You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 54. kapitola

9. května 2015 v 20:47 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Pár dnů po derniéře Vzpomínky, těsně poté, co se v přístavu rozloučil s Alexejem, si Erik zašel do liduprázdného divadla. Věděl že kulisy hry se mají začít odklízet už dnes a najednou pocítil, že si chce divadlo naposledy projít, vidět všechny kostýmy a ujistit se, že to celé nebyl jen sen. Nikdy ohledně žádného svého díla nepociťoval tak těžkou melancholii a v duchu za to sám sebe káral, ale nebylo to nic platné. Když procházel zákulisím, napadla ho zajímavá teskná, avšak velmi křehká klavírní melodie a začal v duchu živě uvažovat jak na ni návazat a složit z ní celou skladbu. Litoval, že u sebe neměl papír, kam by svůj momentální nápad mohl zaznamenat, ale v těchto ohledech stejně vždycky nejlépe spoléhal na cit spíš než na paměť. Jestli je ta melodie dost dobrá, tak mu v hlavě zůstane a co víc - nebude se jí moct zbavit, bude se mu dnem i nocí vracet, dokud ji nesloží a nevypiluje k dokonalosti.
K jeho překvapení vzápětí zaznamenal tichý hluk naznačující, že v divadle nakonec přece jen nebude sám. Jistě to nemohli být dělníci, věděl moc dobře, že jim nařídil, aby přišli až na čtvrtou. Zaposlouchal se a zjistil, že to vychází z jeviště. Když tam však došel, zjistil, že ho jeho instinkty zklamaly, protože tam nikdo nebyl. Zkřivil obočí a rozhlédl se.
"Ehm, dobré dopoledne, pane."
Erik zvedl hlavu a proti své vůli nedokázal udržet na uzdě výraz údivu. "Arielle, co to tam vyvádíte?"

Arielle balancující na visuté rampě nad jevištěm, která ve Vzpomínce znázorňovala mořský útes pokrčila rameny. "A co tu děláte vy? Vůbec nikdo tu teď není, překvapil jste mě."
Erik po ní blýskl očima. "Jakožto majitel tohoto divadla bych si dovolil usoudit, že moje otázka - mimochodem položená jako první - má přednost."
Arielle přešlápla. "Obávám se, pane, že jste mě zastihl v ponižující chvíli, kdy bloudím po divadle a sním s otevřenýma očima mezi kulisami Vzpomínky."
"Do jakého charakteru jste se tak vžila, smím-li se ptát?"
Arielle rozpřáhla ruce. "Není to zjevné?"
Erik přimhouřil oči. "Marianne?"
"Proč jste překvapený?"
Erik pokrčil rameny. "Je to jen vedlejší postava. A rozhodně má daleko od dobré hrdinky. A to nemluvím o tom, že se nakonec zabije...tím že skočí z tohoto útesu."
Arielle přikyvovala. "No právě, no právě! Nedělá to z ní nakonec mnohem zajímavější postavu, než jakou kdy hlavní takzvaná hrdinka může být? Nehledě na to, že se obávám, že jste Marianne vystihl příliš stručně a příliš černobíle. Složitost jejího charakteru si zaslouží víc než tohle!"
"No prosím, vidím, že jsem se dostal do sporu se vskutku zapálenou kritičkou. Ale o jaké složitosti charakteru se tu bavíme? Marianne nemá ve hře zase tolik prostoru aby...."
"Ale o to jde," skočila mu Arielle trochu netrpělivě do řeči, "nefascinují vás vedlejší postavy právě tím, že si pro ně můžete vymyslet vlastní příběh, že je tam tolik prostoru pro fantazii, že jejich jednání, zdánlivě nepochopitelné, může mít hlubší příčiny?"
Erik ji poslouchal s rostoucím zájmem, nakonec ale povytáhl obočí a odvrátil od ní pohled. "Strašlivě mě tam nahoře znervózňujete. Víte, že herečky na té rampě vždycky mívaly jištění? To jak tam balancujete - ani se na to nemůžu dívat. Kam se poděl váš pud sebezáchovy?"
Arielle se trochu zarazila. "Ale vždyť herečky to jištění nosí jen kvůli té chvíli, kdy odtud skočí dolů, nebo...?"
Erik se na ni znovu, tentokrát přísně, podíval. "Já vzhled i choreografii celé téhle scény sám navrhoval. Věřte nebo ne, ale to jištění má své dobré důvody. Nehledě na to - jak jste se tam nahoru vůbec dostala? To mi opravdu nejde na rozum."
Arielle se k jeho vzteku i pobavení uculila. "Asi jsem vynalézavější, než si myslíte."
"Vážně?" protáhnul Erik. "Tak mi tedy povězte, jak se teď chcete dostat dolů? Protože pokud dobře vím, tak dvířka, která vedou k žebříku dolů do zákulisí se dají otevírat jen jedním směrem. Při navrhování jsem chtěl zabránit tomu, aby herečka na ta dvířka šlápla a zřítila se dolů do zákulisí. Tudíž - cesta dolů je jen jedna - skokem. A já si říkám - a spíš byste si to asi měla říkat vy - co teď?"
Arielle vytřeštila oči. "To s těmi dvířky je pravda? Já je odsud neotevřu?"
Erik zavrtěl hlavou. "Tak co tedy uděláte?" zopakoval.
Arielle si skousla ret a nic neřekla.
Erik poodešel přímo pod ni. "Tak si myslím, že asi budete muset vážně skočit."
"Co prosím?" zhrozila se Arielle.
"A doufat, že vás chytím," dořekl Erik, jako by ho vůbec nepřerušila.
"A vy mě....?"
"To si ověříte jen jedním způsobem," odvětil Erik s úsměvem.
"Vidím, že se dobře bavíte."
"Byl jsem to já, nebo vy, kdo se dostal do tak nezáviděnihodné situace v rámci hluboké studie charakteru?"
Arielle se na něj zamračila.
Erik ztěžka vzdychl. "No dobrá - svatosvatě přísahám, že vás chytím, stačí vám to? Věříte mi?" zeptal se a z té otázky čišela tak podivná naléhavá výzva, že Arielle přikývla - i přes to, že nevěřila.
"No tak prosím," pobídl ji Erik.
"To...to už teď?"
"Jestli chcete, tak se sem mohu vrátit za hodinu nebo dvě. Asi je to tam nahoře vážně fascinující," ujistil ji Erik.
Arielle pevně semkla rty a snažila se necítit uraženě. Nakonec si za to opravdu mohla sama.
"Tak jak jste se rozhodla?"
"No dobrá...tak já tedy...skočím," prohlásila nešťastně.
"V teorii vám ten skok jde výborně, teď to zkuste v praxi," pobídl ji Erik a zjistil, že se musí přemáhat, aby se nezačal smát i když věděl, že by se měl spíš zlobit, nebo poslat pro někoho jiného, kdo by to vyřešil za něj. A přesto - tady stál.
Viděl jak Arielle útrpně zavírá oči, překračuje okraj rampy, viděl její střevíce jak se propadají do prázdna a pak už neviděl ani nepostřehl nic, její pád byl příliš rychlý a on zjistil, že se možná předcenil, protože ji zachytil jen tak tak.
Pomalu otevřela oči a zadívala se na něj. Vyčetl v nich strach a tehdy poznal, že mu nevěřila, že si nemyslela, že ji chytí. Odvrátil se od ní a pustil ji na zem. "Tak a teď jste si vyzkoušela jaké to je být Marianne se vším všudy. Nebyla jste ochuzená ani o sebevražedné vržení se ze skály. Zcela autentický zážitek, gratuluji."
"Ne tak docela," hlesla Arielle, když se trochu vzpamatovala, "Marianne nikdo nezachránil. Děkuji vám."
"Netřeba," zamumlal Erik.
"A teď už mi odpovíte na moji otázku?" odvážila se Arielle.
Erik se po ní roztěkaně ohlédl. "Otázku? Jakou otázku?"
"Co jste tu dělal vy?"
"Přišel jsem sem přemýšlet," odvětil stručně.
"Jistě o samých sofistikovaných věcech?"
Erik povytáhl obočí. "Jakže? Co tím máte na mysli?"
"Jistě jste rozvažoval nějakou potencionální novou hru, kterou byste tu po autorském úspěchu pana Grebenščikova mohl uvést. Nebo...nebo snad o vaší hudbě."
Erik se zlehka pousmál. Sice měla pravdu, ale získal z jejího přesvědčení o tom, že dnem i nocí jen skládá či píše hry pocit, že o něm uvažuje možná trochu přemrštěně. "Vlastně ne. Přemýšlel jsem, jaké bude zítra počasí a co si dnes dám k večeři," odvětil a zcela vážně na ni přitom pohlédl.
Arielle párkát zamrkala a očividně nevěděla, co na to říct.
"Zklamal jsem vás?" zeptal se Erik a tentokrát se už neovládl a do hlasu se mu vkradlo jisté pobavení.
"Ale ne. Co si dnes dáte k večeři?"
Erik musel ocenit, jak rychle přešla do protiútoku. "Usoudil jsem, že si nakonec nedám žádnou.Obávám se, že my umělci moc pravidelně nejíme, pokud jsme zrovna zabrání do naší tvorby."
"Takže teď přece jen něco tvoříte!" chytila se Arielle jeho slov.
Erik se na okamžik zarazil, ale nakonec kapituloval. "Nu, ale ano. Dostal jsem zajímavý nápad na skladbu."
V tu chvíli vyšli ven a oba se zarazili ve dveřích. Počasí se za tu dobu, co byli uvnitř zásadně změnilo. Obloha se zatáhla, nebe bylo ocelově šedé, ale co bylo nejpodivnější, byla těžká mlha, která se snesla na celý park a omezila viditelnost jen na pár metrů. Aby toho nebylo dost, udělalo se dusno a jediná památka na hezký sluneční den bylo nepříjemné vedro.
"Co se to stalo s počasím? Myslím, pane, že jste nad ním dumal až příliš usilovně a zakřikl ho," zažertovala Arielle.
"Rozhodně je to překvapivé, něco takového jsem tu snad ještě nezažil. Nicméně věřím, že i přesto přijmete mé pozvání na kratší procházku?"
Arielle zvědavě naklonila hlavu na stranu. Nemohla pochopit, proč by se někdo v tak hrozném počasí, navíc v tak nedýchatelném ovzduší chtěl procházet, nehledě na to, že ona nikdy nebyla kdovíjaký chodec. Přesto se do něj nakonec zavěsila a snažila se nedát najevo údiv, když postřehla, že ji odvádí pryč z parku.
Došli na pláž, kam s oblibou chodili návštěvníci parku. Teď tam ovšem nebyl nikdo, což nebylo vůbec překvapivé. Nebyla to ta samá pláž, na které jsi kdysi Erik s Christianem našli, ta se musela nacházet někde dál, protože Arielle si doteď pamatovala, že ji Christian nakládal do kočáru, tudíž se muselo jednat o nějaký vzdálenější pozemek.
Arielle se natolik zahloubala, že si ani nevšimla, že přešli na nějakou klikatící se cestičku, která postupně stoupala, až se ocitli nikoliv na pláži, ale nad ní. Bylo to nepohodlná strmá cesta, ale Arielle se neodvážila protestovat.
"Také jste si vzpomněla na ten den, kdy jsme vás našli ležet napůl v bezvědomí na pláži? Nebyla to ta samá, samozřejmě," začal Erik, jako by jí četl myšlenky.
"Ano, já vím," hlesla Arielle přidušeně. Přemýšlet o tom dni ve skrytu mysli a vyslovit to nahlas se ukázalo jako bolestný rozdíl.
"Spatřila jste mou tvář a já si tehdy myslel, že toho víte až příliš mnoho. Kdybych tehdy jen věděl, že?" pokračoval Erik měkce.
Arielle se zachvěla. "Nač tím narážíte?"
"Když se ukázalo, že se milé návštěvě generála Fitzgeralda v tomto parku přece jen nevyhneme, tak jsem si o něm zjistil pár informací. S tím se ovšem pojilo, že něco málo vyplavalo na povrch i o vás."
"Ano? A co?" zeptala se Arielle a zdálo se, že na ni jdou mdloby.
"Vím, že jste se párkrát zmínila o vaší učitelce - slečně Robertsové, později paní Meierové. Asi už jste nějak opomněla zmínit vašeho druhého učitele, že? Monsieur Marka de Chagnyho," Erik aristokratovo jméno vyslovil skrz zaťaté zuby.
Arielle sklopila hlavu. "Ano, máte pravdu."
"Předpokládám, že svým drahým studentům nějakého nudného dne pro rozptýlení vyprávěl zajímavé příběhy, že ano? Nechce se mi věřit, že byste neznala ten o Fantomovi Opery," nadhodil nepřirozeně blahosklonným tónem.
"Ach, dobrý Bože, proč mi tohle děláte?" vyjela na něj Arielle nečekaně. "Ano, dobrá! Vím to! Ale nikomu to neprozradím, jestli vám jde o tohle? Proč bych to dělala - teď, po všech těch letech co jsem tady? Navíc..navíc jsem slyšela takovou pohádkovou verzi toho příběhu. Nepochybně přikrášlenou. Vlastně o vaší minulosti nevím nic..jen pár těžko uvěřitelných faktů," s tím se mu vyvlékla z rámě, "Řekněte mi proč...proč na tom teď záleží? Když už to víte tak dlouho, tak proč to po takové době ještě vytahujete na světlo?"
"Protože je tu jedna věc, co mě zajímá ještě víc než to, že znáte moji minulost."
"A jaká?" špitla Arielle téměř prosebně.
"Proč se mě tak bojíte - myslím tím, co přesně to způsobuje? To, že jste viděla moji tvář, nebo to, že víte co jsem zač - vrah, vyděrač, manipulátor a kdo ví jak jinak mě ještě nazývají? Co z toho vyvážilo misku vah v můj neprospěch, Arielle? Mé skutky nebo ohyzdnost mé tváře?"
Arielle nad tím dotazem - nebo spíš nad výrazem jeho tváře šokovaně pootevřela ústa. "Já jsem vám tehdy svojí reakcí ublížila," uvědomila si a sklonila pohled v horečnatém přemýšlení. Nemohla si pomoci, ale promítala si každé jedno setkání s tímto podivným mužem a měla pocit, jako by jeho chování dávalo o něco větší smysl. Ačkoliv hádanka jeho osoby pro ni i nadále zůstávala nerozluštitelná, přece jen se teď zdál trochu čitelnější, zranitelnější...lidštější?
"Musíte si uvědomit," začala nešťastně, "že jsem byla patnáctileté dítě, vyděšené k smrti, utíkající - aniž by mělo nějaký cíl, či šanci na přežití. Celou noc jsem ležela zhroucená na studeném a mokrém písku - a vy sám jste se ke mně nechoval právě citlivě," poznamenala.
Zavrtěl hlavou. "Ne, to nechoval, máte pravdu. Před sebou a panem Christianem jsem to ospravedlňoval tak, toho víte až příliš a jste nebezpečná. Přitom jsem ale věděl, že mi žádnou hrozbou nejste. Ale ten váš křik, ty vaše oči! Zařekl jsem se, že už nikdo nikdy nespatří moji tvář abych už nikdy nic takového nezažil...a potom-"
"Já vás chápu, ale proč všechna ta zloba? Já vám viděla na očích, jak jste se v tom vyžíval,s jakým potěšením jste mi naháněl hrůzu! Ty vaše triky a zrcadla co nejsou zrcadla a....kdovíco ještě! A pak jste najednou přestal a zdálo se - já nevím. Jako byste ke mně začal být přátelský, jako by vám má osoba najednou začala stát za tu námahu věnovat mi pozornost. Za ty dva roky co jste byl pryč mi došlo, že jsem byla moc pošetilá, když jsem si něco takového myslela....prostě jste si ze mě zase jen z dlouhé chvíle dělal legraci a bavil se nad mojí naivitou, hrál si se mnou jako s loutkou..."
Erik ji pozoroval zpod skloněné hlavy, ale ucukl modrýma očima pokaždé, když by se jejich pohledy měly setkat.
"Asi myslíte, že jsem docela bezcitný a že všechny mé činy vyplývají z čiré zlovůle nebo vypočítavé kalkulace. Všechno by bylo o tolik snazší kdyby ano, leč není tomu tak. Choval jsem k vám skrytou zlobu, ano. Za to, jak jste se bála mé tváře a odvracela od ní tvář - jako mnoho jiných před vámi. A taky za to, jak jste zničila mé plány."
"Já a zničit vaše plány?"
"Rozumějte, že vydat se do Ameriky - na místo tak protikladné všemu, o co jsem kdy usiloval a po čem kdy toužil - měla být má jediná šance. V mé vlasti jsem teď pronásledovaný kriminálník - reputaci jenž jsem si plně vysloužil, nepochybně - a jediný možný nový začátek mě mohl čekat tady, na místě, kde i existence jako ta moje může vypadat běžně, kde i já mohu nepovšimnut kráčet davem. Jenže...vy!" Erik k ní udělal nerozhodný posunek. "Pamatujete, jak jsem vás tehdy v divadle donutil tančit se mnou valčík? Jaké déjavu! Od té chvíle mi to začalo vrtat hlavou, tehdy jsem si to uvědomil. Další bezmocné dítě, omámené v mé náruči, ve které mi leží napospas proti své vůli. Myslel jsem si, že bych se mohl změnit, ale to se očividně nestalo. Vybavil jsem si, mimo jiné, jak jste si kvůli mně propíchla prst broží...jen abyste se ubránila mému vlivu. A řešení by přitom bylo tak snadné - prostě se od vás držet dál, nechat vás zapadnout v davu ostatních zaměstnanců. Ale to já neudělal - co víc, nedal jsem vám pokoj dokud jsem si vás nepřidal do mé takzvané sbírky. Proč?"
Arielle se zarazila a zacouvala od něj. "To se ptáte vy mě?" Zavrtěla hlavou.
"Není mi dobře!" vyhrkla najednou. "Tenhle rozhovor...chci říct tohle počasí - tohle počasí mě dělá malátnou. Sotva vám v té mlze vbec vidím do tváře...a to dusno a tlak ve vzduchu! Nemůžu popadnout dech!" vyjekla zoufale, otočila se, proběhla kolem ztuhlého Erika a vzápětí ji pohltila mlha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 10. května 2015 v 10:17 | Reagovat

Ha jaká melodie se Erikovi zrodila v hlavě? snad ne Love never dies? že by to už konečně přišlo? YES  to by bylo super konečně by tam byl milostný troj ne čtyřúhelník mylsím - páč do Erika je zakoukaná jak Arielle tak si myslím že i madam Fleck a když přijede Christine tak je čtyřúhelník na světě :-) Erik je na roztrhání :D

A je tu ARIK  huráááá sláva a tři dny se radujme :-) miluju jejich interakce :-) narozdíl od Erika mi nepřipadá divné, že se zasnila do vedlejší postavy navíc s tak tragickým koncem - celý její život je zaobalen v podobném duchu :-) bože jak já miluju zlomyslného Erika :-) vážně se nedají otevřít? nebo si chtěl zahrát na hrdinu??? :D :D :D baví se v ten moment ale vskutku královsky :-)
"Vlastně ne. Přemýšlel jsem, jaké bude zítra počasí a co si dnes dám k večeři,"  tak touhle větou si mě neuvěřitelně rozesmála :D :D Arielle ho má už přečteného :-) páč ho miluje a on zase neví co se s ním děje, že by k ní nco cítil??? :D :D ty emoce se v něm proměnují :D moc dobře to znám :D i já mám ve své povídce na blogu s muzikály ted s markétkou tato emoční dilema :D
ale ale jejich hezká procházka v "nádherném" počasí nu to je věc :-) miluju Erika a jeho nápady :-)

Ale ale ale no to snad ne snad Erik nechce od Arielle aby mu řekla o příbehu fantoma opery? snad chce zjistit co o něm všechno ví či neví? že by jí o tom sám chtěl povědět??? božínku začíná se to zamotávat :-)
Božínku Lotte ty ses rozhodla, že mě připravíš o srdce i rozum :D on chce vědět co si o něm myslí a proč se ho bojí? to je zlaté :-) má ji rád víc než rád :D další dívka, které chce ulovit srdce :-) ten závěr mi trhá srdce čím dál víc mám ho na kousíčky Lotte co to vyvádíš? takhle mi ublížit že se nestydíš :D

2 Lotte Lotte | Web | 12. května 2015 v 16:20 | Reagovat

Ach, no, koukám, že Erik je pod vší tou znetvořeností vlastně neodolatelný. ;)

Nu, ani já se nedivím Arielliné zálibě ve vedlejších tragických postavách. :)

Mrzí mě, že ti ten závěr způsobil takové trhání srdce, ale na druhou stranu jsem ráda, když povídka ve čtenáři vzbuzuje emoce. :D
Děkuji za komentík. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama