Procitnutí v cizí místnosti, neznámé posteli a pod střechou která mohla patřit komukoliv bylo to nejděsivější, co se Arielle kdy stalo. Klidně by vyměnila deset zjevení mrtvé matky za to, aby mohla podobné situaci uniknout. Vržena někam kam nepatřila, netušila co dělat.Ocitla se v malém, skromném pokoji, jehož prostory se neodvažovala opustit. Vždyť ani netušila koho by na chodbách domu mohla potkat. Jak vysvětlí svoji přítomnost, identitu, nebo důvod proč se ocitla uprostřed pláže, která podle všeho patřila tomu....tomu monstru? Otřásla se a přitáhla si přikrývku až po bradu, jen při vzpomínce na ten hlas se jí znovu zmocňovala zimnice.
Snad na chvíli zase usnula. Zdálo se jí, jak ji neznámí lidé - vlastníci onoho domu - nadmíru brutálním způsobem vraždí. Z této otřesné vidiny ji vysvobodilo zaklepání na dveře, ale než se stačila vzpamatovat, či nějak zareagovat, už dovnitř vstoupila mladá služebná. V rukou svírala tác s jídlem a konvicí. Nasadila překvapený výraz, když uviděla, že je Arielle vzhůru.
"Prosím za odpuštění, slečno, ale myslela jsem, že ještě spíte, když jste neodpovídala na klepání," pravila s přezíravým pohledem.
Arielle nevěděla co na to říct, navíc neměla ráda, když na ni zírali cizí lidé. Uhnula očima a v náhle neposedných potících se dlaních začala žmoulat roh přikrývky.
Služku to trochu vyvedlo z míry, ale s pokrčením ramen položila jídlo na stolek s jedinou židlí v rohu místnosti. "Vaše snídaně, slečno. Budete si přát ještě něco?" otázala se profesionálním tónem.
"N-ne," zavrtěla hlavou Arielle stále se dívající všude možně, jen ne na dívku, která ani nebyla o mnoho starší než ona sama.
"Kdykoliv budete něco chtít, stačí jen zazvonit. Ve skříni máte připravené nějaké šaty a později si s vámi bude chtít pohovořit pán," služebná chtěla vzít za kliku, ale Arielle se náhle zatvářila vyděšeně, jeden strach převýšil i ten děs mluvit s cizím člověkem.
"Kdo mě převlékal z mých šatů?" vyhrkla zakoktaně.
Zdálo se jí to, nebo se ta holka ušklíbla? Vysmívá se jí?
"Jen já a panská. Nemusíte mít obavy," uklidnila ji tiše, "obávám se ovšem, že vaše šaty, byly nenapravitelně zničeny. Jsou z velmi jemné látky a už se nedalo nic dělat, než je vyhodit."
Arielle po jejím odchodu propadla panice hned z několika příčin. Představa rozhovoru s tím mužem, oním "pánem" byla děsivá. Nikdy s muži nemluvila, nesměla. I Mark byl těžce vydobytá výjimka. A teď měla někomu - kdoví komu - vysvětlovat co pohledává v jeho domě. Ach Bože! Co když bude tak nestvůrný jako ten muž s maskou? Určitě se neudrží a začne plakat a křičet. Skousla si ret a s třesoucí se bradou zasedla ke své snídani.
Byla schopná vpravit do sebe trošku čaje a párkrát si ukousla z nějakého koláče, ale hrdlo měla tak stažené strachem, že na nic víc se nezmohla.
Nahlédla se zklamaným povzdechem do skříně. Uvnitř byly jednobarevné šaty v tlumené barvě bez jediné ozdoby, výšivky nebo krajky. Se zmučeným výrazem přivolala onu dívku, aby se za její pomoci oblékla. Její výrazně rudovlasá vrstevnice jí poté dokonce i pomohla s česáním a následně ji doprovodila do jakési pracovny. Byla rozhodně odlišná od té Williamovy. Ani zdaleka tak organizovaná a udržovaná. Na zemi se válely jakési technické nákresy, některé srolované, jiné za pomocí těžítek rozprostřené po všech možných volných prostorech.
Na stole byly laciné psací potřeby, pár složek s neznámými jmény a papíry nazdařbůh počmárané náhodnými postřehy a kresbičkami, nebo nesmyslnými čmáranicemi. Arielle nasucho polkla.
"Dobré ráno...ehm, slečno. Jsem rád, že jste v pořádku, měl jsem obavy, zda nebudete nemocná, ale zjevně jste se ze všeho zlého vyspala, že?" ozval se za jejími zády příjemný baryton.
Se zatajeným dechem se k neznámému otočila čelem. Pootevřela v údivu ústa, ale rozhodně ne proto, aby vykřikla strachy.
Na chvíli měla pocit, že před ní stojí snad sám anděl. Ten muž byl tak pohledný, až ji to vyvádělo z míry, navíc si o to bolestněji uvědomovala bizarnost vlastního obličeje.
Plavé vlasy měl zčesané z obličeje dozadu, ale protože se mu vlnily jeho účes i přesto vypadal jaksi neposedně a rošťácky. Snad to byl účel.
V jeho obličeji se jednoduše nedalo najít nic, co by bylo špatně. Průzračně modré oči orámované světlými řasami, nos hodící se k typu jeho obličeje ošlehaného větrem s rysy mnohem výraznějšími a ostřeji řezanými, než jaké mohla obdivovat u typicky aristokratického Marka.
Měl mohutnou postavu, tak mohutnou, že se vedle něj Arielle rázem cítila docela ztracená. Na chvíli dokonce vážně uvažovala, jestli tak svalnatou linii těla považuje za atraktivní či už znepokojivou. Když se uvědomila, tváře jí přirozeně polil ruměnec.
Byl oblečený uvolněně - vlastně tak uvolněně až to považovala za nevhodné. Měl bílou košili, černé sako, ale žádnou vázanku. Několik knoflíčků u krku měl dokonce i rozepnutých, což Arielle neustále nutilo klopit rozpačitě pohled.
Jeho zjev, který bez jakýchkoliv příkras shledala za jednoduše omračující ji způsobil naprosté zatmění mysli. Zapomněla jakou otázku jí položil, zapomněla, že na ni vůbec promluvil, zůstala na něj zkrátka zírat s občasným ucuknutím, protože oční kontakt s kýmkoli jí byl bytostně nepříjemný a taky proto, že měla teorii, že se na něj jednoduše nejde dívat příliš dlouho.
Proto se musel ozvat sám i podruhé. Přešel k ní blíž a napřáhl ruku. "Ach, odpusťte, je to ode mne nezdvořilé. Jmenuji se Christian Riley, jsem správce tohoto parku."
Arielle nervózně stiskla jeho dlaň, přičemž se ta její v jeho sevření přímo ztrácela. "Parku? Tohoto...parku?" zopakovala nechápavě a zvolna zavrtěla hlavou, "Jsem vám neskonale vděčná za vaši pomoc, pane Riley, jsem si jistá, že jste mi zachránil život. Ale obávám se, že nemám žádné prostředky k tomu, abych vám mohla vaši neskonalou laskavost jakkoliv oplatit. Nechci abyste si snad myslel, že jsem vůči vám hrubá, ale dokonce ani své jméno vám nemohu říci. Prostě," Arielle se zachvěla brada, "t-to nejde."
Christian ji upřeně pozoroval, ale kupodivu se netvářil nijak pobouřeně, snad lehce zvědavě. "Ale to je v pořádku, slečno," pravil k jejímu údivu, "tady se téměř nikdo nepředstavuje skutečným jménem."
Arielle na jazyku pálila otázka, zda tedy jméno, které před chvílí použil on je skutečné, ale přirozeně nebyla v pozici se na něco takového vyptávat. Zeptala se tedy jinak. "Kde tedy jsem...prosím?" dostala ze sebe zajíkavě.
"V zábavním parku Phantasma - až bude tenhle zázrak dostavěný, bude to to největší a nejspektakulárnější místo v celé Americe," odvětil s vážným obličejem, i když Arielle takové vyjádření znělo jako klišé. Nicméně si tak skutečně udělala matný obrázek o tom, kde je. I přes její izolovaný život se k ní zprávy o stavbě tohoto megalomanského projektu donesly. Fleur ráda spekulovala, kdo se za tajemným přízviskem pan Y vlastně skrývá, ačkoliv na její domněnky nikdo nemohl brát skutečně ohled. Jednu dobu zvažovala dokonce i vlastního otce. Toho ve skutečnosti stavba Phantasmy ani v nejmenším netěšila, protože investoval do konkurenčního parku, který se ovšem podle všeho Phantasmě vůbec nemohl rovnat.
Christian neočekával odpověď. "Odpusťte, že to říkám...poněkud otevřeně, ale předpokládám, že se před něčím skrýváte, pakliže je vaše jméno tajemstvím. A to ničemu nepřekáží, vážně. Phantasma je útočištěm pro lidi bez domova, bez podpory ostatních, lidí ztracených, pokřivených uvnitř či zvenčí. Můžete tu zůstat, jestli budete chtít."
Arielle cítila, jak se jí roztřásla kolena. "A-ale já nic neumím." zajíkla se se slzami v očích, které úporně potlačovala.
Christian lehce zavrtěl hlavou. "Našel bych tu pro vás místo. Jako pro všechny ostatní."
"Znamená to, že..že jste ten záhadný pan Y?" neudržela se Arielle.
Christian nejprve vytřeštil oči. "Ach, takže jste o tomhle místě přece jen něco málo slyšela. Ne...um, ne, mohu vás ujistit, že nejsem pan Y. Jsem jen správce, jak jsem už řekl."
V Arielle cosi hrklo. Uvědomila si, že pan Y musí být ten krutý muž z pláže s rozdrásanou tváří a krutým hlasem anděla.
Obličej, který ji bude pronásledovat už navždy, hlas bez kterého je najednou všechno prázdné.
Měla by odtud utéct, pryč od něj.
Jenže nebylo kam a Arielle už byla z utíkání unavená.
Zuzana Samiecová | 
Huuuuaaaaatgfgiyrgfesqaadghkksffwsaaaaawedyhhgfrigdvhjhc!!!!!?!
Na víc se nemůžu! Snad zítra...
Jen podotknu že jsi mi galakticky pozdvihla náladu poté, co mi ji pan Blog pokazil...
Mimochodem, proč se mi zdá že Christian je Raoulovský tak až to bolí? :D