You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 33. kapitola

8. září 2014 v 19:46 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Procitnutí v cizí místnosti, neznámé posteli a pod střechou která mohla patřit komukoliv bylo to nejděsivější, co se Arielle kdy stalo. Klidně by vyměnila deset zjevení mrtvé matky za to, aby mohla podobné situaci uniknout. Vržena někam kam nepatřila, netušila co dělat.
Ocitla se v malém, skromném pokoji, jehož prostory se neodvažovala opustit. Vždyť ani netušila koho by na chodbách domu mohla potkat. Jak vysvětlí svoji přítomnost, identitu, nebo důvod proč se ocitla uprostřed pláže, která podle všeho patřila tomu....tomu monstru? Otřásla se a přitáhla si přikrývku až po bradu, jen při vzpomínce na ten hlas se jí znovu zmocňovala zimnice.
Snad na chvíli zase usnula. Zdálo se jí, jak ji neznámí lidé - vlastníci onoho domu - nadmíru brutálním způsobem vraždí. Z této otřesné vidiny ji vysvobodilo zaklepání na dveře, ale než se stačila vzpamatovat, či nějak zareagovat, už dovnitř vstoupila mladá služebná. V rukou svírala tác s jídlem a konvicí. Nasadila překvapený výraz, když uviděla, že je Arielle vzhůru.
"Prosím za odpuštění, slečno, ale myslela jsem, že ještě spíte, když jste neodpovídala na klepání," pravila s přezíravým pohledem.
Arielle nevěděla co na to říct, navíc neměla ráda, když na ni zírali cizí lidé. Uhnula očima a v náhle neposedných potících se dlaních začala žmoulat roh přikrývky.
Služku to trochu vyvedlo z míry, ale s pokrčením ramen položila jídlo na stolek s jedinou židlí v rohu místnosti. "Vaše snídaně, slečno. Budete si přát ještě něco?" otázala se profesionálním tónem.
"N-ne," zavrtěla hlavou Arielle stále se dívající všude možně, jen ne na dívku, která ani nebyla o mnoho starší než ona sama.

"Kdykoliv budete něco chtít, stačí jen zazvonit. Ve skříni máte připravené nějaké šaty a později si s vámi bude chtít pohovořit pán," služebná chtěla vzít za kliku, ale Arielle se náhle zatvářila vyděšeně, jeden strach převýšil i ten děs mluvit s cizím člověkem.
"Kdo mě převlékal z mých šatů?" vyhrkla zakoktaně.
Zdálo se jí to, nebo se ta holka ušklíbla? Vysmívá se jí?
"Jen já a panská. Nemusíte mít obavy," uklidnila ji tiše, "obávám se ovšem, že vaše šaty, byly nenapravitelně zničeny. Jsou z velmi jemné látky a už se nedalo nic dělat, než je vyhodit."
Arielle po jejím odchodu propadla panice hned z několika příčin. Představa rozhovoru s tím mužem, oním "pánem" byla děsivá. Nikdy s muži nemluvila, nesměla. I Mark byl těžce vydobytá výjimka. A teď měla někomu - kdoví komu - vysvětlovat co pohledává v jeho domě. Ach Bože! Co když bude tak nestvůrný jako ten muž s maskou? Určitě se neudrží a začne plakat a křičet. Skousla si ret a s třesoucí se bradou zasedla ke své snídani.
Byla schopná vpravit do sebe trošku čaje a párkrát si ukousla z nějakého koláče, ale hrdlo měla tak stažené strachem, že na nic víc se nezmohla.
Nahlédla se zklamaným povzdechem do skříně. Uvnitř byly jednobarevné šaty v tlumené barvě bez jediné ozdoby, výšivky nebo krajky. Se zmučeným výrazem přivolala onu dívku, aby se za její pomoci oblékla. Její výrazně rudovlasá vrstevnice jí poté dokonce i pomohla s česáním a následně ji doprovodila do jakési pracovny. Byla rozhodně odlišná od té Williamovy. Ani zdaleka tak organizovaná a udržovaná. Na zemi se válely jakési technické nákresy, některé srolované, jiné za pomocí těžítek rozprostřené po všech možných volných prostorech.
Na stole byly laciné psací potřeby, pár složek s neznámými jmény a papíry nazdařbůh počmárané náhodnými postřehy a kresbičkami, nebo nesmyslnými čmáranicemi. Arielle nasucho polkla.
"Dobré ráno...ehm, slečno. Jsem rád, že jste v pořádku, měl jsem obavy, zda nebudete nemocná, ale zjevně jste se ze všeho zlého vyspala, že?" ozval se za jejími zády příjemný baryton.
Se zatajeným dechem se k neznámému otočila čelem. Pootevřela v údivu ústa, ale rozhodně ne proto, aby vykřikla strachy.
Na chvíli měla pocit, že před ní stojí snad sám anděl. Ten muž byl tak pohledný, až ji to vyvádělo z míry, navíc si o to bolestněji uvědomovala bizarnost vlastního obličeje.
Plavé vlasy měl zčesané z obličeje dozadu, ale protože se mu vlnily jeho účes i přesto vypadal jaksi neposedně a rošťácky. Snad to byl účel.
V jeho obličeji se jednoduše nedalo najít nic, co by bylo špatně. Průzračně modré oči orámované světlými řasami, nos hodící se k typu jeho obličeje ošlehaného větrem s rysy mnohem výraznějšími a ostřeji řezanými, než jaké mohla obdivovat u typicky aristokratického Marka.
Měl mohutnou postavu, tak mohutnou, že se vedle něj Arielle rázem cítila docela ztracená. Na chvíli dokonce vážně uvažovala, jestli tak svalnatou linii těla považuje za atraktivní či už znepokojivou. Když se uvědomila, tváře jí přirozeně polil ruměnec.
Byl oblečený uvolněně - vlastně tak uvolněně až to považovala za nevhodné. Měl bílou košili, černé sako, ale žádnou vázanku. Několik knoflíčků u krku měl dokonce i rozepnutých, což Arielle neustále nutilo klopit rozpačitě pohled.
Jeho zjev, který bez jakýchkoliv příkras shledala za jednoduše omračující ji způsobil naprosté zatmění mysli. Zapomněla jakou otázku jí položil, zapomněla, že na ni vůbec promluvil, zůstala na něj zkrátka zírat s občasným ucuknutím, protože oční kontakt s kýmkoli jí byl bytostně nepříjemný a taky proto, že měla teorii, že se na něj jednoduše nejde dívat příliš dlouho.
Proto se musel ozvat sám i podruhé. Přešel k ní blíž a napřáhl ruku. "Ach, odpusťte, je to ode mne nezdvořilé. Jmenuji se Christian Riley, jsem správce tohoto parku."
Arielle nervózně stiskla jeho dlaň, přičemž se ta její v jeho sevření přímo ztrácela. "Parku? Tohoto...parku?" zopakovala nechápavě a zvolna zavrtěla hlavou, "Jsem vám neskonale vděčná za vaši pomoc, pane Riley, jsem si jistá, že jste mi zachránil život. Ale obávám se, že nemám žádné prostředky k tomu, abych vám mohla vaši neskonalou laskavost jakkoliv oplatit. Nechci abyste si snad myslel, že jsem vůči vám hrubá, ale dokonce ani své jméno vám nemohu říci. Prostě," Arielle se zachvěla brada, "t-to nejde."
Christian ji upřeně pozoroval, ale kupodivu se netvářil nijak pobouřeně, snad lehce zvědavě. "Ale to je v pořádku, slečno," pravil k jejímu údivu, "tady se téměř nikdo nepředstavuje skutečným jménem."
Arielle na jazyku pálila otázka, zda tedy jméno, které před chvílí použil on je skutečné, ale přirozeně nebyla v pozici se na něco takového vyptávat. Zeptala se tedy jinak. "Kde tedy jsem...prosím?" dostala ze sebe zajíkavě.
"V zábavním parku Phantasma - až bude tenhle zázrak dostavěný, bude to to největší a nejspektakulárnější místo v celé Americe," odvětil s vážným obličejem, i když Arielle takové vyjádření znělo jako klišé. Nicméně si tak skutečně udělala matný obrázek o tom, kde je. I přes její izolovaný život se k ní zprávy o stavbě tohoto megalomanského projektu donesly. Fleur ráda spekulovala, kdo se za tajemným přízviskem pan Y vlastně skrývá, ačkoliv na její domněnky nikdo nemohl brát skutečně ohled. Jednu dobu zvažovala dokonce i vlastního otce. Toho ve skutečnosti stavba Phantasmy ani v nejmenším netěšila, protože investoval do konkurenčního parku, který se ovšem podle všeho Phantasmě vůbec nemohl rovnat.
Christian neočekával odpověď. "Odpusťte, že to říkám...poněkud otevřeně, ale předpokládám, že se před něčím skrýváte, pakliže je vaše jméno tajemstvím. A to ničemu nepřekáží, vážně. Phantasma je útočištěm pro lidi bez domova, bez podpory ostatních, lidí ztracených, pokřivených uvnitř či zvenčí. Můžete tu zůstat, jestli budete chtít."
Arielle cítila, jak se jí roztřásla kolena. "A-ale já nic neumím." zajíkla se se slzami v očích, které úporně potlačovala.
Christian lehce zavrtěl hlavou. "Našel bych tu pro vás místo. Jako pro všechny ostatní."
"Znamená to, že..že jste ten záhadný pan Y?" neudržela se Arielle.
Christian nejprve vytřeštil oči. "Ach, takže jste o tomhle místě přece jen něco málo slyšela. Ne...um, ne, mohu vás ujistit, že nejsem pan Y. Jsem jen správce, jak jsem už řekl."
V Arielle cosi hrklo. Uvědomila si, že pan Y musí být ten krutý muž z pláže s rozdrásanou tváří a krutým hlasem anděla.
Obličej, který ji bude pronásledovat už navždy, hlas bez kterého je najednou všechno prázdné.
Měla by odtud utéct, pryč od něj.
Jenže nebylo kam a Arielle už byla z utíkání unavená.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | 8. září 2014 v 21:28 | Reagovat

Huuuuaaaaatgfgiyrgfesqaadghkksffwsaaaaawedyhhgfrigdvhjhc!!!!!?!

Na víc se nemůžu! Snad zítra...

Jen podotknu že jsi mi galakticky pozdvihla náladu poté, co mi ji pan Blog pokazil...

Mimochodem, proč se mi zdá že Christian je Raoulovský tak až to bolí? :D

2 Lotte Lotte | Web | 9. září 2014 v 7:24 | Reagovat

Pan Blog ti kazí náladu? Čím, taky se ti nedaří přihlásit? Já si na to musela stáhnout jiný prohlížeč...

To sis původně myslela i o Markovi, jen vzpomeň. :D

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 9. září 2014 v 9:47 | Reagovat

Ha další muž v osudu Arielle ty mi prostě páreček Arick musíš zkazit :D vid :D nu což jestli tohle bude ten pan vyvolený, měla by ses snažit, abych si ho oblíbila :D což ti moc práce nezabere, celkem sem i zamlouvá :D ovšem Arick by byl pro mou potěchu lepší ale což :D

4 Lotte Lotte | Web | 9. září 2014 v 14:14 | Reagovat

Zajímavé. Jedno smýšlení o Christianovi pozoruhodnější než druhé a to se nám zatím ani moc nepředstavil. :)

5 Adele Adele | Web | 9. září 2014 v 20:09 | Reagovat

Nevím jak ostatní, ale já očekávala rozhovor s Erikem a místo něj je tu Christian :-) Erik se hold nemůže starat o všechno...
Zatím se mi Christian jeví jako Erikův  poskok (snad se z něj nevyklube druhý Darius :D )

Pracovní místo pro Arielle ve Phantasmě? (Mořská panna, mořská panna :D ) › dostane zrzavou paruku, do Phantasmy přijede Walt Disney, udělá si skicu, podle které vznikne slavný animák z roku 1989 (Sakra! Nějak jsem se na tu představu upnula)
U Arielle mám pocit, že zůstane sama - mám ji zafixovanou jako osůbku, která hledá samu sebe. Sama samotá a okolo ní nikdo - žádný princ na bílém koni...
Zato Nicka bych si dokázala představit (v budoucnu) s nějakou jinou ženou (která se v Nickových očích Arielle nemůže rovnat)

Jako vždy, milá Lotte, báječný počtení!!!

6 Adele Adele | Web | 9. září 2014 v 20:11 | Reagovat

PS: omlouvám se, že jsem tak nevšímavá a nepozorná, ale jak dlouho je tu odkaz na české stránky o muzikálu Elisabeth?

7 Lotte Lotte | Web | 9. září 2014 v 20:50 | Reagovat

Na tyhle věci asi Erika moc neužije. To mají s Arielle společné. :)
Ach, to snad ne. :D

Hehe, tahle myšlenka je opravdu utkvělá, koukám. :D Začínáš mít tu teorii čím dál tím víc propracovanější. :D
Ach, to je....zatím ta nejvěrnější definice Arielle, co tu kdy kdo napsal. :)
Uvidíme, co s Nickem ještě bude. :)

Děkuji, mnohokrát děkuji. :)

P. S.: Jsi naopak velmi všímavá. Ten odkaz je tu jen pár hodin. :)

8 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 11. září 2014 v 16:19 | Reagovat

[2]: No dobře, ale Mark byl šlechtic a navíc de Chagny, takže to bylo pochopitelné, ale tady... Notak, vždyť se z Christianova popisu na tebe Raoul jenom směje! :D

Ohledně Christiana mám určité podezření, které velmi záhy zvíš:

Nacházíme se na mole, kde právě Meg Giryová zastřelila svou nejlepší přítelkyni Christinu de Chagny, rozenou Daaé, manželku Raoulovu, milenku Fantomovu a zanechala je tady zmatené a ustrašené z brzkého konce. Malý Gustave konečně akceptoval skutečnost, že jeho skutečným otcem je monstrum a Raoul spolu s Erikem oplakává svou nejdražší. Čas všechno vyléčí, veškeré rány a bolístky. Žádný z nich se po té hrozné události nerozhodl opustit Phantasmu, protože, ačkoliv vzpomínky jsou všudypřítomné, nikdo z nich neví, jestli by po tom všem zcela odříznuti od světa znovu zapadli do jeho každodenní existence. Fantom zůstal Mistrem Y, Gustík dostal nějakou roli v orchestřišti a doprovází všemožná vystoupení svou skvělou hudbou a Raoul se stal Erikovým tajemníkem a změnil si jméno na Christian. Jediným problémem byly ty drásající vzpomínky. A tak celou Phantasmu zbourali. A když zničíte tak mocné místo, uvolníte statisíce přízraků. Ti časem, nikým nepozorováni, vymažou veškeré vzpomínky na sebe samé a každý si z Phantasmy pamatuje stále méně a méně, nakonec se sami sebe ptají zda je vůbec skutečná, až na ni zapomenou dočista. A právě tehdy se opět započalo s její výstavbou. Stavěla se větší, honosnější a hrůznější než kdy dřív. A právě tehdy do příběhu vstupuje další zkrachovalá existence, kterou našli polomrtvou na pláži a která ze spousty důvodů nemůže říci své jméno. To tady nemůže nikdo. Nakonec to skončí tak, že také dostane svou roli v celé monstrózní mašinerii parku a zamiluje se do Raoula/Christiana. Ten ale její city neopětuje, tedy jen zpočátku. Erik je stále stejný jako byl, jen opět poněkud žalostnější a temnější a jeho nápady jsou nepochopitelnější, náročnější a strašidelnější. Jediný, kdo mu v jeho depresích alespoň zčásti pomáhá je paradoxně jejich strůjce a tedy Meg Giry. Následuje spousta peripetií a Raoul/Christian si posléze uvědomí svou v bolavém srdci uhnízděnou náklonnost k Nejmenované Arielle a rozvine se mezi nimi rozpačité přátelství a velmi velmi opatrné milenectví, takové bojácné, spíš nereálné, než vroucné. Erik sleduje chod celého svého království a náhle tam přijde další cizí osoba... Je to generál Fitzgerald, který Ashleynina nezvedeného levobočka konečně vypátral a hodlá jej zavraždit. Naštěstí se mezi ně vrhne Meg, kterou kulka zasáhne a ona se zhroutí k zemi. Na Fitze se sesype ochranka a hodí ho napospas hladovým příšerám v Obludáriu (do you see what I see? :D) Erik zčásti cítí, že je to jeho vina, protože si měl líp hlídat, co za individua se mu tam toulá (jak paradoxní - má útulek pro individua a měl by si na ně dávat pozor, když on sám je hříčkou přírody...) a o Meg se stará. Rána totiž nebyla smrtelná a Meg se ze všeho zotaví. We cant be all like Christine... Ale Christina je mrtvá. A Meg se v Erikových očích ode všeho očistila a odčinila svůj hřích. Jedné noci si Erik uvědomí, že jediná Meg je ženou, která si s jeho srdcem nehrála jako s nějakou lacinou hračkou a která mu věřila a lnula k němu s vytrvalostí popínavé růže a on sám k ní náhle začne cítit takovou něhu, že se mezi nimi odehraje variace na Beneath a moonless sky a všechno to končí tak, že se rozhoří láska mezi Erikem a Meg a mezi Raoulem a Arielle. A všichni se vezmou, mají obrovskou hromadu dětí a jsou jedna velká šťastná rodina!

Lets find happyend everywhere! :D

9 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | Web | 11. září 2014 v 16:20 | Reagovat

Nééé - není to dlouhá konspiračka - kdepááák! Vůbec to není dlouhá konspiračka! :D

10 Lotte Lotte | Web | 11. září 2014 v 19:18 | Reagovat

Whooooawow. I LOVE it! It's brilliant!
Jaký příběh jsi z toho rozvinula - už jsem ti chtěla říct, že v tom máš trhlinu, ale ne - je to perfektní a zcela podložené. Páni. Masterpiece. Smekám, to je nejlepší konspiračka, jakou mi kdo vymyslel. :)

11 Zuzana Samiecová Zuzana Samiecová | 11. září 2014 v 21:41 | Reagovat

Oh, stop it you! :D
Jsem zkrátka ženiální, jinak to popsat nelze! :D
Mohu být jednou z Tvých dvorních dam konspiračních teorií vztahujících se na Tvá díla, pretty please? :)

12 Lotte Lotte | Web | 12. září 2014 v 6:59 | Reagovat

Staaaaahp. :D Americký přízvuk rules. :D
Ovšemže! :D
Pretty please, be! I'd be very happy writer! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama