You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

OUAT - 1. kapitola

12. února 2016 v 18:39 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Nedávno se mi ozvala čtenářka Eleanora s tím, že napsala povídku a byla by ráda, kdyby ji u mě mohla zveřejnit. Text mi poslala, já ho přečetla a radostně seznala, že se jedná o kvalitní dílko a bude mi radostí ho sem dávat, protože věřím, že se vám bude líbit tak, jako mě.
Děj povídky nevychází přímo z LND, ale hodně si z něj bere. Vzhledem k tomu, že já napsala už dvě LND fanfikce, tak se sem hodí o to lépe. :D
Děj je zasazen do současnosti a...a víc si musíte přečíst sami! :)

Bylo mi právě čerstvých jedenadvacet, když si mě prorektorka londýnské konzervatoře zavolala do své pracovny.
"Dobrý den," pozdravila jsem a čekala, co mi profesorka Smithová chce sdělit.
"Dobrý den, slečno Rieu. Posaďte se, prosím," ukázala na židli před svým pracovním stolem. "Před nějakým časem jste požádala o udělení stipendia, abyste mohla přejít na konzervatoř do New Yorku k profesoru Jenkinsovi," přešla hned k věci.
Překvapeně jsem pozvedla obočí. Že by mě vybrali? Já, ač rodilá Vídeňačka jsem byla přijatá na konzervatoř v Londýně, kde jsem právě dokončovala třetí ročník studia hry na klavír. Moje rodina nebyla nijak bohatá, tak jsem si na studium i k udělenému stipendiu přivydělávala na různých brigádách. Studium v New Yorku u profesora Jenkinse bylo už dlouho mým snem. Zkusila jsem tedy požádat o stipendium a teď jsem s napětím čekala na verdikt.
"No, nebudu vás dále napínat, slečno Rieu," usmála se profesorka, "gratuluji vám. Stipendium vám bylo uděleno. Koncem září vás profesor Jenkins očekává v New Yorku.
Musela jsem se zhluboka nadechnout, abych tu neuvěřitelnou informaci vstřebala.
"Já, …já. Nemůžu tomu uvěřit."
"Ale jen tomu věřte, Christine. Jsem moc ráda, že stipendium bylo uděleno právě vám. Jste jednou z nejtalentovanějších studentek v ročníku a myslím, že si tuto šanci opravdu zasloužíte."
Profesorka viděla, jak jsem z té zprávy celá rozhozená. Přistoupila ke mně a lehce mě poplácala po rameni. "Tak už běžte, Christine. Určitě to budete chtít sdělit vašim rodičům a přátelům. Formality vyřídíte později s vedoucí na studijním." A s těmito slovy mě vyprovodila z pracovny.
Ještě na chodbě jsem tu novinu volala rodičům do Vídně. Večer jsem pozvala své přátele na malou oslavu do studentské hospody nedaleko konzervatoře.
Moje spolubydlící Megan mi tuto šanci moc přála, ale současně byla zklamaná, že musím odjet. S Meg jsem si byly dost blízké, tak i mě to mrzelo, ale nedalo se nic dělat.
"A co Ralf?" zeptala se najednou.

"Ralf?" nad mou radostí se zatáhly mraky. Ralf byl, teď už můj bývalý přítel. Znali jsem se od dětství a později jsme se do sebe zamilovali. Jenže vztah na dálku, když já jsem byla v Londýně a on v Německu, odkud pocházela jeho rodina, moc nefungoval. Ralf na mě začal žárlit a po jedné žárlivé scéně jsem se s ním rozešla. Už to bylo čtvrt roku. Pomalu jsem se z toho už dostala a nechtěla jsem na Ralfa myslet.
***
Začátkem září jsme odletěla do New Yorku, abych se připravila na nástup na konzervatoř. Pronajala jsem si malou garsonku za relativně dobrou cenu a hledala jsem možnost brigády, abych si ke stipendiu mohla něco přivydělat. V pracovní agentuře mi nabídli místo v jedné velké realitní kanceláři. Mojí devizou byla znalost jazyků. Mým rodným jazykem byla němčina. Od základní školy jsem se na popud mé maminky učila francouzsky a při studiu v Londýně jsem vypilovala angličtinu na velmi slušnou úroveň. Mojí šéfovou se stala Susan Greyová. Susan mě brala s sebou na prohlídky nemovitostí, abych se co nejdříve přiučila realitnímu řemeslu. Byla to zajímavá práce. Do prodeje bylo nutné zahrnout i trochu psychologie, aby kupující vlastně sami přišli na to, že prodávanou nemovitost potřebují jen oni a vysoká cena není na překážku.
V půlce října mě Susan pověřila speciálním úkolem. Jeden klient požádal o prodej rodinné usedlosti v Connecticutu v Brookfieldu. Tím klientem byl Benedict Lewis. Ze smlouvy o prodeji jsem se dozvěděla, že je operním pěvcem. Toho času hostoval v Regent Theatre v Melbourne. Rozhodl se usedlost prodat, protože ji při svém zaměstnání nevyužije. Vlastní byt na Manhattanu, takže dojíždění do Brookfieldu pro něj není výhodné. Jelikož nemohl dům k prodeji připravit sám, tak požádal Susan, aby dům k prodeji připravila realitní kancelář. Dům bylo potřeba vyklidit. Menší věci sbalit do krabic a spolu s nábytkem je uložit do skladu, ze kterého si je pan Lewis později vyzvedne. Susan mě do domu odvezla, aby mi ukázala, co mám dělat.
Zastavily před hlavní bránou a vystoupily z auta. Susan si prohlížela dům z pohledu realitního makléře, ale já jsem byla překvapená, jak na mě impozantní stavba zapůsobila. Překrásný dům na břehu Candlewoodského jezera byl postaven ve viktoriánském stylu. Rozlehlá zahrada byla obehnána plotem s ozdobnou mříží. Zahrada byla zarostlá a potřebovala nutně upravit.
"Hm," sevřela Susan rty do tenké linky. "Vidím, že to tady bude na dlouho," prohodila rozmrzele. Vytáhla notes a začala si psát poznámky, co všechno bude potřeba zařídit. Zahradník byla první položka.
Došly jsme ke vchodu a Susan odemkla dveře. Před námi se otevřela prostorná hala. Pomalu jsme prošly celým domem a Susan si neúnavně psala poznámky a ukazovala, co bude mým úkolem. Vzadu v zahradě byl ještě malý domek pro hosty, který nebyl už tak honosně vybavený jako samotný dům.
"Takže, Christine, Edie ti sem přiveze krabice a balící materiál. Potřebuji, abys vyklidila všechny věci a uložila je do krabic. Každou pečlivě označ, aby byl přehled, co ve které je. Když to tady vidím, tak to bude práce tak na čtrnáct dní. Myslím, že by bylo asi nejlepší, kdybys tady přespávala, než se každý den vracet zpátky do New Yorku. Co ty na to? Nebudeš se tady sama bát?" otočila se ke mně.
Byla jsem z domu nadšená. Dům vypadal přesně, jak jsem si představovala, že bych chtěla, aby jednou vypadal můj dům, kde bych chtěla žít. Představa, že v něm strávím čtrnáct dní, se mi líbila.
"Můžu?"
"Myslím, že to panu Lewisovi nebude vadit. Čím dřív bude dům k prodeji připravený, tím líp," uzavřela a tím měla věc za vyřízenou.
***
Příští den jsem se do domu nastěhovala s taškou svých věcí. Už včera jsem si všimla, že v domě je klavír. Byl naladěný a překrásně zněl. Byla jsem ráda, že budu moc cvičit, aby mi neztuhly prsty. Nic mi tady nebude chybět, pomyslela jsem si. Že bych měla mít nějakou obavu z toho, že ve velkém domě budu úplně sama, mě ani nenapadlo. Jako svůj pokoj jsem si vybrala menší ložnici v přízemí s francouzským oknem vedoucím do zahrady.
Objednala jsem si pizzu a po obědě se pustila do práce. Začala jsem v přízemí. Opatrně jsem jednotlivé věci balila do bublinkového igelitu a ukládala je do krabic, které jsme číslovala a do poznámkového sešitu si zapisovala jejich přesný obsah. V šest večer jsem skončila. Nezdálo se to, ale byla jsem pěkně unavená. V kuchyni jsem si ohřála zbytek pizzy od oběda a chystala si sednou ke klavíru, abych se trochu odreagovala, když se rozdrnčel zvonek telefonu.
"Co teď? Mám to vzít?" pomyslela jsem si. Telefon zvonil vytrvale dál.
"Haló, tady rezidence pana Lewise?" ohlásila jsem se do telefonu. "Co si přejete?"
"No, konečně. Už jsem si myslel, že tam nikdo není," ozval se v telefonu mužský hlas. "Slečna Rieu?"
"Ano. Kdo volá, prosím."
"Ach, promiňte. Tady Benedict Lewis. Chtěl jsem se zeptat, jestli něco nepotřebujete. Omlouvám se, že vám přidělávám práci, ale bohužel nemohu z Melbourne odjet. Mám ještě tento týden každý den vystoupení. Možná, že by to šlo příští týden."
Překvapilo mě, že hlas pana Lewise zněl mladě. Měla jsem představu, že pan Lewis je starší muž, ale takhle bych ho podle hlasu typovala tak kolem třicítky.
"Ne, děkuji. Myslím, že to zvládnu."
"Věřím vám, ale vím, co to bude za hroznou práci. Moje rodina dům vlastní už od začátku dvacátého století a za tu dobu jsme nasbírali pozoruhodnou sbírku věcí. Přijedu, jak to bude nejdříve možné, abych vám s tím balení pomohl."
Popřál mi ještě pevné nervy a rozloučil se se mnou.
Byla jsem překvapená, jak na mě jeho příjemně znějící hlas zapůsobil. Musím se podívat do smlouvy, jak je starý. Vždycky jsem si představovala, že operní pěvci jsou muži středního věku, obvykle při těle. Ani nevím, co mě to popadlo, ale začalo mě zajímat, jak pan Lewis vypadá. Zapnula jsem si notebook a do googlu jsem zadala jeho jméno. Uviděla jsem jeho fotky. Jak by řekla má prostořeká spolubydlící Meg, Benedict Lewis byl kus chlapa. První co mě zaujalo, byly jeho uhrančivě temné oči. Kolem žaludku jsem cítila podivné chvění.
"Christine, vzpamatuj se," napomenul mě můj vnitřní hlas. "Přece se nezamiluješ do člověka, kterého jsi ani neviděla osobně."
Vypla jsme počítač a sedla si ke klavíru, abych se uklidnila hrou. Chvěly se mi prsty a dělala jsem chyby. "Do háje," zamumlala jsem a zavřela víko klaviatury. Dnes to nemá cenu.
***
V následujících dnech jsem si udělala rozvrh dne. Dopoledne jsem vyklízela jednu místnost po druhé. Na oběd jsem si zajela do některé z restaurací ve městě a chvíli se procházela po břehu Candlewoodského jezera v jehož těsné blízkosti se dům nacházel. Odpoledne jsem pokračovala s prací. Obvykle v podvečer se ozvala Susan, jak to jde. Nahlásila jsem jí stav i to, že zahradnická firma už upravila zahradu k nepoznání. Susan byla spokojená. Večer jsem si sedla ke klavíru a cvičila. Za čtrnáct dní jsem musela do školy na přehrávky, tak abych byla připravená.
Šestý den jsem začala vyklízet pracovnu v přízemí s okny vedoucími do zahrady. Otevřela jsem velkou starožitnou skříň a vyvalily se na mě notové partitury. Byla jsem překvapená, že mnohé z nich byly ručně psané. Dívala jsem se na notové záznamy, ale žádnou ze skladeb jsem neznala. Vybrala jsem si několik z nich a zkusila si je přehrát. Melodie byl nádherné a většinou dost obtížné na hraní. Byla jsem jimi zcela fascinována. Z poznámek, kterými byly popsány, jsem zjistila, že notové zápisy jsou ze začátku dvacátého století. Jak to, že takové skladby nejsou známé? Dokonce jsem začala přemýšlet, že bych je mohla vzít s sebou na konzervatoř, tedy pokud to pan Lewis dovolí.
Pan Lewis. Benedict Lewis. Ben. Přemýšlela jsem o něm. Těšila jsem se, až se uvidíme osobně, ale současně jsem z něj měla jakousi zvláštní obavu. Jaký asi je?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kristalia kristalia | 12. února 2016 v 19:57 | Reagovat

Krásný úvod do příběhu. Nemůžu se dočkat další kapitoly ;) Povídky od Eleanory mám vážně ráda!

2 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 23. února 2016 v 20:56 | Reagovat

Panejo tomuhle se říká pane fanfikce a má pořádné grády to jsem panečku zvědavá jak se to vyvine dál. Tahle madam, která tuto povídku píše má sakra talent :-) jen tak dál.

3 Eleanora Eleanora | E-mail | 26. února 2016 v 22:02 | Reagovat

Tahle madam, co tu povídku napsala, má radost, že se vám líbí. Díky za pochvalu :-). Tak ty dvě hrdličky ještě necháme trochu vycukat, co vy na to?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama