You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

OUAT - 16. kapitola

13. dubna 2016 v 13:10 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory
Uběhl týden a já se cítila už mnohem lépe. Problém byl s mojí ztrátou paměti. Žádná změna se neudála a můj život před procitnutím v nemocnici, jakoby ani neexistoval. Každý den mě přišla navštívit Sophie někdy v doprovodu Ralfa, ale častěji v doprovodu své chůvy Claire. Návštěvy probíhaly v rozpačitém duchu, kdy jsme nikdo nevěděli jak se k sobě chovat. Nejvíce mi bylo líto malé Sophie. Jak mi všichni říkali, byla jsem její matka, ale já si na to nepamatovala. Začínala jsem z té situace upadat do deprese. Nakonec jsem požádala, aby profesor Jones mé návštěvy zakázal. Nechtěla jsem trápit ani sebe ani mé blízké, kterým jsem nedokázala projevit emoce, jaké bych měla. Uzavírala jsem se stále více a více do sebe až jsem přestala mluvit i s ošetřujícím personálem.
Ben chodil do nemocnice každý den po skončení představení. Christine obvykle spala a o jeho přítomnosti nevěděla. Profesor Jones díky přátelství s dr. Lewisovou Bena informoval o Christinině zdravotním stavu. Rána po kulce se hojila uspokojivě, ale co profesoru Jonesovi dělalo vrásky na čele, byl Christinin psychický stav. Christine absolvovala sérii vyšetření, ale poškození mozku se naštěstí neprokázalo. Psychiatr, který ji vyšetřil, se přikláněl k názoru, že její ztráta paměti je reakcí na prožité trauma. Jediným lékem pro ní bude čas. Nedokázal však říct jak dlouho to bude trvat.
***
Po dalších čtrnácti dnech byla Christine už ve stavu, že mohla opustit nemocnici. Ralf se přišel s profesorem domluvit, co bude s Christine dál.
"Ne, to vám, pane Mülheime, nemohu dovolit. Vaše paní nemůže teď cestu letadlem absolvovat. Rána se sice uzavřela, ale prudká změna tlaku, která by mohla během letu nastat, by pro ní mohla být fatální," důrazně protestoval profesor.
"Pane profesore, a co mám dělat? Už takhle jsme ve státech zůstali déle, než jsem plánoval. Musím se vrátit do podniku. Co tedy navrhujete? Mám pro Christine najít nějaké sanatorium a doufat, že se jí tam vrátí paměť?" ptal se už podrážděně Ralf.

"To nebude třeba," ozval se ode dveří Benův hlas. Oba se k němu otočili. "Zakopejme už kvůli Christine válečnou sekeru," navrhl Ben smířlivě. "Navrhuji, abyste Christine nechal v Americe, než se zotaví natolik, aby mohla bezpečně absolvovat cestu letadlem. Mám v Connectitucu velký dům se zahradou. Christine tam může být, jak dlouho bude potřeba. Bude tam mít klid. Zajistím jí ošetřovatelku…"
"To jste si to pěkně naplánoval. Vám nestačí, že se dostala do takového stavu kvůli vám? Doufám, že tu šílenou ženskou, která to udělala, zavřou alespoň na doživotí," ťal Ralf do živého.
Nenávist mezi dvěma muži byla téměř hmatatelná. Profesor Jones něco málo od dr. Lewisové o jejich nenávisti věděl a chápal jí, ale nejvíc mu leželo na srdci Christinino zdraví. "Pánové," vložil se mezi ně, "myslím, že je to docela rozumný návrh. Paní Mülheimová bude určitě raději v domě se vším komfortem, než v nějakém sanatoriu s dalšími pacienty." Snažil se podpořit Benům návrh.
Ralf ho sjel pohledem. "Ten muž," ukázal na Bena, "udělal mé ženě dítě. Je pravda, že mě moje drahá žena o tomto detailu opomněla informovat. A jak jsem pochopil tak i pana Lewise," ucedil vztekle. "A teď, když je v tomhle stavu, jí mám ještě svěřit do jeho péče?" brunátněl.
Ben měl také co dělat, aby nevybuchl. Zatnul zuby. Věděl, že Ralf má plné právo rozhodnout, co bude s Christine dál. Vyčkával, jak se rozhodne.
Měřili se pohledy jak dva duelanti při souboji na život a na smrt.
"Dobře," rozhodl se Ralf. Dovolím Christine, aby byla ve vašem domě. Jakmile se však zotaví natolik, aby mohla letět, odvezu jí zpátky do Rakouska."
To nedovolím, pomyslel si Ben, ale byl ticho, aby si to Ralf ještě nerozmyslel. "Platí, tedy. Všechny náklady budu hradit já," oznámil Ben. "Ruku na to," napřáhl dlaň k Ralfovi.
"Platí," stiskl mu ruku Ralf.
***
Následující den měla být Christine propuštěna z nemocnice. Poté, co se Sophie dozvěděla, že maminku propouští a že zůstává v Americe, zatímco se ona má vrátit s Ralfem zpátky do Evropy, spustila takový povyk, že oba její otcové kapitulovali a Sophie mohla zůstat u Christine i s Claire.
***
Před propuštěním z nemocnice mě profesor Jones informoval, že mě převezou do Brookfieldu v Connecticutu do domu Bena Lewise, kde strávím nějaký čas, než budu plně schopna leteckého převozu do Vídně. Vzala jsem tuto informaci lhostejně na vědomí. Ralf mi pomohl nastoupit do auta, které řídil Ralfův řidič Kurt. Formálně se se mnou a se Sophií rozloučil. Za hodinu měl odletět zpět do Německa, kde už byla jeho přítomnost nezbytná, takže nás nemohl doprovodit.
V autě už seděla Sophie a Claire. Sophie celá natěšená se na mě vrhla. Z přívalu jejích slov jsem pochopila, že se pan Lewis nabídl, že můžeme v jeho domě zůstat tak dlouho, jak bude potřeba. Jelikož už byl začátek října, bude Sophie chodit do školy v Brookfieldu, kde se, jak sama řekla, bude učit pořádně americky. Claire seděla tiše, ale povzbudivě se na mě usmívala. Byla jsem zmatená. Podle toho, co jsem se za dobu, kdy jsem se probrala v nemocnici, mohla pochopit, tak pan Lewis měl být otcem malé Sophie. Ralf se s Benem pochopitelně nesnášeli, ale kvůli mému stavu uzavřeli příměří s tím, že dokud se neuzdravím, budu trávit čas v Benově domě, abych nemusela do nějakého sanatoria.
***

Dívala jsem se z okna na ubíhající krajinu a Sophiino švitoření přestala vnímat. Claire se snažila Sophii zabavit, abych od ní měla chvíli klid. Za necelé tři hodiny jsme dojeli na místo.
Brána k Benovu domu byla otevřená. Kurt dojel až před hlavní vchod. Ben uslyšel naše auto a vyšel nám vstříc. Otevřel dveře a pomohl nám vystoupit. Sophie se na něj radostně vrhla.
"Ahoj, princezno," zvedl jí a políbil jí na obě tváře. "Dobrý den, Claire. Vítejte v Brookfieldu," přivítal se s ní. "Vezměte, prosím, Sophii do domu. Za chvíli za vámi přijdeme," požádal Claire. "Jistě. Sophii, pojď, půjdeme najít tvůj pokoj," vzala jí za ruku a vešly do domu.
"Vítej zpátky, Christine," pronesl trochu rozpačitě. Naklonil se ke mně, aby mě políbil na uvítanou.
"Děkuji, pane Lewisi, že u vás můžeme zůstat," odtáhla jsem se od něho.
"Pane Lewisi? Christine, proč ty formality. Říkej mi, prosím, Bene. Jako dřív," díval se na mě. Četla jsem mu v očích hluboký cit a bylo mi z toho smutno.
"Tak tedy, děkuji, Bene," snažila jsem se pousmát, ale moc se mi to nedařilo.
Rozhlédla jsem se po okolí. Ben mě bedlivě sledoval, ale zřejmě jsem nereagovala tak jak očekával.
***
Ben sledoval Christinin výraz obličeje, ale nenašel v něm ani náznak, že by dům poznávala. Snažil se chovat normálně, ale uvnitř byl z této situace nešťastný. Nejvíc ho trápilo to, že Christine byla v tomto stavu kvůli němu. V mezidobí, kdy byla v nemocnici, se policii podařilo vypátrat ženu, která Christine postřelila. Byla to Carlotta, kterou užírala žárlivost. Když zjistila, že Ben o Christine projevuje víc než jen společenský zájem, začala Christine nenávidět. Vrcholem všeho bylo její zjištění, že Ben má s Christine dceru. Všimla si jejich nesporné podoby už na Coney. Toto zjištění jí zasáhlo tak, že se rozhodla, že Christine musí z Benova života zmizet za každou cenu. Napadla jí myšlenka s anonymním vzkazem pro Ralfa, kterým zpochybnila jeho otcovství. Ralf na vzkaz reagoval podle jejího předpokladu, ale situace se vyvinula zcela jinak, než očekávala. Poté, co Ben odjel s Christine z rautu po premiéře, je začala sledovat. Byla rozhodnutá, že Christine z Benova života odstraní definitivně. Sledovala je až na Coney Island, kde se Christine sešla se svou dcerou. Nečekala už na nic a na nic netušící Christine vystřelila. Ještě zahlédla, jak se Christine skácela na molo. Policie však odvedla dobrou práci a do týdne Carlottu zatkla a usvědčila. Teď už Carlotta sedí ve vazbě a čeká na soud.
Uvědomil si, že Christine vyčkává, až jí pozve dovnitř.
"Tudy," otevřel vchodové dveře a pustil jí dál.
"Je to překrásný dům," konstatovala a rozhlížela se po vstupní hale.
"Děkuji."
"Mutti, mutti," volala na ni Sophie z vrcholku schodiště v prvním patře a přerušila jejich rozpačitou konverzaci. "Pojď se podívat, jaký mám krásný pokoj."
***
Vešli jsme do jejího pokoje. Pokoj byl zařízený jak pro princeznu. Světlé místnosti s velkými okny do zahrady dominovala postel s nebesy. Vše bylo laděné do barvy champagne.
Sophie byla unešená. Pobíhala po místnosti z místa na místo jako vlaštovka. Ukazovala mi nové hračky, které pro ní Ben připravil. Byla jsem mu vděčná.
"Děkuju," zašeptala jsem k němu. Usmál se, ale nepodíval se na mně. Sledoval svou dceru.
"Chceš se jít podívat na svůj pokoj?" prohodil ke mně.
"Ano, ráda. A kde je Claire?" zeptala jsem se, když jsem jí nikde neviděla.
"Bude mít pro sebe domek pro hosty. Vzadu na zahradě. Aby měla trochu soukromí," informoval mě.
"Půjdeme?" vzal mě za ruku. Nechali jsme Sophii jejímu prozkoumávání pokoje a sešli jsme dolů zpět do haly. Můj pokoj byl hned pod Sophiiným. Dispozice byla podobná jako u ní, jen vybavení bylo o něco střízlivější, ale určitě hodně nákladné.
Prošla jsem pokojem až k velkému francouzskému oknu vedoucímu do zahrady s vzrostlými stromy. Otevřela jsem dveře a nechala na sebe proudit svěží vzduch vonící blízkostí jezera. Zavřela jsem oči.
"Bude se ti tady líbit, Christine?" pronesl Ben zastřeným hlasem těsně u mého ucha.
"Je to tu moc krásné." Dívala jsem se do zahrady.
Ben čekal, zda Christine začne mluvit, ale ona se strnule dívala ven bez jediného pohybu. Po chvíli Ben opustil její pokoj, aby měla klid.
Christine sklonila hlavu a hřbetem si setřela osamělou slzu, kterou nechtěla, aby Ben viděl. Prošla otevřeným francouzským oknem do rozlehlé zahrady, kde chtěla najít nějaké zákoutí, kde by svému zoufalství mohla dát beze svědků volný průchod.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 11. června 2016 v 17:47 | Reagovat

Jop čekal že si vzpomene co? Jaký to šok že si nevzpomněla. Ale vsadím se, že si časem vzpomene. Musí si vzpomenout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama