You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 62. kapitola

25. července 2015 v 22:31 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
Nastal den Christinina vystoupení, takže všechna možná pozornost se soustřeďovala na Phantasii, koncertní halu. V divadle měli co dělat, aby vůbec na ten den vyprodali divadlo a mohli hrát, ale nakonec se to zdařilo, protože i zde v hlavních rolí vystupovali velké hvězdy (což byl od Erika chytrý tah).
Arielle zalitovala, že se nemůže jít na Christine podívat, protože byla strašně zvědavá na její slavný andělský hlas a ještě víc na píseň, kterou speciálně pro ni napsal Erik za pomoci Alexeje.
Aniž by to věděla, právě Erik se po ní momentálně sháněl.
"Netuším, kde ta holka zase vězí. Umí se tu vyloženě ztratit, když chce, už tu zná doslova každou chodbičku," odvětila trochu nerudně Darcy. Právě se totiž potýkala s kostýmem s roztrženou sukní, když při tanečním čísle někdo zřejmě přišlápl své partnerce sukni.
Erik se nad tím pousmál sám pro sebe. Přemýšlel, které místo by pro Arielle mohlo být lákavou skrýší...nabízelo se hodně možností, ale nakonec ji přece objevil.
Nacházela se v rozlehlém skladišti nevyužívaných kostýmů z předcházejících her. Divadlo jich mělo skutečně mnoho, občas některé kulisy a kostýmy prodávali či pronajímali jiným divadlům, ale většinu věcí si nechávali.
Takové místo bylo samozřejmě Arielliným rájem. Zastihl ji, když si soustředěně zkoušela tiáru s blýskavými kamínky a perlami.
Erik si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost.
Arielle vypískla a chtěla si narychlo korunku sundat, ta se jí však zapletla ve vlasech a nakonec jí zůstala nakřivo viset podél tváře. Arielle si zakryla oběma rukama ústa a pak se k jeho překvapení rozesmála.
"To snad není možné," vypravila ze sebe, "že mě vždycky najdete v tak trapných situacích! Musíte si o mě myslet, že jsem nenormální."
"Rozhodně ne," řekl Erik a přistoupil k ní. Arielle ho sledovala plachým pohledem, když vymotal korunku z jejích zcuchaných vlasů a znovu ji nasadil na její hlavu. "Sluší vám ještě víc než Evie Jamesové," řekl nakonec.
"Tak to ona ji nosila," rozzářila se náhle Arielle, "pořád jsem si ji nemohla vybavit, přemýšlím nad tím už aspoň hodinu....," hlas jí náhle odumřel. "Ale vždyť...," podívala se na hodinky, které se jí houpaly kolem krku, "co tu děláte? Koncert Christine.....madame de Chagny už musí být každou chvílí?"
Erik rovněž nakoukl na ciferník jejích hodinek. "Za hodinu, mám-li být přesný."
"Neměl byste teď tedy být někde jinde?" zopakovala Arielle svoji otázku.
"Chtěl jsem jít nejdříve za vámi," řekl Erik vážně.

"Za mnou....je to už...." zamyslela se, "tři týdny co jste tu nebyl a potom sem přijdete na poslední chvíli před tak důležitou událostí? To je tedy matoucí."
"Tak proč se usmíváte, když to říkáte?" otázal se Erik s nakloněnou hlavou.
"Už je to od vás tak trochu typické, že ani sama nechápu, proč se ještě ptám," řekla Arielle se stále cukajími koutky, "Vsadím se, že jste se na tři týdny prostě zavřel ve své věži, nikoho k sobě nepouštěl a pracoval na něčem...velmi tajemném a jistě nanejvýš uměleckém."
"Jak víte, že jsem k sobě nikoho nepouštěl...tedy kromě Alexeje?" podivil se Erik nad přesností jejích domněnek.
Arielle sklonila hlavu a znovu se usmála. "Přiznám se vám, že podvádím. Párkrát tu za tu dobu bylo Trio...z pověření Christiana, což nás všechny velmi překvapilo. Nějak se pak ke mně dostalo, že jste k sobě nepouštěl dokonce ani je."
"Drby se tu šíří rychle, že?"
"Bleskurychle, pane," potvrdila, "ale o čem jste se mnou chtěl mluvit? Nemáme mnoho času nazbyt," Arielle přišlo zvláštní, že mu to vůbec musela připomínat.
Erik - což u něj bylo velmi vzácné - ztratil na chvíli klid a nepřítomně se ošil. Nakonec ji zavedl k oknu, do jehož výklenku je oba usadil.
"Chtěl bych vám něco říci, ale velmi se bojím, že vás vyděsím."
"William...?"
"Ne, ne, kdepak. Jen klid. Právě naopak."
"Jakže? Vůbec vám nerozumím," nechápala Arielle.
Erik slabě vzdychl. "Ovšemže ne, mluvím strašně nesouvisle, sám sebe nemůžu poslouchat. Arielle - nezavřel jsem se na poslední tři týdny před světem protože bych na něčem pracoval - to je oficiální verze pro všechny ostatní, ale ne pro vás."
"Co je tedy má verze?" pobídla ho Arielle.
"Přemýšlel jsem o vás - o tom jak moc se změnil náš vztah. Kdysi jsem se k vám choval nenávistně, arogantně, manipuloval vámi, hrál na vás ošklivé triky..."
"Co teď na tom? To je minulost. Nezměnil jste se od té doby jen vy, ale i já, to je normální, to je život," skočila mu do řeči Arielle, protože se obávala, že se jedná o jeho další záchvat melancholie a sebezpochybňování.
"Ano, mnoho se změnilo. Vy už nejste dítě, já snad prohlédl ze své hlouposti. A teď už nepochybuji o tom, jak významně se změnily a prohloubily city, které k vám chovám," Erik ji vzal za obě ruce a Arielle zamrkala a nasucho polkla.
"Ach..." vydechla, "vy..."
"Ano," potvrdil Erik její nevyřčená slova, "já vás miluji."
Arielle zrůžověla, její ruce se v Erikových roztřásly. "To není možné," řekla jen nakonec.
"Smím vědět proč?" ueptal se Erik jemně.
"Protože...vy...milovat mě. Definujte mi tu lásku, co to znamená? Jak mě milujete? Kdy?" vyhrkla nakonec zmateně.
Erik se laskavě usmál. "Ten úkol co po mě žádáte je nanejvýš obtížný, z tisíců lidí by se nenašli dva, co by na vaše otázky měli shodnou odpověď. Miluji tu tvář, kterou chci...kterou potřebuji vidět, když jsem nešťastný. Miluji tu tvář, se kterou chci sdílet i své radosti. Miluji tu zasněnou duši, kterou nikdo a nic nepřipoutá k pevné zemi, která bude vždy utíkat do oblak a já ji chci chránit, ale rozhodně ne lapit. Miluji vás za to, že jste se mě vždy snažila pochopit, i když jsem vám to neusnadňoval, za to že jste mě nesoudila, za to že jste odpustila. Za to že se na mě díváte tak laskavě i přes to, že už o mě víte úplně všechno. Láska je to, že jsem začal upřednostňovat vás přede mnou, za to že moje problémy ustupují před vašimi a to i v takových roztomilých případech, kdy se vaše trable týkají fiktivních postav a jejich ponurých osudech."
Arielle náhle pevně sevřela jeho ruce, které až dosud pouze nechala bezvládně ležet v jeho sevření. "Po tom všem co jste mi teď řekl...," Arielle polkla, když ji v očích začaly pálit slzy, "si zasloužím...mám právo zeptat se....Christine. Co Christine? Nemiloval jste ji? Nemilujete ji?"
Erik tuto otázku zřejmě čekal. "S Christine nás pojila a pojí zvláštní vazba jejího hlasu a mé hudby. Je to vskutku unikátní pouto, ale umělecká láska, není opravdová láska. Teď už vím, že Christine je statečná, šlechetná, laskavá, soucitná a milující žena, ale tehdy, když jsem se do ní, jak jsem se domníval zamiloval, jsem nic z toho nevěděl. Všechno co jsem znal byl její hlas, její krása, její naivita, když se mnou rozmlouvala jako s andělskou bytostí, kterou jsem nikdy nebyl...klamal jsem ji, klamal jsem sebe. Tomu už je konec."
Erik šetrně pustil její ruce a zašmátral ve vnitřní kapse saka. Vytáhl kazetu, uvnitř kterého byl nádherný, nepochybně velice nákladný náhrdelník s diamanty a rubíny. Arielle už v Ashleině sbírce viděla mnoho neuvěřitelných šperků všech tvarů a velikostí, ale nic z toho se nemohlo rovnat blýskavé nádheře před jejíma očima.
"Můžete mi ho klidně vrátit a já to pochopím. Slibuji, že vás nebudu unášet, ani vás pronásledovat a vyhrožovat vám, pokud mě odmítnete. Nic na vašem postavení se nezmění, pokud řeknete ne. Rád bych si o sobě myslel, že jsem se ze své minulosti naučil řádnou lekci."
Erik kazetu zase zavřel a vložil ji Arielle do rukou a ona měla co dělat, aby ji z rozčilení neupustila. Chtěla něco říct, ale Erik ji s omluvným úsměvem zarazil.
"Obávám se, že teď už opravdu musím jít. Christine dnes zpívá jen pro mě - je to výraz odpuštění, je to způsob jakým se naše cesty znovu rozcházejí - tentokrát už naposledy a navždy, ale co je hlavní po dobrém. Slíbila mi, že všechno potom bude dobré. Moc rád bych jí věřil. Odpusťte. Vězte, že máte tolik času, kolik jen budete chtít, měsíce i roky," Erik ji políbil ruku a odešel.
Arielle ještě hodně dlouho němě seděla přesně tam, kde ji zanechal a těkala očima ode dveří, kterými odešel ke kazetě s pokladem o jehož ceně se neodvažovala přemýšlet. Sní?

***

Dnes plakali andělé, řekl kdysi Erik Christine, když ji slyšel zpívat. Tehdy mu řekla, že mu ve svém zpěvu darovala duši. To nemohla být pravda, protože kdyby Christine neměla duši, nemohla by zpívat tak, jako zpívala ten den.
V očích ji stály slzy, ale hlas jí ani jedinkrát nezakolísal. Zpívala čistě, jemně, ale především s láskou a procítěním v srdci. V očích se jí odehrával dávný příběh, z hrdla se linuly precizně odzpívané tóny a celý sál zapomněl dýchat, když píseň začala gradovat.
Potlesk byl nekonečný, hlučný, nadšený a mnozí si utírali oči, neboť nejednomu divákovi kanuly z očí slzy, aniž by si toho předtím povšimli.
Christine zvedla oči k potemnělé lóži po její levé straně, která se zdála být prázdná, ale nebyla. Ve chvíli, kdy se podívala oním směrem, se přes její okraj zvedla ruka se štíhlými prsty, která se rozmáchla a hodila na jeviště rudou růži. Christine, která byla na podobné projevy radosti diváků zvyklá, obvykle květů nedbala a nechala si je prostě nechat poslat do šatny, se tentokrát rozeběhla k okraji jeviště, natáhla ruku a zachytila padající květ. Přitiskla si květinu k srdci a s poslední poklonou zmizela za padající oponou.
"Teď už uznávám, že jsi v ničem nepřeháněl. Ta žena má nejkrásnější hlas na světě, už se s tebou nebudu hádat. Naše nejslavnější ruská operní diva se s ní nemůže rovnat," prohlásil Alexej, který Christinino představení sledoval spolu s ním ve stejné lóži.
"Já věděl, že nejpádnějším argumentem bude, až si její hlas vyslechneš v plné své kráse a síle. Na zkouškách s Christine jsi neslyšel plný potenciál jejího hlasu," řekl Erik spokojeně, stále poněkud dojatě.
"Půjdeš za ní?"
"Kdepak. Teď už je s ní jistě její manžel a syn - a tak to má být. Navrhoval bych jít ke mně a dát si skleničku a bavit se o hloupostech. Potřebuji - pro dnešní den už mám dost emočního přepětí, toužím po klidném zbytku večera," navrhl Erik.
"To zní báječně," souhlasil Alexej a společně se odebrali do jeho domu, debatujíc po cestě o různých technických záležitostech Christina vystoupení - ke Christine samotné se už nevraceli. Oba cítili, že krása toho co vyslechli je příliš nevšední na to, aby její křehkost poškodili obvyklými frázemi a superlativy.
Jako obvykle, když Erik toužil po klidu, byl mu dopřán pravý opak. Asi pět minut po jejich příchodu dovnitř vtrhlo Trio. Gangle se tvářil vyděšeně, Squelch nervózně a slečna Fleck byla rovněž rozčilená, ale zdálo se, že jiným způsobem než ti dva.
"Tak co se děje?" zeptal se jich Erik, který vytušil špatné zprávy.
Squelch a Fleck se jako na povel podívali na Gangleho, na kterého zřejmě vyšel los a musel být poslem špatných zpráv.
"Věc se má tak - během dnešního představení v divadle - lépe řečeno během přestávky před druhým jednáním se jenomu divákovi podařilo vniknout do zákulisí. Byl ozbrojený - měl nůž. Když jsme dostali tuto poplašnou zprávu, tak jsme se spolu s ochrankou okamžitě vydali do divadla. Obávám se však, že jsme přišli příliš pozdě - ten muž, jehož popis bohužel bez pochyb náležel generálu Fitzgeraldovi, už byl pryč. Zbylo po něm pouze roztříštěné zrcadlo se střepy všude po pokoji...."
"Čím pokoji?" vyjel na něj Erik s cukajícími prsty.
"Slečny Arielle..." zamumlal Gangle.
Slečna Fleck se rychle ujala řeči, když spatřila náhle brunátný obličej svého Maestra. "Okamžitě jsme se postarali o úplné uzavření parku - nikdo se nedostane dovnitř ani ven, to je zcela bezpečně zajištěné. Pro další rozkazy jsme se ovšem vydali za vámi."
Erik vstal z křesla, chytil se za hlavu, potom zase ruce svěsil a začal přecházet po pokoji, gestikoval si sám pro sebe a mumlal cosi neslyšitelného. Nakonec se zastavil. "To by stačilo, na to není čas!" ořikl...sám sebe.
"Dobrá - podle všeho se musí pořád nacházet v parku. Nikomu se uprostřed tak rušného večera jako byl ten dneší nepodaří odejít tak rychle. Někdo, kdo sebou vede děvče a ohrožuje ji nožem, by způsobil rozruch o kterém bychom touto dobou už věděli. Kde můžou být? Tohle místo je jeden velký zatracený dav! Opuštěná místa, tajná zákoutí - kam by se mohl schovat? Chci místa! Přemýšlejte hned!" vyštěkl a postavil se zpátky před Trio.
"Uzavřená část parku, kterou jsme nestihli před zimou zrekonstruovat a otevřít na tuto sezonu," vyhrkl Gangle, kterému Erik podle všeho začínal nahánět strach.
"Správně, ano. Dál?" zavrčel Erik.
"Rozestavěnýn amfiteátr - stavaři teď přece mají týden volno, nikdo tam není," zachránil Gangleho Squelch.
"Ještě něco nám chybí...něco...zapomínáme. Nemůžu si vzpomenout! Ještě nějaké místo nám chybí!" vykřikl najednou Erik, až všichni nadskočili.
"Přístav...." řekla pomalu, neochotně slečna Fleck, která jako vždy dokázala svému pánovi zázračně číst myšlenky, "přesněji řečeno soukromá část, která patří vám, Mistře. Jsem si jistá, že u naší lodi od té doby, co jsme se před pár lety vrátili z cest po světě nikdo nebyl."
Erikovo napětí v ramenou povolilo. "Ano, to je ono! To jsme vynechávali...musíme se rozdělit. Rychle, není čas. Squelch si vezme na pomoc lidi ze sbírky a půjde do uzavřené části parku. Gangle a Fleck půjdou do přístavu. Já půjdu do amfiteátru...rychle, rychle! Proč tu ještě stojíte?"
Trio se vytratilo, ale Alexej chytil Erika za rameno. "Půjdu s tebou."
"Nesmysl, je to nebezpečné, ten muž je šílenec."
"To já přece vím," ujišťoval ho Alexej.
"Doma na tebe čeká snoubenka, bylo by záhodno vrátit se k ní živ," připomněl mu Erik nevrle.
"Jsem si vcelku jist, že by se nechtěla provdat za zbabělce," usoudil Alexej.
"Nemám čas se s tebou hádat. Nemáme teď čas na nic. Pojď, jestli na tom trváš, nemůžu se s tebou hádat," přerušil ho Erik aniž by ho poslouchal a vyběhl ven.
Amfiteátr se ukázal být falešnou stopou, nikdo tam, ani v okolí nebyl. Právě když Erik trochu nesouvisle přemýšlel kam se vydat dál, dorazila k nim drobná ženská postava na černém koni. Byla to slečna Fleck.
"Pane, pane - jsou tam! Jsou v přístavu. Gangle tam zůstal a sleduje je ze skrýše, rozhodli jsme se nic nedělat, dokud tam nedojedete. Samozřemě by zasáhl, kdyby se situace vymkla kontrole."
Erik si prokousl ret a ucítil v ústech kovovou pachuť krve. "Dojeďte pro Squelche, přiveďte ho tam..." křikl na ni, než se s Alexejem v závěsu rozjeli zběsilým tempem do přístavu.
Když dojeli na místo, uvázali koně a rychle zamířili ke skrýši Gangleho, o jehož poloze je informovala slečna.
"Co se tam dělo?" špitl jeho směrem, střídavě zatínajíc a povolujíc ruce v pěst.
"Celou dobu stojí takhle - zády k nám, otočeni směrem na moře. Podle všeho jí drží pod krkem ten nůž. O něčem mluví - ať ji říká cokoliv, tak ji to hrozně sebralo, visí mu v náručí jako hadrová panenka a pláče, chudinka malá."
Erik najednou pocítil nutkání Gangleho za ten falešně soucitný tón praštit.
Za několik minut se Arielle rozplakala nebo rozkřičela - nedal se poznat rozdíl - tak hlasitě, až to dorazilo i k nim. Erik se lekl, že ji snad bodl, ale oba stáli pořád stejně a dovtípil se, že jeho zbraní jsou momentálně jen slova.
"A dost! Vaše plány nedávají smysl," okřikl Alexeje s Ganglem, kteří ho zdržovali a bránili mu vydat se na molo za Williamem a Arielle. "Jdu tam..."
"Nechte nás jít s vámi," řekla slečna Fleck, která právě dorazila spolu se Squelchem, "vždycky budeme s vámi, pane. Vždycky," dořekla něžně.
Erikův roztěkaný pohled se na chvíli blýsknul laskavou jiskričkou, ale ten záblesk okamžitě zmizel.
"Z toho jak ji drží je očividně příliš nebezpečné přiblížit se k němu a přepadnout ho zezadu...navíc balancují přímo nad okrajem mola. Prostě...je musíme oslovit, zahnat ho do kouta, zkusit všechno...nechce ji ublížit, chce ji....chce ji vlastnit," špital Erik.
Víc jim neřekl a vydal se za dvěma siluetami ve stále více padající temnotě noci. Erik toho dne poprvé v noci neviděl žádnou skrytou nádheru ani v její neproniknutelnosti neslyšel hudbu. Jediné co slyšel byl tlukot vlastního srdce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 27. července 2015 v 19:21 | Reagovat

Žjoooova, to jsou zvraty! A jaké nečekané! Další díl, honem!

2 Adele Adele | Web | 1. srpna 2015 v 16:10 | Reagovat

Lotte, miluju, jak dokážeš skvěle zachytit v drobnostech okolní dění (divadelní rutina v zákulisí, jeho uspořádání, chod zábavního parku...)
V tomhle bych byla stejná jako Arielle (ta představa: objevit se ve skladišti kostýmů), ano, ano - ráj na zemi! :D Arielle má hodinky kolem krku... hm, stylové, to se mi líbí :D
Ještě doteď je pro mě zvláštní ta proměna Arielle. To však neznamená, že by byla nevítaná - právě naopak! (Mám z ní velkou radost :-)
Jejda! Teda, náznaky o Erikově náklonosti v kapitolách byly, ale stejně jsem lehce šokovaná. Já si pořád myslela, že by ji Erik o ruku nepožádal. Což o to, Erik ji o ruku požádal velmi romanticky a elegantně, jsem ráda, že jsi ukázala i jeho gentlemanskou stránku (byť šílený maniakální vrah, stejně jsem ho vždycky brala jako gentlemana :D) Jů, Arielle dokonce dostala "Christinin" náhrdelník. :-D
A taky Erik krásně popsal své pouto s Christine. :-) To se mu/ti povedlo :D
"Slibuji, že vás nebudu unášet, ani vás pronásledovat a vyhrožovat vám, pokud mě odmítnete."... hihi, no, obavy jsou plně namístě, vzhledem k Erikově minulosti. :D
Christinino vystoupení bylo vážně událostí sezóny. :-) Jé, detaily s růží byl miloučký :-)
Ale, že by se Erik s Alexejem dohadovali ohledně nejlepších sopranistek? (Toto je jedno z mých nejoblíbenější friendshipů z DSOCI.)
..."pro dnešní den už mám dost emočního přepětí, toužím po klidném zbytku večer"... Báječně to sice znít může, ale to se stejně Erikovi nesplní :D
Jj, a je to tady! A William is back!!! Sice za poněkud choulostivých okolností...
A geniální zakončení s hudbou noci.
Jak tohle bude pokračovat? Ano, ano, honem s dalším dílem!

3 Lotte Lotte | Web | 3. srpna 2015 v 6:52 | Reagovat

Skladiště kostýmů i hodinky na řetízku jsou mými sny, které si plním na Arielle. :D
Nojo, nojo, všechno co o Erikovi píšeš je pravda, ale já si ho stejně budu vždycky vytrvale romantizovat, tak jsem ráda, že se ti to líbí. :D :)
Erik a Alexej mě hrozně baví psát. :))
Ano, už bylo načase aby se William vrátil na scénu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama