu mimo veškerá pravidla - byly poměry života mnohem uvolněnější.

***


Dům, ve kterém žili Adam a Elena byla solidní jen asi pět let stará stavba s velkými okny a udržovanou předzahrádkou. Byl to přesně ten dům, kde člověk očekával harmonický novomanželský pár žijící si svoji pohádku. Kdovíproč, ale Henrymu na té představě nepřipadalo vůbec nic romantického. Od svého života očekával něco jiného, něco víc.
Vztáhl ruku ke klepadlu na masivních dveřích, ale něco zapříčinilo, že zaklepal až po pár minutách. Na chvíli se docela zapomněl a ztuhnul v komické pozici s napřaženou rukou. Zkřivil sám nad sebou udiveně obočí a třikrát rázně zaklepal.
Lámanou němčinou posléze mladé služce vysvětlil účel své návštěvy a předal jí svou navštívenku. O pár minut později už seděl v malém, ale poměrně útulném salonu.
Adam ho nenechal dlouho čekat a brzy uslyšel šramot otevírajících se dveří. Před Henrym však místo jeho bývalého asistenta stanula sama Elena.
Byla tak jiná, více...více evropská. Vlasy měla vyčesané do velmi složitého účesu a rozhodně nabyly trochu jiný odstín - snad si je teď barvila? Byla skvostně oblečená, po přivdání se do bohaté rodiny zmizely všechny její existenční problémy. Její tvář se díky bezstarostnému životu uvolnila a působila teď mnohem jemněji. Nebo jen roční odloučení způsobilo, že zapomněl, jak její tvář ve skutečnosti vypadala?
Snad na něj tak mocně zapůsobil výjev její mrtvé matky a čekal, že uvidí tu stejnou, propadlou bílou tvář na jakou hodiny upíral zamlžený zrak tehdy v márnici....ach, její mrtvá matka.
Elena se na něj dívala podezřívavě, ale důstojně potlačovala projevy rozbouřených emocí.
"Doktore Adlere."
"Frau Meier," pronesl Henry ponuře.
"Adam vás nyní bohužel nemůže uvítat. Nečekaně si ho vyžádali jeho lékařské povinnosti," odůvodnila Elena Adamovu nepřítomnost a gestem ho vyzvala, aby se posadil. Sama učinila totéž.
"To já samozřejmě velmi dobře chápu," pronesl Henry konverzačně a očima stále přejížděl po její tváři.
Elena jeho pohled opětovala a tázavě povytáhla obočí. Bylo očividné, že mu měla stále ještě za zlé jejich poslední rozhovor, ačkoliv v jeho očích to bylo nejupřímnější vyznání jeho života.
"Velmi se omlouvám za mé vyrušení, ale přicházím ve velmi důležité záležitosti. Jsem zde především jako lékař," řekl s lehkým podrážděním, protože měl nutkání hned na úvod zdůraznit, že sem rozhodně nepřišel proto, aby se doprošoval, či se jinak vtíral do její přízně.
Elenu tím ale spíš zmátl. Po chvíli uvažování naklonila hlavu na stranu. "O co se jedná, pane?"
Henry se zhluboka nadechl - což dělával vždycky těsně předtím než musel tuhle předem připravenou frázi, která se nikdy neměnila, vypravit z úst. "S nejhlubší lítostí je mojí povinností oznámit vám, že vaše matka před třemi týdny zemřela. Prosím dovolte mi vyjádřit vám svoji upřímnou soustrast."
Elena zbledla a ve tváři jí nepřirozeně zaškubalo. Chvíli marně hledala slova, než ze sebe namáhavě dostala pouze jediné slovo. "Jak?"
"Jednalo se o nehodu, upadla ze schodů a zemřela na následky zranění hlavy. Příčina pádu byla vzhledem ke své nejasné povaze vyšetřena policií za spolupráce s koronerem. Došli k závěru, že si nešťastně přišlápla své negližé což zapříčinilo osudné klopýtnutí," odvětil Henry. S případem byl obeznámen do posledních detailů, ale ty Elena asi nechtěla slyšet. Skryla tvář do dlaní a zavládlo ticho přerušované občasným vzlyknutím.
Henry od ní odvrátil pohled, protože neměl rád slabé lidi zmítané pláčem. Zahleděl se na obraz za její hlavou - vyobrazení křehké dívky tisknoucí si k hrudi rudou růži. Ve tváři měla zrovna tak zoufalý výraz jako Elena...to nepomáhalo.
Po chvíli uvažování neochotně vstal a přešel k ní. Zlehka se dotkl její ruky, ale ve chvíli kdy tak učinil prudce ucukla a vstala. Odvrátila se k oknu, což byla pouze záminka pro to, aby si otřela slzy z tváře. "Přijel jste do Vídně jen proto, abyste mohl na vlastní oči spatřit jak trpím?"
Henry už ve svém životě bez nejmenšího povšimnutí přešel mnohé, lidé o něm nikdy nesmýšleli právě nejlépe. Nyní se ale skutečně cítil nefalšovaně pobouřen.
"Nacházím se ve Vídni, poněvadž se tu koná mezinárodní lékařská konference. Možná jste o ní četla v novinách," odsekl příkře. "Zjevně mylně jsem se domníval, že bude lepší, když vám tuto tragickou zprávu předám osobně. Jedině tím jsem vinen, přijměte tedy mé omluvy," Henry sevřel rty do úzké linky a překvapeně zaznamenal ve svém hlase jakousi zatrpklost.
Elena k němu učinila pár váhavých krůčků. Nasucho polkla a pohled jejích očí se změnil. Hleděla mu do očí přesně tím plachým způsobem, jako tehdy v Americe a náhle znovu vypadala jako ta neohrabaná dívka do které se....ach, zase nechává svým myšlenkám až přílišnou volnost.
"Má příkrost mne mrzí. Jsem...je to hrozné!" tiše zanaříkala a znovu se odvrátila, protože ji opět přemohl pláč.
Henry začal poklepávat prsty o opěradlo křesla, ze kterého před okamžikem vstala. Nevěděl co ještě říci, ale ticho nakonec prolomila Elena. "Takže tu nejste...vůbec tu nejste kvůli mně?"
Henrymu tímto dotazem vzala vítr z plachet. Už jen proto, že o tom celou dobu přemýšlel i on sám. Nakonec se navzdory své přirozenosti rozhodl v tuto chvíli nezalhat. "Částečně ano. Je tomu tak, chtěl jsem vás vidět - přesvědčit se....ach ano, fakta za sebe výmluvně vypovídají sama."
Elenu svojí nesourodou výpovědí přiměl, aby se znovu ohlédla a pohlédla mu do očí. "Nač tím narážíte?"
Henry udělal zvláštní, těžko popsatelnou grimasu. "Jste v jiném stavu," konstatoval suše.
Elena údivem pootevřela ústa.
"Nenosíte korzet, jednoduchá úvaha," pokračoval Henry, když zjistil, že své předchozí vyjádření bude muset vysvětlit.
"Ach, ovšem," zamumlala Elena a sklopila pohled. "Odpusťte, vůbec jsem se neměla ptát, nebylo to vhodné. Do toho proč jste ve Vídni mi nic není."
"Ne, to není," přikývnul Henry, ale vzhledem k výrazu jaký Elena nasadila rychle pokračoval, "ovšem pomohla jste mi uvědomit si, co se má mysl úporně snažila potlačit. Ano, vskutku, jsem tu - mimo jiné - kvůli vám."
Elena se zhluboka nadechla, "Nemám dost sil na to, abych vedla tento rozhovor. Znovu."
"Nejsem tu proto, abych na něj navazoval," ohradil se Henry zamračeně.
"Na něco takového už je příliš pozdě," pokračovala Elena zastřeně. Opravdu právě zaslechl lítost v jejím hlase?
"Ano, ovšem," Henry jí nijak neodporoval, aby dokázal pravdivost svých slov.
"Nebyla bych s vámi šťastná," pravila Elena a upřela na něj zarudlé oči.
Henry se zarazil. Způsob, jakým to řekla...to nebylo prohlášení šťastného člověka. "A přece možná šťastnější než s ním," vyhrkl rychleji, než se stihl zastavit. Viděl že ťal do živého. Elena se zachvěla a oči se jí znovu naplnily slzami.
"Adam je mnohem lepším, než jakým vy kdy budete!" vyhrkla Elena zoufale.
"Ovšem já jsem ten, kterého milujete," opáčil Henry.
Elena pár kroky překročila vzdálenost mezi nimi. "Je příliš pozdě."
"Pozdě," zopakoval Henry bezhlesně. Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Nevěděl co dělá, zavřel oči jako malá zasněná holčička, ale pod tím dotekem....všechno se vrátilo do starých časů a zároveň - všechno bylo tak jiné.
Její vlasy voněly tak sladce, když ho políbila. Ta vůně mu připomněla zahradu, kde se kdysi pokusil políbit on ji.
Látka jejích šatů jemně zašustila, když si ji k sobě přitáhl blíž. Zvuk kříděl andělů.
"Tohle si nikdy neodpustím...ale přesto nebudu litovat,"
Poslední slova, která od ní kdy uslyšel.

Když omámeně otevřel oči byla už pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 27. srpna 2014 v 16:32 | Reagovat

Setkání Eleny a Henryho je tak éterické, křehké, smutné, beznadějné... Jejich reakce jsou dokonalost sama, ta nerozhodnost, roztržitost, zmatenost :-)
Připadá mi, že Elena by s Henrym nebyla šťastná - vystihla to naprosto přesně. (Henry mi nepřipadá jako typ člověka, který je ochoten dělat kompromisy nebo vyjadřoval své city navenek).
S oběma soucítím, trochu si i přeju, aby byli spolu, ale stále cítím, že by šťastni nebyli. → nádherný paradox :D
A taky nesmím zapomenout Henryho poznámku: ,,Byla by šťastnější než s Adamem." Tady si myslím, že by Henry nebránil její samostatnosti - v tomto případě by na tom byla líp. :-D
Skvělá práce, Lotte!!! (jako vždy - ale obzvlášť teď jsem prožívala krásnou melancholii :-) )

2 Lotte Lotte | Web | 27. srpna 2014 v 19:57 | Reagovat

Right in the feels! Ta Tumblr řeč je tak nakažlivá. Páni, děkuju, máš z téhle kapitoly přesně ty dojmy, jaké zachvacovaly mě během psaní. A vo tom to je. :)
Díky, díky. :)

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 20:21 | Reagovat

Oh jaká to klika že to čtu v mé postýlce, protože div nepadám do mdlob jak ot bylo galaktické :D OHHH boží piš takhle dál :D

4 Lotte Lotte | 27. srpna 2014 v 20:24 | Reagovat

Děkuju!!! :) Taky jsem se s touhle kapitolou mořila zatím historicky nejdéle, hehe. :D xx

5 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 27. srpna 2014 v 21:58 | Reagovat

Je příliš pozdě! ...pozdě...
I gave my mind blindly! ...blindly...
Jiná slova, podobná reakce zdá se mi, ach jak krásná, krásná kapitola to je!

Elena, Adam, Henry... Trojúhelník, kde jsou všechny strany pokřivené, trojúhelník, který by, kdybyste jej řešili ke spokojenosti všech, vyšel bez vrcholů, neboť ty, se nemají vzájemně jak propojit, neboť po čem touží jeden, druhý částečně odmítá...

Ach!
Jsi Umělec, Lotte a tvým uměním jsou dialogy!
Jsi Umělec, kterého zná málokdo a měli by jej znát všichni!
Jsi Umělec, před kterým skláním svou větrem ošlehanou tvář.
Jsi Umělec...

6 Lotte Lotte | Web | 29. srpna 2014 v 10:29 | Reagovat

Mám chuť nechat si tento komentář zarámovat, něco tak krásného mi snad nikdo nikdy neřekl. Merci! :)

A to jak jsi popsala ten děj....aach, citlivé a přesné, tak jsem to vnímala i já sama.

Děkuji ještě jednou. :)

7 Anička Anička | Web | 1. září 2014 v 21:22 | Reagovat

Aléééééééééééé!
Áááááááááááách!

(neidentifikovatelné velmi dlouhé smutné citoslovce částečně podobné hlubokému výdechu a částečně nadšenému zajíknutí)

Chaeáucháochúú.

Netvrď nám, že se už nepotkají, netvrď, netvrď, to bys nám přece neudělala, že ne! Že ne...

Aleaááááách.

Jsme... Já... Já... Jsem...

Mimo.

(Přece se ještě musí potkat, musí!)
(To bys jim neudělala, že ne!)
(Takže někdo umře!)
(Ale to bys jim přece taky neudělala!)

Notááááááák.

Jsem snad až příliš...

Jsi snad až příliš... pro nás... pro ně... na ně... ale...

(Další kapitolu, další!)

Inu, tohle vzdávám.
Klaním se.

8 Lotte Lotte | Web | 3. září 2014 v 7:27 | Reagovat

Nooo, nevím, nejsem si jistá kolik prostoru těm třema ještě dám. Děj se teď asi bude soustředit zase na Coney, než na Vídeň. Ale tak třeba....:)

Děkuju moc. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama