You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

TI: TCOMH - 5. kapitola

17. ledna 2016 v 15:30 | Lotte |  The Iceman: The Case of Mycroft Holmes

(Source: the-diogenes.tumblr.com)

Na rozvrzaném, věčně se viklajícím stolku bylo postaveno skládací zrcátko, plastový kelímek s kosmetickými štětci, makeup, pudr, tvářenka, řasenka, korektor....zkrátka nezbytné pomůcky k Antheinu každodennímu rannímu rituálu, který pracovně nazývala jako nasazování masky.
Perfektnost, ve veškerém svém nedosažitelném měřítku, byla zbraň, kterou si lidé z Mycroftova okruhu nasazovali se stejnou samozřejmostí, jako si policisté připevňovali k opasku zbraň.
Oblek za pár tisíc liber, perfektně sladěná kravata, nablýskané manžetové knoflíčky po nějakém úctyhodné předkovi, vyleštěné boty a především kamenný výraz ve tváři, se kterým nepohnula sebevětší krize.
Anthea to jako žena měla nepopsatelně těžší. Nestačilo si nasadit nažehlené oblečení, musela ještě stávit tři čtvrtě hodiny maskováním kruhů pod očima, vyzdvihováním svých předností a důsledným maskováním nedokonalostí. Pak si ještě musela vyfoukat vlasy, nanést si do nich přípravek aby se jí leskly a na závěr ještě chvíli postávat před zrcadlem s dlaní přitisknutou na bříško a přemítáním, jestli by toho příliš upnutého saka neměla trochu zhubnout, protože knoflíček s logem londýnského butiku se napínal o něco víc, než by měl.
Proč to musí mít ženy vždycky tak těžší?

Ačkoliv, aby byla spravedlivá, u Mycrofta diskriminací skutečně nikdy netrpěla. Dostávala placeno stejně, kolik by za práci ve stejné pozici dostával i muž, s roky dokonce přibylo několik prémií.
"Vy jste v právu a my se mýlíme," říkal s nonšalantním náznakem úsměvu, když na to stočila řeč.
Tady v Česku se svým vzhledem, především šatníkem, nezabývala zdaleka tak důkladně jako v práci. Čím víc unavenější z této neútěšné situace byla, tím víc to na ní bylo zdát.
Seděla na nepohodlné na bílo natřené oprýskané židli a zachmuřeně pozorovala svůj odraz. Na sobě ještě pořád měla svůj cestovní béžový kabát, protože se s doktorem Watsonem právě vrátili z domu jejích rodičů, kde páru agentů, kteří se před jejich domem střídali na denní a noční směny, zase jednou sehrávali divadélko zamilovaného párku. Tentokrát se šli projít s kočárkem, kde vřeštěla její malá sestřenice a Anthea vnitřně trpěla víc, než když se rozhodovala jestli Mycroftovi přes veškerá rizika prozradí, že má v autě bombu.
Nesnášela děti, zvlášť brečící děti, nijak zvlášť si neužívala společnost doktora Watsona a nenáviděla se za to, že do té pitomé motanice namočila i vlastní rodinu a úplně nejvíc se bála, že celé to divadélko praskne, ačkoliv zatím všechno vycházelo jak mělo. Plížit se do domu tajnými cestičkami, kterými se v pubertálních letech naopak plížila ven, byl zvláštní obrat.
Nakonec odhodila kabát a vydala se dolů na snídani. Namísto jídla si vystačila se dvěma hrnky kávy a nijak ji nepřekvapilo, když v jídelně nikoho nepotkala. Sherlock jedl nepravidelně a málo, John k jídlům vždycky docházel strašně pozdě a Mycroftova přítomnost se v tuto chvíli zdála být jen abstraktním pojmem.
Po cestě z jídelny uviděla v místnosti, které se mezi obyvatelstvem zámku ujalo pojmenování "obývák", ačkoliv to byl přijímací salon, plápolat mihotavé světlo, vycházející z krbu.
Oheň rozdělal John a právě před ním seděl vyvalený ve vybledlém ušáku.
Stagnace, která zavládla na zámku ho mořila. Obvykle vstával až kolem poledne, aby co nejvíc ze dne zameškal spánkem. Po obědě se jen tak potloukal, četl si, sledoval bezduché seriály, potom se navečeřel, dal si pár skleniček whiskey, šel spát a další den všechno začalo nanovo. Tajemství a vidina dobrodružství, která ho do České republiky vylákala dávno vyprchala a on se jen domýšlel, co tu Sherlocka ještě drží.
Zvedl hlavu, když na něj padl Anthein stín. "Víte, přemýšlel jsem," začal, "Sherlock říkal, že byste mohla pomoci s...s vyjednávání s Mycroftem a ono to asi dává smysl. Pracujete s ním, ne? Kdo by vydržel pracovat s Mycroftem šest let a nezhroutit se? Asi víte, jak na něj. Tak proč jste si s ním za celou tu dobu ještě nezkusila promluvit? Mohla byste věci nějak urychlit. Ani vás tohle nebaví. Přímo tu to nesnášíte, řekl bych."
"Pracuju pro něj šest let a ani jednou jsem se nervově nezhroutila - dokonce jsem ani jednou nepropukla v pláč během přijímacího pohovoru, což se nedá říct o všech kandidátech. No a jednu zkušenost jsem za ty roky získala - když se vám Mycroft Holmes vyhýbá, tak nemá cenu pokoušet se s ním zapříst rozhovor proti jeho vůli," odtušila Anthea suše.
John si odfrkl. "Heleďte, já se taky nejednou musím vypořádávat s protivným Holmesem a..."
"A to se nedá srovnávat," uťala ho Anthea.
"Proč? Mycroft je z těch dvou ten zdvořilejší," ušklíbl se John.
"Víte, že kdybyste se mě zeptal, koho z bratrů Holmesových považuji za hodnějšího, odpovím, že Sherlocka?" zeptala se Anthea přezíravě.
"Skutečně?" podivil se John.
"Mycroft jen vyvolává dojem, že umí lépe vycházet s lidmi," vysvětlovala Anthea, "používá zdvořilostní fráze, ano, vhodnými poznámkami vyvolává v lidech pocit, že s nimi dokáže soucítit, ale pak - lidé ani nevědí jak, ale už s nimi manipuluje a postrkuje je přesně tím směrem, kterým potřebuje. Jemu na lidech nezáleží a to, že ví, jak s nimi mluvit, aby je neurazil a vyvolal v nich dojem jistého přátelství je povrchní maska. Neříkám, že není schopen skutečných emocí. Jen je ze sebe s precizností chirurga vyoperoval jako by byly zhoubný nádor. Takže se může tvářit dokonce i vlídně a pěkně na vás mluvit, zatímco vás ničí a napáchá tak, tomu věřte, mnohem víc škody, než pár urážek a nevhodných poznámek Sherlocka. Sherlock tvrdí že je sociopat, ale nevěříme tomu, že ne? Jste tu vy, ta patoložka co je do něj platonicky zamilovaná, vaše potrhlá domácí, ten neschopný policajt...udělal by pro vás cokoliv, třeba skočil ze střechy. Mycroft by pro svého bratra také udělal první poslední ale....tím to taky končí."
"Eeh...," vydal ze sebe John a se ztuhlým výrazem se zahleděl za Antheino rameno.
"Nestojí za mnou, že ne?" Anthee spadl obličej.
"Obávám se že ano, ale nemusíte se obávat, jsem zrovna na odchodu," zazněl Mycroftův nezaměnitelný hlas s kouzelnou dikcí jako z devatenáctého století. To teď ale Anthea kvůli srdci v žaludku pro jednou neměla čas docenit. Mycroft se vzápětí skutečně vzdálil.
"Doprdele!" zaklela Anthea což Johna právě proto, že by se toho od ní vůbec nenadál, pobavilo. Anthea se vyřítila za Mycroftem, zatímco John se chvíli snažil gentlemansky bojovat se smíchem, ale po chvíli to vzdal a rozesmál se na celé kolo. Výrazy obou Mycrofta i Anthei byly lepší než sebelepší herecké výkony v té nejzábavnější komedii.

"Pane!" zavolala Anthea za vysokou siluetou ztrácející se v ústí chodby.
Mycroft s viditelným zaváháním zastavil. Bylo zřejmé, že na chvíli zvažoval, jestli se jejich rozhovoru dovede vyhnout, ale jak správně zjistil, nebylo to možné.
"Já..."
Mycroft zvedl ruku v kožené rukavici. "Co, nemyslela jste to tak? Antheo, nebudete přece urážet sebe nebo mě takovým tvrzením."
"To jsem nechtěla říct," zamračila se.
"Chápu."
"Právěže nechápete," vybuchla frustrovaně. "Nesmíte si myslet, že o vás....přemýšlím zle. Já vás respektuju....vážím si vás, řekla bych. Vděčím vám za hodně a...," na chvíli se odmlčela, "občas mě trochu děsíte."
Mycroft ostře vydechl. "Nemusíte se ospravedlňovat. Já přece nezapomínám, že jste po šest let byla tou nejspolehlivější asistentkou, jakou jsem si mohl přát, že jste riskovala vlastní život, když jste mě varovala před tou bombou a dokonce že jste sem přijela, ačkoliv vím, že to nebylo tak docela kvůli mně."
Anthea k němu prudce zvedla skloněnou hlavu, ale Mycroft pokračoval: "A v mnohém s vámi i souhlasím. Ano, Sherlock je z nás dvou ten....," Mycroft se zarazil a pobaveně dořekl: "hodnější. Jen někdo, kdo nás dva důkladně zná by s tímto souhlasil, protože já obvykle neurážím lidi na potkání, ale to ze mě ještě nedělá laskavého člověka, zvlášť ne podle definic toho slova hodný," Mycroftovými slovy znovu zaznívalo chladné pobavení. "Trochu mě znepokojuje váš strach, nicméně," pokrčil rameny, "váš názor je čistě váš a mě do něj nic není. Ale zrovna vy, víc než kdokoliv jiný, byste měla chápat, že všechno....naprosto všechno co jsem kdy za svoji kariéru učinil bylo nezbytně nutné a vždy dokonale propočítané tak, aby napáchalo pokud možno co nejméně ztrát a škody. Nemusím se sám před sebou za nic stydět, ale ani se ze mě nikdy nestane žádný lidumil. Starostlivost není výhoda. Samozřejmě pokud tedy nenarážíte na Anastázii. Děsím vás jako její vrah? Věříte, že jsem její vrah? A víte co?" pokračoval dřív, než mu rozpačitá Anthea mohla odpovědět. "Já to nechci vědět. Bohužel - lituji, když to musím vyslovit, nicméně je to tak - dostal jsem se do bodu, kdy souhlasím se rčením sladká nevědomost. Ano, až tak hluboko jsem po své údajné smrti klesl. Nuž, nebudu vás déle okrádat o vás čas. Hlavně se kvůli mně netrapte, Antheo, o nic nejde. O nic nejde," zopakoval lehce nepřítomně, zatočil deštníkem a zmizel jí z očí.
No Anthea se i přes jeho slova, možná právě kvůli nim, trápila. A to značně. Čím víc o tom muži přemýšlela, tím víc jí to lámalo srdce. A to i přes to, že si stále trvala na každém slovu, které řekla Johnu Watsonovi. Mycroft v ní odjakživa vzbuzoval velice rozporuplné pocity a i za šest let, které v jeho přítomnosti strávila téměř každý den, si stále podařil uchovat jistou auru tajemnosti.

Klid Johna ještě stále usazeného u krbu opět někdo narušil - a to zrovna, když začal poklidně usínat s hlavou svěšenou na hrudi. Očekával Antheu, ale když neochotně otevřel oči, s překvapením zaznamenal, že před ohněm s nataženými dlaněmi stojí Sherlock oblečený do pyžama, přes které si oblékl svůj tmavomodrý hedvábný župan.
"Jsi nějaký zarudlý," konstatoval Sherlock, ačkoliv k němu stál otočený zády, "opilý nejsi, nic z tebe necítím. Zrudly ti tváře mrazem? Ne, zase taková zima tu není. Ty ses něčemu tak smál, až jsi zčervenal?"
"Hm, vlastně ano. Měli jsme tu takový menší komický výstup mezi Mycroftem a Antheou," odvětil John a protáhl se.
Sherlock k němu otočil kudrnatou hlavu. "Mycroft? On tu byl?"
"No...asi na tři vteřiny. Bylo to takové trapné, ale pro nezúčastněnou stranu vtipné. Nemluvil jsem s ním...Anthea mi vyprávěla o Mycroftovi a nebylo to právě lichotivé a až příliš pozdě si uvědomila, že Mycroft stál celou dobu za ní a slyšel každé slovo...no dovedeš si to představit. Mycroft hned na to odešel a Anthea se rozeběhla za ním. Asi si to u něj chtěla vyžehlit."
"Co o něm říkala?" zamračil se Sherlock.
"Copak?" povytáhl obočí John, "Uplatňuješ si výsostní právo na urážení tvého bratra? Nehledě na to, že ona ho nijak neurážela. Prostě jen konstatovala, že v Mycroftovi toho zbylo jen velmi málo lidského. Což je přesně to, je jak se snaží na všechny působit, takže v podstatě může být potěšen, že mu to vychází, řekl bych."
Sherlok se posadil naproti němu a sepjal prsty. "Ano, to je skutečně hlavní Mycroftovo motto. Všechny životy končí, srdce se lámou. Starostlivost není výhodná. Ale přece hned několik vrásek na čele má právě kvůli tomu, že mu občas na něčem záleží až moc. I v téhle situaci je ze stejného důvodu," zamyslel se a John se jen domýšlel na kolik teď promlouvá k sobě samému a nakolik k němu.
"Teď zníš jako by ses Mycrofta zastával což je....neobvyklé?"
"Nezastávám se Mycrofta," pronesl Sherlock téměř dotčeně, "prostě jen...rozvíjím myšlenky. Příčina tohoto všeho je samozřejmě sentiment a Mycroftovo fatální vybočení z jeho vlastních pravidel. A tak - chtě nechtě - se musím sentimentem zabývat. Prostě jen rekapituluju fakta ve chvílích...." poslední slova pronesl skrz zaťaté zuby, "hluboké stagnace."
"Tak se Mycrofta přece jen zastáváš," zopakoval John.
"Johne, teď ti vysvětluju-"
"Ne, já chápu co jsi mi řekl. Nejsem zase takový idiot. Ale ty se očividně pořád tvým bratrem zaobýváš, snažíš se zjistit o co jde a tím pádem mu pomoci. I přesto, že ti řekl, že on nám, ten chytřejší z Holmesů, si s tím neví rady. Poslal tě pryč, ale ty zůstáváš. Trucuješ, že tě nepřivítal s otevřenou náručí, on trucuje protože jsme přišli na to, že zabil Anastázii a tím trucováním skrytě ukazujete, že...vám na sobě záleží?"
"Johne," zaúpěl Sherlock a tvářil se nanejvýš znechuceně, "už k té psycholožce nechoď. Ona na tebe tu svoji neschopnost asi přenáší."
"Už dávno k ní nechodím...od té doby, co jsem s tebou začal bydlet," odpověděl John tiše.

Každý den se začala tma snášet dřív a dřív. Zima se blížila a k zemi se už občas dokonce i snášely nesmělé sněhové vločky, ačkoliv zatím bylo ještě příliš teplo na to, aby se udržely.
Anthea postávala u okna jako vždy opuštěné jídelny. Oběma rukama svírala čajový šálek o který si ohřívala ruce a díky mizernému osvětlení místnosti měla z okna dobrý výhled na potemnělá pole a pár opuštěných stromů opodál. Nebyl to nijak vzrušující pohled a tak spíš jen nepřítomně zírala před sebe.
Zpozorněla teprve ve chvíli, kdy venku mezi stromy zahlédla záblesk. Roztržitě odložila hrníček na okenní parapet a soustředěním přimhouřila oči. Za chvíli poskakující se světélko, které identifikovala na baterku, zahlédla znova. Pohybovalo se právě mezi oněmi osiřelými stromy, které se nedaly označit ani za park ani za les, zkrátka tam jen byly. Bez přemýšlení popadla sako, které měla přehozené přes židli a vyběhla ven.
Kancelářské sáčko ji před venkovním chladem neposkytovalo prakticky žádnou ochranu, ale neměla čas vracet se do svého pokoje pro kabát. Teď ji to musí stačit.
Tma stále houstla a ona už jen poslepu následovala ono světlo, které se stále objevovalo a zase ztrácelo, a s klením klopýtala po namrzlém rozbrázděném poli.
Těsně před zdrojem světla se zarazila a změnila směr, kterým se k oné osobě plížila tak, aby nešla po větru. Věru nepočítala s tím, že se pustí do obdobné sledovací akce, takže jako každý den použila svůj oblíbený parfém Chanel a nechtěla, aby ho neznámý či neznámá ucítili.
Přikradla se k jednomu ze stromů a chvíli naslouchala zvukům před sebou, jenže nic neslyšela. Odhodlala se tedy nahlédnout zpoza kmenu stromu a ocitla se přímo tváří v tvář přísnému obličeji. Samým úlekem se jí až udělalo mdlo. Situaci přesto ustála bez nějakého navenek zjevného pohnutí - na podobné věci ji přece vycvičili v MI5.
"Pane Holmesi," zajektala skrz zimou roztřesené zuby, "chcete mi přivodit infarkt?"
"A vy mě?" opáčil. "Nebylo moc uklidňující, když jsem zjistil, že mě někdo sleduje. Za těchto okolností už vůbec ne."
"Jak jste na mě přišel?" zeptala se iritovaně.
"To není vaše vina, že jste byla odhalena," ujistil ji téměř chlácholivě, "je to smutné, ale škola MI5 mě už skutečně ničím nedokáže překvapit. Jejich sledovací kurz se už roky nezměnil."
"To je jedno," mávla rukou Anthea, ačkoliv podle podráždění v jejím hlase bylo zřejmé, že tomu tak není, "co jste měl na mysli, když jste řekl 'za těchto okolností'?"
Mycroft si ji chvíli měřil očima, ale pak s trochu zakyslým úsměvem trhnul hlavou a zavedl ji mezi dva vzrostlé duby. Zamířil světelný pruh, který vrhala baterka jež třímal v rukou před sebe a Anthea vytřeštila oči. Byl tam mramorový náhrobek s malou soškou anděla, který měl rozpažené ruce a hlavu upřenou k nebesům v jakémsi odevzdaném gestu....velmi "neandělíčkovském". Anthea přešla blíž, aby si přečetla co je na náhrobku vyryto. Anastázie Arkaďjevna Naryškinová. Té síly díl jsem já, jež chtít vždy páchat zlo vždy dobro vykoná," přečetla polohlasem.
Anthea se tázavě otočila po Mycroftovi.
"Faust," odtušil suše.
"Věřte nebo ne, ale to není co mě na tom zaujalo," prohodila sarkasticky.
"Rád věřím," přikývl Mycroft, který byl očividně ve velmi sdílné náladě.
"Je tu pohřbená nebo ne?" vypálila Anthea, která to s ním už nevydržela.
Mycroft zakoulel očima. "Ruska, která zemřela v Anglii pohřbená v České republice? To dost dobře nedává smysl. Přemýšlejte. Ne, samozřejmě, že tu není pohřbená. Když se podíváte důkladně, uvidíte na půdě neklamné známky toho, že sem byl náhrobek umístěn teprve nedávno. Já vám mohu s určitostí říci, že dnes ráno tu ještě nebyl, protože jsem tudy procházel. To znamená, že tu není ani dvanáct hodin."
"Někdo vám to tu dal jako....nevkusné upozornění na to, že je seznámen s místem vašeho úkrytu. Či lépe řečeno - že je seznámen s tím, že nejste mrtvý?" řekla Anthea zmodralými rty.
Mycroft vzdychl a rychlým pohybem přes ni přehodil svůj na míru šitý kabát. "Správně. Jsem rád, že ne všechno očividné vám musím vysvětlovat."
Anthea si skousla ret. Mycroft sice říkal, že se na ni za tu ranní scénku nezlobí, ale zřejmě to tak úplně nebyla pravda. Mycroft nikdy nebyl úplně nejjednodušší člověk na vzájemnou interakci, ale momentálně se choval skutečně nevídaně příkře.
"Irene Adlerová?" zkusila to přesto.
"Ano, ta by se za daných okolností nabízela. Pojďme...měli bychom se vrátit dovnitř než mi taky zmodrají rty," prohodil Mycroft a krátce ji přiložil ruku na paži, aby ho následovala.
"To ale znamená, že o vás - ať už to byla Adlerová nebo ne - ví dlouhou dobu. Možná dokonce od samého začátku. Vždyť vyhotovení takového náhrobku zabere čas."
"No výborně!" přitakal Mycroft.
"Odjedete?"
"Ne, proč?"
"Očividně protože jste vyzrazený!" zavrčela Anthea nad tou jalovou konverzací.
"To nemá cenu. Kdo mě vypátrá jednou, vypátrá mě i podruhé. Nejsem zrovna amatér, takže se vypořádávám s někým kdo se mi...téměř...může rovnat. Byla by to zbytečná námaha."
Anthea se zastavila a Mycroft ji tázavě napodobil. "Vy mi k tomu nic neříkáte, protože si myslíte, že s tím hned poběžím za Sherlockem, že ano?"
"Ne snad?"
"Stačilo by abyste mi řekl ať to nedělám a..."
Mycroft mávl rukou. "Netřeba, všechno mu pěkně dopodrobna vyličte. Tohle se mu bude líbit. Je to melodramatické jak se na Sherlocka patří."
"Byly časy, kdy jste mi věřil," špitla Anthea.
"Nejspíš. Ano. Ale já už nevěřím nikomu. Nejsmutnější je že....nic. Tady vás už opustím. Dobrou noc," rozloučil se a zmizel v útrobách zámku.
Anthea zasténala a následovala ho dovnitř. Sice vešel dovnitř jen pár vteřin před ní, ale už po něm nebylo ani vidu ani slechu. Zhluboka se nadechla a vstoupila do přijímacího salonu překřtěného na obývák a našla tam oba Johna i Sherlocka jak se spolu na Johnově laptopu dívají na Jamese Bonda.
Sherlock se po ní letmo podíval, obočí mu vyrazilo vzhůru a otočil se po ní znovu. To upoutalo i Johnovu pozornost a stopnul Skyfall. "Panejo," ujelo mu, "to je Mycroftův kabát?"
Anthea sklopila pohled. "Sakra, já mu ho zapomněla vrátit...."
Sherlock se vymrštil z křesla. "Ne že zrovna tohle by nás zajímalo. Proč na sobě máte Mycroftův kabát?"

Anthea ho setřásla z ramen a položila ho přes opěradlo křesla, do kterého se posadila a pustila se do vyprávění. Nezaváhala - Mycroft ji svým chováním popudil a ostatně ji k tomu sám značně sarkasticky nabádal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 20. ledna 2016 v 19:30 | Reagovat

Inu já moc na postavu Anthey tedy nejsem takže ze začátku to bylo trošku těžké ale když se objevil Mycroft pohodlněji jsme se usadila a nechal se unášet tím příběhem. Ach jak mě ten chlapík chybí už aby vyšel další Sherlock :D ostatně Sherlyho bude doufám příště zase kapku víc :D třebas by mě zajímala pátrací akce u náhrobku :D a Mycroft by tahal za své nitky a díky bratříčkovi by řešil záhadu, i kdy on už ji nejspíš stejně má rozluštěnou že?? je to přeci Mycroft ten ví všechno :-) ale brala byh nějaký flashback :D

2 Adele Adele | Web | 21. ledna 2016 v 21:32 | Reagovat

Já jsem si zase Antheu oblíbila hned na začátku, takže jsem ráda, že je stále v příběhu. Spíš než ráda bych řekla, že jsem nadšená (Nechtěla jsem jásat předem, vzhledem k tomu, že nemám absolutní ponětí, kolik prostoru bude v kapitolovce mít, ale čert to vem! Nadšená stejně jsem! A vážně doufám, že v brzké době nebude někým zlikvidována - prosím, že ne?) Je to konec konců také možnost sledovat Mycrofta, Sherlocka... ehm, příběh ženskýma očima. :D (Ne že by se mi nelíbily části z pohledu Mycrofta, to vůbec ne, ale zase, když jej sledujeme očima někoho jiného, tak kolem něj může stále pulzovat aura tajemna. :D Yes, I like it! :D)
Jj, ženy to mají těžší a ranní rituál může být jedním z mnoha příkladů. :-)
Jé, řekla bych, že Antheina charakterizace Mycrofta je velmi podobná té mé. Ale musím uznat, že mě nikdy nenapadlo považovat Sherlocka za toho hodnějšího. Řekla bych, že z obou mám stejný "respekt" - každý "nebezpečný" svým vlastním způsobem. Hm, ovšem nevím, jestli bych měla ten samý názor, kdybych - jako v případě Anthey - měla Mycrofta jako svého zaměstnavatele. Jo, asi bych došla ke stejnému postoji jako ona. :D
Haha, John mě pobavil. :D Zato mě smích hned přešel během dialogu Mycrofta s Antheou. Ach... já ani nevím, koho mám litovat víc. S Antheou sice soucítím, ale asi přece jen trochu víc lituji Mycrofta (+ ten sad picture ke kapitolce...). A přesto, že se cítí ukřivděně, tak dokáže být gentleman.
No né, Sherlock se zastává Mycrofta! To se běžně nevidí. (Jsem asi/určitě měkota, ale mě tento detail mile potěšil. :-) )
Haha, skvělý joke s MI5!
Ano, ano, opět se Mycroft ukazuje jako gentleman za všech okolností. :-) (I love it!!!) Ať si Anthea říká, že se možná chová příkře, já říkám: still gentleman. :D
Jé, Faust, Faust, Faust... :D :D krásný úryvek.
Hehe, Skyfall :D ještě jsem ho neviděla (jsem ostuda). :-)

Těším se na pokračování :D

3 Lotte Lotte | Web | 23. ledna 2016 v 8:16 | Reagovat

Hehe, zajímavá situace 50/50 s Antheou. To se mi ulevilo, že to není jen antipatie. :))
Mě baví sledovat Mycrofta a Sherlocka Antheinýma očima - je tam ona aura tajemnosti, jak říkala Adele a hlavně Anthea je jediný člověk, co se snaží s Mycroftem nějak rozumně vycházet a není tak úplně její vina, že se jí to nedaří. Ačkoliv po této kapitole je to poněkud komplikovanější než předtím.

Já s teorií hodnějšího Sherlocka vlastně přišla tak, že kdo nakonec zachrání den, pomůže lidem, vyřeší zločin? Na koho se lidé obrátí v nouzi nejvyšší? :D Jistě Sherlock to dělá pro účely vlastní hry, ale přece jen se tím pádem lidem otevírá více než Mycroft. Ale tohle je složité téma. Tak trochu jsem si nad ním prostřednictvím Anthei zapřemýšlela. A to je jen jedna z příčin, proč mě baví ji psát. :)

Děkuji svým dvěma čtenářům za to, že stále komentují, velice mě to těší a především inspiruje. :))

4 Eleanora Eleanora | E-mail | 28. ledna 2016 v 23:21 | Reagovat

Ahoj Lotte, před nedávnem jsem objevila tvůj web a ráda se sem vracím. Protože jsem velký fanda POTO a LND, tak mě napadlo napsat povídku na motivy LND, ale s dějem, který se odehrává v současnosti. Tak mě napadlo, že by se sem mohla tematicky hodit. Když budeš chtít, tak se ozvi a ráda ti to své veledílo pošlu :-). E.

5 Lotte Lotte | Web | 29. ledna 2016 v 8:26 | Reagovat

Moc mě těší, že se ti tu líbí, děkuji ti. :)
Co se týče povídky, neuvažovala jsi, že si založíš vlastní blog? Třeba by tě blogování a případně psaní dalších povídek chytilo. :)
Pokud tedy ne, tak se ještě můžeme domluvit na tom zveřejňování u mě. :)

6 Eleanora Eleanora | E-mail | Web | 29. ledna 2016 v 21:40 | Reagovat

Ahoj Lotte,
o založení blogu jsem neuvažovala. Moc často povídky nepíšu, ale občas mě to chytne. Takže blog by asi pro mě nebyl to pravé. Před několika lety jsme spolu se mými dvěma kamarádkami založily webové stránky, kde jsem zveřejnily tři povídky na upírské téma. K napsání nové povídky variace na LND mě inspirovala knížka od April Lindnerové - Jane, která přivedla Jane Eyrovou do současnosti. Tak jsem si řekla, že by to taky nebylo špatné zkusit. Myslím si, že LND se k upírům moc nehodí, tak by bylo lepší jí umístit tam, kde je Fantom víc doma :-). E.

7 Lotte Lotte | Web | 30. ledna 2016 v 7:53 | Reagovat

To máš pravdu. Zasazení LND do současnosti zní nanejvýš zajímavě. Pošleš mi ji tedy prosím na Konecnamarc@seznam.cz? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama