You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

OUAT - 6. kapitola

5. března 2016 v 12:46 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Druhý den ráno jsem se vzbudila a hlava mi třeštila. Podívala jsem se druhou půlku postele, která byla nedotčená. Ralf se jako obvykle neobtěžoval jít spát k rodině. Ani mě to nepřekvapilo.
Přehodila jsem přes sebe župan a šla se do koupelny zcivilizovat.
"Mutti," rozrazila dveře koupelny Sophie. "No to je dost, že taky vstáváš. Víš kolik je hodin?" chrlila na mě a já měla pocit, že se mi rozskočí hlava.
Zaslechla jsem Claire, jak dceru volá, aby mi dala chvíli pokoj. Sophie opustila koupelnu.
"Dveře," upozornila jsem ji ještě.
"Slíbila jsi mi, že dnes pojedeme na Coney. No a jak vidím, tak zase budu celý den v hotelu," přibouchla před svým nasupeným obličejem dveře od koupelny.
Nevzpomínala jsem si, že bych jí něco takového slibovala. Sophie si jako každá vykutálená holčička občas něco vymyslí, a pak se snaží o své pravdě přesvědčit ostatní. No, nakonec to nemusí být zas tak špatný nápad. Vezmu ji do lunaparku a já se dostanu na čerstvý mořský vzduch, abych se dala trochu dohromady. Byla jsem sama na sebe naštvaná, že jsem se včera tak sesypala. To mi nebylo vůbec podobné.
Za těch devět let, co byla Sophii na světě, jsem fungovala jako dobře promazaný stroj. Vše jsem dělala z racionálních důvodů a vůbec jsem si nepřipouštěla nějaké emoce. A hle, stačí jedna chvíle, kdy se setkám s mužem, kterého jsem kdysi milovala a jsem z toho vyřízená.
"Takhle by to nešlo, Christine!" napomenula jsem sama sebe.
Vystrčila jsem hlavu z koupelny. "Tak si sbal plavky. Chci vidět, jak budeš drkotat zubama, až tě hodím do vody!"
Sophie mi skočila kolem krku.
"Maminko, já jsme věděla, že mě na Coney vezmeš. A víš, co tam všechno mají?" Následoval výčet atrakcí, které moje drahé dítě chce navštívit, ale to už jsem neposlouchala. Jen mi vrtalo hlavou, kde si tak přesné informace o Coney Islandu zjistila.
Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, že na Coney pojedeme až po obědě, kdy bude tepleji. Vzala jsem si prášek na bolest hlavy a spolu s Claire jsem se vydaly vstříc pouťové zábavě.
Ještě, když jsem tehdy v New Yorku studovala, jsem na Coney jednou byla. Matně jsem si pamatovala jednu docela zajímavou atrakci. Bylo to pohyblivé zrcadlové bludiště. Bludiště bylo jednou z nejstarších, ale dosud zcela funkčních atrakcí parku. Rozhodla jsem se, že tam děvčata vezmu. Měla jsem výhodu, že jsem věděla, jaké to v bludišti je a rozhodla jsem se, že je tam trochu pozlobím.
Koupila jsem vstupenky a poklusem se vydala za dcerou, která se nedočkavě hnala za zábavou. Po dvou hodinách, kdy jsme za sebou měly jízdu na centrifuze, snědenou cukrovou vatu a holky adrenalinový volný pád, kterého jsem se odmítla zúčastnit, jsem Sophii zavedla do malého krámku s ručně vyráběnými mechanickými hračkami.

Krásné retro hračky byly pohyblivé figurky postaviček nebo zvířátek, které se natahovaly na klíček. Po natažení se začaly různě pohybovat a hrát něžnou melodii. Sophie si vybrala plyšovou opičku, která měla v packách činely. Po spuštění strojku hrála slavnou Weberovu melodii Masqurade a packami do rytmu s činely do sebe tloukla.
"Jak jí budeš říkat?" zeptala se Claire.
"Mno, co třeba Miss Fleck."
"Proč miss Fleck?" zeptala jsem se.
"Protože tak vypadá, ne?" odvětilo mi mé dítě s výrazem, jak může mít tak nechápavou matku.
Sice jsem vůbec nechápala souvislost, ale trpce jsem si připomněla, že až bude dcera v pubertě, tak to bude daleko horší a nepátrala jsem dál.
***
Sophie nás táhla dál do centra parku, kde byl obrovský řetízkový kolotoč.
"Tak na to mě nedostanete," prohlásila jsem.
"Ale, mutti, nesmíš být takový poseroutka."
Za chvíli už mě obsluha kolotoče zapínala do bezpečnostních pásů v sedátku kolotoče. Měla jsem strach z výšek a tahle atrakce byla na můj vkus sakra vysoká. Po zabezpečení všech sedátek nás vytáhli nahoru do desetimetrové výšky, a pak se kolotoč roztočil. Sedátka se nakláněla a točila na všechny strany a já se jen modlila, abych to přežila. Sophie s Claire si to na rozdíl ode mě užívaly. Sophie výskala nadšením. Spolu s Claire na sebe německy pokřikovaly své dojmy.
"Miss Fleck! Spadla mi Miss Fleck!" vykřikla náhle Sophie.
Ještě jsem Miss Fleck zahlédla přibližně jakým směrem odplachtila z kolotoče, kam jí vymrštila odstředivá síla.
Děti. Jsou chvíle, kdy i milující matka má chuť svou ratolest zaškrtit.
"Neboj, Sophii, Miss Fleck pak najdeme," zavolala jsem na ní, "viděla jsem, kam letěla."
Jízda skončila. Konečně mě odpoutali a já se na vratkých nohách vydala najít nešťastnou slečnu Fleck. Z kolotoče jsem viděla, že padala směrem k hustému keři, který rostl nedaleko. Rozhrnula jsem větve, že se pod ně podívám. Za keřem stála nějaká dvojice lidí.
"Promiňte," oslovila jsem je, "neviděli jste tady náhodou plyšovou opi…", nedořekla jsem.
"Myslíš, Miss Fleck, Christine?" usmál se na mě Ben. "Obávám se, že bude muset do nemocnice. Asi má zlomenou packu," dodal.
"Dobrý den, frau von Mülheim," pozdravila mě Carlotta s nakyslým výrazem v obličeji.
"Dobrý den," odpověděla jsem mechanicky.
"Našlas jí?" přihnala se Sophie v závěsu s Claire. V rozčilení mluvila německy.
"Ty musíš být Sophie, že?" pozdravil jí Ben taky německy. "Tady máš Miss Fleck."
Sophie se na něj zvědavě dívala a vzala si od něj hračku. "Danke," poděkovala.
"Ehm, promiňte. Carlotto, to je moje dcera Sophie a to naše, tedy její chůva Claire McNeillová. Děvčata, to je slečna Carlotta Gudicelli, primadona Metropolitní opery a pan Ben Lewis, jeden z předních barytonistů, toho času také působící v Met," ujala jsem se představování.
"Dobrý den," pozdravila je děvčata.
"Zpíváte ve Faustovi?" vypálila otázku Sophie.
"No, ano. Ty se zajímáš o operu?" zeptal se Ben.
"Jdu s rodiči na pramiéru," oznámila má ratolest s patřičnou důležitostí.
"Premiéru," opravila jsem ji mechanicky.
"Tak to jsem rád, že vás tam uvidím," usmál se na ní Ben.
"No, tak děkujeme za záchranu Miss Fleck, ale už budeme muset jít domů. Už je moc hodin," snažila jsem se vyklidit pole.
"Ale, mutti. Ještě jsi mi slíbila zrcadlové bludiště," připomněla mi Sophie.
"A, Sophie, nechtěla by ses zítra přijít s maminkou podívat na zkoušku do opery. Mohla by ses pak jít podívat do kostymérny," lákal jí Ben a připadal mi jako Mefistofeles, který přesně ví, jak malé slečny nalákat do svých osidel.
Zahlédla jsem v očích Carlotty nesouhlas.
"Můžeme? No to je bezva. Rádi, že mutti?" zamrkala na mě.
Co jsem s ní měla dělat. Na druhou stranu, to pro ní bude zážitek. Kdy bude mít příležitost podívat se do zákulisí tak proslulého operního domu.
"Děkujeme za pozvání. Když to nebude vadit, tak se rády přijdeme podívat," svolila jsem.
"Tak ve dvě. Domluveno," uzavřel Ben.
"Pěkné odpoledne, děvčata," ještě nám popřál a odváděl Carlottu pryč.
"Ópera, Ópera," prozpěvovala Sophie. Byla jsem překvapená, že jí to až takhle nadchne.
***
Ještě jsme chvíli bloudily po parku, než jsem konečně bludiště našla. Přízemní budova se mezi obřími atrakcemi téměř ztrácela. Také zde nebyli skoro žádní další návštěvníci.
"Já zůstanu už venku," řekla Claire.
"Dobře. Za chvíli budeme zpátky," kývla jsem na ní a vedla Sophii na začátek bludiště.
Pamatovala jsem si, že kouzlo bludiště spočívá v tom, že jeho chodby nejsou stabilní, ale zrcadla se otáčejí podle toho, jak je ovládá Pán zrcadel. Pán zrcadel byla obsluha, která sledovala pohyb návštěvníků a pokud je chtěla potrápit, tak jim bez varování pootočením zrcadla zablokovala cestu a nabídla jim úplně nový průchod. Po chvilce jste se v bludišti ztratili a nebylo možné si uvědomit, v jaké části budovy se vlastně nacházíte. V době moderních atrakcí mi tohle bludiště připadalo krásně nostalgicky staromódní.
Stály jsme se Sophií u vstupní chodby do bludiště.
"Já půjdu sama a ty mě pak najdeš, mutti", prohlásila dcera a vydala se chodbou, kde vzápětí zmizela za rohem.
Ještě jsem jí nechala chvíli náskok a vydala se za ní. Jasně jsem viděla, že Sophie na konci chodby zahnula doprava. Jenže když jsem došla na místo, kde jsem ji viděla zmizet, žádný průchod tam nebyl. Trochu jsem znervózněla. Najednou jsem si uvědomila, že jsme v bludišti zřejmě jediní návštěvníci. Můj stísněný pocit ještě víc zesílil.
"Sophii," zavolala jsme na ní.
"Tady jsem, mami, za tebou."
Otočila jsem se, ale dcera tam nebyla.
"Kde za mnou? Já tě nevidím."
"Tady," ozval se její hlas odněkud zepředu.
Byl tam průchod. Rychle jsem jím prošla. Průchod se uzavřel a já stála ve slepé uličce uzavřená zrcadly ze všech stran. Otočila jsem se kolem osy, ale žádná další chodba se neobjevila. Už jsem se chystala zavolat na obsluhu, aby mě pustila, když jsem v zrcadle zahlédla Bena. Málem se mi zastavilo srdce, jak jsem se lekla. Prudce jsem se otočila, ale Ben tam nestál. Mám halucinace.
Na rameni mě lehce stiskla čísi ruka a otočila mě. Ben stál těsně u mě. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou a krve by se ve mně nedořezal.
"To jsem opravdu já, Christine," promluvil tiše.
Chytla jsem se za srdce. "Chceš, abych z tebe měla infarkt?", zasyčela jsem na něj.
"Musím s tebou mluvit. A ty mi nedáváš šanci, abychom si promluvili mezi čtyřma očima," řekl mi tvrdě.
"Nevím, o čem se mnou chceš po tolika letech mluvit."
"Třeba o tom, co se stalo, že jsi přede mnou utekla. Hledal jsem tě, ale ty jsi zmizela. Měl jsem o tebe hrozný strach, že se ti něco stalo. Všude jsem tě hledal, ale dokonale jsi zametla všechny stopy, dokonce i ve Vídni… A najednou tě uvidím v plné kráse v opeře a dozvím se, že jsi manželka nějakého německého průmyslníka…"
Co jsem k tomu měla říct.
"Bene, nemáš mi co vyčítat. Máš svůj život, kariéru, rodinu, … nevím. Já mám také rodinu, dítě. Život jde dál. Je to deset let…"
"Ale já tě miluju, Christine. …teď když vím, že jsi tady, živá, zdravá, …krásná… Nemůžu bez tebe být. Christine…"
Objal mě, aby mě mohl políbit.
Vytrhla jsem se mu.
"Na to je už pozdě, nemyslíš?"
"Christine…", vydechl zlomeně. Tys mě nikdy nemilovala. Ani tenkrát ne, že?" zeptal se jízlivě.
Sklopila jsem hlavu. Nebyla jsem schopná odpovědět. Mlčela jsem.
"Christine," chytil mě za ramena a donutil, abych se na něj podívala.
Cítila jsem, jak mi po tváří stekla slza.
"Bene, já, … já nemůžu. Nemůžu."
Pustil mě.
"Tak tedy. Uvidíme se zítra na zkoušce," pronesl temně a v okamžiku byl pryč.
Sesunula jsem se na podlahu a tvář si skryla v dlaních.
O chvilku později jsem na hlavě ucítila ruku své dcery.
"Mutti? Tobě není dobře?" dívala se mi do uslzeného obličeje.
"To je v pořádku," popotáhla jsem. "Půjdeme už domů."
Vzala jsem jí za ruku a odešly jsme chodbou, která se před námi otevřela.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 6. března 2016 v 22:20 | Reagovat

Tak už jsem dohnala deficit a přečetla si dosavadní kapitoly. Hm, dobré zapojení světa POTO, LND do současnosti. Docela by mě zajímalo, jak vypadal Fantom „skutečný“ příběh v této povídce. Rovněž palec nahoru za výběr skladeb, ať už klavírních, zpívaných, krásně dotváří atmosféru. Osobně mám ráda, když jsou písně i součástí povídek. 
Navíc je tu i odkaz na Fantoma Manhattanu. 
Rozhodně jsem zvědavá na pokračování. Ještě k tomu v zákulisí MET a s Faustem navíc. 

2 Eleanora Eleanora | 7. března 2016 v 15:52 | Reagovat

[1]:To jsem ráda, že tě povídka zaujala. Musím říct, že jsem se na její napsání docela důkladně připravovala a velmi mě bavilo ten příběh vymýšlet. Taky jsem dlouho přemýšlela, jak vůbec původní Fantom vizuálně vypadal. Pokud tedy někdo takový někdy existoval. Když o tom tak přemýšlím, tak mě napadá, že to byl vlastně trochu takový francouzský Jára Cimrman, ale v démonickém vydání :-).

3 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 11. června 2016 v 16:28 | Reagovat

Musím říct že kapitolu od kapitoly je tohle dílko čím dál tím lepší. Těším se na jejich setkání v opeře. Promluví si už konečně nebo ne?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama