You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

DSOCI - 63. kapitola

2. srpna 2015 v 22:20 | Lotte |  Dark stories of Coney Island
(Drazí a milí, než se do této kapitoly pustíte, ráda bych upozornila, že její součástí je flashback, který přímo navazuje na třicátou kapitolu, kterou jsem zveřejnila, téměř přesně před rokem, 1. srpna 2014. Tudíž nepředpokládám, že ji máte v živé paměti....to jsem ostatně ani já neměla.
Proto bych doporučovala se před čtením k této kapitole vrátit ZDE.
Obávám se, že jinak vám to nebude dávat smysl.
Snad to není moc velká otrava, ale nepředpokládám, že tuhle povídku čtou nepřátelé čtení....:)))

Moře bylo klidné a chladné.
"Nikdy jsme spolu nebyli u moře, že ne?" zeptal se William s obličejem skloněným tak, aby se jeho a Ariellina tvář dotýkaly.
"Ovšemže ne. Nikdy jsem nesměla z domu - jak bych se tedy kdy dostala k moři?" otázala se Arielle, marně se svíjející v jeho sevření s neklamnou ironií v hlase.
William se napřímil. "Drzá a sarkastická! Takovou tě neznám - to budeme muset napravit. Ale trochu mi tím připomínáš tvoji matku…"
"Já nejsem má matka…nebyla jsem a nebudu! A nejsem ani žádný její…hloupý žijící odkaz," zavrčela Arielle překvapivě zlobně.
"Ale ano, tvá matka je v tobě, nikdy tě neopustí….pořád máš její vidiny?"
"Ne, už roky ne," odsekla Arielle.
"Lžeš," odtušil William.
"Neříkal jste náhodou, že vám nikdy nemohu lhát, že čtete a ovládáte mou mysl? Tak tady to máte: nevídám matčin přelud, protože už nejsem pod vaší mocí, ale především proto, že mi na ní nezáleží. Nebudu se snažit stát se jí, už nikdy nebudu potlačovat sebe abych…"
"Tak už zmlkni, ty malá potvoro!" uťal ji William a zajel nožem, kterým jí celou dobu hrozil blíž ke krku.
Arielle vyjekla a vystrašeně po tom noži zamžourala. Nevěřila, že by jí ublížil, ale jestli ho bude dál tak provokovat…
Přesto se neudržela: "Co uděláte, zabijete mě? Zabijete mě, jako jste zabil mou matku? Probodnete mé srdce, jako jste proklál to její?"
"Proboha!" vyprsknul William ironickým smíchem. "Tady se projevuje, že pracuješ jako cirkusačka. Osvojila sis poněkud melodramatický slovník, není-liž pravda?"
"Divadlo! Pracuju v divadle!" zavřískla Arielle.
"Pohoršuješ se, jako by v tom snad byl nějaký rozdíl. Ujišťuji tě, že není," pronesl William chladně. "Asi si myslíš, na bůhvíjak uměleckou dráhu ses nedala. Ale já si to zjistil. Pracuješ tam jako asistentka, děvče na všechno. Nahraditelná a nedůležitá, to jsi. Obešli by se…obejdou se bez tebe ani se nad tím dvakrát nezamyslí. Obávám se, že se v tvém životě nic nezměnilo. Tvá existence je i nadále stejně tak nicotná jako když jsi byla dítě. Kdybys ale konečně přijala kdo jsi a k čemu jsi byla zrozena… utíká ti čas. Už nejsi holčička. Dospěla jsi. Nebesa, jak mě to děsí. Podívej se na sebe…nelíbí se mi, co jsi se sebou udělala. Ty šaty, účes…používáš líčidla? Na koho se snažíš udělat dojem? Na toho blonďatého hejska?"
"Na koho? Ne! Bože, nemohu vypadat dobře…nebo když už ne dobře, tak alespoň lépe, sama pro sebe a svůj dobrý pocit?" zajíkala se Arielle.

"Tak? Směšné, já tomu tvému dobrému pocitu říkám dělat ze sebe šaška. Jsi mi pro smích, zrovna tak jako všem ostatním. Ta rtěnka je moc, vypadáš jako děvka, má drahá."
Arielle se před obličejem náhle objevila jeho ruka s kapesníkem, kterým ji hrubě začal otírat ústa, až Arielle pálila a zrudla polovina obličeje, ale držel ji tak, že se nemohla bránit.
"Co to…" Arielle vstoupily do očí slzy, "jak to se mnou jednáte, co to….co si to dovolujete? Ne….ach! Jakým právem?"
"Jakým právem? Jakým právem? Ani jako dítě by ses tak hloupě neptala. Tehdy sis pamatovala, že já mám právo na plnou kontrolu nad tvým životem a podrobila ses," mumlal William nepříčetně.
"Právo nad kontrolou života i smrti, chcete říct? Jako jste se domníval, že máte právo zabít Ashley?" vyhrkla Arielle prudce.
"Nemluv o věcech, o kterých nic nevíš! Já vím, co se před lety stalo, proč jsi utekla. Všechno jsem to ze staré Brownové dostal. Bála ses, že skončíš jako ona? Nebesa, jak jsi byla hloupoučká, kolik let jsme ztratili docela zbytečně…ale už se nemusíš bát, všechno bude dobré. Slyšela jsi špatný příběh…lépe řečeno pouze jeho necelou polovinu, která se i tak z většiny opírala pouze o smyšlenky vydávané za fakta. Jak ti to mohlo stačit jako důvod k útěku a životu v cirkuse? Nevadí, nic nevadí, mám tě zpátky a to je hlavní. Všechno to napravíme, tebe napravíme. Budeš poslouchat, budeš hodná a dělat mi radost a všechno bude jako dřív. Zapomeneme na to odloučení, budeš zase moje Ashley, budeme spolu uctívat její památku, vzpomínat na ni…tolik toho o ní ještě nevíš, co bys teď už mohla dávno znát. Mohla bys už téměř být jako ona…"
"Zmlkněte!" napůl zakřičela, napůl zaplakala Arielle. Na Williamovy ruce začaly odkapávat její slzy. "Pokud opravdu neznám pravdu…pokud jsem svým útěkem přišla o její pravý příběh, tak…tak mi to řekněte! Ano, chci to slyšet. Máte radost? Chci o ní vědět celou pravdu, třeba ji pak lépe pochopím, třeba se tak ve mně probudí má matka, protože jsem to jediné co vám po ní zůstalo a třeba se jí i stanu. To chcete, že? Tak mi povězte, proč jste ji zabil? Jak se to stalo?"

***

Ashley se usmála, ale její oči zůstaly strnulé.
V rukou svírala Williamův nůž, který mu sebrala, sám nevěděl jak, zatímco ji držel.
"Co chceš udělat? Vrazit mi nůž do zad a mít ode mě pokoj?" otázal se William klidně.
"Kdyby v tomhle spočíval můj plán, stěží bych na tebe zavolala a upozornila tě, že? Už dávno bys ležel tváří v zemi," odtušila Ashley pobaveně.
"Tak proč jsi mi vzala ten nůž?" dožadoval se William.
Ashley k němu přešla a vtiskla mu ho do rukou. "Podívej se na mě. Pořádně. Nevidíš? Jak se mi vytrácí barva a život z obličeje, jak jsem vyhublá. Jsem stínem toho, čím jsem byla kdysi…"
"Popisuješ mě velmi dobře známý proces stárnutí," zkonstatoval William.
"Ale kdeže! Já umírám," trvala na svém Ashley.
"To i já a všichni ostatní tady. Každým dnem míříme blíž a blíž ke smrti…"
"Ještě chvíli, drahý, a budeš vážnou konkurencí Shakespearovi. Ne, nerozumíš mi. Já umírám v pravém významu toho slova. Neumírám kvůli nezastavitelnému času. Nevypadám tak přešle kvůli pár vráskám na čele, ale protože mám v těle rakovinu, která mě pomalu ale jistě zabíjí, okrádá mě o životní elán i krásu. Občas v noci ležím a…." Ashley zvrátila hlavu a zadívala se na hvězdy, "a připadá mi, jako bych cítila, jak mě to rozežírá zevnitř, představuji si jak mi jeden orgán za druhým pohlcuje hniloba….tak to není, já vím. Ale brzy bude…."
William ji popadl za ruku. "Tak se vrať se mnou domů, postarám se o tebe a…."
Ashley se rozesmála. "Nebuď hloupý! Copak mě nechápeš? Mohla bych ti vyčítat mnohé, ale vždycky jsi mi perfektně rozuměl, dokonale jsi věděl o mých tajných přáních a jak je použít proti mně…nedochází ti, po čem toužím teď? Já nebudu pomalu umírat v propocené posteli, nebudu postupně strádat a měnit se v hnusnou polomrtvou nákazu. Nebudu se zmítat v bolestech a prosit za smrt a nechat se od tebe držet za ruku….to se nestane. To se prostě nestane. Umřu rychle a relativně ještě krásná. Musím umřít krásná!" popadla ho za sako a zalomcovala s ním. "Chci umřít tajemně. Chci aby se o mě mluvilo dlouho po mé smrti. Chci aby můj odkaz byl nesmrtelný! Chci abys…"
"Proboha!" dovtípil se William a odstoupil od ní. "Ty chceš, abych tě zabil!"
Ashley k němu znovu přešla a omotala mu ruce kolem krku a jako v horečce mu šeptala do ucha: "Ano, ano. Ty víš jak to udělat, že? Čistě a bezbolestně. Víš jak mi vrazit ten nůž přímo do srdce tak, abych nic necítila, abych prostě usnula s poklidným výrazem mučednice na tváři, že? Umřu tak jako tak a ty to víš. Vím, že bys chtěl, abych žila pokud možno co nejdéle, ale musíš vědět, že ta trpící žena upoutaná na postel, která se ze mě brzy stane, by ti nebyla k ničemu. Co na tom? Máš moji dceru, máš Arielle. Můj příběh skončil a čím dřív si to uvědomíš, tím lépe. Když přijde na moji osobu, jsi neuvěřitelně sentimentální, ale tvoji striktně racionální mysl ani to neobalamutí. Vidíš pravdu, jako ji vidím já, že ano? Občas přemýšlíme stejně. Ukaž, políbím tě a ty to uděláš. Můj poslední dech může patřit tobě, nelíbilo by se ti to? Ano líbilo, já vím, že ano. Nikdy se ti nepodařilo, aby ti můj život patřil, tolik let ses marně snažil…teď ti ho předkládám, je tvůj, vezmi si ho a ukonči, dřív než to udělá ta odporná nemoc, protože jinak by nad tebou vyhrála. Nestačí, že už vyhrála nade mnou? Ukaž, drahý, ukaž, kam musíš přiložit nůž?"
Ashley vzala jeho ruku, ve které držel nůž a přitiskla si ho ke hrudi.
"Níž…" hlesl William nepřítomně, téměř nevěřícně a sjel ostřím hlouběji do jejího výstřihu.
"Tak je to správně, ano," pochválila ho Ashley. Přitiskla své rty k jeho a zavřela oči. William je nechal otevřené, ale zrak se mu zamlžoval. Cítil obvyklý požár, který ho spaloval vždy, když ji líbal. Jenže když náhle prudce škubnul rukou, jeho útroby ovládl okamžitý chlad. Ashley byla studená, jako by už byla mrtvá, i přes to, že jí ještě pár okamžiků zbývalo.
Klečel na zemi, svíral jí v náručí a její pohasínající oči sledovaly jeho.
"Já věděla, že mě zachráníš, jako jsi mě zachránil tehdy, když jsem zabila svého manžela. Nejsi žádný anděl a pokud ano, tak ten padlý. Pozdravuj ode mě tu maličkou…asi ji s tebou nečeká lehký život."
"Bude vědět, kdo byla její matka."
"Ach, o tom nepochybuji…"

***

Moře, které se ztišilo, aby vyslechlo Williamovo vyprávění, znovu zaburácelo a Arielle se vrátila do přítomnosti. William to vyprávěl tak živě, jako by byla svědkem matčiny smrti…schválně to vyprávěl tak, aby si připadala, že prožila ten příběh z její perspektivy.
"A to chcete udělat i se mnou? Zabít mě?" špitla tiše. Nevšimla si toho, ale během jeho vyprávění se mu choulila v náručí, jako by z křehkého mechanismu jejího bytí vytáhnul důležité ozubené kolečko, narušil chod strojku a ona už nedokázala stát a bránit se tak úderně, jako tomu činila před chvílí.
"Pořád nechápeš? Zabil jsem ji, protože jsem neměl na výběr, nechtěl jsem! Zabilo to nejen ji, ale i kus mě. Ale pořád mám tebe, jak mi sama řekla. Jsi ten nesmrtelný odkaz, o kterém mluvila!"
Arielle se náhle sarkasticky uchechtla. "Chtěla, aby lidi dráždila její záhadná vražda. Chtěla, aby se o ní mluvilo v saloncích a psalo v novinách. Toužila po slávě a ne po tom, abych žila její život! Vlastně jí na mě vůbec nezáleželo!"
"Nesaháš jí ani po kotníky a jestli budeš takhle mluvit, tak ani nikdy nebudeš!" neovládl se William a zakřičel.
"Obávám se, že jste to vy, kdo nesahá ani po kotníky jí, tak jakým právem Arielle říkáte takové věci?" ozvalo se za nimi chladně.
"Ach!" zalykala se Arielle, protože okamžitě poznala ten hlas. Nemohla by Erikův hlas nepoznat.
William se s Arielle v sevření otočil k příchozím čelem a překvapeně povytáhnul obočí. "Jakou malou armádu jste si na mě přichystal, pane Y. Je hloupé vám tak říkat. Teď už mi řeknete své jméno?"
"Raději ani ne," odtušil Erik.
"Nejste v pozici, abyste si mohl dovolit říkat ne!" zbrunátněl William a přitisknul nůž blíž k Ariellinu hrdlu.
"Jmenuji se Erik. Nevím jak dál, nemám vlastně žádné příjmení, musí vám stačit mé křestní jméno, stejně jako mě," zavrčel Erik skrz zaťaté zuby.
"No vida, tak se někam dostáváme….Eriku," usoudil William. "Ty tři maškary poznávám, ale kdo je ten gentleman s vámi?"
"Jmenuji se Alexej Grebenščikov," představil se Alexej se staženým obočím.
"Ale! Ten spisovatel! Nemám rád vaši nejnovější povídku, četl jsem ji v novinách," podotknul William s pokřiveným koutkem.
"To se nedivím. Hlavním námětem byla otázka duševní morálky. To asi není čtení pro vás," odvětil Alexej s neskrývaným znechucením.
William mu věnoval zlý úšklebek, než svoji pozornost znovu přesunul k Erikovi. "Tak vy jste ji přede mnou celou dobu schovával. Jakým právem? Nepatří vám! Proč jste mi ji nevrátil? Co vám na ní sejde?"
"Ne, Arielle mi jistě nepatří. Ale nepatří ani vám a není to žádné zaběhnuté štěně, které by se mělo vracet majiteli," pronesl Erik a poprvé sesbíral síly k tomu, aby se jeho pohled setkal s Arielliným. Čekal v jejích očích strach, ale viděl v nich úlevu. Upínala se k němu a zřejmě pevně věřila, že ji zachrání a tato neochvějná víra Erika nutila milovat ji ještě víc, ale zároveň se cítil víc pod tlakem. "Jedno mě ale zajímá," pokračoval, "jak jste ji našel? V čem jsem selhal?"
"Podcenil jste ženský faktor," rozesmál se William. "Ten se těžko krotí. Napsala mi Victoria Laurentisová…nechal jste, aby se Arielle stýkala s jejím manželem…zdůrazňuji, nechal jste ji, aby se jako nějaká běhna stýkala s ženatým mužem, ale nepomyslel jste na variantu, že ho žárlivá manželka nechala sledovat."
Erik na okamžik zavřel oči, jako by dostal ránu do břicha. Rychle se ale vzpamatoval. "Ne," pronesl pomalu, "na to jsem vskutku ani ve snu nepomyslel. Nakonec je to vždycky žena. V tomhle případě její jméno zní Victoria, v tom vašem to byla Ashley…"
"Co vy o tom můžete vědět?" zaburácel William.
"Náhodou docela všechno. Znám Ariellin příběh a vyslechl jsem si i ten váš, který jste jí před chvílí vyprávěl a na základě kterého se domníváte, že máte právo na její život," opravil ho Erik.
"I tak nic nevíte! Nic! Neznal jste ji, neprožil jste, co jsem prožil já, ničemu nerozumíte a nemáte právo se mezi nás vměšovat a soudit mě!" uťal ho William.
"Ano, jak se říká, nikdo nemá právo soudit druhé, pouze Bůh. Já jsem ovšem pouze slabý hříšný člověk a z vás zle je mi zle jako z nikoho předtím a vězte, že máte silnou konkurenci. Co se týče práva vměšovat se - to si beze studu uzurpuji - miluji Arielle a cokoliv chcete udělat - musíte projít přese mě. Na to už jste ale sám přišel, když jsme vás zahnali na tohle místo, že? Uzavřel jsem celý park," Erik rozpřáhl ruce, "musíte se nejdřív vypořádat se mnou."
William spustil ruku, kterou Arielle u krku držel nůž. Arielle se probudila ze strnulosti a začala se mu po odstranění největší hrozby vzpírat, ale William k ní rychle natáhnul prázdnou ruku a chytil ji za krk, až zalapala po dechu, který jí teď skutečně chyběl.
"Tak vy ji milujete, říkáte?" šeptal William tak děsivě, až to nikdo kromě Erika nevydržel a uhnul od něj očima. "Jenže ona vás ne!"
"Na čem stavíte jistotu vašeho prohlášení?" zajímal se Erik s přimhouřenýma očima.
"Ona už od nejútlejšího dětství ví, že nesmí milovat nikoho! Byla vychována v zákazu lásky, protože ví…ví, že pouto se mnou je silnější."
"Zakázané jablko chutná nejlépe," odvětil Erik s úsměškem.
William se tak rozčílil, že na okamžik lehce povolil stisk, kterým svíral Arielle. Ta toho využila a se vší silou mu zabořila dlouhé nehty do hřbetu dlaně a drásala mu kůži jako vzteklá kočka. I přesto, že byl William zvyklý i na horší bolest, byl natolik rozrušený, zatímco na Erika cosi nepříčetně křičel, že na chvíli svůj stisk povolil ještě víc a Arielle se vykroutila. Williamovi to teď stejně bylo jedno.
"Ona nesmí nikoho milovat! Vy odporný bídáku! Ona nesmí a nemiluje vás!"
William mávnul nožem.
Pro Alexeje, Gangleho, Squelche a slečnu Fleck, byl následující vývoj situace tak rychlý a zmatený, že ani nebyli schopni narychlo posoudit, co se stalo.
Arielle zápasila s Williamem a podařilo se jí osvobodit.
William napřáhnul nůž k Erikovi, který se přiblížil víc, než ti čtyři a byl mimo dosah jejich pomoci.
Erik věděl, že už nemá cenu cokoliv dělat a rezignovaně čekal na to, až mu zasadí ránu.
Ta ale nepřišla.
Arielle srdceryvně zakřičela a na poslední chvíli vběhla před Erika s rozpraženýma rukama.
Erik ji zachytil, když padala dozadu, s nožem hrozivě trčícím z jejího těla - neměli výhled na to, kam přesně jí ránu zasadil.
William ochable zacouval s výrazem čiré agonie. "Proč bys to dělala? Proč bys tohle dělala?" opakoval nesouvisle.
"Protože jsem ochotná položit svůj život za jeho, protože vím, že já smím milovat jako každý člověk. Protože to on byl ten, který mi dovolil prohlédnout z mlhy, kterou jste obestřel můj život. A za to a mnoho dalšího ho miluji," odvětila Arielle vzhledem k okolnostem nečekaně pevným hlasem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 2. srpna 2015 v 23:20 | Reagovat

Nikomu a ničemu nevěřit! Už víme, že kdo je zabit, nemusí být ještě mrtvý, takže se nebudu rozčilovat a stavět barikády, dokud nebudu mít jistotu. :D
Tak jako tak musím konstatovat, že se tahle kapitola povedla. Williama začne jednomu být líto ve světle nových informací. Potkal potvoru, ta z něj udělala vraha a on se zbláznil. Chudák člověk, nemyslíte?

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 2. srpna 2015 v 23:21 | Reagovat

Malý (vážně nevážný) dodatek: kdyby to nebyl pan generál, byla by to nějaká nápadnice pana Y. Slečna Fleck je na to mimo dost. :D

3 Lotte Lotte | Web | 3. srpna 2015 v 6:33 | Reagovat

Vzpomněla sis na Mrtvou a živou? :D
Jéje, děkuji. :)
Nutno říct, že William byl tak trošku sociopat ještě předtím, než Ashley poznal, ale máš pravdu. :)

[2]: To se ví, příležitost pro závěrečné drama by se vždycky našlo. To nesmí chybět. ;)

4 Adele Adele | Web | 7. srpna 2015 v 8:59 | Reagovat

William a Ashley znovu na scéně... je to už tak dávno, co se v povídce ti dva objevili spolu. :-) William je řádný psychopat a sociopat jak se patří. :-) Cirkus nebo divadlo, to je jedno... :D
Jen do toho Arielle! Držím ti palce, drž se!!!
Tak přece jen to bylo jinak, než jsme se dozvěděli od paní Brownové. I když jen okolnosti vraždy. Mě by vůbec nenapadlo, že by ve scéně z 30. kapitoly Ashley na konci zemřela (ačkoli byl konec otevřený).
Taky jsem si říkala, jak na ni přišel a ona to byla Victorie... Páni, pokud někdo přijde Erikovi odporný, pak to je co říct! :D Ale když se to tak vezme, neudělal Erik něco podobného? (+ Umění zastrašování a manipulace - mohli by si s Willem podat ruce.) :D Jen u Willa nehrozí projev milosrdenství. :-)
Nééé, ne, ne, ne... třeba se z toho ještě dostane, nevíme, kam ji bodl, ještě je naděje. :-)

5 Lotte Lotte | Web | 9. srpna 2015 v 11:58 | Reagovat

Příběh těch dvou se musel řádně uzavřít. :)
No, pokud tě to nenapadlo, tak mě to může jen těšit, to byl účel. :D :))
Inu, Erik není psychopat a sociopat, tak jen to mezi nimi dělá rozdíl. Jinak je teda fakt, že Erik zase není o tolik lepší, nehledě na to, s jakou oblibou romantizuju jeho postavu. :D

6 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 10. srpna 2015 v 20:43 | Reagovat

Zdá se mi to nebo William (což je jasné už dávno že je cvok) ale je do ní zamilovaný? děláš nám tu takové návrhy snad???
Zaujmout Marka promin chci říci Christiana :D (to já bych chtěla ale to bych musela být Meg)
Že je ot vážně tak že ji chce tak jak nikdy Ashley neměl ale přesto po ní toužil že jo?
Probodnout srdce? umřít mladá a krásná??? není Ashley takhle náhodou příbuzná Sisi??? :D
mimochodem ta mimoňská ženská mi fágt moc chyběla :D
já miluju šíleně dramatické a napínavé závěry :D konečně trocha napětí ale jestli tu holku zabiješ LOTTE TAK SI MĚ NEPŘEJ!!! :D
Ach ARICK NA SCÉNĚ  (teď mylsím že mluví o Nickovi :D to ti snad došlo :D) já totiž miluju když se mluví o těch dvou :D
LOTTE TOHLE SI SLÍZNEŠ:D zabít mi Arielle seriously???? WHY???!!
omlouvám se ze mé výlevy ale nešlo i jinak

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama