You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 49. kapitola

7. března 2015 v 20:03 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Je dlouho známým pravidlem, že nabídka určuje poptávku, a tak zábavy spíše laciného druhu v Phantasmě svým počtem převyšovaly honosné budovy kultury a umění, jako kupříkladu divadlo a výstaviště.
Nechvalnou proslulost si vydobyl bar blízko pláže, kterému se přezdívalo "hala sebevrahů". Během první letní sezony to tu ožívalo zejména v brzkých ranních hodinách. Teď v říjnu, tu mnoho lidí nesedělo.
Byl tu jen pár mlčenlivých mužů s kruhy pod očima sedících v rohu, kteří zlými pohledy sledovali jediného dalšího návštěvníka baru. Slečnu očividně příliš mladou na to, aby tu seděla namol. Jeden z mužů pochybného vzhledu právě vstával s úmyslem jít k ní, ale rychle se opět posadil, když dovnitř vešel správce Phantasmy, Christian Riley.
Ona dívka ho musela znát, protože nemotorně vstala, doklopýtala k němu, ale asi podcenila svoji schopnost udržet v opilosti rovnováhu a sesypala se mu do náručí. Pohledný správce nejprve vypadal pohoršeně, potom ale s jakousi rezignací v očích vyrovnal dívčin účet. Přehodil si její ruku přes rameno a takto s ní odešel ven.
Asi o pět minut později odešli i dva bezejmenní pánové a zmizeli kdesi v temných zákoutích parku. Jistě je lepší už se po nich dále nepídit.

Tou dobou Christian i se svojí společností vklopýtal do správcovského domu. Použil osvědčeného triku studené vody, díky které Arielle navrátil dar souvislé řeči.
"Vážně jste mě velice neblaze překvapila. To se pro dámu nesluší. Nehledě na to...kolik je vám vůbec let?"
"V srpnu mi bylo devatenáct," zamumlala Arielle zhroucená v křesle s kapkami vody stékajícími z vlasů přímo na čalounění.
"Devatenáct!" zhrozil se Christian. "Neměli by vám ještě vůbec nic nalít!" zaprskal.
"Uvědomujete si kde jste mě našel?" rozhihňala se Arielle.
Christian těžce vzdychl, když si uvědomil, že s ní dnes večer nebude rozumná řeč. "No, tak dobrá...pojďte," pokusil se jí pomoct vstát, ale jelikož se to nesetkalo s úspěchem, vzal ji do náruče, nikterak nadšený závanem zvětralého alkoholu, který ho zašimral pod nosem. "Musíte se vyspat. Zítra bude dobře," řekl, ačkoliv si byl vědom faktu, že opak je pravdou. Odnesl ji do pokoje pro hosty, kde ji položil do postele. Bylo by nevhodné poslat teď pro komornou, která by ji odstrojila, protože zaboha nemohl přijít na zdůvodnění její přítomnosti zde a především jejího stavu. Pouze ji přikryl a s rozpačitým výrazem i pocitem opustil místnost.
"To ten dopis!" zaúpěla rozespale Arielle než za sebou zavřel dveře. To podnítilo jeho zvědavost, ale raději ji nechal spát.

Před dvanácti hodinami...

Na desku stolu se zvolna snesl papír popsaný pečlivě vedeným rukopisem s ostrými obloučky. Arielle to písmo poznávala. Rychle chňapla po papíru a s hororem v očích přelétla Williamův dopis adresovaný vedení Phantasmy oznamující, že získal soudní povolení k prohlídce, která proběhne za dva dny. Nasucho polkla a bezradně vzhlédla k Erikovi, který se nad ní tyčil s přísným výrazem a rukama složenýma na hrudi.
Arielle se s přerývavě nadechla. Na hrudi cítila drtivou tíži, která jí svazovala útroby a především bránila dýchat. Než se nadála, najednou stála u dveří a on jí drtil zápěstí.
"Kam si asi tak myslíte, že jdete?"
"To bolí!"
S úšklebkem ji pustil. "Tak namáhavě jsem se vyhnul policii v případě pana Dillona, aby mi do parku vzápětí vrazil sám generál a to kvůli vám! A reakce milostivé slečny? Otočit se na podpatku a beze slova utéct!"
"A co...co jste ode mě čekal? Vy to nechápete já-"
"Ale ano, chápu to docela dobře. Chcete utéct. A já se ptám kam? Myslíte že najdete dalšího dobrodince co vás zachrání uprostřed ničeho a dá vám střechu nad hlavu? Není cesta útěku! Všechny východy parku sleduje tajná policie...pan generál si asi myslel, že na to nepřijdu, pch! On očekává, že se odtud pokusíte utéct, proto mi dal vědět o té prohlídce dva dny předem, hlupačko. A soukromý přístav Phantasmy je ode dneška na týden uzavřený. Co asi tak chcete dělat? Nepokoušejte se mi vysvětlovat jak je situace komplikovaná....on vás pronásleduje, vy utíkáte, princip je to jednoduchý."
Arielle se odvážila setkat s jeho pohledem. Ano, viděl to jednoduše, snad shledával i ji samotnou za jednoduchou. Koho v ní viděl? Nejspíš jen rozmazlenou holčičku, co utíká před tatínkem z rozmaru, z nějakého důvodu tak malicherného, až je to pohrdání hodné. Dech se jí zkracoval až se jí rozčilením roztřásly rty a v obličeji jí křečovitě poškubávalo. Vždycky se jeho očí nevyzpytatelných jako moře před bouří bála, ale teď se do nich vytrvale vpíjela svýma typicky vytřeštěnýma očima a prsty nepřítomně žmoulala záhyby látky na svých šatech. Cítila, jak pod ní podklesávají kolena. Erik silnou odezvu jejího těla, kterou si snad ani neuvědomovala, sledoval s neskrývaným překvapením. Její oči získaly pro ni zcela nezvyklý výraz, blýskala se v nich frustrovaná zlost, která občas ustupovala pod návaly strachu, vlivem kterých se celá rozechvěla. Hněvala se na něj tak jako nikdy předtím. Už mnohokrát ji posměvačně ponižoval a bezcitně vydvihoval všechny její slabosti, ale její oči se na něj i přesto dívaly s mrtvolnou netečností. Teď před pichlavostí jejích zraků ustoupil.
Arielle toho kvapně využila a utekla z jeho pracovny. Bezděčně zahýbal prsty, jako by vyťukával zběsilou klavírní melodii. Okamžik kdy se za ní mohl pustit, nebo pro ni poslat Trio už propásl. Potřásl hlavou a vystoupil na balkon a se svraštělým obočím se zahleděl na horizont.
Arielle běžela parkem, který byl v podzimních měsících spíše poloprázdný, až se ocitla na okraji s pofiderní pověstí.
Už od dětských let se jí vybavoval obraz Williama, jak ve svých slabých dnech zapíjel probémy či stesk po Ashley bourbonem. Seděl v křesle a zrak se mu pomalu s každou další skleničkou zamlžoval, napjatý obličej se uvolnil a přísně vojenské držení těla ochablo a on konečně přestal působit tak strojově. Jeho řeč se stala rozvláčnou, měl potíže vyslovovat zřetelně, slova z jeho hrdla plynula zcela neartikulovaně, věty se stávaly jedním dlouhým a především neidentifikovatelným slovem. Vypadal tak povzneseně a v očích se mu zračila divoká euforie. Byl alkohol tajným lékem na smutek? Lze se k němu uchýlit jako k naději v nejkrajnějších situacích? Co vlastně s člověkem dělá, jaký je to pocit? Dával zapomenout na všechny bolesti?

Následující ráno, poledne i odpoledne, se Arielle s úpěním kroutila v posteli v těch nejnepředstavitelnějších pozicích. V hrdle měla neustále sucho a ačkoliv v románech četla, že příznakem kocoviny je bolest hlavy, ji nesnesitelně bolelo břicho. O tom tedy nikde nečetla. Ať si lehla jakkoliv, nemohla se té bolesti zbavit, ani ji alespoň trochu zmírnit. S rozcuchanými vlasy, které jí neustále překážely a lezly do očí i úst, se převracela tu na jednu, tu na druhou stranu postele a občas tiše zaúpěla nebo zaplakala. Už nikdy! Nikdy nebude pít. Je to odporné, pocit štěstí je pouze dočasný a o to horší je další den. Byla to daň zastiňující chviličku úlevy. Pokusila se vybavit si včerejší večer a proč se nachází ve správcovském domě, v pokoji který velmi dobře poznávala, protože to byl ten samý, kam ji uložili poté, co ji Christian zachránil z pláže. Jenže se nedokázala soustředit na nic jiného, než na křeče v břiše a všechno ostatní v tu chvíli bledlo. Ulevilo se jí až kolem páté hodiny, kdy se jí zmocnil spánek. Po hodině se probudila, ovšem nijak svěží ani vyspaná se necítila. Oči ji pálily a tělo se dožadovalo spánku. Věděla ale, že u Christiana další noc zůstat nemůže...ať se včera stalo cokoliv, byla si jistá, že se má zač stydět přijít mu na oči. S těžkým povzdechem přešla do koupelny, kde se lekla vlastního odrazu. Nejspíš ještě nikdy nevypadala hůř. S učesáním odstávajících vlasů zápolila skoro hodinu. Potom si je spletla do jednoduchého copu a přehodila na záda. Opláchla si studenou vodou obličej, což bylo nepříjemné, ale v rámci možností ji to probudilo. Upravila si zmuchlané oblečení, které bylo cítit kouřem stejně jako její vlasy. Samu sebe znechucovala, styděla se za včerejšek, nenáviděla svoji slabost. Ztratila svoji hrdost, vyválela ji na špinavé podlaze toho zavrženíhodného baru.
S těmito temnými myšlenkami sešla schodiště a na chvíli se zarazila a přemýšlela, kde asi nalezne Christiana. V tom však ze dveří salonku po její pravé ruce zaslechla neklamané zvuky stolování. Christian si pravděpodobně dopřával odpolední čaj. Arielle si protřela napuchlé oči a nesměle zaklepala.
"Dále," vyzval ji Christianův hlas.
Arielle vstoupila dovnitř a skutečně ho nalezla s šálkem čaje v ruce uprostřed útulné místnosti obložené dubovým dřevem. Už začínalo být chladno a tak si nechal zatopit v krbu a teplé světlo ohně lichotilo jeho tváři natolik, až se v tu chvíli zdál být nelidsky krásný. To Arielle srazilo sebevědomí do záporných hodnot.
"Elle," konstatoval Christian. Arielle pozorně sledovala jeho obličej i tóninu hlasu. Nezdál se být rozzlobený, ale přesto byl chladný, "už jsem si začínal dělat starosti. Jsem rád, že jste vstala. Je mi líto, že jsem k vám během dne nemohl nikoho poslat, ale vzkázal jsem veškerému služebnictvu aby dnes nechodilo protože....nu, z očividných důvodů," řekl trochu přísně, ale pak jeho oči zněžněly, když zaregistroval její zubožený stav. "Posaďte se přece a dejte si se mnou trochu čaje. Jídlo bych vám ještě nedoporučoval...snad zkuste pár suchých sušenek."
Arielle si poslušně sedla a s díky se obsloužila. Odvážila se sníst jen polovinu slané sušenky, ale neslazený čaj jí přišel nadmíru vhod. Chrisian znovu promluvil teprve až odložila druhý šálek čaje.
"Jak se cítíte?"
"Lépe, děkuji. Asi vám za mnoho vděčím, jsem vaším velkým dlužníkem."
Christian ji zarazil mávnutím ruky. "Takže si nic nepamatujete?"
"Prakticky ne," zamumlala Arielle zahanbeně s očima upřenýma do mírně prošlapaného koberce.
Christian vzdychnul. Znělo to podrážděně a lítostivě zároveň. "Vy pošetilá. Co vás to jen popadlo? To Phantasma má na vás tak zničující vliv? Lituji. Doufal jsem, že dobrá výchova, které se vám bezesporu dostalo, vám pomůže překonat pokušení tohoto místa. Nerad bych se stal svědkem vašeho úpadku, skutečně nerad."
"Tak to není," vyjekla Arielle zoufale. Nechtěla aby si o ní tohle myslel. Měla ho svým způsobem ráda a záleželo jí na tom, jak o ní smýšlí. "Cožpak jste ještě neslyšel o tom, co se stalo?"
"Co máte na mysli?"
"Tu soudní prohlídku? To že generál Fitzgerald sem za dva dny...ach ne, zítra! Zítra nakráčí a nenechá tu kámen na kameni? Najde mě, určitě mě najde, to je můj konec, Christiane! Byla jsem tak zoufalá!" Arielle nedokázala svůj největší strach vyslovit nahlas bez toho, aby se nerozplakala. Nešťastně zabořila tvář do dlaní.
"Co prosím? Matko Boží! Jak je možné, že o tom nic nevím? Jak mi to pan Y mohl neříct?!" rozčilil se Christian, ale když uviděl Arielle, hned se uklidnil a poklekl vedle jejího křesla. Konejšivě jí stiknul rameno.
"To vám řekl on?" zeptal se měkce.
"Ano," škytla Arielle, zatímco se beznadějně pokoušela dostat svůj pláč pod kontrolu.
Christian z ní už nic nepáčil. "To nevadí, jen se vyplačte, všechno se vyřeší" řekl už zase vlídně a přátelským gestem odhrnul pramínek vlasů, který se jí slzami přilepil k obličeji.
"Dojemná scéna hodná dramatizace!" zadeklamoval ode dveří hlas ostřejší, než nabroušená hrana diamantu. Arielle se nemusela ohlížet ke dveřím, hned věděla, že je to on. Christian k návštěvníkovi ale hlavu otočil a vzápětí se vymrštil od Ariellina křesla.
"Pane!" zvolal přeskakujícím hlasem.
"No, jen nebuďte tak vyvedený z míry. Kdybyste na dnešek nedal volno všemu personálu, mohl by mě někdo uvést. Za těchto okolností jsem si ovšem musel poradit sám," dodal a ústa mu zvlnil potměšilý úsměv.
Christian si odkašlal. "Čím vám mohu posloužit, pane?"
"Ničím," odbyl ho Erik. "Přišel jsem za milou slečnou....Elle. Prakticky se ztratila z povrchu zemského od chvíle, kdy jsem s ní měl včera jednání."
Arielle se obrátil žaludek, když si vzpomněla kde včera byla a v jakém stavu ji asi Christian našel. Ta sušenka nakonec vůbec nebyla dobrý nápad. Přitiskla si ruce na ústa a úprkem vyběhla z místnosti. Oba pánové ji sledovali zaraženými pohledy.
"Aach," protáhnul Erik, když s Christianem osaměli, "závan kouře z jejího oblečení, narudlé nevyspané oči a žaludek jako na vodě...nejspíš už není hádankou, kde včera byla. Jen bych to vskutku....nečekal."
Christian to už nevydržel. "Ať už jste jí včera tu novinku o generálovi Fitzgeraldovi oznámil jakkoliv, rozrušilo ji to natolik že..."
"...se šla opít," dokončil Erik.
"Každý se občas pokusí utopit bolest ve skleničce, pointa je uvědomit si, že je to chyba. A Elle to teď už ví," odsekl Christian.
Erik k němu se zájmem vzhlédl. Nepochybně mluvil z vlastní zkušenosti. Z nedávné vlastní zkušenosti. Pořád se ještě tajně užírá kvůli Dillonovi? Přejel očima jeho pobledlý obličej. Ano, nepochybně ano. To on když zabil Buqueta...zavrtěl hlavou a přešel k oknu, aby utekl myšlenkám.
"Chci si s vámi promluvit," pronesl, když se vrátila zelená Arielle.
Christian pochopil nevyřčenou narážku a s lehce podrážděným výrazem opustil místnost.
"Arielle," oslovil ji Erik a ona neochotně pohlédla do jeho tváře, "dám vám šanci, jednu další novou šanci. Nevím jak dlouho mi tahle podivná trpělivost ještě vydrží, ale budiž. Můžete mi to ještě vysvětlit. Bez zamlčování mi upřímně vyložit o co tady jde. Proč jste utekla od generála, proč vás hledá s takovou zuřivou výdrží, co tu vlastně děláte, proč tu zůstáváte? Tak či tak tu máme dvě možnosti: zklamu se ve vás a všechen ten čas, kdy jsem nad vámi držel ochranná křídla si zúročím...a nebude to pěkné," Arielle se otřásla a znovu se zahleděla do země, "nebo," pokračoval Erik, "se ukáže, že jsem vám křivdil. Kdoví? Už mám těch našich malých her právě tak akorát dost. Dohodneme se?" otázal se, ačkoliv to byla spíše řečnická otázka. Arielle věděla, že nemá na vybranou.
A tak znovu sklesla do křesla, složila si ruce v klíně a spustila, zatímco očima hypnotizovala vlastní prsty svírající bílý ubrousek. Řekla mu všechno. Všechno až na to, že se jí doteď občas zjevuje jízlivá mrtvá matka. Rovněž ho nezatěžovala tak zbytečným detailem, jakým bylo jméno jejího bývalého učitele, ani že pocházel z Francie.
Erik jí pozorně naslouchal a strnulá maska opovržení pomalu mizela z jeho tváře. Dlouho nic neříkal.
"Podívejte se mi do očí," řekl náhle a Arielle tak s nervozitou učinila.
"Myslím," řekl zamyšleným tónem, ve kterém se skrýval i jemný závan lítosti, "že už chápu ten váš prázdný pohled, který tolik lidí děsí. Máte oči člověka, kterému bylo odepřeno mít vlastní osobnost...ať už byla vaše matka jakkoliv ohromující žena, určitě to nebylo dost, abyste kvůli ní musela potlačit samu sebe. Tak už to nedělejte."
Arielle byla jeho slovy tak ohromená, že na něj zůstala zírat s pootevřenými ústy.
"Tak pojďte," pravil Erik a popadl ji za nadloktí, "Fitzgerald tu bude už zítra, ale myslím, že mám plán."
Arielle za ním cupitala, protože ji stále držel. Byl vedle ní příliš vysoký, dělal dlouhé kroky a ona za ním vlála jako hadrová panenka, nehledě na to, že musela dávat pozor, aby mu nepřišlápla plášť. "Vy mi pomůžete?" zajíkla se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 8. března 2015 v 11:45 | Reagovat

Arielle na mol no tak ted už si Christiana nezíská, žeto Meg má nyní větší šanci pls ať je s ním Meg :D Megstian je moje oblíbená dvojice :)
Panejo bude sranda William míří do parku jsem zvědavá zda se tam Will objeví sám nebo vezme sebou Nicka aby mu pomohl to by blyo super, tak by se nick setkal s Arielle a pomohl jí se ukrýt a pak by za ní utekl poté, co by se zbavil své šílené manželky a pak by spolu žili šťastně až na věky :D Arick forever :D - nebo Arick 2 kdy ji ochrání sám Erik a zamilue se do ní na co Christine :D když má Arielle :D

typická věta všech po alkoholově strávené noci :D "Už nikdy nebudu pít!" :D s hadrem na hlavě nebo kbelíkem u postele :D neasi

Heh že bych se dočkala žárlivého Erika ta myšlenka se my šíleně líbí :D
HA Erik hrdina dne, je to vážně sranda jsem napjatá jako kšandy :-) co se bude dít dál?

2 Lotte Lotte | Web | 8. března 2015 v 12:04 | Reagovat

Arielle v Christianových očích možná lehce klesla, ale zase bych vyzdvihla jak ji následně před Erikem, který se jí posmíval, bránil. :)
Megstian je úplně nejoblíbenější, nebo ještě vítězí Arick? :D
Jej, konspirační teorie! :D :)

Klasika, to jsem si nemohla odpustit. :D

Erika žárlícího na koho? Jakože na Nicka, za předpokladu, že by Nick přijel s Williamem? :)
Díky za milý komentář. :)

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 8. března 2015 v 15:29 | Reagovat

[2]: ne žárlivý myslela jsem že žárlí na Christiana, který se stará o Arielle :-)

4 Lotte Lotte | Web | 8. března 2015 v 15:35 | Reagovat

Ach tak! :) Tak to jo. :)

5 Kristalia Kristalia | 9. března 2015 v 14:58 | Reagovat

Další úžasná kapitola. Vlastně jak jinak to ty dokážeš napsat? :-D

6 Lotte Lotte | Web | 9. března 2015 v 19:46 | Reagovat

Děkuju, to je od tebe strašně hezké. :3 :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama