You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Duben 2016

Backstage mix 38 (ruská edice)

14. dubna 2016 v 22:28 | Lotte |  Backstage
Po sto letech je tu další backstage mix a tentokrát je věnován ruské produkci v Moskvě!


image host

Raoul a Erik usoudili, že to spolu přece jen ještě zkusí. :)) Ivan Ozhogin a Eugeny Zaytsev.

OUAT - 16. kapitola

13. dubna 2016 v 13:10 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Uběhl týden a já se cítila už mnohem lépe. Problém byl s mojí ztrátou paměti. Žádná změna se neudála a můj život před procitnutím v nemocnici, jakoby ani neexistoval. Každý den mě přišla navštívit Sophie někdy v doprovodu Ralfa, ale častěji v doprovodu své chůvy Claire. Návštěvy probíhaly v rozpačitém duchu, kdy jsme nikdo nevěděli jak se k sobě chovat. Nejvíce mi bylo líto malé Sophie. Jak mi všichni říkali, byla jsem její matka, ale já si na to nepamatovala. Začínala jsem z té situace upadat do deprese. Nakonec jsem požádala, aby profesor Jones mé návštěvy zakázal. Nechtěla jsem trápit ani sebe ani mé blízké, kterým jsem nedokázala projevit emoce, jaké bych měla. Uzavírala jsem se stále více a více do sebe až jsem přestala mluvit i s ošetřujícím personálem.
Ben chodil do nemocnice každý den po skončení představení. Christine obvykle spala a o jeho přítomnosti nevěděla. Profesor Jones díky přátelství s dr. Lewisovou Bena informoval o Christinině zdravotním stavu. Rána po kulce se hojila uspokojivě, ale co profesoru Jonesovi dělalo vrásky na čele, byl Christinin psychický stav. Christine absolvovala sérii vyšetření, ale poškození mozku se naštěstí neprokázalo. Psychiatr, který ji vyšetřil, se přikláněl k názoru, že její ztráta paměti je reakcí na prožité trauma. Jediným lékem pro ní bude čas. Nedokázal však říct jak dlouho to bude trvat.
***
Po dalších čtrnácti dnech byla Christine už ve stavu, že mohla opustit nemocnici. Ralf se přišel s profesorem domluvit, co bude s Christine dál.
"Ne, to vám, pane Mülheime, nemohu dovolit. Vaše paní nemůže teď cestu letadlem absolvovat. Rána se sice uzavřela, ale prudká změna tlaku, která by mohla během letu nastat, by pro ní mohla být fatální," důrazně protestoval profesor.
"Pane profesore, a co mám dělat? Už takhle jsme ve státech zůstali déle, než jsem plánoval. Musím se vrátit do podniku. Co tedy navrhujete? Mám pro Christine najít nějaké sanatorium a doufat, že se jí tam vrátí paměť?" ptal se už podrážděně Ralf.

Olivier Awards 2016

12. dubna 2016 v 21:07 | Lotte |  Koncerty a vystoupení
Britská muzikálová obdoba Oscara, Olivier Awards za rok 2016 už máme za sebou. Fantom Opery zaznamenal úspěch, když vyhrál v kategorii Magic Audience Award - je to o to "kouzelnější", když vezmeme v potaz, že FO vyhrává Oliviera právě v tom roce, kdy oslaví 30. výročí. Velké gratulace.
I kdyby však Fantom nevyhrál, pořád bychom se měli čím potěšit - jako každý rok i letos Fantom měl své vystoupení, díky kterému vůbec poprvé můžeme na videu vidět a slyšet současné londýnské obsazení - Bena Forstera jako Fantoma a Emmi Christensson jako Christine. Tak mě napadá, že je to i popré, co můžeme na videu sledovat jak funguje na Christine ta blong paruka. Za mě osobně je to pořád trochu nezvyk, ale jinak je můj vztah k té paruce vcelku neutrální. :D
Střední poloha Emmina hlasu mi zněla nejistě, no na druhou stranu její výšky znějí velmi lehce, mladistvě ale přece s operním nádechem a v kombinaci s Benem se jejich hlasy krásně prolínaly a vzájemně si lichotily.
Na Bena jsem se dívala shovívavě, protože v době, kdy vystupoval na této události byl v roli Fantoma velice krátce, má s rolí málo zkušeností a jistě se v ní hledá i během představení, natož takhle mimo kontext. Ale ta shovívavost ani nebyla nutná - Ben má krásný hlas - moderně znějící, rozdíl oproti jeho předchůci Johnu Owen-Jonesovi, ale Londýn tak obecně spíš sahá po takových typech hlasu, takže se skvěle hodí do obsazení.
Co se týče nejproblematičtější části každého vystoupení titulní písně - choroegrafie - opět byla značně improvizovaná, ale asi jedna z nejlepších, co jsem zatím viděla. Já nejsem nějak zvlášť fanouškem toho, když se MOTN póza dává do titulní písně, protože to prostě nezapadá do té dynamické melodie. Ačkoliv některé ty úskoky, které tam prováděli byly trochu zbrklé - ale co si s tak malinkým prostorem počít, nu. A když jsme mu MOTN póze, tak přesně ta mě v MOTN nadchla. To jak Ben k Emmi zlehka přistoupil a opatrně prstíček po prstíčku ji vzal za rameno, než kolem ní v té legendární póze natáhnul ruku bylo miloučké. A jak jí potom prsty přejížděl po ruce...
Po herecké stránce těžko soudit, málo prostoru - měli spolu milou chemii - trochu nesmělou, jak spolu ještě málo hráli, ale to se k situaci hodí. Krásně spolu pracovali a reagovali na sebe.





Romantika, romantika 11. 3. 2016

12. dubna 2016 v 20:26 | Lotte |  Ivan Ozhogin (Иван Ожогин)

Ivan je pravidelným hostem televizní show Romantika, romantika a tak se jeho vystoupením mohli ruští diváci potěšit i v březnu. My, kteří závisíme na internetu jsme se však už také dočkali. Odkazy níže. :)
Be My Love - Bůh žehnej televizním záznamům, kvalitním kamerám z různých úhlu a záběrům podtrhující Ivanovy blankytné oči. :)
A jsem to jen já, ale nezaznamenal Ivanův vyšší rejstřík úžasné zlepšení? Jakože Ivan zpíval výšky vždycky krásně a jistě, ale přijde mi, jako by si je trochu "uhladil" - ehm, ty mé odborné termíny, není nad ně. :D
Temná noc - jak já miluju, když Ivan zpívá v ruštině. :)) Nad to není. :)

Mistr a Markétka A-Z: D

10. dubna 2016 v 17:07 | Lotte |  Master and Margarita
A po nějaké době zase tahle rubrika! :)
Dé jako scéna Dávný spor a dé jako děkovačka! :)

image host

Die Schatten Werden Länger - Oliver Arno, Anton Zetterholm

10. dubna 2016 v 14:24 | Lotte |  Video týdne
Tohle video asi vybírám zčásti i proto, jak pozoruhodnou kombinaci v mých očích Oliver a Anton tvoří. Nejsem si jistá, jestli jsem je vůbec pohromadě viděla někdy předtím.
Jde o to, že Oliver hrával jak Smrt, tak Rudolfa a já si ho nějak víc oblíbila a zafixovala jako Rudolfa, ačkoliv tím nechci tvrdit, že není dobrý Tod. Poněvadž je. Dokonce bych ho i zařadila do nějakého žebříčku Top Smrtí podle Lotte. :D Ale nějak mi víc typově sedí na Rudolfa. Ach ano, mám ohledně Olivera mnoho zmatených názorů, tady to vidíte. :D
Antona znám spíš jako Alfreda z Tanzu než jako Rudolfa. Což je škoda, protože s Rudolfem musíte jako s postavou jít víc do hloubky než s Alfredem. Což opět není míněno nijak zle. Já dnes jedu. :D
Dál vás musím varovat, že tohle video má seriózně špatné audio. Je takovým důkazem, že pokud máte po ruce jen mobil, tak se na natáčení snad radši vykašlete a prostě si jen užívejte co vidíte na vlastní oči a ne přes obrazovku mobilu, ze které vám pak následně stejně vyleze tak mizerný výsledek...
Proč sem to video tedy vkládám: zaprvé již zmiňovaná rare kombinace těchto dvou pánů, zadruhé, že obrazová kvalita je dobrá a tak se můžete potěšit koncertním vystoupením, které je stoprocentně divadelně zahrané, pouze bez choreografie. A to za to stojí! :)
Krásný nový týden. :)




OUAT - 15. kapitola

9. dubna 2016 v 21:30 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Šla jsem bosa po bílé pláži. Chladné vlny mi omývaly kotníky. Rudozlaté slunce se pomalu začínalo vynořovat z mořské vody a jeho teplo mě zahřívalo holé paže.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se.
"Tam, kde jsi si vždy přála být," odpověděl mi vnitřní hlas.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala někoho dalšího, ale pláž byla liduprázdná. Pocit euforie z překrásného místa, kde jsem se ocitla, pomalu vyprchával. Najednou jsem měla stísněný pocit z té absolutní samoty.
"Kdo jsem?"
"Ty nevíš?"
Nemohla jsem si vybavit své jméno. Dívala jsem se na své ruce. Na prsteníčku levé ruky jsem měla snubní prsten. Stáhla jsem ho z prstu a nahlédla jsem na jeho vnitřní stranu, kde jsem objevila iniciály Ch + R. Vůbec nic mi to neříkalo.
"Co se to děje? Co se to se mnou stalo?" ptala jsem se sama sebe a byla jsem z toho zmatená. Měla jsem pocit jako bych byla za mléčně bílou stěnou, za kterou byl zbytek světa, ale já jsem do něj nemohla nahlédnout. Bylo to zvláštní, cítila jsem se dobře a současně tak nějak, jako bych na toto místo nepatřila.
Sluneční svit sílil, až mě z něj bolely oči. Zavřela jsem pevně víčka, abych tomu nepříjemnému jasu unikla.
***
"Už se probírá," uslyšela jsem tichý ženský hlas u své hlavy.
"Paní von Mülheimová. Christine," oslovil mě ten hlas, "otevřete oči."
Chvěla se mi víčka, ale nechtěla jsem, aby mě sluneční světlo znovu dráždilo oči. Něčí prst mi zatlačil na spodní víčko a já jsem reflexivně otevřela oči. To jsem neměla dělat. Točila se mi hlava, a kdybych neležela, tak jsem jistě upadla na zem. Mžourala jsem do slunce a čekala, než si na to světlo zvyknu. Konečně se mé zornice přizpůsobily jasu a já zjistila, že nekoukám do slunce, ale do světla malé baterky, kterou mi žena v modrém lékařském oblečení, které patřil hlas, svítila střídavě do jednoho a do druhého oka a zkoumala reakci mých pupil. Zřejmě byla se svým zjištěním spokojená, protože baterku zhasla a já se mohla porozhlédnout, kde to jsem. Pohnula jsme hlavou na stranu, ale moc mi to nešlo. Něco mě nepříjemně tlačilo v krknu a ústech. Podívala jsem se dolů a zjistila, že jsem připojená na dýchací přístroj.
"Slyšíte mě?" zeptala se žena znovu.
Nešlo mi pohnout hlavou, tak jsem jen na znamení souhlasu pomalu mrkla očima.
"Výborně. Poslouchejte mě. Já vám teď pomalu vyndám z krku tracheální intubační trubici a uvolním vám krk. Bude to trochu nepříjemné, ale bude to jen chvilička," uklidňovala mě.
"Můžeme začít?" otázala se ještě a já jí opět mrknutím dala najevo souhlas.
Lékařka odpojila hadici napojenou na dýchací přístroj a vytáhla mi trubičku z krku. Cítila jsem, jak mi plast škrábe v krku. Konečně to bylo venku. Rozkašlala jsem se.

Lottin (ne)divadelní deníček: Carmen

7. dubna 2016 v 22:06 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Carmen je současně pravděpodobně nejnovější brněnská operní inscenace: premiéru měla teprve 18. 3. 2016. A pokud teď překvapeně zvedáte obočí nad tím,že by se v Brně až doteď nehrála Carmen a co je to proboha za pořádky, upřesním jen tolik, že je to premiéra přepracované produkce plus odlišné verze navrch.
Co mě totiž velice překvapilo, když jsem si zjišťovala podrobnější informace o tomto operním díle bylo to, že Carmen existují dvě verze. Ta původní, která je nejblíž tomu, co složil Georges Bizet a verze pro vídeňskou operu, kde chtěli Carmen uvést s jistými změnami - a tak vedle pracovně označené verze číslo jedna vznikla i verze číslo dva. A ta druhá se doteď v Brně hrála, než se rozhodli začít znovu a jinak s verzí první.
V čem se ty verze od sebe odlišují: verze číslo jedna má navíc jednu scénu - hned tu úvodní, kdy vojáci z oken kasárny pozorují dění na ulici a glosují obstrukce milence a milenky, aby přechytračili žárlivého manžela. Verze číslo dvě začíná až scénou následující: příchodem dělnic do továrny na tabák. Verze číslo dvě má zase oproti tomu balet navíc ve čtvrtém dějství. Dalším rozdílem je, že verze číslo jedna má mluvené dialogy, zatímco verze číslo dva recitativy.
Když se ještě vrátím k mým slovům z druhého odstavce, kde zdůrazňuji, že Brno se do Carmen pustilo "znovu a jinak", jde o to, že přesunuli časové zasazení děje do 20. let 20. století, takže Carmen, kterou si všichni intuitivně představují v korzetu a červeným květem ve vlasech, získala jakýs "evitovský" vzhled, který ji velice prospěl a oživil.
Ono hýbat s časovým zasazením je sice na jednu stranu odvážné, ale v opeře zase ne tolik, protože už se to děje tak masově.
No nicméně výtvarník Aleš Valášek vytvořil na jevišti malé a velké zázraky. Malé v detailech navíc, velké ve vší pompéznosti scény, protože nic většího a krásnějšího jsem zatím na prknech Janáčkova divadla neviděla. Pan Valášek je rozhodně velká vysvitající hvězda nejen naší scény: při pročítání jeho životopisu jsem narazila i na takové věci jako práce pro Royal Albert Hall. A moje muzikálová duše se potěšila zjištěním, že pracoval pro německý muzikál Rebecca, kde působil jako asistent scénografa. (A tím jeho muzikálová kariéra nekončí, ale vyzdvihuji právě Rebeccu jako můj oblíbený kus a nedávno jsem o ní psala, což je asi prostě osud. :D)
Brněnská Carmen je po vizuální stránce rozhodně nezapomenutelná. Veliké kulisy, které nesloužily pouze jako něco na pozadí, ale zpěváci s nimi neustále nějak pracovali a tvořily tak živou část představení, měnily ho a dokonce i překvapovaly (např. když Carmen nečekaně v záchvatu vzteku otevřela jednu z krabic, ze které se vyvalila spousta tabákového listí). Nejnápadnější bylo asi když sboristky během pravděpodobně nejslavnější árie Carmen (a troufla bych si říct nejprofláklejší operní melodie) Habanera tím listím začaly v rukou jemně šustit a tvořilo to pozoruhodný zvuk na pozadí. Představte si vášnivou horoucí Habaneru a do toho na pozadí uklidňující zvuk šustícího listí - ten kontrast jaký to vytvořilo byl úchvatný. Dalším nápaditým prvkem byla hra se stíny - z divadla je člověk typicky zvyklý, že jsou herci nasvíceni seshora reflektory - co když se to ale obrátí a pracuje se s podsvícením zespoda? To vám byla nádhera!
Další pozoruhodnou součástí představení byl fakt, že v Carmen se pracuje s doslova celým prostorem jeviště. Pódium Janáčkova divadla je totiž mnohem "hlubší" a sahá mnohem dál, než co jsem si zatím myslela a než co ve většině představení ukazují (což chápu, ono to asi není lehké ten prostor zaplnit). Když jsem to tedy uviděla poprvé, myslela jsem si že je to jen nějaký chytrý trik se světly, že to přece není tak veliké...ale ono je! Myslíte, že je to tak ve všech divadlech? Že vidíme jen část jevištní plochy, že za kulisami je ještě "něco dál"? Teď mě to fakt zaujalo.

OUAT - 14. kapitola

6. dubna 2016 v 20:20 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Tak přece jen dáme ještě Christine a Benovi šanci?
Aneb berte minulou kapitolu jako takový malý aprííííl. :D
*
O pět minut dříve…
Claire se Sophií prošly bránou vedoucí z lunaparku k pláži na Coney. Molo č. 5 od nich bylo vzdáleno asi 100 metrů. Sophie si všimla matky, jak nervózně přechází po jeho vzdáleném konci a co chvíli se dívá k bráně, u které právě stály. Sophie se Claire vytrhla a běžela za Christine. Claire viděla i pana Lewise, který čekal vedle Christine a díval se na běžící dítě. Přes pravidelné šumění vln Claire neměla šanci slyšet, co na sebe ty dvě volají.
Claire se zastavila a rozhodla se počkat, až jí zavolají k sobě. Nevěděla přesně, co se včera stalo, ale muselo to být něco velmi vážného. Christine zachytila běžící holčičku do náručí a otočila se s ní, takže jí Claire neviděla do tváře. Viděla však, jak si před Sophií klekla, aby byla v její úrovni, a cosi jí říká. Najednou třeskla odněkud zprava rána. Claire se automaticky otočila ke zdroji toho zvuku a zahlédla nějakou postavu, která byla do té doby zřejmě schovaná za zavřeným stánkem s občerstvením, jak utíká k bráně do parku. Když se otočila zpět, uviděla Christine zhroucenou na molu a zaslechla zoufalý křik malé Sophie.
"Sophie!" vykřikla přidušeně a rozeběhla se za nimi.

Nová videa z ruského Fantoma Opery

5. dubna 2016 v 21:19 | Lotte |  Fantom Opery Rusko

K mému velkému překvapení a radosti se na internetu objevují další videa z moskevské produkce Fantoma Opery s velmi "vzácnou" (protože hrála poměrně málo) Christine, Mercedesz Csampai. Pojďme se na ně tedy podívat. :)
Balet v Hannibalovi - povšimněme si, jak Mercy tančí en pointe. Fun fact: byla první ruská Christine, která en pointe tančila. Elena Bahtiyarova ji posléze následovala, Tamara Kotova tuším en pointe netančí. Ne že by to byla nějaká určující vlastnost Chrtistine, ale je to milý detail navíc. Christine přece jen byla baletka. :)
Little Lotte, The Mirror, The Phantom of the Opera (Dmitry Ermak, Mercedesz Csampai, Eugeny Zaytsev) - přítomností tohoto videa v Ivanově rubrice možná trošku švidnluji, ale rozhodně ve výčtu nesmí chybět.
Pozorovala jsem to u Tamary Kotove, pozuruji to teď u Mercy - ruské Christine nejsou z objetí s Raoulem ani tak rozpačité, jako spíš vyděšené, když si uvědomí, že porušují "Andělova" pravidla. Vytváří to trochu víc vystresovaný dojem, ale tím správným způsobem. A když to tak vidím u hned dvou Christine této inscenace, usuzuji, že je to režisérský pokyn spíš než podání Tamary, za které jsem to původně pokládala. Tak či tak se mi to velice líbí.
A jsem ráda, že můj prvotní negativní dojem z Evženova Raoula nesetrvává. Buď měl v záznamu, ve kterém jsem ho viděla s Tamarou špatný den, nebo se ještě seznamoval s rolí, nebo prostě jen já byla příliš příkrá - teď se mi líbil moc. Zkrátka super roztomilý puppy Raoul. Jen si tedy snad rýpnu v tom, že Mercyina Christine je vedle jeho Raoula taková vyzrálejší - nepovím že starší, protože Mercy je mladičká a vypadá na svůj věk, ale prostě...vyzrálejší. Což je zvláštní, protože Mercy hodně hraje na Christininu naivní notu (ona to myslím zmiňovala v nějakém rozhovoru) a ve chvíli, kdy k ní přes zrcadlo promlouvá Fantom působí téměř až bezelstně důvěřivě. Bless her.