You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

OUAT - 13. kapitola

4. dubna 2016 v 7:37 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory


Na kostelní věži Lichtentalského kostela začalo odbíjet poledne. Desítky smutečních hostů usazených v kostelních lavicích čekaly na zahájení zádušní mše. Před hlavním oltářem byla na dřevěných podstavcích položena zdobená mahagonová rakev obklopená záplavou květin a věnců od Christininých přátel a nejbližší rodiny. Vedle rakve byla vystavena její portrétní fotografie v nadživotní velikosti. Christine se na ní lehce usmívala a její pohled směřoval směrem k první kostelní lavici, kde seděl Ralf s malou Sophií a jeho rodinou. Z Christininých příbuzných už žila jen jedna velmi stará teta, která se pro svůj zdravotní stav obřadu nemohla zúčastnit.
Claire seděla o několik lavic dál, ale byla připravená, v případě potřeby, okamžitě Sophii vyvést ven, pokud by děvčátko přestalo situaci zvládat. Claire byla Christininou smrtí velmi otřesena, ale zařekla se už kvůli Christine, že bude Sophii i nadále nablízku, alespoň dokud jí pan von Mülheim nedá výpověď.
Od Christininy smrti uběhlo deset dní. Její tělo bylo převezeno zpět do Vídně, kde měla být pohřbena do rodinné hrobky ke svým rodičům. V New Yorku stále probíhalo vyšetřování, ale pachatele, který na Christine vystřelil, se zatím nepodařilo vypátrat.

Ralf trávil většinu dní ve společnosti tvrdého alkoholu. Chvílemi se utápěl v sebelítosti nad ztrátou své ženy a chvílemi v nenávisti vůči Benovi, který v jeho očích nesl největší vinu za její smrt. Vyčítal si, že vzal Christine s sebou do New Yorku. Kdyby s ním nejela, jejich život by plynul dál v zaběhnutých kolejích a on by nemusel řešit, co si počne se Sophií.
Sophie matčinu smrt nesla velmi těžce. Celé dny proplakala a v noci usnula sotva na pár hodin. Odmítala jíst, odmítala se oblékat a starat se o sebe. V noci se s pláčem budila. Claire spala u ní v pokoji a snažila se jí utěšovat. Sama už byla na pokraji nervového zhroucení. Claire měla Christine velmi ráda, ale nikdy si neuvědomila, jak bylo jejich přátelství hluboké. Christine ji od prvního okamžiku brala jako sobě rovnou. Nikdy jí nedávala znát, že je vlastně její zaměstnavatelkou. Claire si Christine velmi vážila. Uvědomovala si, čím vším si musela se Sophií kvůli jejímu postižení projít. Nikdy u Christine nezažila, že by si jen slovem na svůj úděl postěžovala. Christine žila pro svou dceru, kterou nadevše milovala. Teprve až před jedenácti dny, k překvapení všech, vyšlo najevo, kdo je Sophiiný skutečným otcem.
Jednotlivé údery kostelního zvonu svým temným zvukem dokreslovaly ponurou atmosféru barokního kostela, kterou ani světlá výzdoba jeho interiéru nedokázala alespoň trochu odlehčit. Smuteční hosté mlčeli a ticho mezi jednotlivými údery srdce zvonu bylo rušeno popraskáváním dřevěných lavic, když se některý z přítomných hostů pohnul.
Odbíjel právě šestý úder, když se kostelní dveře otevřely a dovnitř vstoupily dvě postavy. Několik hostů se k nim otočilo, aby se podívali, kdo přišel na poslední chvíli. Vysoký muž a žena, oba oblečeni v černých šatech, byli do sebe zavěšeni, ale vypadalo to spíš, že žena muže podpírá. Žena nesla kytici bílých lilií a muž jednu rudou růži převázanou černou stuhou. Když došli až na úroveň první lavice, Ralf na ně letmo pohlédl. Pár pokračoval až k vystavené rakvi, na jejíž víko muž položil rudou růži a žena svoje květiny přidala k ostatní výzdobě okolo rakve.
Ostatní hosté, kteří byli více seznámeni s okolnostmi tragédie, si začali vzrušeně šeptat. Malá Sophie s pohledem sklopeným k zemi změnu nálady okolo ní stojících lidí vůbec nevnímala.
Ralf nemohl uvěřit vlastním očím, že se zde objevil jeho sok a v jeho očích strůjce celé tragédie. Ben na něj přezíravě pohlédl a pohledem se zastavil na sklopené hlavě své dcery. Sophie oblečená do černých šatů seděla s nepřítomným pohledem a na nově příchozí se ani nepodívala. V maličké dlani svírala zmuchlaný kapesník.
Ralf se konečně vzpamatoval. Chtěl Bena rázně vykázat z kostela, ale při pohledu na jeho ztrhaný obličej se zarazil. Ben za těch několik dní zestárl o několik let. V očích měl takovou bolest, že se Ralf rozhodl od svého záměru upustit. Vnitřně se trochu zastyděl. To on měl být zlomený, zničený, že jeho žena odešla, ale hladina alkoholu, kterým svůj žal zaháněl, mu nedovolila upadnout do takového stavu.
Žena, která Bena doprovázela, ho jemně vzala pod paží a vedla ho uličkou do zadních lavic, kde ještě bylo nějaké volné místo.
Ben cítil, jak ho opouštějí poslední síly. Sotva před hodinou vystoupili s Megan z letadla a spěchali na smuteční obřad. Ben v koutě duše stále věřil, doufal, že to všechno je jen zlý sen, ze kterého se musí každou chvíli probudit. Musel se na vlastní oči přesvědčit. Prostě musel. Když však před kostelem vystoupili z taxíku a uslyšeli odbíjet zvony, došlo mu, že je to skutečnost. Christine je mrtvá. Už ji nikdy neuvidí. Nikdy jí nepolíbí. Nikdy se nedotkne jejích hedvábných vlasů. Už neměl sílu žít jako dřív. Jediná láska jeho života odešla. Pohled na vystavenou rakev a její fotografii byl poslední ranou pro jeho zlomené srdce. Ben zakolísal. Megan neměla šanci ho sama udržet na nohou. Claire, která celý výjev sledovala, vyběhla Megan na pomoc a Bena podepřela z druhé strany. Společně ho usadily na nejbližší lavici.
Kněz zahájil mši. Mše byla vedena v němčině a latině. I když Ben všemu nerozuměl, v jeho uších vše znělo tak definitivně. Opřel si ruce o lavici a obličej skryl ve dlaních. Na konci mše vystoupili Christinini přátelé muzikanti a společně zahráli a zazpívali několik písní, mezi nimi The Last Rose of Summer, Tears in Heaven a na závěr Christinina kamarádka z dětství zahrála na klavír Christininu zamilovanou píseň The Music of the Night. Dozněl poslední tón.
Smuteční obřad byl u konce a přítomní hosté přicházeli Ralfově rodině kondolovat. Ben v sobě sebral poslední síly a šel Ralfovi vyjádřit svou účast. Ralf mu se zaťatými zuby poděkoval. Ben se sklonil k Sophii, která stále upřeně hleděla k zemi. Nereagovala na jeho oslovení. Ben si k ní přidřepl.
"Sophinko, poznáváš mě?" oslovil jí.
Sophie až teď na jeho hlas zareagovala a zvedla k němu hlavu. Měla zarudlé oči zalité slzami. Sophie ho křečovitě objala kolem krku. Ben ji k sobě přitiskl. Jeho dítě. Jediné, co mu po Christine zbylo. Ona je teď jediný důvod, aby v sobě našel sílu žít dál.
Zaměstnanci pohřební služby vynesli rakev před kostel a naložili ji do auta. Smuteční kolona se pomalu rozjela na hřbitov, aby uložili Christine k poslednímu odpočinku.
Claire jemně uvolnila Sophiiny prstíky, kterými se Bena křečovitě držela. Musely se přidat k ostatním.
"Pane Lewisi, kdy odjíždíte zpátky?"
"Zítra odpoledne."
"Výborně. Kde jste ubytovaní? Musím s vámi mluvit," naléhala na něj a dávala pozor, aby jejich rozhovor neviděl pan Mülheim.
Ben se bezradně podíval na Megan. Megan celou cestu zařizovala a dělala mu doprovod na cestě, kterou by sám v tomto stavu asi nezvládl.
"Hotel Savoyen Vienna, Rennveg 16. Je to poblíž Belvederu."
"Vím, kde to je. Zítra dopoledne se tam zastavím. Ale teď už musíme jet," vzala Sophii za ruku a vedla jí k čekajícímu autu.
***
Druhý den vzala Claire Sophii na procházku do centra Vídně. Ralf neměl ve zvyku zjišťovat, jak Sophie tráví volný čas. V podstatě celou její péči o ní přenechal na Claire. Už se rozhodl, co bude se Sophií dál, a to byl důvod, proč Claire musela nutně s Benem mluvit.
Dojely tramvají až před hotel. V recepci se Claire zeptala v jakém čísle pokoje je pan Lewis ubytovaný. Vyjely výtahem do čtvrtého patra. Sophie běžela napřed. Bez klepání otevřela dveře Benova pokoje. Ben stál u okna a bez zájmu hleděl ven. Prudce se otočil. Byl překvapený, když Sophii uviděl.
"Tatínku!" vykřikla a vběhla mu do náručí.
Ben jí objal. "Holčičko moje."
Byla to zvláštní chvíle. V tragické chvíli, kdy jí Christine řekla pravdu, kdo je jejím skutečným otcem, jí Sophie nechtěla věřit. Teď se však zdálo, že tuto skutečnost akceptovala.
Ještě jí držel v náručí, když do pokoje vstoupila Claire.
"Dobrý den, pane Lewisi."
"Dobrý, Claire. Posaďte se," vyzval jí a postavil Sophii na nohy.
"Dáte si něco?"
"Ne, děkuji. Nebudeme vás dlouho zdržovat."
Ben se posadil do křesla.
"Co jste mi chtěla říct, Claire?" zeptal se přímo.
"Musíte Sophii odsud odvézt. Tady už nemá žádný domov. Pan von Mülheim bydlí trvale v Německu. Usmyslel si, že pošle Sophii do internátní školy ve Švýcarsku."
"Já tam nechci," přizvukovala jí Sophie.
"Věřte mi, já Sophii znám moc dobře. Tam bude nešťastná. Je ještě příliš malá, aby bydlela v internátu. Bojím se, že jí tam budou ostatní děti šikanovat. Však víte…" nechtěla před Sophií upozorňovat na její handicap.
"Ale já teď Sophii nemůžu jen tak vzít a odvézt."
"Pane Lewisi, já můžu být se Sophií jen do té doby než mi pan Mülheim dá výpověď. Pak už pro ní nemůžu udělat vůbec nic. Ale vy jste její biologický otec. Můžete jí dostat do opatrování," naléhala na něj.
"To máte pravdu, Claire. Ale to nejde tak rychle. Už jsem to u svého právníka zjišťoval. Bude to nějakou dobu trvat. Taky bude záležet, jak se k tomu von Mülheim postaví."
"Já vím, ale tady jde o čas," nenechala se odbít.
"Nemějte strach. Udělám, co bude v mých silách, abych Sophinku," mrknul povzbudivě na svou dceru, "co nejdřív do své péče získal."
"Tak dobře," akceptovala jeho prohlášení Claire. "Budu doufat, že se to povede dřív, než bude muset do internátu."
"Claire, přísahal jsem Christine, že se o ní postarám, a to hodlám také dodržet. Věřte mi."
"Věřím vám, pane Lewisi," pousmála se na něj smutně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 11. června 2016 v 17:18 | Reagovat

No a je to tu. Christine nám už umřela to není vůbec fér. :-( CO bude s maličkou???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama