You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

TI: TCOMH - 6. kapitola

1. února 2016 v 19:20 | Lotte |  The Iceman: The Case of Mycroft Holmes

Hned za rozbřesku se Sherlock vydal obhlédnout Anastáziin "hrob". Několikrát ho obešel kolem dokola, poklepal zlověstnému andělíčkovi po hlavě a došel ke stejným závěrům jako Mycroft - tedy, že zde byl umístěn včera zhruba v odpoledních hodinách, že nelze vystopovat kterým směrem člověk - či pravděpodobněji lidé, kteří ho na místo donesli odešli ani odkud přišli a že je to zkrátka velmi precizní práce. Dále chvíli zauvažoval, jestli se s Mycroftem někdy bavil o Faustovi, ale musel dojít k závěru že nikoliv a tudíž mu citát pod jménem Anastázie nic neřekl.
Nic víc mu na tomto místě nebylo k užitku, ale přesto neodešel. Posadil se opodál, sepjal prsty na rukou a zahleděl se na náhrobek. Usilovně si vybavoval úryvky vzpomínek, které na Anastázii měl. Ponurá atmosféra místa na něj zapůsobila natolik, že jako první si vybavil den její smrti, či lépe řečeno den objevení jejího těla, neboť to nebylo stejné datum.
Když zemřela Irene Adler, nebo lépe řečeno, když si Sherlock myslel, že zemřela, byl Mycroft první a jediný, komu zavolal a zkrátka komu to v tu chvíli řekl. Mycroft zrovna trávil Vánoce svým typickým samotářským způsobem v jeho venkovském domě, ale přece byl do hodiny zpátky v Londýně, aby se Sherlockem šel do márnice, obhlédnout její mrtvé tělo. Byly to zkrátka takové ty maličkosti a nemaličkosti, které Mycroft pro Sherlocka dělal.
Tehdy to Sherlockovi ještě nepřišlo, ale bylo to ošklivé déjavu. Před lety to byl on, kdo stál po boku Mycrofta v márnici nad tělem mrtvé ženy - Anastázie.

Mollyin předchůdce doktor Reymond rozepnul zip plastového pytle a odhalil namodralé tělo, které už bylo v poměrně pokročilém stádiu rozkladu, otlučené o kameny, dokonce i oklované od ptáků.
Sherlockovi se na tom tehdy něco nezdálo. Co se mu na tom ale nezdálo? Svraštil čelo a přejel si rukou přes oči. Těžko říct. Už tolikrát si toužil vzpomenout, ale tehdy měl neblahé tendence to trochu přehánět s kokainem....mysl mu nefungovala tak jak měla, zvolil špatné dávkování a místo stimulu měl všechno v mlze. Přesto nebyl ochoten přiznat, že se jednalo o předávkování nebo dokonce období závilosti. On totiž nebyl závislý - na to, aby něčemu takhle podlehl byl moc chytrý. Tehdy ale zkrátka ještě neměl věci v oku, experimentoval které dávkování pro něj bylo to nejlepší a chvíli trvalo, než na to přišel. To bylo celé a bylo zbytečné to nafukovat, jako to dělali John, Mycroft a vlastně všichni.
Znovu se vrátil k tomu upršenému dni a pachu dezinfekce na chodbě márnice.
"Jsi úžasně klidný na to, že ti zemřela snoubenka," konstatoval Sherlock za chůze po chodbě směrem ven z nemocnice St. Barts.
Mycroft se zastavil. "Co prosím?" vyštěknul.
Sherlock mu ukázal na pravou ruku. "Nosíš snubní prsten."
Mycroft si podrážděně strčil ruku do kapsy černého kabátu, na kterém se ještě teď lesklo pár dešťových kapek. "To není snubní prsten, ani svatební prsten ani nic takového."
"Ta žena....Anastázie měla na prstě stejný takže usuzuji...."
"Já nepopírám, že ten prsten má nějakou symboliku s ní," uťal ho Mycroft ledově, "ale nejsem ženatý a ani zasnoubený. Chci říct - nebyl jsem," Mycroft zamrkal a znovu ruku vytáhnul a vrhnul na prsten postranní pohled.
"To je vedlejší - snubák nebo ne. Nosíš ho ze sentimentu a to je u takových věcí koneckonců pointa," pokrčil rameny Sherlock.
Mycroft na něj chvíli tiše zahlížel. "Ano, obávám se, že ano. A podívej kam mě to přivedlo. Pouč se od staršího bratra a nechoď v jeho stopách."
Sherlock se najednou hlasitě rozesmál. "Jako bych někdy po něčem takovém toužil!"
Mycroft na to nic neřekl, jen s povytaženým obočím vytáhl krabičku cigaret a jednu Sherlockovi nabídnul.
Sherlock se zarazil. "Proč?"
"Jsi rozrušenější než já, což je za těchto okolností lehce řečeno nezvyklé. Usuzuji že máš abstinenční příznaky. Nabídni si, třeba ti to trochu pomůže na třes rukou. Máš seznam, Sherlocku?"
"Trhni si," odpověděl skutečný Sherlock vzpomínkovému Mycroftovi s pohledem stále upřeným na vyryté jméno Anastázie Naryškinové. "Oba si trhněte," dodal trochu vzdorovitě a odkráčel zpátky do zámečku.

Mycroft v tu chvíli posedával u klavíru, ale nehrál. Přejížděl opatrně prsty po klávesách tak, aby nevydaly žádný zvuk. Bylo zřejmé, že je myšlenkami někde úplně jinde. Ironicky právě u prvního dne, kdy Anastázii uviděl, zatímco jeho bratr se tak usilovně zaobíral jejími dny posledními.
Mycroft měl o Anastázii nejasné povědomí už dlouhou dobu předtím, než se s ní skutečně setkal. Pracovala pro ruské tajné služby, ale kvůli masivnímu úniku informací této práce musela navždy zanechat a dokonce i emigrovat z Ruska, protože se ocitla v ohrožení nejen ona, ale i její rodina a především mladší bratr Alexander, na kterém velmi lpěla.
V době, kdy ji potkal na večírku v Bruselu už byla "neškodná" - tedy ze špionážního hlediska, a byl velmi překvapný, když v ženě, vedle které se usadil u baru, poznal právě ji. Tehdy ještě nevěděl, že se roky marně snažila znovu se dostat do vyšší politiky - tentokrát tím legálním způsobem, ale kvůli její minulosti samozřejmě neměla nejmenší šanci. Nakonec své naděje vzdala a rozhodla se vložit své ambice do svého Saši, který se začínal rychle propracovávat výš a výš a byl obecně označován za "slibného" - to vše samozřejmě díky Anastázii, která stála za valnou většinou jeho úspěchů - nicméně o tom se veřejně nemluvilo. Lidem bylo snažší předstírat, že Anastázie Naryškinová vůbec neexistuje. Viděli v ní nebezpečí a politicky nepohodlnou osobu. Jejímu bratrovi se tak dařilo právě proto, že ho podporovala, ale on o tom nikdy nemluvil. Budil tím tak trochu auru tajemnosti, která Anastázii tak škodila a jemu ironicky přispívala. Těžko vysvětlit proč, svět už obvykle bývá podobnými způsoby nespravedlivý.
Mycroft se rozhlédl po místnosti a očekával, že poblíž zahlédne jejího bratra, který by dal smysl její přítomnosti. Skutečně ho zahlédl v hloučku velvyslanců, kterým něco s lehce podbízivým úsměvem vykládal.
Objednal si martini a znovu se po ženě po jeho pravici kradmo podíval. Byla očividně velmi znuděná a na rozdíl od Mycrofta, který se cítil stejně, to dávala najevo. Měla podepřenou hlavu a pohled zavrtaný dolů....počkat ne, Mycroft přehlédl, že si pokradmo četla knihu, kterou měla rozloženou na klíně a kryla si ji kabelkou, aby nebylo tolik vidět, jak moc ve skutečnosti ignoruje své okolí. Ve špatném barovém osvětlení zamžoural po té knize a přelétl očima pár řádků, což bylo nesmírně nezdvořilé, ale kdovíproč ho zaujalo, co si tak mohla na tak nevhodném místě a čase číst.
"Pýcha a předsudek," prohodila ta žena neuceně, aniž by k němu zvedla oči. Měla hlubší hlas, než si představoval, ale přece zněl velmi příjemně, téměř svůdně. Asi takový tón hlasu používala záměrně, zvlášť při konverzaci s muži.
Byla to vysoká žena - kdyby se postavila vedle Mycrofta, tak by byla menší jen o centimetr, dva než on. Kaštanové vlasy měla stočené do uzlu jako ze dvacátých let. Ostatně i její šaty v sobě měly hodně z elegance a stylu té doby. Oči měla hnědé, orámované řasami tak dlouhými a perfektními, že musely být falešné a pod nimi se skvěl nos, který nebyl ani krátký, ani dlouhý, zkrátka tak akorát pro její obličej.
Měla symetrický obličej, velmi líbivý na pohled, a jemné dívčí rysy, které po třicítce sice začínaly mírně povolovat, ale přesto byly pořád krásné.
Jediná nesrovnalost na jejím obličeji - znatelná pouze z profilu, byly vystouplé rty, které v určitém úhlu vypadaly poměrně nehezky. Ve srovnání s poměrně oslnivým zbytkem to bylo přesto přehlédnutelné.
Mycroft uhnul pohledem. "Co prosím?" zeptal se vlažně.
"Čtu Pýchu a předsudek, chci vám ušetřit snahu a oči, tak jsem si řekla, že vám to řeknu rovnou. Navíc mě rozčiluje, když mi někdo čte přes rameno," pokračovala a pořád se k němu neobtěžovala zvednout oči.
"Tak mi promiňte mou drzost," odvětil na to Mycroft trochu popuzeně - spíš než nad ní, tak sám nad sebou. Ještěže ho neviděl Sherlock. Ale Sherlocka by na takový večírek nikdo nedostal, ostatně i on sám tu byl jen proto, že zkrátka nebylo zbytí.
"Hmm," odpověděla žena nepřítomně a dál se věnovala čtení.
Na konci kapitoly ale knihu zavřela a znovu se k němu otočila. "Mimochodem," dodala, "jsem Anastázie Naryškinová."
Mycroft přijal její ruku. "Vím kdo jste," odtušil, "já jsem...."
"No já chtěla být jen zdvořilá. Já samozřejmě taky vím kdo jste, pane Holmesi," přerušila ho s úsměvem.
"Nepředpokládám, že jsme někdy měli tu čest," poznamenal Mycroft.
"K vaší úlevě."
"To myslíte jak?"
"Kdybyste mě potkal dřív, tedy za starých časů, jak já říkám, asi byste nebyl rád. Všechna ta vládní tajemství co si teď nosíte v hlavě by byla má," znovu se usmála a přejela ho pohledem, pod kterým se Mycroft necítil pohodlně. Soudila ho stejně jako on před chvílí soudil ji, jeho zjev, šaty a celkový dojem.
"Nemyslím si," odtušil suše.
"Řekla bych: 'vsadíme se?' - ale ta slova už pro mě nemají žádnou sílu vzhledem k tomu, že staré časy už jsou skutečně jen staré časy. Buďte rád, že už to nezjistíte," dodala s pokrčením ramen a vytáhla ze svého drinku olivu napíchnutou na párátku.
Mycroft se po ní překvapeně ale i s náznakem pobavení ohlédl. "Už dlouho se mi nestalo, že by mě někdo takhle podceňoval."
"Z toho usuzuji, že dřív tomu tak bylo?" vypálila Anastázie nečekaně.
"Možná," pokrčil rameny Mycroft, a v duchu se udiveně plísnil za tak neuváženou poznámku.
"Tak jsme koukám zabředli do nebezpečných končin a teď nastane trapné ticho. No škoda, už jste vypadal nadějně," konstatovala Anastázie s hlavou nakloněnou na stranu a pomalým pohybem si dala párátko s olivou do úst.
"Tak konverzaci zachraňte nějakým bezpečným tématem. Kdo říká, že to musí být muž, kdo se pořád musí snažit? Ačkoliv zapomínám, že se bavím s někým, kdo si na večírku nejvýznamnějších lidí Evropy čte Pýchu a předsudek," dodal Mycroft s neskývaným posměchem.
Anastázii to ovšem nechalo chladnou. "Já si říkala, že je otázka času, kdy si z toho uděláte legraci. Jen si tu jen dělám menší průzkum - a nemusím se za to vůbec omlouvat, vždyť právě proto, že je tohle večírek nejvýznamnějších lidí Evropy, je strašně nudný."
"Jaký průzkum, smím-li se ptát?"
"Zjišťuji co je to za poprask kolem pana Darcyho a proč na něj každá zasněná náctiletá slečna marně čeká," zazubila se Anastázie.
"Copak vy jste v pubertě neměla stejné období?"
"Ha, ne. To víte, do nás spíš hustili Annu Kareninu, Zločin a trest a tak...." zaculila se Anastázie, "čtu to teď poprvé."
"Ach tak. A k čemu jste dospěla?"
"Že je to věru nejlepší postava toho díla."
"Skutečně? To už jste se dostala na konec?"
"Právěže ne. Na konci je pan Darcy nudný a dělá ze sebe idiota. Mě imponuje jeho první setkání s ním."
Mycroft se k ní poprvé otočil celým tělem. "To je vemi nový pohled na věc. Bylo by drzé žádat vysvětlení?"
"Jistěže ne. Pan Darcy si od lidí drží odstup, má nad nimi nadhled, dá se říci. Nepouští si k sobě lidi, které nechce jen proto, že to káže zdvořilost. Umí odpálkovat idioty s krásným britským sarkasmem. Nenechá se ovládat city - no tedy želbohu jen v první části té knihy, pak to jde z kopce, ale chápete ten princip. Nejsem Lizzie Benettová co s rukama v klíně a rovnými zády čeká na dokonalého pana Darcyho. Já jsem pan Darcy a čekám pro koho bych mohla být dokonalá," dodala a pátrala po nějaké reakci v jeho obličeji či řeči těla. Toho se ale nedočkala. Mycroft se v té době sice přezdívkou Ledový muž ještě nepyšnil, to však neznamenalo, že by to o něm tehdy ještě neplatilo. Rozhodil rukama. "Sliboval jsem si od vás svěží pohled na věc, milá Darcy, a taky jsem ho dostal. Nejsem tedy nijak překvapený - pokud mě tak pozorně sledujete kvůli pátráním po takové emoci."
"Ve vašem případě je tak obecně těžké hledat nějaké emoce," zasmála se tiše Anastázie. "A musím říci, že přezdívkami mě nikdo nečastoval už od mých pěti let, ale vám," přejela ho znovu tím rentgenovým pohledem, pod kterým se Mycroft jen tak tak neošil, "to možná i nechám projít," dořekla s mírně pozdvihnutými koutky.
"Jsem poctěn," řekl Mycroft ironicky.
Anastázie se ladně svezla z barové židličky. Mycroftovi to připomnělo, že v nějakém spisu četl, že se živila jako baletka, která cestovala po světě, tančila v prestižních divadlech a po padnutí opony vyzrazovala národní tajemství - těžko říct jak se to všechno dá stíhat při náročnosti baletu i špionáže, ale šlo jí to velmi dobře.
"Jste zajímavý člověk, pane Holmesi, ale to jsem si myslela už dávno."
"Vy nejste zrovna nudná," vrátil jí to Mycroft méně vřele.
"To je od někoho jako jste vy velký kompliment," široce se usmála. "Tak třeba někdy příště."
"No jistě, můžeme si spolu založit literární klub," řekl Mycroft s úšklebkem.
Anastázie se k němu sklonila a ovanula ho těžkou večerní vůní květinového parfému. "Nikdy neříkej nikdy," zamrkala a už byla pryč.
Mycroft prudce vydechl, aby se zbavil té vůně, ale v tu chvíli kdy ji ucítil, si ji zapamatoval tak věrně, že už to nebylo možné.

Situace v zámku začínala být natolik klaustrofobní a dlouhodobá nepřítomnost Johna, Sherlocka a Anthey v Londýně tak podezřelá, že se ti tři rozhodli vrátit se na nějakou dobu do Anglie.
Sherlock vyřešil pár případů, Anthea se snažila nezbláznit se z nového nadřízeného, který byl v porovnání s Mycroftem idiot a John, který byl nadšený z návratu do civilizace, se s novou vervou pustil do randění. Původně se chtěli vrátit za Mycroftem co nejrychleji to možná půjde, ale nakonec tomu vždycky zabránilo buď to nebo ono a oni byli pořád něčím tak zaneprázdnění, že se do České republiky vrátili až v polovině února. Anthee připadala představa Mycrofta opuštěného na tak dlouhou dobu skličující - zvlášť přes svátky, ale na druhou stranu věděla, že on by Vánoce trávil sám tak jako tak.
Jedinou dobrou zprávou bylo, že MI5 je konečně přestala sledovat - uplynuly tři měsíce a Mycroft stále zůstával mrtev, jeho bratr stejně jako předtím chytal zločince ve společnosti svého blogera a Anthea se zařadila zpět do pracovního procesu pro jiné oddělení a nedělala žádné potíže. Vše se zdálo v pořádku a ve chvíli, kdy jim dali pokoj, Anthea a John zinscenovali rozchod jejich falešného vztahu - John měl Antheu podvádět tím, že chodil na rande s jinými, což byla mimochodem pravda a tak proti legitimnosti tohoto rozchodu jejich velké lásky nikdo nemohl nic namítat.
Když se vrátili do ponurého polorozpadlého secesního zámečku uprostřed ničeho v České republice, Mycroft s nimi dokonce začal znovu komunikovat, ačkoliv se jim pořád víceméně vyhýbal. Antheu to přimělo začít zpochybňovat své závěry - nebylo zvykem, aby Mycroft trucoval až tak dlouho - to byla parketa jeho mladšího bratra - bylo tedy nabíledni, že možná netrucoval, možná mu skutečně bylo líto, že si o něm myslí, že je vrah, protože vrahem není. Co když? Co když?
Později v noci toho samého dne se John právě chystal pustit si Spectre. Anthea, která seděla naproti němu, sledovala komickou manželskou hádku, když vzápětí přišel Sherlock a urazil se, že si to John chtěl pustit bez něj.
Nakonec se ale ztišili a pustili si film, který Anthea nevnímala. Byla pořád ještě ztracená ve svých myšlenkách, takže zatímco po obrazovce Johnova počítače pobíhal Daniel Craig, ona poťukávala lžičkou o dno čajového šálku a přemýšlela, jestli si čaj už osladila nebo ne. Zkoušela tedy lžičkou přejíždět po dně hrníčku, jestli ucítí nerozpuštěná zrnka cukru.
"Osladila," informoval ji Sherlock, "dvě lžičky jako obvykle."
Anthea k němu překvapeně vzhlédla, protože nezaznamenala, že by jí věnoval pozornost, natož dedukoval co dělá. Ale u Holmesů je to asi zrovna tak přirozené jako dýchání.
"Pst!" napomenul ho John a Sherlock poslušně zmlknul a i Anthea spolkla svoji odpověď, aby tedy nerušila ten umělecký zážitek.
Znovu sklopila pohled k čaji, ale zarazilo ji, když se zvuky filmu vzápětí utnuly a pokojem zavládlo tíživě působící ticho.
Zvedla pohled k obrazovce notebooku a mírně vytřeštila oči. Obrazovka zčernala a začal na ní zběsile běžet nějaký text. Bylo to strašně rychlé a dalo se pochytit jen pár slov. Anthea zachytila jen "Darcy" a "narozeniny". Po pár vteřinách se obrazovka znovu rozzářila a film pokračoval přesně v tom místě kde skončil, jako by se nic nestalo.
John udeřil ukazováčkem do mezerníku a pozastavil ho. "Někdo se mi naboural do počítače," řekl docela zbytečně, ale spíš než jako konstatování z něj mluvil prvotní šok.
"Co jste z toho stihli přečíst?" zeptal se Sherlock a ohlédl se po Anthee i Johnovi.
"Darcy a narozeniny," odvětila Anthea.
"Johne?"
"Taky Darcy a pak....počkat....ten citát z Fausta, co je na tom náhrobku. To o síle dobra a zla a...nevím jak přesně to je, ale víte co myslím."
Sherlock pevně stisknul víčka k sobě a natáhnul ruce před sebe jako by přejížděl po displeji chytrého telefonu. "Darcy. Brusel. Londýn. Temže. Narozeniny. Té síly díl jsem....ten citát. Saša. Zrada. Exil. Datum....nějaké....jaké datum?" Sherlock frustrovaně otevřel oči. "To datum bylo rozostřené, nedalo se přečíst. To není fér!" Sherlock vypadal jako dítě, co by si nejraději duplo, aby si prosadilo své.
Anthea si podepřela dlaní obličej. "Vy jste si vážně dokázal zrekonstrovat všechen ten text, co tam rychlostí blesku problesknul? To je vcelku....impozantní, musím říct."
Sherlock vypadal potěšeně, ale přesto mávnul rukou. "Kdyby vás radši napadlo nějaké nadcházející datum, které by mohlo být nějakým způsobem relevantní...."
Anthea povytáhla obočí. "Kolik je hodin?"
John se zamračeně podíval na čas na počítači - s velkou nechutí, jako by byl jeho laptop po útoku hackerů infikovaný. "Pět minut po půlnoci."
"No tak v tom případě je odpověď snadná. Vsadím se s vámi, že to datum co tam projelo bylo dnešní. Dvanáctý únor, Mycroftovy narozeniny. Tohle všechno je jen o Mycroftovi, jaké jiné datum by to mohlo být?"
Sherlock se na ni zamyšleně podíval a pak přikývnul. A v tu chvíli jako střela vyrazil pryč z místnosti.
"Co to sakra? Kam to běží?" zeptal se John.
"Obávám se, že do Mycroftova pokoje," odpověděla znepokojeně Anthea.
Když oba dostihli Sherlocka stojícího na prahu jeho pokoje, ztuhli.
Mycroft byl pryč.
A na tom by nemuselo být vůbec nic znepokojujícího, protože on byl pryč v podstatě neustále, jenže jedna věc je utvrdila v tom, že tentokrát si neodešel jen tak na samotářskou procházku.
Ten zpropadený náhrobek stál přímo uprostřed jeho pokoje a jméno Anastázie bylo obtáhnuté červenou barvou. Sherlock jako ve snách přešel blíž a přejel po té barvě prstem. Barva to samozřejmě nebyla.
"Někdo unesl Mycrofta nám přímo pod nosem? Zatímco....zatímco jsme se dívali na zatraceného Jamese Bonda?" vydal ze sebe John frustrovaně.
Anthea nakopola dveře Mycroftovy ložnice, až se s prásknutím zavřely a oni byli s tím krvavým náhrobkem najednou jako v pasti.
Šťastné narozeniny, Mycrofte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alienor Alienor | Web | 4. února 2016 v 16:46 | Reagovat

To je tak napínavé! A skvěle napsané, na konci jsem ani nedýchala.

Chudák Mycroft, jsem zvědavá, jak to dopadne :)

2 Lotte Lotte | Web | 7. února 2016 v 16:13 | Reagovat

Moc děkuji. :))

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 8. února 2016 v 21:37 | Reagovat

je vskutku fascinující že po sobě nezanechali ti padouši žádné stopy. vždyť ten náhrobek není zrovna lehká záležitost. To ho tam posadili vrtulníkem? Ten by byl přeci slyšet no ne? Záhada hodná Sherlyho :D
Panejo Sherly v minulosti pátrá konečně nějaký náhled do jejich minulého života, než jsme je mohli poznat tak jak je známe jen a jen my :D
Sherly ot přeháněl tehdy s koksem :D panečku :D že bys časem zabrousila i dál do minulosti těch dvou, třebas do dne kdy Sherly musel bráškovi slíbit, že si bude psát seznam? :D to by bylo super.
Ha konečně ses dostala k tomu prstýnku co :D už je to tady na tuhle chvíli jsem se těšila jako malý Jarda na dort :D KONEČNĚ ano musím napsat velké KONEČNĚ!!! protože jsme téměř už ani nedoufala :D
ano je to tu VELKÉ ODHALENÍ DÍLY FLASHBACKŮM JEJ!!! :D jsem moc na Anu zvědavá, jaká asi bude, čím ho ohromila božínku jsme zvědavá že vůbec nechápu jak se mohu zdržovat tímto průběžným komentováním takže vzhůru zpět do četby :D
BOŽE!!! líbí se mi jak ho popichuje, jak ho svádí, vybízí to je tak úžasné. přesně tak bych si to představovala. Je ot BRILANTNÍ :D
co se týřče návratu do Čech John se dívá na Spectre?? vždyt to vyšlo letos to je nějaký skok hodně časem už má teda Mary a mimčo? co se děje???
Panejo ten závěr byl jak z hororového filmu. ten náhrobek nějak cestuje jak je to sakra možné vysvětlíš nám to doufám příště.

4 Lotte Lotte | Web | 9. února 2016 v 10:11 | Reagovat

Tak ono po sobě jde zamést stopy, když se člověk moc snaží a ví, že má co do činění s Holmesovými. :)
Jsem ráda, že flashacky byly v pořádku. :)
Spectre je dějová díra. Mě to nedošlo, že ten titul nemůžu použít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama