You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 43. kapitola

24. ledna 2015 v 18:58 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
O pár měsíců později - s příchodem jara, se obnovily stavební práce v Phantasmě. Arielle se za celou tu dobu s Fantomem neviděla, což bylo skutečně matoucí vzhledem k jeho ponurým slibům, že se na ni zaměří. Pokud ji chtěl nechávat zoufalou a v nejistotě, tak mu jeho plán plně vycházel.
Trio už přestalo všechen čas trávit v jeho domě, což znamenalo návrat Arielliné nadřízené, slečny Fleck. Tu zřejmě zima strávená po boku pana Y natolik oblažila, že se k Arielle chovala na její poměry docela zdvořile. Přesto jí čas od času dávala naprosto otřesné úkoly, snad aby jí průběžně připomínala kdo že tu má navrch. Jako třeba dnes. Bylo kolem půl dvanácté v noci a Arielle se teprve teď vracela z dílny švadlenek, kam musela postupně přenést kolem padesátky slečniných šatů na opravu. Každý jeden z modelů slečny Fleck byl vyšívaný, třpytivý, nejčastěji v odstínech černé a především neskutečně těžký, protože šaty s tolika vrstvami a neobvyklými ozdobami vážily třeba i osmnáct kilogramů. Arielle se po téhle "noční kostýmové směně" cítila hrozně vyčerpaná, ale když si uvědomila, že ji teď ještě čeká půnoční procházka napříč parkem, hned ji ta strašidelná myšlenka vzbudila z malátnosti.
Měla tu smůlu, že se na náměstí setkala s Johnem, což byl asi dvoumetrový obr nevábné vůně, se skelnýma očima, nepřítomným úsměvem a především trpěl nějakou formou zaostalosti, neboť jeho chování odpovídalo mysli pětiletého dítěte. Arielle se ho dobrých deset minut nemohla zbavit a nakonec se otočila na patě a pustila se do bezhlavého útěku.

Nepříliš šťastně se rozhodla pro únik tmavou opuštěnou uličkou. Šance, že zde narazí na další "obludu" byla až příliš reálná. Brzy však na podobné myšlenky zapomněla, když se jak dlouhá tak široká natáhla kvůli kaluži přímo uprostřed chodníku. Chvíli zůstala ležet a vydýchávala ten běh, když v tom ji do nosu uhodil podivný zápach. Posadila se a natáhla před sebe ruku, když si uvědomila, že tekutina na jejích prstech je podivně hustá, lepkavá a teplá. Neležela v kaluži dešťové vody nebo roztávajícího sněhu...byla to krev.
Zalapala po dechu a s doširoka otevřenými ústy se jí oči vyvrátily v sloup. Bylo to jako by se její tělo v tu chvíli nedovedlo rozhodnout, jestli omdlí nebo začne ječet a tak se zaseklo někde uprostřed. Nakonec ze sebe vydala zděšený pláč, se kterým se rychle sbírala ze země, ale nohy ji neposlouchaly a nebýt toho, že ji zachytila jemná, ale překvapivě silná ženská figura, tak by znovu upadla. Málem začala křičet, ale u ucha se jí ozval známý hlas.
"To jsem já, Elle, hlavně se teď utište, ano?"
"Slečno Giryová!" vyjekla Arielle s úlevou.
"Kdo je to?" ozval se další, tentokrát mužský hlas poznamenaný pláčem.
"Elle," odvětila Meg tlumeně.
"Co tady dělá?"
"Co tady dělám já? A co takhle ta kaluž plná krve a....dobrý Bože!" ačkoliv Arielle nevěřila v Boha, při pohledu na mrtvé tělo skryté pohledům za popelnicemi, se pokřižovala. Pak zabořila tvář do ramene Meg a ta ji chlácholivě poplácala po zádech, ačkoliv se sama třásla od hlavy až k patě.
Když se Arielle dala trochu dohromady odstoupila od Meg a těžkopádně se opřela o špinavou zeď. Až teď ji napadlo pohlédnout do tváře třetímu neznámému tohoto otřesného výstupu. Byl to Christian, kterému v očích vystupovaly slzy spolu s jakýmsi fanatickým leskem, který u něj nikdy předtím neviděla. Sjela očima níž a v jeho ruce spatřila revolver.
"Ne!" vyjekla Arielle lámajícím se hlasem, "To jste byl..."
"Já," potvrdil Christian dutým hlasem.
Arielle nasucho polkla a odvážila se znovu pohlédnout na bezvládné tělo. Poznala v něm pana Dillona, bankéře a velkou rybu, se kterým přirozeně osobně nepřišla do kontaktu, ale každý v parku o něm věděl, protože měl Phantasmě poskytnout velký úvěr.
Zaklonila hlavu a chvíli pozorovala nebe bez jediné hvězdy, aby si z hlavy vymazala strnulý výraz jeho bledé tváře, ale nešlo to.
"Pochopte to, Elle, pan Christian mě před tím hrozným člověkem jen bránil, ale...ale..." Meg zavrtěla hlavou a skryla tvář v dlaních.
"Bránil?" zopakovala Arielle mechanicky a znovu se na Meg podívala. Krajka na jejích šatech byla rozcupovaná na kousky a smutně visela v cárech z jejích šatů, na kterých nezůstal jediný knoflíček. Pod okem se jí pomalu rýsoval monokl a na krku měla děsivě vyhlížející otlačeniny. Víc Arielle vidět nepotřebovala. "Ach!" vyjekla, "chápu," dořekla roztřeseně. Chtěla říct něco utěšujícího, ale nevěděla co. Její mozek všechny ty příšerné informace přijímal pomalu a neochotně. Připadala si zkoprnělá a i příval slz se zastavil.
"Musím...musím odtud pana Christina odvést. On ochránil mě a já teď udělám to samé pro něj," řekla Meg odhodlaně.
Arielle si až teď všimla, že Christian se stejně jako ona sotva držel na nohou. Přesto ale na slova Meg vyjádřil chabý protest, který byl rychle umlčen.
Arielle učinila nervózní posunek k mrtvole, neschopná nahlas zformulovat své myšlenky. Meg její gesto pochopila a přejela si rukou po čele. "Za normálních okolností se s potížemi svěřuju Triu, ale tohle...tohle je docela jiný p-případ. Musíte za E...panem Y," vykoktala Meg a upřela na ni své pomněnkové oči.
"Já? Proč já?"
"Elle, pochopte, že bych to po vás nežádala, ale někdo se o to tělo musí rychle postarat! A já...já s panem Y teď prostě nemůžu mluvit! A jen považte, nenechám teď Chritiana samotného. Pana Y se přece nemusíte bát, on vám věří, Elle, vždyť už jste v jeho věži byla několikrát!"
"S takovými vyjádřeními bych šetřila," usadila ji Arielle suše, ale vzhledem k okolnostem a její zuboženosti se za to vzápětí zastyděla. "Omlouvám se. Půjdu za ním, samozřejmě..." dodala rychle. Zhuboka se nadechla a bez dalšího okolkování odešla. Postupně zrychlovala až se znovu pustila do běhu.

***

Erik vzhlédnul od piana posetého notovými papíry, když mu někdo po naléhavém zaklepání, které znělo spíše jako bušení, překotně vrazil do pracovny. Povytáhnul obočí, když uviděl, že je to Arielle.
"Domníval jsem se, že jste seznámená s mým zákazem neohlášených návštěv?" zabručel zlověstně, okamžitě otrávený, že byl vyrušen ze skládání. Překvapeně vstal, když si uvědomil, že dívka před ním je celá zamazaná od krve. "Jste zraněná?"
"To...," Arielle chvíli očividně bojovala s nevolností, než odpověděla, "to není moje krev. Panebože, to není moje krev! Jsem celá od krve mrtvého člověka! Upadla jsem do...ach!"
Erik na ni prudkým pohybem vylil sklenici vody, čímž v zárodku utnul její hysterický záchvat. "Odpusťte, ale věřím, že na to teď není čas. Laskavě mi vysvětlete co se děje a mějte na paměti, že mám po ruce ještě vázu," opáčil Erik a posadil ji do křesla. Přešel ke stolku vedle ní a posléze jí vtisknul do ruky skleničku bourbonu. Arielle se zlatavé tekutiny napila, ale vzápětí se rozkašlala a znechuceně zkřivila tvář. Přesto se trochu sebrala.
"Pan Christian zastřelil pana Dillona!" vyhrkla vzápětí a roztřásla se jí brada.
Erika její bez servítek podané sdělení natolik zaskočilo, že znovu klesnul na stoličku za pianem. "A vy s tím máte společného..."
"Šla jsem...nebo spíš běžela kolem a...a uklouzla jsem po kaluži...po kaluži jeho krve. Já ležela v kaluži jeho krve!" Arielle se rozeštkala a vybryndala zbytek Erikova bourbonu po svých šatech, křeslu i podlaze.
"Kde je Christian teď?" vyštěknul Erik a prudce vstal.
"Se slečnou Giryovou!" zaúpěla Arielle.
"Meg? Co s tím má Meg společného? Pro všechno na světě mluvte!" rozčilil se Erik a popadnul ji za nadloktí a přinutil ji tak zase vstát.
"Pan Christian ji bránil protože pan Dillon se ji pokusil....chtěl ji....totiž....zneuctít."
Erik ji v hororu pustil a Arielle udiveně sledovala jeho oči, které zničehonic dočista roztály a překypovaly tolika emocemi, že je Arielle ani nestačila všechny rozpoznat. Úlek, znechucení, lítost, strach, starostlivost...
Erik se od ní rychle odvrátil a vyžádal si od ní popis místa kde je tělo. Potom se otočil k odchodu, ale zarazil se a hodil po Arielle svým pláštěm. Arielle ho překvapeně zachytila konečky prstů. "To si přes sebe přehoďte až budete odcházet. Svým zjevem skutečně budíte pozornost...zůstaňte tu jak dlouho bude třeba abyste při cestě do svého bytu nedostala další hysterický záchvat nebo jste neomdlela nebo...co já vím. Neodvažujte se tu na něco sahat, nebo strkat nos kam nemáte. Já to poznám," zavrčel výhružně a s tím se vytratil tak rychle, až Arielle překvapeně zamrkala, když si uvědomila, že je v místnosti náhle sama. Znovu se posadila a objala jeho plášť, protože cítila na hrudi tak zvláštní prázdnotu, kterou neměla jak zaplnit.
Přestože teď měla důležitější věci na přemýšlení, chvíli v sobě dusila pocit ukřivděnosti nad jeho chováním k ní do protikladu s něžným výrazem jeho očí když mu pověděla to o Meg. Pak se jí ale znovu vynořila zaskočená mrtvá tvář bankéřova, pohled jeho vytřeštěných očí a zabořila uslzenou tvář do jeho pláště.
Ucítila zvláštní podmanivou vůni, lehký dotek kvalitní látky jakou její tělo už dlouho nepocítilo a svým způsobem ji to uklidnilo. Na chvíli tak dokonce i usnula.
Když se s trhnutím probudila, zjistila že se ocitla ve tmě. Svíčka na pianu pana Y už zřejmě dohořela. Když si vybavila co všechno se dnes stalo a především když si od tváře musela odlepit pramen vlasů slepených krví, rychle vstala a těkavým pohledem kontrolovala každý roh místnosti a lekala se vlastního stínu. Přetáhla si přes sebe jeho plášť, který jí byl příliš dlouhý a neustále si ho přišlapávala a rychle opustila jeho věžní obydlí.
Venku zjistila, že už pomalu svítá. Zachumlala se do jeho pláště v jehož záhybech se přímo ztrácela a klopýtavě se vydala na cestu k domu, kde měla maličký byt. Klopila oči kdykoliv kolem někoho procházela, přála si aby se mohla v plášti pana Y ztratit a vypařit se z očí podivných existencí, které kolem ní procházeli, protože všichni slušní lidé v tuhle dobu ještě spali. S palčivým bodnutím u srdce ji napadlo, že ani ona už dávno není počestná občanka ani rozmazlená dcerka zámožného a váženého generála.
Ochablými prsty si odemkla dveře svého dvojpokojového bytu a okamžitě za sebou i zamkla. Tolik toužila po samotě a skrýši před lidskými pohledy, ale teď najednou nevěděla co si sama se sebou počít. Posadila se na podlahu do kouta, objala si rukama kolena a prázdným pohledem zírala před sebe. Seděla tak hrozně dlouho, protože když vstala uslyšela, že i ostatní obyvatelé domu už vstávají a pokřikují na sebe.
Zápasila se zapínáním Fantomova pláště tak dlouho, až dostala prudký záchvat vzteku, přetáhla si plášť přes hlavu tak nešetrně, až si vytrhla hrst vlasů a mrštila černou látkou na postel.
Vyčerpaná tím nečekaným výdejem energie se mátonožně odebrala do maličkaté koupelny. O deset minut později už ležela ve vaně a drhnula si celé tělo tak důkladně až byla její kůže celá červená a citlivá na dotek. I přesto toho nechala až ve chvíli kdy plakala bolestí.
Vítala fyzickou bolest, která odváděla pozornost od dotěrných vzpomínek, od pocitu který se jí držel už od chvíle kdy si uvědomila, že leží v něčí krvi...
Rozplakala se ještě usedavěji, ale tentokrát to nebylo kvůli rozedřené kůži. Masochisticky popadla houbu a znovu se začala drhnout, nezastavila se ani ve chvíli, kdy se jí na mokrém těle začaly rozpíjet drobné kapičky vlastní krve.
Když konečně vystoupila z vany, rozechvěle nacpala zakrvácené šaty do krbu, kde na snad šestý pokus rozdělala oheň a sledovala palící se látku. Její pokoj se zaplnil nepříjemným pronikavým zápachem a proto otevřela všechna tři okna, která její pokoj měl. Pak se natáhla na postel a chvíli naslouchala zvukům zvenčí, veselým hlasům lidí, kteří neměli nejmenší ponětí o tom co se včera stalo. Jak jim záviděla! Poslouchala útržky cizích rozhovorů s falešným, ale přece uklidňujícím pocitem, že není na celém světě tak sama. Byla příliš slabá než aby vstala a rozestlala a tak se schoulila do klubíčka pod pláštěm Fantoma - jehož jméno podle všeho začínalo na E a usnula spánkem plným děsivých a morbidních snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 10:19 | Reagovat

Ach bože jak já miluju Erika :D ta jeho první pomoc je naprosto boží, jeho bych právě dnes tady u sebe potřebovala :-) vážně by mi hodně pomohl, protože mám vážně tendenci kvůli té škole vyskočit z okna, ale to sem nepatří :D
Arielle je celá vedle z Erika :D Arick je opět tu a neříkej mi že není protože z pohledu Arielle rozhodně je. :-)
Erik se zase pro změnu choval také podivně, taková starost o Meg, když si vzpomenu že v LND pomalu ani nevěděl jak se jmenuje je to dost zajímavé

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 10:22 | Reagovat

Jo a budu hádat, Ivan na obrázku má představovat Christiána, co? :D jen hádám, protože když si mi Christiána popisovala, kdysi dávno, tak jeho postava, by na něj rozhodně seděla :D

3 Lotte Lotte | Web | 25. ledna 2015 v 14:48 | Reagovat

[1]: Potřebuješ někoho kdo by tě zlil vodou? :D
Hm, není pochyb, že je jím fascinovaná, má tendence romantizovat si ho (jak správně podotkla Ashley), ale přesto ti říkám, že ne. :D
Já bych ti doporučila (i pro budoucí čtení této povídky) si vztahy odvozovat spíš na základě předcházejících kapitol než LND. Yep, je to fanfiction na LND, ale hodně věcí jsem tlustou červenou fixou proškrtala či změnila, takže LND není ideální měřítko, ačkoliv samozřejmě původní nápad i postavy atd atd je z LND. :)

[2]: Ivan má být Christian, Anastazia Arielle a Kňour v pozadí tam jako vůbec není. ;D

4 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 25. ledna 2015 v 16:45 | Reagovat

[3]: Kňour v pozadí je jen kočička co sedí na střeše :D

5 Lotte Lotte | Web | 25. ledna 2015 v 19:31 | Reagovat

Tož tak. :D

6 Adele Adele | Web | 26. ledna 2015 v 19:22 | Reagovat

Máme tu první mrtvolu, a asi ne poslední :)
No, Arielle křehoučká dušička, co všechno hluboce prožívá + její halucinace - tohle se na ní ještě silně podepíše. Snad se nám z toho nepomate na rozumu :(
Erik je prostě... úžasnej! Jako fiktivní postavu ho budu vždycky milovat - s tou vodou jsi mě dostala :D (erik jedná rychle, bez váhání a prakticky :D )
Jsem zvědavá, jestli se mu podaří zahladit všechny stopy, nebo zda kroky nějaké vyšetřovatele povedou do Phantasmy :)

Jako vždy se těším na pokračování :)

7 Lotte Lotte | Web | 26. ledna 2015 v 19:51 | Reagovat

Good point. :D
Musel to být traumatizující zážitek, vskutku. :/
Erik má vodu a nebojí se ji použít, ano. :D :D

Děkujii! :)

8 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 27. ledna 2015 v 1:28 | Reagovat

Temný a děsivý Coney Island plný příšer a přízraků... přesně jak si ho pod vládou fantomovou představuju. Báááájo!

9 Lotte Lotte | Web | 27. ledna 2015 v 6:49 | Reagovat

Ach, merci! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama