You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 51. kapitola

28. března 2015 v 18:22 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Park pomalu procital ze zimního spánku, během kterého byl z větší části zcela uzavřený veřejnosti. Na náměstí, kam vjížděl kočár obtěžkaný zavazadly a krabicemi, nesměle dopadaly první hřejivé paprsky jarního slunce. Příjezd Meg Giryové byl první zajímavou události po dlouhých měsících nudy, takže se našlo pár zvědavců, kteří se na její příjezd přišli podívat a Meg to svým způsobem lichotilo. Neviděla mezi nimi svou matku, což v ní vyvolávalo lítost ale i úlevu.
Na radu Erika (po které následovaly jeho nesčetné a hodiny trvající rozepře s matkou), strávila celou zimní sezonu v New Yorku a co je hlavní - bez matky. Její doprovod se sestával z jedné důvěryhodné vdovy, která jí dělala garde a slečny Fleck, která se ovšem touto zimní dovolenou nezdála příliš nadšená.
Meg chodila na plesy, čajové dýchanky, větší či menší posezení, důležití lidé si ji zvali na večeře, aby ozdobila svojí krásou jejich tabuli...společensky rozhodně dospěla a její způsoby získaly na uhlazenosti.
Jako herečka v zábavním parku si sice musela vytrpět, když nad ní nejvyšší členové společnosti ohrnovali nos, ale s takovými lidmi se zase tak často nestýkala.
Mezi mladými důstojníky sklízela veliký obdiv, děvčata jejího věku jí buď záviděly, nebo se s ní horlivě toužily přátelit, či dokonce obojí zároveň. Její hvězda už během první sezony Phantasmy stoupala výš, než si kdy dovedla představit a ona se nechala unášet na pomíjivé vlně slávy a potlesku. A o ničem z toho by neměla ani ponětí, nebýt zářivého pobytu v New Yorku.
Vrátila se jiná - změnu na sobě cítila i ona sama. Nešlo jen o zevnějšek - sice byla pravda, že si začala jinak česat vlasy, používat dražší líčidla a oblékat se sofistikovaněji a s definitivní rázností odložila mašle do vlasů. Jenže proměna, která se odehrála v jejím nitru byla mnohem převratnější než ta, kterou mohli sledovat pozorovatelé jejího příjezdu.
Získala jiskru v oku, díky které její modré oči pozbyly sladké naivity, ale získaly smyslné zralosti. Její úsměv nebyl roztomilý a plachý - rty se jí při vystupování z kočáru zvlnily v sebevědomém úsměvu krásné ženy, která už se přenesla přes nejistotu dospívání a je si vědoma svých předností i slabostí, která se naučila zakrývat.

Lehce pobaveně pokývla špitajícím si lidem a vzápětí zmizela uvnitř svého domu. Poté, co nosiči vyložili její zavazadla a kočár zmizel, rozptýlila se i skupinka okukovatelů a náměstí opět osiřelo.
Erik se zprvu řečem o tom, jak Meg Giryová "rozkvetla z poupěte v překrásný květ" shovívavě usmíval, ale když se s ní o pár dní později setkal, musel uznat svůj omyl. Narazili na sebe v příjemný slunečný den a nad hlavami jim štěbetali ptáci, kteří se slétali k drobečekům, které jim opodál rozhazovala copatá holčička se svojí matkou.
Erik se tímto idylickým počasím nechal zlákat a doprovázel Meg při její procházce.
"Byl jste ke mně tak laskavý, když jste zařídil, abych mohla předchozí tři měsíce strávit v New Yorku. Obávám se ovšem, že jste si toho od mé matky musel mnoho vytrpět," zalitovala Meg.
"To není nic, co by stálo za řeč," odvětil Erik. "Pobyt ve městě vám velice prospěl, Meg, z děvčátka se tam stala půvabná mladá dáma, na které všichni v parku mohou oči nechat," konstatoval Erik s komplimentem.
Meg se zarděla a sklonila hlavu. Slýchávala podobné řeči, ale od něj poprvé zněly opravdově. Nevšimla si, že v jeho hlase je i stín lítosti. Po očku ji sledoval a přemítal, jestli tam někde uvnitř pořád je ta stará Meg. Chápal, že lidé jejího věku se hledají a mění, jenže on se změnám přizpůsoboval nerad a měl ji rád takovou, jaká byla, když spolu tehdy seděli v tom lese.
Ze zatáčky přímo naproti Meg a Erikovi, se vynořila drobná postava v zeleném kabátku, ze které nebylo vidět nic, kromě špičky klobouku s květinami, natolik byla obtěžkána krabicemi, které nesla. Přesto kráčela velmi svižně, nacvičeným krokem člověka, který je na ošemetné přepravování podobných nákladů již zvyklý. Erik hned poznal, že je to Arielle, Meg ovšem nikoli.
"Kdo je to?" otázala se zvědavě.
"Slečna Elle," zamumlal Erik a zahýbal prsty levé ruky jako by zkoušel, jestli mu neztuhly.
"Vskutku?" podivila se Meg, ale to už k nim Arielle došla.
Neměla moc velký rozhled, takže by je nejspíš minula bez povšimnutí, ale Meg ji zastavila.
"Nechcete s tím pomoci, Elle?" zeptala se zdvořile.
"Ach!" vydechla Arielle překvapeně a zastavila se. Zašilhala po Meg přes okraj krabic a zlehka se usmála.
"Slečno Giryová! Slyšela jsem, že jste zpět, ale ještě jsem vás nezahlédla. Ne, nepotřebuji pomoc, děkuji pěkně. Jsem už zvyklá nosit i víc věcí najednou," pousmála se.
"Copak to? Kam to vlastně nesete?" vyzvídala Meg.
"Do divadla, máme tam teď plné ruce práce. Nechci být nezdvořilá, ale bohužel se s vámi nemohu déle zdržet. Hezký den vám přeji," rozloučila se Arielle a odchvátala tak rychle jak jí to jen její náklad dovoloval.
Meg ji s hlavou nakloněnou na stranu sledovala. "Elle pracuje v divadle?"
Erik se zhluboka nadechl. Těžko říci, jestli se Arielle vyhýbala jemu, či on jí, ale od Fitzgeraldovy prohlídky Phantasmy a zejména od událostí jí následující, se s ní neviděl. Cítil z její i své strany nepříjemnou hradbu rozpaků, takže na ni během jejich letmého setkání vůbec nepromluvil.
"Ano, divadelní svět se jí velice zalíbil. Začala se kolem té budovy potloukat tak často, až se stala její součástí, slyšel jsem, že to nějak přirozeně vyplynulo z věci. Je tam jako takové děvče na všechno - jak jste asi sama viděla - ale podle všeho je nadmíru spokojená."
Meg pokrčila rameny. "Nezáleží na tom, jakou práci dělá. Nevěřím, že existuje něco takové jako podřadné povolání - pakliže k němu tak člověk sám nepřistupuje. Nebohá Elle mi vždy přišla jako prázdná nádoba na život, ve které chybí jakákoliv vitálnost. Jestli konečně našla něco, v čem najde vyžití, snad i nějaký smysl a potěchu, jsem za ni šťastná," zamyslela se Meg.
Erik se pousmál, zdálo se v tom něco uznalého. "Milá Meg, skládám poklonu vašim úsudkům. Vyslovila jste velikou pravdu. Samozřejmě jsem nechtěl nijak naznačit, že práce Elle v zákulisí je méněcenná činnost. A skutečně jí prospívá"
Meg se zvonivě zasmála a Erik vzápětí pochopil proč. "Možná jsem ani nemusela odjíždět do New Yorku. Třebas by jen stačilo, abych si našla podobného koníčka. Jistě by to bylo levnější."
Erik povytáhl jeden koutek. "Inu, vy a slečna Elle jste odlišné."
"Jistě. Jak se to říká? Lidé jsou stejně unikátní jako sněhové vločky," přitakala Meg s mírným úsměvem.
Přešli nábřeží a Erik se s lehkou úklonou hlavy rozloučil a Meg opustil. Bylo mu s ní příjemně, ale zároveň byl z té oslňující nové dámy trochu nesvůj. Říkal si, že se mu to všechno jen zdá, že je její tvář po dlouhých třech měsících pouze neokoukaná a po pár dnech nad svým chováním jen zakroutí hlavou, přesto se od ní raději vzdálil, aby to všechno vstřebal.
Meg sledovala jeho mizející záda a cítila se ještě zmateněji než on. Sotva si na něj během svého pobytu v New Yorku vzpomněla. Zpočátku občas, po dvou týdnech už téměr vůbec. Myslela si, že teď už vedle něj bude jistější, rozvážnější. Možná byla, ale všechno to byla jen maska. Ve chvíli, kdy ho zase spatřila, se jí krátce dařilo vzdorovat, ale po pár okamžicích se všechno vrátilo. Palčivý pocit prostupující z hrdla až k hrudi, ta hloupá okouzlenost vším do udělal, řekl, nanicovaté nutkání zkoumat jeho obličej aby jí neunikl jediný jeho úsměv, letmý pohled či jeho zvyk neustále pohybovat prsty do rytmu neslyšné melodie.
Možná si předtím dokázala lhát, skrývat se za strach, ale teď jí nezbývalo, než si vyložit karty na stůl. Něco k němu cítila, toužila po něm a zároveň se úzkostlivě vyvarovala něco naznačit, byť bezděčná řeč jejího těla občas mluvila sama za sebe. Rozhodně neměla v úmyslu stát se druhou slečnou Fleck. Jí sice byla odměnou jeho blízká přítomnost, ale duchem jí nepatřil. Asi ji měl rád, ale bral její náklonnost za samozřejmost a podle toho s ní občas i jednal. Stála taková cena za to? Meg si v New Yorku uvědomila nenahraditelnou cenu vlastní důstojnosti, díky které se nenechala zlákat dvořením žádného z jejích nápadníků, protože věděla, kam by takový flirt vedl. Nevyhnutelně začala pohrdat obstarožními muži se nenasytným pohledem, takovými, kteří jí připomínali Dillona. "Nikdy víc," opakovala si.
"Říkala jste něco?" ozvalo se vedle ní.
Meg si ani neuvědomila, že promluvila nahlas. Pohlédla na člověka, jehož příchod vůbec nepostřehla.
"Christiane! Já si vás vůbec nevšimla!" vyjekla a s upřímnou radostí si s ním podala ruce.
"Zdálo se, že nad něčím přemýšlíte," řekl s úsměvem, zatímco v jeho očích se odráželo zbožňování.
"Nad ničím důležitým," zalhala Meg s mávnutím ruky. Znovu se na něj podívala s něžným, ale pouze přátelským výrazem. Nebyly to jen její city, které si konečně pravdivě vyjevila, i ty jeho se najednou začaly vyjasňovat. Cítila se jeho přízní potěšena, ale zároveň ho i litovala, protože zažívala to samé co on. Jak nesmyslně komplikovaný je život!

***

V divadle běžela nová produkce hry, která už nebyla z Erikova pera. Jejím autorem byl nadějný francouzský spisovatel, který na jeviště uvedl velmi ponuré dílo, které Erik sice četl, ale zatím neviděl jako celek.
Věděl, že když si pospíší, stihne matiné a rovněž si byl vědom faktu, že nejlepší lóže je pro něj vždycky držená prázdná. Snažil se nemyslet na to, že si sem tento pořádek dovezl z Opery Garnier.
Vklouzl na své místo v hučícím divadle pár minut před začátkem prvního jednání a přejel očima členy publika. Dveře jeho lóže se tiše otevřely a dovnitř vešla Arielle. Bylo zvykem, že mu sem během jeho návštěv někdo přinášel program, což bylo také účelem jejího příchodu.
"Prosím, pane," špitla a měla se k odchodu.
"Máte teď hodně napilno?" vrátil si ji Erik otázkou.
"Ne...ne, ani ne. Bude mě potřeba až po děkovačce - budeme chystat na večerní přestavení," odvětila Arielle a samým nadšením jí přeskakoval hlas. Erikovi to přišlo milé a tak jí nabídl, že může představení shlédnout z jeho lóže, odkud bude mít lepší rozhled než ze zákulisí. Ostatně sám si perfektní umístění svých míst navrhoval.
Arielle si vždycky přála aspoň jednou sedět v této lóži, ale přesto se nejprve zdráhala, než přijala. Zpočátku jí totiž napětí vyvolané jeho přítomností překáželo, jenže nakonec se natolik ponořila do děje, že ho docela přestala vnímat. Když hra skončila, doprovázela ho ven z divadla.
"Upřímně jsem nečekal, že se vám toto dílo bude tolik líbit, ale vaše reakce byla srdečná," začal Erik.
"A co vás vedlo k domněnce, že hru neocením?" zajímala se Arielle tiše.
"Je to velmi náročné téma. Nemoc, pomalé umírání, smrt - to jsou pro devatenáctileté dívky obvykle motivy ještě příliš vzdálené, či děsivé," rozvedl Erik svoji myšlenku.
"Takhle o tom nepřemýšlím," pokrčila rameny Arielle a víc k tomu neřekla.
"Mohu mít ještě jednu otázku?" napadlo Erika, který doufal, že tentokrát dostane více vyhovující odpověď.
"Ovšem," přikývla Arielle.
"Co přesně vás tak strhlo na tomto divadle?"
Arielle po něm blýskla překvapeným pohledem. Četl jí v očích, že se domnívala, že odpověď by měl znát sám. "Asi...asi ta atmosféra. Všechno je tu možné, limity lidské představivosti neexistují a jen tady se mohou odehrávat ty nejneuvěřitelnější, nejkrásnější, ale i nejstrašlivější věci. A všechno je to iluze, vím, já vím. Ale to je součástí toho půvabu. Když myslíte, že už toho máte dost, tak se vrátíte do obyčejného světa - ale netrvá dlouho a znovu se sem vracíte, lačnící po všem co toto místo nabízí, nechápajíc, jak jste kdy mohl odejít," rozvyprávěla se Arielle a zahleděla se mu kamsi za rameno.
Erik jí pozorně naslouchal a skutečně jí chápal, možná víc, než sama tušila. Překvapovala ho svojí odpovědí, ale zároveň si uvědomil, že konečně našla místo, kam může utíkat před realitou, díky čemuž se přestala uzavírat jen sama do sebe.
"A především," nadechla se Arielle k pokračování, "tu žiju svůj a výhradně svůj život," zopakovala jeho slova z jejich posledního rozhovoru.
Erik si s ní vyměnil dlouhý pohled. Zamrzelo ho, že svojí další větou možná tohle její nové životní přesvědčení naruší, ale bylo proti jeho přesvědčení něco zatajovat s rádoby ušlechtilým ideálem toho, že ji tak chrání.
"Mám nějaké zprávy o generálovi," broukl. "Vycestoval do Rakouska-Uherska."
Arielle mu klidně pohlédla do očí. "Do Vídně?"
"Ano," přikývl.
"Nebohá slečna Robertsová, nyní už paní Meierová. Opravdu lituji, že mu bude muset zase čelit," vzdychla Arielle, ale jinak se zdála stejně vyrovnaná jako předtím. Erik věděl, že svoji rozvahu z velké části předstírá, přesto tím na něj udělala dojem.
"Kdo je paní Meierová?" zeptal se.
"Má bývalá učitelka. Měla jsem ji ráda," poznamenala Arielle nepřítomně.
Erik jí na rozloučenou mlčky podal ruku a Arielle ji rozechvěle stiskla. Rozešli se každý opačným směrem s příjemnou úlevou - v nepatrných úsměvech, které si před odchodem vyměnili, padly všechny trapné rozpaky. Tím zábleskem úsměvu si řekli vše. Co se stalo, stalo se, už před sebou nemusí hrát žádné dětinské hry na schovávanou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 31. března 2015 v 17:03 | Reagovat

A je to tady - binec v mezilidských vztazích. Kdyby nebyli pitomí, všichni by si sedli do kroužku a popovídali by si o tom, kdo koho nešťastně miluje. Ale pak by neměli romanopisci o čem psát. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama