You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Březen 2016

Zákulisí Korzetu

24. března 2016 v 20:48 | Lotte |  Ivan Ozhogin (Иван Ожогин)
Už to máme rok (toto zase letí) od prvních zkoušek na steampunk minifilm Korzet, ve kterém Ivan hraje roli korunního prince. Na počest toho zveřejnili trochu více fotek ze zkoušek plesové scény, přičemž na jedné je Ivan. :)
Druhá fotka už je tuším přímo zákulisí natáčení a třetí fotka je takřkajíc výsledný produkt. :)

image host

image host

image host

Březnové Broadway Hits

24. března 2016 v 20:31 | Lotte |  Ivan Ozhogin (Иван Ожогин)

Po nějaké době máme zase tu možnost potěšit se videi z muzikálového spektáklu Broadway Hits s Ivanem, kde zazněly víceméně už tradiční tituly:
This Is The Moment, Mamma Mia! (Ivan Ozhogin, Manana Gogitidze, Natalia Dievskaya), 8. 3. 2016 - ten způsob, jakým Ivan doslova zkamení, když se na něj Manana vrhne je k nezaplacení. :D A fakt že tahle scénka byla "upgradovaná" o žádost o ruku je prostě....dokonalý, co říct. :D Kdo přišel na nápad udělat glosu na téma fangirls je génius. :D (Ta scéna s polibkem je video od videa vtipnější, btw :D).
A nově i s tanečním číslem! Samo lepší a lepší! :D
Totale Finsternis (Ivan Ozhogin, Elena Gazaeva), 8. 3. 2016 - Ivanův ruský hrabě zní najednou jako německý! Fíha! On šel s hlasem výrazně dolů, jako to dělával v Německu, zatímco v Rusku se držel ve své předpokládám přirozené střední poloze. Je to rozhodně zajímavé slyšet ho tohle dělat i v ruštině, ale osobně bych čekala, že už se do toho pouštět nebude, když mu to posledně způsobilo hlasové potíže. Hm, hm. Možná si našel lepší techniku jak uzpívat hlubší tóny? Tak či tak je to interesantní!
(A po dlouhé době v akci červený kabát, wooot!)
Přijde mi jako by oba, Elena i Ivan tuhle píseň prožívali dvakrát tolik než obyčejně...asi v tom hraje roli fakt, že budou oba v létě hrát v revivalu Balu Vampirov v Petrohradě? Tak či tak mi přišlo že chemie a kontakt mezi nimi byl intenzivnější, zvlášť jsem si toho všimla když Ivan tak protáhl tu chvíli, kdy stojí u Sáry....většinou od ní vždycky hned poodešel, ale teď ji nechal odzpívat celou sloku, než přešel na druhou stranu jeviště....no krása! :)
Die Unstillbare Gier (Ivan Ozhogin), 15. 3. 2016 - ten způsob, jakým Ivanovi namalovali obočí způsobil, že vypadá poněkud načuřeně. Což je v téhle emotivní písni špatný způsob jak působit. Obecně vzato by se měla obočí kreslit opatrně, dělají divy. :D Ale Ivan předvedl velmi emotivní výkon, jsem strašně ráda, že se s rolí očividně už před dlouhou dobou přece jen svým způsobem ztotožnil, ačkoliv mu to podle vlastních slov zpočátku připadalo obtížné. On s hrabětem totiž umí divy!
Já vím, že jsem s tím jako kolovrátek, ale Ivan je tak krásnej jako hrabě! Ách! Na něm je něco tak elegantního a ušlechtilého a zároveň chladného a nepřístupného, když ho hraje!
Gethsemane (Ivan Ozhogin), 8. 3. 2016 - Ivan je jako Ježíš /tak/ dobrý, uhhh! Obsaďte ho už někdo do jeho vysněné role!!! :D A ty výšky kam umí svůj hlas dostat???? A to jak dlouho je umí držet???????? (Jak dlouho on asi vydrží pod vodou? :D)
Hey, Mr. Producent! (Ivan Ozhogin, Georgy Novitzky, Rostislav Kolpakov, Kirill Gordeev, Alexander Sukhanov) - tahle novější verze té písně se mi líbí víc. :D I když chudák Ivan na konci. Zajímalo by mě v čem přesně byl ten vtip, že se do něj všichni pánové pak pustili? Jakože narážka na to, že všechny nejlepší role má Ivan? :D

OUAT - 11. kapitola

23. března 2016 v 20:51 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Ben mě dovedl ke svému autu a otevřel mi dveře. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak se celá třesu. Na roztrženém rtu mi pomalu zasychal pramínek krve. Ben mě posadil do auta a podal mi kapesník. Auto se rozjelo. Apaticky jsem zírala z okna do nočních ulic New Yorku a bylo mi úplně jedno, kam mě Ben veze.
Zajeli jsme do podzemního parkoviště jednoho z mrakodrapů na Manhattanu. Stále jsem byla jak v tranzu. Ben mě dovedl do výtahu. Vyjeli jsme až do nejvyššího patra, kde měl Ben svůj byt. Otevřel dveře a gestem mě pozval dál. V obýváku jsem se svezla na pohovku a skryla obličej v dlaních. Konečně jsem se trochu uklidnila a mohla začít trochu přemýšlet, jak se s touto situací vypořádám. Ben nalil dvě skleničky koňaku a jednu mi podal.
"Bene." "Christine," řekli jsme oba najednou.
"Tak ty první," sedl si přede mě na bobek a pousmál se na mě. Na obličeji se mu začínala dělat podlitina od Ralfovy pěsti.
"Bene, nevím, co budu dělat. Nevím, jak to všechno mám Sophii vysvětlit. Bojím se, že je ještě příliš malá, aby to pochopila." Rozplakala jsem sem.
Ben si ke mně přisedl a objal mě. Schoulila jsem se v jeho náručí a nechala své zoufalství probublávat napovrch.
"To zvládneme, uvidíš," šeptal mi do vlasů a houpal mě v náručí jak malé dítě.
Ach, jak mi bylo v jeho objetí dobře. Postupně jsem se uklidňovala. Byla jsem tak vyčerpaná, až jsem v jeho konejšivém objetí usnula.
***
Ben si uvědomil, že Christine psychickým vyčerpáním usnula. Opatrně jí uložil na pohovku, zul boty a přikryl.
Posadil se do křesla a se sklenkou koňaku v ruce spící ženu pozoroval a přemýšlel. Svářily se v něm protichůdné pocity. Za týden, co se s Christine neviděl, si uvědomil, že ji stále velmi miluje. Možná, že před deseti lety, kdy se poprvé setkali, šlo jen o mladické poblouznění, ale teď, když už on sám i Christine jsou ve zralém věku, poznal, že jeho city k ní jsou velmi hluboké. Když se dozvěděl, že Sophie je jejich dcera, byl z toho sám šokován. Dosud nikdy na rodinný život ani nepomyslel. Jeho dosavadní partnerky si chtěly vždy užívat život a o děti a rodinný život moc nestály. Když se před půl rokem rozešel s poslední z nich, rozhodl se, že si dá od žen na chvíli pokoj. Vnímal, že se kolem něj ženy vždy točily, i když nechápal, co na něm všechny vidí tak zajímavého. Věděl, že se jeho pěvecká kolegyně Carlotta na něj až neadekvátně upnula. Snažila se být stále v jeho blízkosti, až mu to někdy nebylo příjemné. Bylo mu jí však líto. Carlotta v New Yorku neměla žádnou rodinu ani přátele, tak jí občas někam vzal, aby jí zpříjemnil volný čas. Jako naposledy, když jí vzal na Coney Island, kde se náhodou poprvé setkal se svou dcerou.

Final Lair - Ivan Ozhogin, Mercedesz Csampai, Eugeny Zaytsev

23. března 2016 v 20:44 | Lotte |  Fantom Opery Rusko
Co tak nějak nikdo z nás nečekal...nebo když budu mluvit jen za sebe, co jsem já nečekala, bylo to, že by se na internetu volně objevilo nějaké video z ruské produkce Fantoma Opery. A ano ejhle! - video Final Lair, které se na YT drží bez smazání už měsíc! (Ale pokud vám na tomhle videu nějak zvlášť záleží, tak si ho stejně raději stáhněte...)
A co víc, obsazení je to velmi vzácné - understudy Mercedesz Csampai jako Christine, Ivan Ozhogin jako Fantom a Eugeny Zaytsev jako Raoul.
A jelikož mám pro combo Mercy a Ivana ze starých dobrých časů Tanz der Vampire v Berlíně velkou slabost, vyskakovala jsem při tomto nálezu až do stropu. :)
A co víc! Je to záznam z Mercyina posledního představení jako Christine v moskevské produkci před jejím odchodem do Švédska (kde teď hraje v Mamma Mia!) a je tam tudíž ten unikátní moment, kdy Mercy ztratila Fantomův prsten a tak Ivana po sierrovsku políbí na ruku. Awwwww.
Můj první poznatek z tohoto videa je, že si Ivan poněkud šetřil hlas a úzkostlivě obcházel momenty, kdy by měl křičet. Což já chápu a ráda věřím, že jsou dny, kdy musí trochu polevit v rámci péče o hlasivky. (To platí o začátku videa. Na konci se fakt rozkřičel. Ale to už obejít ani nejde, tam Fantom křičet fakt už musí :D).
Můj poznatek k jeho herectví je takový, že se od svých začátků trochu víc rozohnil. Jeho Fantom byl v Ivanových počátcích v roli trochu víc stoický, chladný, rozzlobený....teď mu do ztvárnění začíná prosvítat i trocha Fantomova šílenství, promítl do svého Fantoma ten motiv přerostlého dítěte částečně ztraceného v tom co se děje zrovna tak jako Christine, u čehož se prostě zákonitě nabízí menší srovnání k Hughovi Panarovi, ačkoliv v principu jsou ti dva jinak velmi odlišní Fantomové.
Mimo tyhle poznámky na okraj musím říci, že na mě udělal velký dojem jeho pokrok v roli - jak se s ní sžil, jak ji prociťuje. Ivan obecně dokáže se svými rolemi velké věci, ale ať už jsem ho sledovala jako Krolocka, Wolanda nebo tady Fantoma, vždycky jsem si všimla, že potřebuje chvíli čas, než si roli "vezme za svoji" a najde v ní tu správnou hereckou polohu - a když se tak stane, je to symfonie dokonalosti. Ten způsob jakým mi v tomto videu vehnal slzy do očí je nepopsatelný - za mě je velký highlight ten okamžik, kdy dal Christine ultimátum a zády k ní čekal, jak se rozhodne, aka těsně před polibkem....
Tím jak je Mercy maličká, opravdu působí, že se v Ivanově náručí přímo ztrácí (což je tak oblíbený obrat autorů fanfikcí, který v tomto combu přichází k životu) a občas to skutečně působilo strašidelně - zvlášť ve chvíli, kdy si ji strhne do náručí a pak ji srazí na zem. Dokonce mi přišlo, jako by se Ivan na vteřinku zarazil a zkontroloval, jestli je křehká Mercy v pořádku, než pokračoval, ačkoliv to může být jen mé zdání.
Na druhou stranu tu byl ten okamžik, kdy se nad ní Ivan velmi hrozivě tyčil, a drobná Mercy ho přesto přiměla před ní ucouvnout - jakkoliv neuvěřitelně to zní, bylo to přirozené, velmi uvěřitelné - ten žár v jejích očí, ta síla, která z ní vyzařovala....jen málokterá herečka by takový moment dokázala takhle uhrát, zvlášť za těchto okolností, kdy musí jako maličká čelit tak vysokému člověku, ale Mercy prostě dokáže cokoliv. To je prostě už vědecký fakt. :D
Polibek byl trochu komplikovanější, opravdu se projevuje, že je Mercy menší než Tamara Kotova, se kterou jsem Ivana v této scéně viděla, ale pár si poradil a co mohlo být trošku neohrabané bezpečně zachránila jejich chemie, kterou já už na tomto blogu nejednou vyzdvihovala.
Co se týče Mercyina herectví: já pro něj nikdy nemám jiná slova, než nadšená superativa. Ať už hraje cokoliv, she bloody nails it!!!!
Její Christine je možná zdánlivě křehká, ale zároveň v sobě má oheň, velikou sílu, ale i lásku a citlivost a zkrátka si tu roli očinila svojí. U ní je zkrátka vidět, že nad každou rolí přemýšlí, ale zároveň jí vdechne veliký kus sebe...je úžasná, Ivan je úžasný a tohle představení muselo být galaktické a já jsem moc vděčná, že z něj máme tenhle zásadní střípek.



OUAT - 10. kapitola

21. března 2016 v 17:28 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Diváci se pomalu začali rozcházet domů. Počkali jsme, až se sál pomalu vyprázdní a odešli jsme do foyeru, kde byl připraven slavnostní raut. Překvapilo mě, kolik tam bylo lidí. Kromě účinkujících a členů orchestru zde byli i zaměstnanci opery, ale i další V.I.P. hosté. Zahlédla jsem několik politiků a dokonce i některé populární herce. Podzimní premiéra byla zřejmě považována za velkou kulturní událost, kde bylo třeba se veřejně ukázat.
Raut oficiálně zahájil ředitel divadla a s přáním, aby se hosté dobře bavili, přišel k Ralfovi a začali se formálně bavit.
Z přítomných jsem kromě Carlotty, kterou nešlo mezi hosty přehlédnout, neznala skoro nikoho. Bena jsem dosud nikde nezahlédla. Třeba ani nepřijde. Chtěla jsem se sklonit k Sophii, abych jí něco ukázala, ale zjistila jsem, že Sophie u nás nestojí.
Podívala jsem se na Ralfa, který si zrovna od číšníka přebíral nějakou obálku. Neměla jsem čas se ho zeptat, co to je. Rozhlížela jsem se po foyeru, až jsem konečně Sophii zahlédla. Stála u svých "starých" známých Rachel a Angely a cosi jim vzrušeně vykládala.
Koutkem oka jsem zahlédla ve dveřích Bena. Ozval se uznalý potlesk. Ben věnoval přítomným děkovné pokývnutí a připojil se k hostům rautu. Přistihla jsem se, že se mi ulevilo, že přišel sám a ne v doprovodu nějaké přítelkyně. Ach, jak jsem směšná. V příštím okamžiku však Ben nebyl sám. Má nezvedená dcera se k němu rozeběhla a jen tak tak, že ji stihl zachytit dřív než by ho byla porazila. Nemohla jsem slyšet, co mu říká, ale podle milého úsměvu na tváři mu zřejmě líčila, jak se jí představení líbilo. Využila jsem chvilky, kdy jsem je mohla pozorovat. Ne, nebylo pochyb. Sophie se Benovi velmi podobala. Hlavně její oči. Jejich posazení v obličeji a temná hněď, kterou zdědila po svém otci.
***

Najednou mě Ralf popadl za ruku a dost neurvale mě vláčel na balkon nad hlavním vchodem do opery. Netušila jsem, co se stalo.
"Ralfe, … co se děje?" ještě jsem se ho stihla zeptat, když mi dal facku. Byla jsem tak zaskočená, že jsem si ani nevšimla, že mi ze rtu začíná téct pramínek krve.
"Tak, jak mi to vysvětlíš, Christine?!" skřípal zuby rozzuřený Ralf.
Dívala jsem se na něj nechápavě.
"Co ti mám vysvětlit?" zeptala jsem se přiškrceně.
"Tak ty nevíš, ty děvko!" rozkřikl se na mě německy. "Myslíš, že jsem úplný pitomec?"
Třeštila jsem na něj oči. Co jsem udělala, že ho to tak rozzuřilo? Jediné, co mě v té chvíli napadlo, že by mohlo být příčinou jeho vzteku, bylo, že se dozvěděl pravdu o Benovi. Ne, okamžitě jsem tuto myšlenku zavrhla.
"Nevšimla sis, jak se naše dcera," zdůraznil "naše dcera", "má k tomu herci?"
Pane bože, on se to nějak dozvěděl. Železná pěst se mi sevřela kolem žaludku. "Jak? Jak?" rezonovalo mi v hlavě. Vždyť to přece nikdo kromě mě a Bena neví. Ben by přece nebyl tak hloupý, aby to Ralfovi řekl.
Zírala jsem na něj neschopná slova.

Der Leztze Tanz - Kirill Gordeev

21. března 2016 v 17:09 | Lotte |  Video týdne
Nejdražší čtenáři, omlouvám se za dlouhou neaktivitu. Zaprvé jsem asi potřebovala pauzu, zadruhé jsem byla trochu neinspirovaná.
Byla jsem vděčná za to, že tu momentálně přidávám Eleanořinu povídku a není to tu kompletně mrtvé.

Jako tradičně - Lotteland se probouzí k životu v této rubrice a proto je v této rubrice nejvíc omluv na téma "Lottina neaktivita". Nicméně, dlouhodobí čtenáři už musí být touhle dobou zvyklí, že má aktivita se pohybuje na křivce. :D

A teď už konečně k videu týdne!
Objevuje se už tolik ruských překladů a různých vystoupení z muzikálu Elisabeth, až si začínám říkat, že to indikuje pravděpodobnou ruskou produkci tohoto muzikálu. Pokud by se tak stalo, byla bych vskutku nadšená. Dokonce by se dalo odhadnout, kdo by v inscenaci hrál, protože nejčastěji písně z této show zpívá buď tady Kirill, nebo případně Rostislav Kolpakov, Vera Sveshnikova, Elena Gazaeva a příležitostně i Ivan Ozhogin. Obecně vzato obsazení ruské produkce Tanz der Vampire.
Tohle je pro mě nové ze dvou důvodů: ruskou verzi Der Letzte Tanz jsem ještě neslyšela (ačkoliv už mohla kolem kroužit a mě jen minula) a dále: tohle není "jen" koncertní verze, jak jsme to viděli doposud - tohle natolik vypadá jako video natočené normálně z představení Elisabeth, až mě to v prvních vteřinách zmátlo!
It really does look like a real thing!
Kirill není vyloženě "můj" Tod. Nemyslím to zle, jde o osobní preference. Můj vysněný Tod je trochu stoický, chladný, "nelidský", má v sobě nádech elegantního aristokrata z říše mrtvých...víceméně čtěte "Mark Seibert".
Kirillova Smrt mi připomíná Mátého Kamaráse ("šmrncnutého" s "raným" Uwe Krögerem). Excentrický, výstřední, krapítek arogantní, děsivý, naskakuje z něj husí kůže, má v sobě mrazivý chlapecký půvab....
(Tyhle popisky jsou subjektivní pozorování mé maličkosti a pokud na vás Kirill, případně snad Mark, působí jinak, s radostí se mnou nesouhlaste v komentářích. :D )
A tím vším chci říct, že umím ocenit Kirillovo podání, vidím v něm jeho přednosti, ale není to tak úplně moje vize pojetí té role, takže si pokaždé moc užiju, když ho jako Toda vidím, ale když chci vidět "dream cast podle Lotte" zabrousím jinam.
A jelikož jsem toto video týdne pojala skutečně velmi subjektivně, byla bych ráda, kdybyste se případně na toto téma ozvali i vy, protože Smrt v Elisabeth je postava, o které by se dalo dlouze diskutovat a fanoušci spolu často nesouhlasí. Zrovna "můj" Mark nepatří mezi ty nejvíc oblíbené představitele Smrti, ale jak vidíte, já bych za něj dala ruku do ohně. Pomyslně řečeno. :D

Krásný nový týden. :)





OUAT - 9. kapitola

16. března 2016 v 17:24 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
O týden později jsme se se Sophií chystaly na premiéru Fausta. Sophie sebou šila, když jí Claire zaplétala husté lokny do slavnostního účesu. Připínala jsem si náušnice a dívala se, jak to Sophii sluší. Už od rána byla dcera jak na trní.
Celý týden jsme spolu a Claire strávily potulováním po New Yorku a jeho okolí a na operu nemyslely. Tedy já jsem si chvilkami vzpomněla na Bena. Jak se asi vyrovnal se skutečností o svém překvapivém otcovství, o kterém neměl ani zdání? Zaplašila jsem myšlenky na něj. Jenže den premiéry nastal a já se přistihla, jak jsem vnitřně nervózní, že ho opět uvidím.
S Ralfem jsme byli domluveni, že se sejdeme až v opeře, protože měl ještě v podvečer nějakou obchodní schůzku.
Před hotelem jsem zastavila taxi, které nás dovezlo až před vchod do opery. Sophie celá vzrušená pozorovala diváky přicházející do budovy. Byla potěšená, že dle jejího soudu má jedny z nejhezčích šatů. Byla jsem ráda, že jí návštěva opery tak nadchla. Třeba z ní jednou také bude umělkyně, ale to ukáže až čas.
"Tak půjdeme dovnitř?" chytila jsem jí za ruku.
"Jasně. A uvidíme Bena?" zeptala se bezelstně.
"Mno,… ano. Ben ve Faustovi hraje…"
"Tak, pojď, mutti," táhla mě k hlavnímu vchodu.
Uvaděčka nás zavedla do naší lóže. Lóže byla ve druhém patře nalevo od jeviště, takže jsme měly báječný výhled na pódium. Z kabelky jsem vylovila divadelní kukátko a podala ho Sophii, aby se zabavila pozorováním ostatních diváků, kteří se usazovali na svá místa. Ozvalo se třetí zazvonění, když konečně dorazil Ralf. Políbil mě na tvář a posadil se za Sophii. Hlediště zhaslo a opera začala. Kus byl pojatý klasicky, za což jsem byla ráda, že Sophiino první setkání s operou bude právě takové. Občas jsem ve Vídni zašla také do opery, ale musím se přiznat, že některé moderně pojaté opery mě nijak neuchvátily.

OUAT - 8. kapitola

13. března 2016 v 21:04 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Po prohlídce jeviště a zákulisí Ben zavedl Sophii do kostymérny, kde se jí ujala paní Angela a dovolila jí obléct si kostým, který se jí bude líbit. Sophie si po krátkém váhání vybrala nadýchaný kostým lesní víly. Ben Sophii pozoroval a v každém jejím gestu viděl Christine. Sophie nebyla v obličeji Christine moc podobná, ale měla její bohaté kaštanové vlasy a její úsměv. Už po krátké chvíli, když byl se Sophií sám, poznal, že je to velmi bystré dítě. Na svůj věk trochu vážnější, ale velmi zvídavá a společenská. Sophie žila hudbou, až ho to u tak malého dítěte překvapovalo.
"No, Sophinko, teď by to chtělo ještě nějaký make-up, co?" usmála se na ní Angela. Všichni tři přešli do vedlejší místnosti, která sloužila jako maskérna.
"Ahoj, Rachel. Tady ti vedu jednu zatoulanou vílu. Myslíš, že bys pro ní mohla něco udělat?" zeptala se Angela své kolegyně.
"Posaď se, princezno," ukázala Rachel na křeslo a rozsvítila světla, která rámovala velké zrcadlo.
"Jak se jmenuješ, princezno?" zeptala se Rachel.
"Sophie," odvětila Sophie a zálibně se prohlížela v zrcadle.
"Máte moc hezkou holčičku, pane Lewisi. Proč jste jí nepřivedl do opery už někdy dřív?" otočila se Rachel na Bena.
Ben překvapeně povytáhl obočí. "Ale Sophie není moje."
"Není? Tak to promiňte. Myslela jsem, že je vaše, když se vám tak podobá. Tak je to vaše příbuzná?" nenechala se Rachel odbýt a dál pokračovala v Sophiině líčení.
Ben stál za Sophií a podíval se jí přes rameno do zrcadla. V odraze zrcadla zachytil Sophiin tázavý pohled. Oba se na sebe dívali a hledali podobnost, o které Rachel mluvila. Ben se díval na její oči, které byly těm jeho opravdu hodně podobné. Najednou, jakoby zapadl poslední dílek skládanky do sebe. Jak mohl být tak slepý?!
Sophie je jeho dítě!
To zjištění ho dokonale ohromilo, až o krok ustoupil dozadu a musel se chytit stolu. Sophie ho v zrcadle zvědavě pozorovala.
"Ne, pan Lewis není můj otec," přerušila nakonec trapné ticho sama Sophie. "Můj otec je Ralf von Mülheim."
"Aha, tak to jsem se musela splést," řekla omluvně Rachel a šlehla pohledem po Benovi, který jakoby oněměl.
Benovi se z toho zjištění až zatočila hlava. To přece není možné. Vždyť… , vířilo mu v hlavě.
"Sophinko, kdy máš narozeniny?" zeptal se jí přiškrceně.
"V červnu. Proč?" dožadovala se odpovědi.
"A je ti devět?" upřesňoval si tuto informaci Ben.
"Ano, jak to víš?" otočila se k němu, aby na něj dobře viděla.
Ben neodpověděl, ale ztěžka se posadil na židli.
"Pane bože," pronesl sám k sobě.

Lottin (ne)divadelní deníček: Labutí jezero

10. března 2016 v 16:42 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Aneb synonymum slova balet, klasika klasik, nejhranější baletní dílo.
Nesmtelný příběh, melodie, které možná neumíme pojmenovat, ale ve chvíli, kdy se rozeznějí je okamžitě poznáváme a mystičnost a tragičnost příběhu tvoří neodolatelnou kombinaci.
Vypravila jsem se na něj 8. března, což bylo na MDŽ a představení tak bylo i stylově všem ženám a dívkám věnované a tak se ho zúčastnilo zatím největší množství párů, co jsem zatím měla možnost pozorovat, a dovedu si představit, že lístek na Labutí jezero byl určitě velmi vděčný a milý dárek své polovičce.
Čajkovskij je můj nejoblíbenější skladatel - občas v poetických chvilkách vykřikuji, že mi hraje přímo do duše, jako by jí snad rozumněl. Labutí jezero mám tudíž naposlouchané velmi důkladně - Čajskovského poslouchám když nemůžu spát, když se učím do předmětu, který nemám ráda, když je mi smutno, když....každá příležitost je dobrá příležitost. No nicméně z baletu samotného jsem znala jen takové ty nejikoničtější okamžiky - sóla černé a bílé labutě, čtyři malé labutě, možná ještě umírající labuť, ale tohle sólo v brněnské inscenaci není.
A všeho toho jsem se dočkala a bylo to strašně krásné - slyšela jsem všechny své milované melodie naživo a občas mi z toho až naskakovala husí kůže, čtyři malé labutě byly mé oblíbené a při nekonečných a neuvěřitelných 32 piruetách (za kteréžto slovo by mě baletní fajnšmekr zavraždil, poněvaž to jsou přece fouettes) černé labutě mi spadla čelist.
Vizuálně nejkrásnější pro mne byla skupinová čísla labutí, které na jevišti (a z balkonových míst to bylo nádherně vidět) vytvářela nádherné obrazce a uctivě smekám i za to, jak dlouho, nehybně s každým svalem napjatým, až to bolí, vydrží stát či klečet na místě, vypadat u toho nadpozemsky elegantně, ale uvnitř trpět. Balet je nádherné, těžce vydřené umění.
Scéna se během představení výrazně neměnila - základem bylo zelené nasvícení, mysticky, pohádkově působící kulisy, ke kterým se pro jezerní scény přidávaly větve stromů, které se při dramatickém závěru efektně zmítaly ve větru, pro scény ze zámku se ovětlení změnilo na teple žluté a přidaly se trůny a židle...
V akci byla i tylová opona, za kterou jsme mohli v dálce pozorovat jezerní hladinu po které pluje bílá labuť s korunkou...
Kostýmy byly....nádherné - pozorovala jsem před sebou všechny své dívčí sny o tutu a tiárách a eleganci, která je tak blízko dokonalosti, jak je jen lidské tělo schopno...
Černá labuť měla na tutu motiv zlaté, který ladil s jejími ozdobami ve vlasech, což se mi strašně líbilo a dále ještě velmi barevná a zajímavá byla scéna oslav na zámku, na kterou se sjeli hosté ze všech různých zemí s typickými oděvy i tanci a já se snažila uhádnout, kdo představuje jakou národnost a bohužel jsem zůstala jen u dvou, stydím se. :D (Bylo to Španělsko, Maďarsko, Itálie a Polsko :D).
Princeznu Odettu/Odíllii tančila Eriko Wakizono, která jako Odette představila něžnou, melancholickou princeznu, která v sobě měla zádumčivou chladnou krásu. Jako Odillie byla pravý opak - živelná, vyzývavá potvůrka, která věděla za čím si jde, jak toho dosáhnout a nijak se nestyděla za to, že je dobrá v tom co dělá.
Princ Siegfried byl Ivan Popov, který své postavě dokázal dát hloubku - pocit vnitřní prázdnoty, upřímné vyděšení, když ho matka chtěla oženit, čistá láska k Odettě - když podlehl Odillii, tak jsem mu to ani nemohla mít za zlé, protože on opravdu vypadal, že upřímně uvěřil, že je to jeho Odetta.
Brněnská inscenace sáhla po smutné verzi konce, kdy Odetta po princově zradě zemře v jezeře a on zůstane stát sám na jeho břehu, zatímco se zatáhne opona....
Nicméně jsem četla, že na počest Mezinárodního dne tance se v Brně uvede i verze se šťastným koncem, což je zajímavá novina.
Odcházela jsem z divadla velmi vděčná - především jsem už strašně dlouho chtěla na Labutí jezero jít a taky jsem si přála, aby tahle klasika klasik byl můj první balet. Obojí se splnilo, v mnohém předčilo mé očekávání a já zase jednou děkuji Janáčkovu divadlu v Brně za povznášející zážitek.

OUAT - 7. kapitola

9. března 2016 v 18:48 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Zkušebnu jsme našly bez problémů. Do opery jsme přijely ještě před druhou hodinou. Od oběda Sophie přehrabovala svoje kufry a nemohla se rozhodnout, co si má na prohlídku opery vzít na sebe. Snažila jsem se jí vysvětlit, že nejdeme na představení, takže není zase tak důležité, co bude mít na sobě, ale jako by mě neslyšela. Nakonec vyšla z pokoje v džínách a tričku. Oddechla jsem si. Čekala jsem daleko okázalejší outfit.
"Vezmi si ještě mikinu, aby ti nebyla zima," doporučila jsem jí ještě.
"Tak jedeme, mutti?"
Podívala jsem se na hodinky. Půl jedné.
"Ještě je moc brzo. Budeme muset na pana Lewise čekat," konstatovala jsem.
"To nevadí. Tak se na něj půjdeme podívat na zkoušku," navrhla Sophie.
"Dobře. Pokud nás tam pustí, tak ano," rezignovala jsem.
Vzrušení mé dcery z návštěvy opery mě překvapovalo. Sophii ve Vídni navštěvovala uměleckou školu, to ano, ale o operu jako takovou se nikdy nezajímala. Měla ráda spíš lehčí hudební formy. Jejími favority byly hlavně muzikály. Nebo v tom bylo něco jiného? přemítala jsem.
***
Z poza zavřených dveřích zkušebny se linula hudba orchestru. Jestli si dobře pamatuji, tak to byla předehra pátého dějství. Pomalu jsem pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. Vedle dveří jsem zahlédla několik prázdných židlí. Potichu jako myšky jsme se Sophií proklouzly dovnitř a posadily se na židle. Členové orchestru pod přísným vedením dirigenta dohráli předehru. Nastala odmlka, kdy měl svou úvodní árii zpívat Mefistofeles.
Ben s Carlottou v roli Markétky a s dalším kolegou v roli Fausta stáli nalevo od dirigentského pultíku.
Ben začal zpívat svůj kus. Jeho hlas doprovázený dvacetičlenným orchestrem rezonoval zkušebnou, až mě z toho mrazilo v zádech.
Opera Faust byla ve francouzštině, tak jsem šeptem dceři vysvětlovala o čem je její děj. Sophii zaujala část, kdy je Markétka odsouzená za vraždu svého novorozeného dítěte a čeká ve vězení na smrt. Když za ní do vězení přijde Faust, aby ji osvobodil, pološílená Markétka je šťastná, že je Faust u ní. Za Faustem však zahlédne stát Mefistofela, a tak místo útěku raději poručí svou duši bohu a umírá. Sophii nešlo na rozum, proč raději neutekla s Faustem.