You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

OUAT - 4. kapitola

27. února 2016 v 18:38 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
"Frau von Mülheim," podávala mi recepční zpátky můj cestovní pas, "děkuji vám. Tady máte svou čipovou kartu od vašeho apartmá." Musela jsem ocenit její snahu komunikovat se mnou v němčině.
"Děkuji vám," odvětila jsem anglicky. Na recepční byla znát úleva, že se mnou může mluvit ve svém rodném jazyce. "Manžel přilétá zítra ráno," ještě jsem upřesnila.
Převzala jsem si kartu. Podívala jsem se na stranu, kde ještě před několika okamžiky stála Sophie. Nepřekvapilo mě, že ji nevidím. Má devítiletá dcera je velmi zvědavá holčička, a tak jsem šla téměř na jistotu k hotelové prodejně suvenýrů. Prodejna hotelu Waldorf Astoria nabízela sortiment odpovídající třídě tohoto luxusního hotelu a já opravdu neměla v úmyslu své dceři koupit nějakou tretku za nehoráznou cenu. Nebylo to tím, že bych jí něco nemohla koupit, ale tady šlo o princip. Zastávám názor, že i když naše rodina díky mému manželovi vlastní jeden z největších průmyslových koncernů v Německu, tak nechci vést svou holčičku k tomu, aby se chovala jako ostatní zlatá mládež. Zahlédla jsem Claire, Sophiinu chůvu, jak se kousek stranou baví s naším řidičem Kurtem a chichotá se jeho vtipným poznámkám. Claire si všimla, že na ně hledím.
Bezhlasně jsem na ni promluvila: "Kde je Sophie?"
Clarie se nervózně rozhlédla po vstupní hale. "Shop," také bezhlasně odpověděla. Zagestikulovala, že pro ni jde.
Kurt vzal naše kufry a spolu s hotelovým portýrem naskládali zavazadla do výtahu. "Apartmá 251, prosím," nahlásila jsem číslo našeho ubytování. Nechala jsem je odjet napřed a šla jsem naproti Claire se Sophií. Jelikož svou dcerku dobře znám, bylo mi jasné, že její odchod od obchodu nebude tak snadný. Za rohem jsem je uviděla. Sophinka měla vzdorovitě sešpulené rtíky na znamení nesouhlasu s odchodem od obchodu, aniž by jí Claire koupila jí vybranou věc, kterou přece nutně potřebuje. Již snad pomilionkráté jsem se dívala na výraz její tváře. Sophinka se narodila po velmi těžkém porodu a bohužel také s rozštěpem patra.

Od jejího narození již absolvovala několik plastických operací, které díky dnešní úrovni medicíny, dokázaly ze znetvořeného obličeje udělat dětský obličej, díky kterému se mohla zařadit mezi ostatní děti. Plastická úprava však ještě nebyla zcela ukončená. Poslední operace jí ještě čekala. Ale úprava horního rtu, kde ještě byla zřetelná nepravidelnost, byla proti předchozímu stavu jen kosmetická záležitost. Jak Sophie rostla, přicházely problémy s její reakcí na tento handicap. Nejhorší to bylo, když přišla do kontaktu s jinými dětmi. A jak to děti umí, tak k ní byly kvůli její vizáži kruté. Kolikrát ke mně s pláčem přiběhla, že se jí smějí a že je za to nenávidí. Občas mívala takové záchvaty vzteku, že jsem měla co dělat, abych jí uklidnila. Radila jsem se s psychology a došli jsem k závěru, že bude pro Sophii dobré, když svůj handicap něčím předčí, čímž na děti zapůsobí a přestanou jí trápit. Věděla jsem, že dcera má velmi dobrý hudební sluch, a tak jsem ji už od jejích čtyř let učila hrát na klavír. Výuku jsem vedla tak, aby pro ní cvičení byla zábavou a ne povinností. Teď po pěti letech, kdy domácí výuku nahradila výuka v umělecké škole, už hrála velmi dobře a ještě lépe zpívala. Bylo zvláštní, že její zpěv byl tak čistý navzdory nedokonalosti rtů. Se Sophií jsme hrály naší tajnou hru, které jsem říkaly: Skrytá vnitřní krása. Snažila jsem se jí vštípit, že není důležité, jak lidé vypadají, ale je důležité jací jsou uvnitř a co dokáží. Sophie si uvědomovala, že díky svému hudebnímu talentu vyniká nad ostatními vrstevníky a byla na sebe náležitě hrdá.
"Sophie," zavolala jsem na ni a přísně jsem se zatvářila.
"Ale, mutti," opáčila mi německy.
"Žádné ale. A jak jsem se domluvily, tak v Americe budeme mluvit anglicky," ještě jsem dodala v angličtině.
"Tak pojď," vzala jí Claire za ruku, a když mě míjely, tak na mě spiklenecky mrkla.
Měla jsem Claire ráda. Byla o něco mladší než já a o dcerku se dokonale starala. Vybrala jsem Claire pro její povahu a také že byla rodilou mluvčí. Claire se narodila v Kanadě a dokonale ovládala angličtinu a francouzštinu. Chtěla jsem, aby dcera mluvila výborně anglicky co nejdříve a následně i francouzsky. V průběhu let, kdy se starala o Sophii, se stala mou přítelkyní, které jsem naprosto důvěřovala.
Vyjely jsem společně do našeho patra. Kurt už naskládal všechna zavazadla do obývacího pokoje.
"Kam vám mám odnést kufry, paní?" otázal se.
Podívala jsem se, jak je apartmá situované. Byly zde dvě ložnice, velká pracovna s válendou, obývací pokoj, menší pokojík pro Claire, prostorná šatna a velká koupelna. Vybrala jsem ložnici laděnou do meruňkové barvy pro Sophii a pro mě s Ralfem ložnici v chladné, světle modré barvě. Viděla jsem v tom symboliku stavu našeho manželství.
***
V manželství s Ralfem to s námi šlo z kopce. Byli jsme svoji deset let a do velké lásky, tedy to jsem si myslela, když jsem si ho brala, to mělo velmi daleko. S Ralfem jsem se znali od dětství díky svým matkám, které byly nejlepší přítelkyně navzdory společenským vrstvám, ze kterých obě pocházely. Ralfova matka pocházela z velmi bohaté rodiny německých průmyslníků. Moje maminka, Anne-Marie Rieu, byla dcerou z obyčejné rodiny, která snad byla výjimečná jen svým talentem k hudbě. A díky hudbě se ty dvě ještě jako dívky setkaly a spřátelily se. Maminka se později provdala za mého otce Andrého, houslistu, a spolu s ním založila ve Vídni hudební uměleckou školu. Maminka byla výbornou klavíristkou a ke klavíru mě vedla už od nejútlejšího věku. Klavíru jsem zcela propadla a doufala jsem, že až vystuduji některou proslulou konzervatoř, tak se ze mě stane světoznámá klavíristka. Bohužel se mi tento sen nesplnil.
Po mém rychlém návratu z New Yorku jsem ke svému zděšení zjistila, že jsem těhotná. Benovo dítě. Bože, jak se to mohlo stát. Byla jsem přece opatrná. Stála jsem před těžkým rozhodnutím, co mám dělat dál. Bylo mi dvacet jedna. Chtěla jsem studovat klavír, ale nějak jsem se nemohla odhodlat k tomu, abych toho malého tvorečka, který ve mně rostl, dala pryč. V té době za mnou přišel Ralf a požádal mě o ruku. Ještě před mým odjezdem do New Yorku jsme spolu nějakou dobu chodili, ale pohádali jsme se a rozešli. Ralf se mi za vše omluvil a moc naléhal, abych si ho vzala. Byla jsem v té době dost na dně a varianta sňatku s Ralfem se mi nakonec jevila jako dobré řešení. Nebyla jsem si jistá, že to co k němu cítím, je láska. Nebyl to tak silný cit, který jsem cítila k Benovi, ale co jsem měla dělat. Teď už vím, že to nebylo správné rozhodnutí jak pro Ralfa, tak i pro mě. Po svatbě jsem Ralfovi oznámila, že jsem těhotná. Ralf se divil, že tak rychle, ale zdálo se, že je šťastný. Byl šťastný a moc se na miminko těšil.
Obrat nastal po porodu Sophie. Porod neprobíhal dobře. Začala jsem vnitřně krvácet. Pak už si nepamatuji na nic. Když jsem se probrala z narkózy, lékaři mi sdělili, že mám dcerku, ale bohužel má rozštěp patra. Dále mi také řekli, že v mém případě by další těhotenství bylo velmi rizikové, ne-li vůbec nemožné. V tu chvíli mi nedocházelo, co tím chtějí říct. Pochopila jsem to však velmi rychle, když mi dítě přinesli ukázat. Sophinka měla mezi spodním rtíkem a nosánkem díru, kterou bylo vidět jazýček. Vypadala děsivě. Rozplakala jsem se. Ralf stál opodál a nechtěl se k dítěti ani přiblížit. Něco se v něm zlomilo. Opustil beze slova pokoj a až do mého návratu z nemocnice jsem ho neviděla. Naštěstí u mě byla moje matka, díky níž jsem to nějak zvládala. Trvalo čtrnáct dní, než nás pustily domů. Tou dobou už měla Sophinka za sebou první z celé řady plastických operací. Vyrovnávala jsem se situací velmi těžko, ale lékaři mě ujišťovali, že než ze Sophie bude školačka, její obličej bude vypadat už docela normálně.
Po návratu domů jsem našla Ralfa opilého. V opilosti na mě vykřičel celou svou zlobu a neštěstí. Všem svým přátelům vyprávěl, jaké bude mít bezvadné dítě. Počítal s tím, že to také bude samozřejmě syn, pokračovatel von Mülheimova rodu. Nedokázala jsem ani jedno z toho. Nejenže to není syn, ale co horšího, porodila jsem malou zrůdu, která snad ani nemůže být jeho dcerou. Psychicky jsem se sesypala. Na doporučení rodinného lékaře jsem začala chodit do psychiatrické ambulance. Díky paní doktorce jsem se nakonec sebrala a umínila jsem si, že se poperu s osudem a pro své dítě udělám maximu, aby z ní vyrostla šťastná a sebevědomá žena. To je i teď mým jediným cílem. Všechny svoje vlastní sny a touhy jsem dala stranou a zcela jsem vše podřídila šťastnému životu své dcerky.
Ralf bohužel nebyl schopen se k této situaci postavit tak, jako já. Jeho řešení spočívalo v pití stále většího množství alkoholu a výčitek na mou neschopnost. Když byly Sophii dva roky, zemřel Ralfův otec a Ralf jako jediný syn převzal vedení rodinného koncernu. Doma jsem ho už téměř nevídala. V těch málo chvílích, kdy se přece jen doma ukázal, tak o naši dceru ani o mě, jako svou manželku, nejevil příliš velký zájem. Malá začínala pobírat rozum a chtěla, aby si s ní otec hrál. Ralf ji odbyl, že na ní nemá náladu. Nikdy ji nepochoval, nepohladil. Vybudoval si od nás obou hradbu odtažitosti. Obě jsme tím trpěly, ale nakonec jsme si zvykly. Věděla jsem, že si za mě Ralf našel náhradu. Jen jsem se vždy od nějaké "dobré duše", jen tak mimochodem, dozvěděla, že to je zrovna jeho asistentka, obchodní ředitelka, personalistka či blonďatá slečna z recepce. Trápilo mě to, ale také jsem si uvědomovala, že ode mě nebylo zrovna nejlepší nepřiznat mu, že Sophie není jeho dítě.
Mezi mnou a Ralfem zavládl jakýsi status quo, kdy jsme navenek fungovali jako dokonalá rodina, ale uvnitř byly veškeré naše vztahy rovny nule. Tam, kde bylo třeba, jsem byla dokonalou, reprezentativní manželkou. Když přišlo na nějakou akci, kde by se měl objevit s dcerou, vždy to nějak zařídil, aby tam Sophie nemusela. Snažila jsem se být silná, ale občas jsem ve chvílích krize kvůli tomu proplakala celou noc. Ráno jsem měla co dělat, aby na mém obličeji hlavně Sophie nepoznala, že je něco špatně.
***
Tentokrát cesta do New Yorku byla výjimečná. Ale i tak jsme cestovali odděleně. Já jsem přiletěla z Vídně se svým malým doprovodem už dnes běžnou linkou a Ralf měl letět firemním letadlem až zítra, kdy po cestě vyřizoval neodkladná obchodní jednání. Program v New Yorku jsem měla mít částečně společný s Ralfem a ve volném čase jsem Sophii chtěla ukázat New York a jeho okolí. V Ralfově programu se jednalo o večeře či obědy s obchodními partnery, kdy se slušelo mít s sebou manželky a také o jeden slavnostní večer v Metropolitní opeře, kdy jsem jako manželka bohatého průmyslníka měla předat šek na dobročinné účely. Jak já jsem tyto akce nenáviděla. Všude samé pozlátko a neupřímnost. Široké úsměvy a nejen ty, dovedené k dokonalosti plastickými chirurgy. Řeči o tom, které dítě studuje prestižnější školu, jak je který manžel úspěšnější a kdo byl na exotičtější dovolené. Snažila jsem se předstírat, že mě tyto hovory zajímají a v příhodných chvílích jsem přitakávala a vyjadřovala upřímný obdiv a překvapení. Horší to však bylo, když na mou rodinu přišla přímá otázka. Stala jsem se přeborníkem v mlžení, takže jsem v podstatě nic neřekla. Věděla jsem, že si o mě ostatní manželky šeptají, že jsem divná, ale bylo mi to úplně jedno. Jediný cíl, který jsem sledovala, byla má dcera. A díky manželovým financím jsem si mohla dovolit platit nejlepší chirurgy ve Švýcarsku, kteří postupně upravovali Sophiin obličej.
Před obědem se Ralf dostavil do hotelu. Jeho osobní tajemník donesl jeho kufry a složil je v pracovně. Ralf mi přišel předat kazetu se sadou diamantových šperků, které jsem si měla vzít k večerním šatům do opery. Jelikož jsem měla předávat šek s největší částkou, tak jsem také musela být náležitě ustrojena. Kdyby ty šperky raději prodal a peníze za ně dal potřebným, pomyslela jsem si trpce. Se slovy, že mě v sedm vyzvedne, odešel, aniž by mi řekl kam.
Po obědě jsem se začala chystat na večer. Claire vybalovala mojí večerní toaletu z plátěného obalu. Ještě ve Vídni jsme s Claire zjišťovaly jaké večerní šaty se na tuto akci budou hodit. Shodly jsme se, že zvolíme trochu okázalejší model alá Audrey Hepburn. Sophie jako vždy celá uchvácená si zkoušela moje střevíčky a různé části šatů a doplňků, které jsem si s sebou do New Yorku přivezla na různé společenské události. Ve finále škobrtala po pokoji v botách o nějaké to číslo větších, než měla ona a na sobě měla navěšené části šatů jako závoje. Na samotný společenský večer jsem se netěšila, ale užívala jsem si tu legraci při přípravě na něj. Dorazila najatá kadeřnice a vytvořila mi odpovídající slavnostní účes, o kterém Claire prohlásila, že by ještě potřeboval dozdobit nějakým tím kouskem ovoce nebo modelem plachetnice. Naštěstí poznámku pronesla francouzsky, takže jen my tři jsme se začaly chichotat, aniž bychom kadeřnici nějak urazily. Po účesu následovalo opatrné oblékání šatů a zapínání snad sta knoflíčků. Šaty v barvě bordó měly vypasovaný živůtek z brokátu. Díky genům po mé matce jsem stále měla ve svém věku docela ucházející postavu a ani těhotenství se na ní moc nepodepsalo. Potom přišel na řadu make-up, který bravurně zvládla Claire, které obětavě asistovala Sophie. Nakonec mi Claire opatrně zapnula náhrdelník a já jsem si připnula diamantové náušnice. Natáhla jsem si ještě dlouhé rukavičky v barvě šatů a můj outfit byl hotový. Claire se Sophií si sedly v obýváku na pohovku a já jsem jim udělala malou módní přehlídku.
"Tak co, jak vypadán?" zeptala jsem se a koketně na ně zamrkala.
"Překrásná. Vypadáš jako královna," ohodnotila mojí vizáž dcerka.
"Opravdu, vypadáte báječně, Christine," pochválila Claire.
Sophie najednou začala popotahovat.
"Co je, zlatíčko?" klekla jsem si k ní, co mi šaty dovolily. "Co se děje?"
"Já,…já chci jít taky s tebou. Nikdy mě s sebou nevezmeš. Já chci taky takový krásný šaty a jít do divadla…", fňukala dál.
"No tak, Sophii," objala jí Claire. "Maminka se k tobě brzy vrátí a bude ti vyprávět, jaké šaty měly ostatní dámy, ano?"
Bylo mi jí líto. Měla pravdu. Ještě jsem jí nikdy na žádnou akci, kde by se mohla ukázat v dlouhých šatech, nevzala. Bylo to taky trochu z obavy, jak by na její handicap reagovaly ostatní děti. Ne, rozhodla jsem se. Už jí schovávat nebudu. Usmála jsem se na ní a lehce jí šťouchla ukazovákem do nosu.
"Počkej, něco zjistím," odešla jsem do pracovny, podívat se na internet. "Ok, tak co by se tak hodilo?" přemýšlela jsem nahlas. "Co třeba ples pro děti. Ne, to chce něco víc oficiálního," zadala jsem do vyhledávače kultura v New Yorku na příští týden. Byl konec srpna. V září začíná nová divadelní sezóna. Z nabídek mě zaujala premiéra opery Faust, kterou připravuje Metropolitní opera. "Ano, to je ono," vítězoslavně jsem zaklapla počítač. Na mobilu jsem vytočila číslo Ralfova tajemníka a požádala ho, aby na premiéru Fausta zajistil tři vstupenky na nějaké pěkné místo.
"Takže, zlatíčko. Příští týden spolu půjdeme do opery. Co ty na to?" oznámila jsem triumfálně.
Sophii se rozzářily oči. "A to budu mít taky takový krásný šaty?" zeptala se podezřívavě.
"Jasně. Ještě mnohem hezčí," podívala jsem se významně na Claire, která pochopila, že je bude muset někde pro malou sehnat. Trochu se zamračila, ale představa, že bude na Manhattanu prolézat butiky, se jí začala líbit.
***
Tak a problém byl zažehnaný. Cvakly dveře a vešel Ralf. Oblečený byl ve fraku, jak kázal dress code na pozvánce.
"Dámy," pozdravil.
"Tak co, drahá? Jsi připravená?" kriticky si mě prohlédl. Z výrazu jeho tváře jsem pochopila, že je spokojený. Připadala jsem si jako jeho módní doplněk. Jen jsem nevěděla na jaké místo se mám zařadit, jestli za náramkové hodinky, drahé kuličkové pero nebo kravatu.
"Sluší ti to," utrousil a nabídl mi rámě.
Poslala jsem dcerce vzdušný polibek a zavěsila se do něho.
Před vchodem do hotelu už čekal Kurt u otevřených dveří přistavené limuzíny. Ralf mi galantně pomohl usadit se do auta. Zaregistrovala jsem několik obdivných pohledů kolemjdoucích a trpce jsem si pomyslela, jaké to tu oba hrajeme divadlo.
Cesta do Metropolitní opery netrvala dlouho. Ralf mi nastínil plánovaný program večera. Večer měl být zahájen představením několika árií z oper, pak má následovat předání šeků a poté se bude tančit a bude zahájen raut. Ještě mě informoval, že šek, který budu předávat předsedovi správní rady Lewisovy nadace, mi těsně před tím donese jeho sekretářka Sabrina. Vše jsem odkývala.
Vzpomněla jsem si, že jsem objednala lístky na Fausta pro nás tři. Podíval se do elektronického diáře: "Hm, to by snad šlo."
Proč si vždy před Ralfem připadám jak na audienci u nějakého panovníka. Povzdechla jsem si.
Byli jsme na místě. Pánové mi pomohli vystoupit. Jako báječný pár jsme v závěsu vstoupili do budovy. U recepční, která vítala hosty a odškrtávala si je v seznamu pozvaných, Ralf nahlásil manžele von Mülheimovi. Recepční nás ještě ani nestačila v seznamu najít a už se k nám hnal Ralfům americký obchodní partner Jack Black.
"Ralfe, drahá Christine," obdaroval nás širokým americkým úsměvem. "Christine, jste nádherná. Ralfe, jak to děláš? Tvá žena je stále krásnější a krásnější," poplácal Ralfa chlapácky po rameni.
Už je to tady, pomyslela jsem si. Nasadila jsem společenský úsměv, kterým jsme Jacka obdarovala za jeho lichotky.
"Christine," přispěchala k nám Jackova manželka Bethy. "Konečně je tu někdo, s kým se dá mluvit," popadla mě za ruku. "Pánové jistě dovolí, že?" nečekala na odpověď a už mě vláčela do foyeru.
Ve foyeru už byly další ženy a popíjely šampaňské. Téměř okamžitě se u nás objevil číšník s tácem nalitých sklenic a nabízel nám je.
Nadešla chvíle přikyvování, úsměvů, obdivu v příhodné chvíli, případně údivu nad úspěchy či neúspěchy drahých poloviček či dětí přítomných dam. S některými ženami jsem se již znala z dřívější doby, ale některé, zejména Američanky, jsem dosud neznala.
Beth mi přivedla představit jednu poněkud korpulentnější dámu.
"Christine, dovol, abych ti představila Carlottu Gudicelli. Je primadonou Metropolitní opery. Drahá Carlotto, představuji ti Christine von Mülheim. Manželku Ralfa von Mülheim, vlastníka koncernu Mülheim," zašvitořila.
Podaly jsem si s Carlottou ruku.
"Budete dnes večer zpívat?" zeptala jsem se, abych byla společenská.
"Si, madam," věnovala mi široký úsměv. "Spolu s mým partnerem zazpíváme několik árií."
"Tak to bude báječné," vrátila jsem jí přátelský úsměv. "Budu se těšit, až vám a vašemu partnerovi budu moci pogratulovat k báječnému výkonu." Bože, jak jsem rychle vplula do své role nablýskané neupřímnosti.
Charlotta se omluvila, že se musí jít připravit a odešla do šaten pro účinkující. Beth mě zase odtáhla k jiné skupince žen. Ze všeho toho představování se mi až točila hlava. Nebyla jsem si schopná tak rychle všechna jména zapamatovat, ale hovořila jsem s nimi, jako bych s nimi byla odedávna nejlepší přítelkyně.
***
Brala jsem si od číšníka právě druhou skleničku se šampaňským, když jsem ze sálu uslyšela konferenciéra, jak zahajuje slavnostní večer. Po přivítání přítomných, pozval na pódium přední sólisty Metropolitní opery.
"Prosím, přivítejte signoru Carlottu Gudicelli a pana Bena Lewise."
Sklenička mi vypadla z ruky a roztříštila se na mramorové podlaze. Hlavy přítomných dam se ke mně otočily.
"To je v pořádku," sehnul se číšník k podlaze a začal střepy hbitě uklízet.
"Promiňte. Děkuji vám," byla jsem ještě schopná ze sebe dostat. Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek.
Poodešla jsem k otevřeným dveřím do hlavního sálu a nahlédla dovnitř k pódiu, kde se chystal orchestr a dva jmenovaní sólisté ke svému výstupu. Musela jsem se opřít o dveře, jak se mi rozklepala kolena.
Na pódiu stál skutečně Ben.
Deset let jsem ho neviděla. Samozřejmě, že jsem si ho občas vygooglila, abych viděla, jak pokračuje ve své umělecké kariéře. Jasně, že již třetí sezónu zpívá v Metropolitní opeře. Jak jsem na to mohla zapomenout. Vůbec mi to nedocvaklo. Jak taky, když jsem ani na operu v New Yorku neplánovala jít. No, vlastně teď už plánuji. Nebo, že bych to zrušila? No, to by mi asi Sophie neodpustila. Myšlenky mi bláznivě běhaly v hlavě.
Nemohla jsem z Bena spustit oči. Něco jiného je ho vidět na internetu a něco jiného naživo, z masa a kostí přímo před sebou. Trochu jsem se stáhla do přítmí dveří, aby mě náhodou nezahlédl.
"Jsi směšná," smál se mi vnitřní hlas.
Ben se však koncentroval na vystoupení a publika si kromě několika zdvořilých úsměvů nevšímal. Vypadal skvěle. Snad ještě lépe než když jsme se poznali. Třicet devět let. Jeho rysy se zostřily a hluboko posazené oči vyzařovaly skrytou sílu. Sílu, kterou jsem měla možnost vidět v realitě, a která mě k smrti vyděsila. Co mě zaskočilo, byl pocit šimrání kolem žaludku. Bože, já k němu stále něco cítím. Hlava s tím nesouhlasila, ale tělo si žilo vlastním životem.
"Ježíši, co budu dělat?" mumlala jsem si pro sebe.
"Klid, Christine," vnitřní hlas mě uklidňoval. "Když si dáš pozor, tak se ani nemusíte setkat." To mě uklidnilo. Konečně jsem byla s to se zase začít chovat normálně.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 11. června 2016 v 16:08 | Reagovat

Vypadá to moc dobře. Ovšem jak to tak znám tak se jistě brzy setkají a to setkání bude stát za to :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama