You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Oněgin, 4. 2. 2016

11. února 2016 v 17:54 | Lotte |  Oněgin
Únorový blok Oněgina je již za námi a naštěstí z něj máme video dokumentaci jednoho přestavení.
A tak bez dalších průtahů - pojďme na to. :)





Prolog, Intriky s City, Věřitelé (Yaroslav Shvarev, Kirill Gordeev, Ensemble), 4. 2. 2016 - mě vždycky nějakoud dobu trvá, než si "zvyknu" na nový muzikál - tím nemyslím nutně nově premiérou, ale nově pro mě osobně. Než si "naposlouchám" písně a přeberu pojetí inscenace, tak mi to zkrátka chvíli trvá. S Oněginem už jsem se do kýženého stavu pravděpodobně dostala a během sledování téhle úvodní sekvence mě napadaly velmi obecné věci k muzikálu samotnému spíš než k těmto konkrétním scénám. Tak tedy především - už jsem si zamilovala všechny písně, našla si v nich svůj půvab, až na výjimku Letního slunovratu, kterou bych buďto radikálně seškrtala nebo dala pryč vůbec, ono by se nic nestalo. Ten taneček mezi Taťánou a Oněginem už mi leze krkem. V Taťánině zjevení bych ho nechala, protože tam je jaksi nezbytný, ale pro zbytek scén bych ho nekompromisně vyhodila a ani líto by mi to nebylo. Smrt Lenského je důležitá součást příběhu, ale taky se tam nemusí opakovat tolikrát. De facto to stačí jednou, ale ve vhodný čas - tedy kdy se to má stát podle knihy - jeho smrt má ten efekt i bez té repetice.
Jako celek je ten muzikál nedotažený - byl vytvořen i zezkoušen závratně rychle a prostě se to tam projevuje. Pořád se na show něco mění, pořád jako by si uvědomovali chybičky a díry, které musí rychle zalátat, ale opravovat rozjetý vlak je poněkud davidovský úkol. Já jim v tom samozřejmě fandím, kdyby ne, tak tenhle muzikál není tak velkou částí mého blogu, to se ví. :)
Ale je asi nefér, že tohle vypisuju právě k úvodu. Ten mi na muzikálu přijde jako jedna z nejlepších částí. Trochu opomíjených, ale je to skvělé uvedení do děje, včetně melodie, choreografie i uvedení cizího prvku v ději - Démona.
Taťánino zjevení, Setkání Taťány a Oněgina (Kirill Gordeev, Vera Sveshnikova), 4. 2. 2016 - už o mě víte, že jsem detailistka, na to prostě jen stačí číst můj blog. Tak jen přileju olej ho ohně když povím, jak mě iritovalo, že Veře připnuli náhrdelník přes drát od mikrofonu a ne pod....kazilo mi to estetiku. A trčelo to. :D
Ale jestli tedy chcete nějakou hodnotnější informaci (ačkoliv hodnotnější je pro každého asi slovo s jiným významem), tak dodám, že Kirillovi jako Oněginovi konečně taky přicházím řádně na chuť. Třeba tím, že povím, že tuhle scénu asi hraje lépe než Denis Fedorenko, aka můj favorit. Ten se v téhle scéně tváří tak nějak laskavě až dobrácky, když mu Taťána vběhne do náruče, no Kirill nasadí trochu autentičtější udivený, chladně pobavený výraz, což víc odpovídá pravděpodobné reakci Oněgina na obdobnou situaci. Na druhou stranu s čím u Kirilla pořád ještě válčím je vývoj jeho postavy za představení - arogantní a ledový Oněgin z prvního jednání je u Kirilla vždycky na jedničku, což o to, ale když se má jeho charakter v jednání druhém začít vyvíjet a posunovat někam jinam, buď mi to přijde nevěrohodné, nebo téměř neexistující a tudíž postrádající smysl v kontextu příběhu. Tohle zase perfektně zvládá Denis. Já bych asi potřebovala, aby si pánové to představení rozdělili. První jednání by odehrál Kirill a druhé Denis. :D Anebo si zajděte na operu! :D Mým dokonalým Oněginem i po letech zůstává Vladimír Chmelo! :)
Taky bych moc ráda zmínila Antona Avdeeva, tedy Lenského, on mě dostal už jen v té představovací scéně - ten milý upřímný úsměv, se kterým se hned snažil s Oněginem spřátelit, já se na něj podívala a napadlo mě to jak se říká "srdce na dlani". On ze sebe postavu Lenského tak krásně vyzařuje, že už skoro ani nemusí hrát. :D :))
Dále mám pocit, že Oněginovi přidali monolog těsně před tím než mu zemře strýc (pokud si dobře pamatuji, tak je to strýc, že?) a mě velmi štve, že nevím co říká - asi něco zatrpklého a dovedu si představit, že je to spílání na to, jak je život prázdný, protože to v tu chvíli knižní Oněgin asi tak nejvíc řešil. Heh, ale kdo ví. :D
Letní slunovrat (Manana Gogitidze, Vera Sveshnikova, Alena Bikkulova, Anastasia Azeyeva-Shvedova, Ensemble), 4. 2. 2016 - na to, že tato scéna ale absolutně neovlivňuje ani neposouvá děj, tak o ní přemýšlím víc, než by bylo třeba. Ono to zní, že ji úplně zavrhuju. Zčásti možná - no na druhou stranu umím ocenit to atmosférické provedení, vykreslení mystického světa venkovských rituálů (což je ostatně jedna z věcí, na kterou muzikál lákal) a je tu samozřejmě ten efektní zvrat, když potom v Taťánině noční můře tyhle křehké dívenky z věnečky ve vlasech Taťánu pronásledují a jsou znetvořené skoro jako zombie. Čistě pro dotvoření atmosféry je to skvělá píseň. Ale zbytečně dlouhá - hlavně ten úvod je natáhlý až to praská. Kdyby se tahle scéna zkrátila o křečovité tanečky hlavních hrdinek a choroegrafie se nechala jen na ensemble a ubralo se trochu toho šeptání "Oněgin" (nestačí to jednou, dejme tomu dvakrát?!), tak by to bylo skvělé. Méně je více.
Zpívám z lásky (Anton Avdeev, Anastasia Azeyeva-Shvedova), 4. 2. 2016 - v Oněginovi mě neznalost ruštiny štve asi ještě víc než v Mistrovi a Markétce. Závěr scény s Oněginem a Lenským mi uniká. Já nemám ani nejasnou přesdstavu o čem by si tam kromě toho, že Oněgin je cynik co nevěří v lásku, mohli povídat.
Taťána navštěvuje Oněgina, Věštění (Vera Sveshnikova, Kirill Gordeev, Sergey Khudyakov, Alena Bikkulova, Anastasia Azeyeva-Shvedova, Manana Gogitidze), 4. 2. 2016 - to jak Oněgin našlápne dopředu, Taťána dozadu, Oněgin rezignovaně zpátky dozadu a Taťána zase dopředu (to je popis, panečku) je nové? Nebo až teď zabrané na oba zároveň a tudíž viditelné? Nevím, ale je to skvělé! :D
Milion bodů pro Kirilla za to, že se pokusil chytit padající knihu - konečně ten moment nevypadá tak bizarně, ale vážně jako nehoda. Stejně je to ale vykořisťování knih. Dvakrát v jedné scéně! :D
Já mám pocit, že jsem tu nikdy nezmiňovala dva démony. Jsou skvělí! Ty jejich výrazy, skvělá choreografie - ty prvky baletu v Oněginovi jsou jedna z mých oblíbených věcí! :) A hrozně se mi líbí jak líčení tak paruka démonky.
Nevěřím (Anton Avdeev), 4. 2. 2016 - jednání hlavních hrdinů v téhle scéně už jsem rozebírala mnohokrát, tak je snad na místě i znínit skvělou práci ensemble - tak obecně, nejen v tomto momentu. Jak reagují na dění i na sebe, chvilková interakce s hlavními hrdiny - všechno je to perfektní. Nezaměnitelným dílem dotváří příběh a odvádějí vážně skvělou práci! A je hrozně milé poznávat známé tváře z Mistra a Markétky. :)
Výzva & Motlitba (Anton Avdeev, Kirill Gordeev, Vera Sveshnikova, Sergey Khudyakov), 4. 2. 2016 - možná jeden z nejsilnějších Veřiných výkonů. Ačkoliv si říkám, že je to možná tím, že nahrávající byla extra štědrá a nazoomovala Veruščin obličej, takže jsme viděli zblízka její výraz očí, jako bychom nahlédli do zrcadla, a viděli ten vnitřní konflikt. Tak či tak brilantní!
Souboj (Kirill Gordeev, Anton Avdeev, Vera Sveshnikova, Sergey Khudyakov), 4. 2. 2016 - má chvála na Kirilla pokračuje, hraje otevřeněji, upřímněji, zkrátka snadněji čitelněji. Za sebe bych možná ubrala trochu toho třeštění očí, ale to už je hádám jen muška.
Anastasia se mi ve chvíli, kdy jí oznámí, že je Lenský mrtev, vždycky hrozně líbila. Nehraje to tak, že se hned hroutí, ale je v absolutním šoku, ta její dětská mysl nemůže takovou informaci vůbec ani zpracovat a dokonce se i usmívá, ale ten úsměv je přitom ta nejvíc srdcelámající věc na světě.
Ale Vera mě šokovala, když na ni najel záběr a já si všimla jejího obličeje - to byly vyloženě potoky slz! Panejo.
Taťána v Oněginově domě, Moskva (Kirill Gordeev, Ensemble), 4. 2. 2016 - scénu Taťány v Oněginově domě jsme pod posledním článkem lehce rozebíraly s Adele. Jde o to, že ve své podstatě je tahle scéna zbytečná - duel Oněgina a Lenského jsme viděli před pár minutami, je nezbytné abychom ho viděli znovu? Ani....ne. No na druhou stranu je tohle asi moje nejoblíbenější pasáž z knihy a tak jsem sentimentální.
Taťána v té chvíli v knize ale nepřemýšlí nad souboujem a mrtvým Lenským, jako spíš si prochází Oněginovy knihy a v poznámkách, které si dělal na jejich okrajích konečně zjišťuje, jakého muže to vlastně milovala. A tak se pořád nemůžu rozhodnout, kam si sama za sebe tuhle scénu zařadit.
Ta malinká interakce mezi generálem a Taťánou navíc je milá - každý detail z jejich vztahu je důležitý, protože na jejich vztah zpravidla v každém zpracování už prostě nevyzbyde prostor. Ostatně i v knize je o něm jen pár veršů. :D
(Já už si při tom tanečku Táňy a Oněgina začínám schovávat obličej do dlaní. Jde si na choroegrafii nadměrným užíváním vypracovat alergii?)
Oněginův dopis, Sbohem (Kirill Gordeev, Vera Sveshnikova), 4. 2. 2016 - já mám pocit, že Veruška si po tomhle představení asi šla dát nohy nahoru a udělat si čaj. Protože ona na jevišti snad nechala duši. Už zase si mohla oči vyplakat a mě ještě nikdy tahle scéna tak nedojala. Snad natom částečně měl podíl fakt, že s Kirillem má podle všeho nejlepší chemii, ale největší faktor je prostě to, že Vera je geniální herečka a my byli virtuálními svědky absolutního ztotožnění se s postavou - to byla Taťána každou částečkou těla.
Finale (Full Cast), 4. 2. 2016 - jak moc mizerněji se ještě můžu cítit? Tuhle píseň dojet do konce pro mě bylo příšerně těžké - tak geniálně to Vera a Jaroslav zahráli. Oba byli tak zničení, zhroucení a pohled jeden na druhého je rozesmutňoval ještě víc....já si musela dělat přestávky. Být tam živě, tak nevím, nevím, asi propláču deset kapesníků. Bravo!
Děkovačka, 4. 2. 2016 - ježdá, to bylo tak roztomiloučké, jak Kirill nestřeženě podal Verušce kapesník. A že teda byla chudinka uplakaná. Já pořád nenacházím dostatek chvály na toto její představení.
A Anastasia je během děkovačky super roztomilá. Něco mi říká, že má něco z Olginy osobnosti, hihi. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama