
A já si říkám, že je načase začít se jim tu věnovat pořádně, anebo vůbec. A tak začínám mým nejoblíbenějším německým muzikálem s tím nejdokonalejším originálním obsazením.
Musím se vám přiznat, že když jsem tohle dílo začala poprvé 9. dubna 2014 sledovat (datum vím tak neochvějně přesně, protože to bylo zrovna den před praktickou maturitou. Joo, měla jsem se učit a místo toho....) měla jsem spíš smíšené pocity. Angličané na to používají skvělé citoslovce. Meeeeeeh. :D Za žádných okolností jsem nemohla říci, že je to špatný muzikál, dále jsem usoudila, že hudba je naprosto skvělá, ale děj mě dvakrát neohromil a tak vůbec jsem v průběhu celého prvního jednání silně uvažovala, proč s tím Němci tak nadělají. I přesto jsem o tom muzikálu rozhodně nesmýšlela zle, pouze mě zarážel ten povyk, fanoušci vyvádějící jako na rockovém koncertě a tak vůbec.
Všechno kolem Tanzu se mi v hlavě "rozleželo" v průběhu několika následujících měsíců hnedle co jsem řádně odmaturovala. :D S tímto odstupem jsem se o Tanz začala zajímat znovu, rozvažujíc co přesně mě na ději muzikálu tak znervózňovalo, že jsem si k němu nedovedla udělat žádný - tedy ani dobrý ani negativní vztah. A tím se k onomu ději v tomto článku konečně dostáváme.
Vězte, že tento první článek nevěnuji žádné jiné, než originální produkci, ve které jak víme účinkoval Steve Barton, který ve své roli už zůstal nepřekonán. Podle mě. Ano vím, sto lidí, sto chutí.
((Pardon, nemohla jsem si pomoci a děj vyprávím vyloženě jaksi románově, ale ehm, to už jsem já. Spoilerovací pasáže jsem označila a oddělila, takže se můžete do odstavce níže případně pustit bez obav. :))