You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

OUAT - 19. kapitola: Epilog

24. dubna 2016 v 12:55 | Lotte |  Once Upon Another Time od Eleanory

Přecházela jsem nervózně před soudní budovou. Bylo ironií osudu, že dnes mělo být v New Yorku rozhodnuto v procesu s Carlottou, kde jsem byla poškozenou a současně jiný soud v New Havenu rozhodoval o osudu Bena v případě násilníka, který mě napadl a Ben ho zabil. Nechtěla jsem se procesu s Carlottou účastnit. Chtěla jsem však být blízko Bena, až budou vyhlašovat rozsudek v jeho případě. Benův právník John Newman nás ujišťoval, že to pro Bena nevypadá vůbec špatně. Obhajobu postavil na nutné sebeobraně. Chtěla jsem mu věřit, ale dokud na vlastní uši neuslyším osvobozující verdikt, nebudu v klidu.
Konečně jednání začalo. Ben stál vedle Johna a tvářil se téměř nezúčastněně. Soudkyně vyzvala porotu, aby sdělila své rozhodnutí.
Žena středního věku povstala a pronesla: "Obžalovaný Benedict Lewis se zprošťuje obvinění ve všech bodech obžaloby." Následovalo odůvodnění, které jsem vnímala jen napůl ucha. Ben je volný. To bylo to nejdůležitější, co mě zajímalo. Musela jsem se držet, abych se mu nevrhla kolem krku. Soudkyně ukončila jednání. Ben se otočil a bez jediného slova mě objal a políbil. Tiskla jsem se k němu. V našem polibku bylo vše: něha, touha, radost a hluboká láska. Bože, jak já ho miluji.

"Ehm," odkašlal si John. "Nechcete už jít domů?" zeptal se.
"Johne, děkuju," potřásl si s ním Ben rukou.
Objala jsem Johna. "Děkuju vám, Johne, za všechno." Zdálo se mi, že trochu zrudnul. "Ale to je v pořádku. Je to přece moje práce, Christine. Jsem rád za vás oba."
***
Rozloučili jsme se a já s Benem jsme se vydali na cestu zpět do Brookfieldu, který jsem už teď považovala za svůj domov a kde na nás čekala naše dcera. Jeli jsme po silnici u pobřeží, když Ben náhle odbočil na cestu vedoucí k pláži. Bylo pozdní odpoledne a slunce se už pomalu klonilo k západu.
"Projdeme se?"
"Ano."
Šli jsme mlčky po pláži. Byl konec února a od moře šel chladný vzduch, ale nebyla mi zima. Naše propletené ruce hřály jeden druhého. Užívali jsme si chvíli, kdy z nás spadlo napětí nad Benovým osudem v důsledku obvinění ze zabití. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná. Tak jednoduše, prostě šťastná.
Rekapitulovala jsem si v hlavě události posledního půlroku. Moje nečekané, opětovné setkání s Benem. Benovo zjištění, že je Sophiin otec. Moje téměř smrtelné zranění zapříčiněné nepříčetně žárlivou Benovou kolegyní Carlottou. Moje ztráta paměti a následné drsné procitnutí ze stavu zoufalé beznaděje. Užívala jsem si tuto vzácnou chvíli, kdy jsme s Benem kráčeli ruku v ruce vedle nespoutaného oceánu. Chtěla jsem, aby ta chvíle trvala věčně.
Ben se zastavil. "Christine," oslovil mě, "chtěl bych…., přál bych si, abys si mě vzala. Chtěl bych, abyste tady se Sophií zůstaly už napořád."
"A co Ralf?" Můj manžel byl v Německu. Už jsem s ním telefonicky mluvila. Byl rád, že se mi vrátila paměť. Snažila jsem se co nejvíce odlehčit, za jakých okolností k tomu došlo. Jako obvykle byl Ralf tolik zaneprázdněný, že ho to ani tolik nezajímalo. Nebyla jsem překvapená. Ptal se, kdy se chceme vrátit do Vídně. Nedokázala jsem mu dát konkrétní odpověď.
"Christine, je mi jasné, že je to pro tebe těžké rozhodování. Nechci na tebe tlačit, ale pro mě jsi jediná žena, kterou jsem kdy takto miloval. Než jsem poznal Sophii ani mě nenapadlo, že bych chtěl někdy být otcem… Ale teď, když jí znám, jsem…, nevím, jak to říct. Jsem šťastný. Je to úžasné dítě a jsem šťastný, že je moje."
Chtělo se mi dojetím plakat. Ralf se nikdy o Sophii takhle nevyjádřil. Měla jsem možnost sledovat, jak si Sophie s Benem rozumí. Byli si tak podobní. Nejen vzhledem, ale i povahově. Sophie byla z pobytu v Americe nadšená. Pozorovala jsem jí, jak rozkvetla. Nebyla zde tak sešněrovaná konvencemi dětí z bohatých rodin. Chodila do místní školy. Našla si kamarádky a užívala si volnosti devítileté holčičky. Nedávno se mi dokonce svěřila, že je ráda, že je Ben jejím otcem a ne Ralf.
"Bene, nechci se ti se Sophií pověsit na krk…"
"Myslíš, že se o vás nedokážu postarat?" přerušil mě. "Nejsem sice tak bohatý jako Ralf, ale na to, abych vás obě zabezpečil, stačím. To se nemusíš bát," rozohnil se.
Přikryla jsem mu dlaní ústa. "Já vím. Tak jsem to nemyslela," usmála jsem se na něj.
"Sama víš, jaký je život s umělcem, jako jsem já. Často kvůli angažmá musím cestovat, ale vždycky mě můžete doprovázet. Nebo můžete zůstat v Brookfieldu nebo v New Yorku nebo kdekoliv, kde se vám bude líbit. Budu za vámi jezdit, jak to jen půjde." Držel mé dlaně ve svých a oči mu plály.
Je jak chlapec zamilovaný do své první dívky, blesklo mi hlavou. Lichotilo mi to.
"Ach, Bene…" objala jsem ho kolem krku a políbila.
Poryv větru nás postříkal ledovou vodou. Rozběhli jsme se zpátky k autu. Padla už skoro tma a začínal vát ledový vítr.
***
Za necelou půlhodinku už jsme projížděli bránou Benova domu. Žádné z oken v domě nesvítilo. Trochu jsem znejistila. Byla už sice tma, ale nebylo ještě tak pozdě, aby byla Sophie už v posteli. Odemkla jsem vstupní dveře a na stolku ve vstupní hale jsem našla vzkaz od Claire.
Christine, Sophiina kamarádka Jessica nás pozvala na pyžamový večírek. Jedu s ní a zůstaneme tam až do rána. O Sophii se postarám, nemusíte mít strach.
Claire
Na konci ještě dopsala doušku: Určitě budete chtít s panem Lewisem oslavit jeho osvobození…
Tak i Claire. Zdálo se, že se na mně všichni domluvili. Měli jsme s Benem celý dům jen pro sebe.
"Kde jsou děvčata?" zeptal se Ben, když si odložil kabát na věšák.
Podala jsem mu lístek. "Hm," zamručel mnohoznačně. Pomohl mi z kabátu.
"Nechceš zatopit v krbu?" zimomřivě jsem se otřásla.
"Jak má paní poroučí," odešel do obývacího pokoje rozdělat oheň.
Šla jsem do kuchyně připravit něco k večeři a uvařit teplý čaj. Měli jsme s Benem pro sebe celou noc. Toužili jsme po sobě. Od toho napadení se mě Ben kromě několika polibků ještě fyzicky nedotkl. Věděla jsem, že mě chce, ale nechce naléhat. Musela jsem mu to sama dovolit. Stála jsem mezi dveřmi do kuchyně a dívala se na kuchyňskou linku, u které se vše odehrálo. Ben navrhoval, že se přestěhujeme někam jinam, ale já jsem ten dům měla ráda. Byla jen souhra okolností, že mě zde už dvakrát někdo napadl. Dům za to nemohl.
"Oheň už hoří a já hořím touhou po tobě," zašeptal mi do ucha. Nebylo těžké uhodnout, co se mi honí hlavou. Objal mě zezadu a políbil na krk. Zavřela jsem oči. Líbal mě dál a jeho ruce mě hladily po těle. Slastně jsem si vzdychla.
"Christine," otočil mě k sobě. Oči mu plály stejně jako plameny v krbu. "Chci tě. Přísahám, že budu něžný," pronesl zastřeně a já mu věřila. Odhodila jsem všechny své strachy a sama mu začala rozepínat košili.
***
Druhý den ráno mi Ben přinesl snídani do postele. Byla to kalorická bomba, ale ocenila jsem jeho snahu. Bylo už po deváté, když jsem z haly uslyšela Sophiin smích a Claiřino napomenutí, aby byla potichu. Následně Sophie vrazila do mého pokoje a já byla ráda, že je Ben už oblečený v kuchyni a snaží se vyrobit cosi, co mělo být palačinkami. Slyšela jsem, jak se baví s Claire a děkuje jí za hlídání Sophie.
"Mutti, mutti," skočila mi do postele a věnovala mi velkou pusu na tvář. Následoval příval zážitků, co děvčata na pyžamovém večírku všechno dělala. Jak Jessičině mamince vykrámovaly šatník a udělaly si módní přehlídku. Tušila jsem, že paní McGregorová asi nebyla zrovna nadšená, ale děvčata si to náramně užila. Budu je muset také pozvat k nám a nechat trochu zničit dům, pomyslela jsem si. Sophie si automaticky vzala namazanou palačinku a mezi vyprávěním jí spořádala.
Věděla jsem, že bych jí měla trochu uklidnit, ale po noci s Benem jsem se cítila báječně a nechtěla jsem sobě ani Sophii kazit náladu. Ben byl na mě tak něžný. Citlivě vnímal moje reakce na jeho dotyky. Zpočátku jsem byla napjatá, ale postupně jsem se pod jeho laskajícíma rukama uvolnila a začala jsem mu na jeho laskání odpovídat. Poté, co si mě vzal, už jsem více na své trauma z napadení nemyslela. Milovali jsme se celou noc, než jsme oba milostným vyčerpáním usnuli v objetí.
Toto byla chvíle, kdy jsem se rozhodla, že chci s Benem zůstat. Věděla jsem, že rozvod s Ralfem nebude snadný, ale ne nemožný. Nechtěla jsem po něm žádný majetek. Měla jsem nějaké své prostředky po svých rodičích a byt ve Vídni, který bych mohla prodat nebo pronajímat. Horší to bude s procesem určením paternity Sophie. Nechtěla bych kolem toho dělat nějaký moc velký humbuk. Bude záležet, jak se k tomu Ralf postaví. Bulvár je neúprosný. Zítra si promluvím s Johnem a požádám ho, aby mě zastupoval.
***
Na konci března jsme odletěli s Johnem a Benem za Ralfem do Německa. Sophii jsem nechala v péči Claire v Brookfieldu. Ralf nás přijal ve své pracovně. Sabrina jen překvapeně nadzvedla obočí, když uviděla můj doprovod.
Ralf seděl za stolem a nijak mi to neusnadňoval.
"Takže, jestli jsem ti dobře rozuměl, chceš se se mnou rozvést. Předpokládám proto, abys sis mohla vzít, tady Sophiina otce," pronesl ledově tichým hlasem. Byl však natolik ohleduplný k mým společníkům, že mluvil anglicky.
"Přesně tak," zvedla jsem bojovně bradu. "Sám víš, že naše manželství funguje už jen na papíře," snažila jsem se o smířlivý tón.
Ralf sevřel rty do tenké linky. "A čekáš, že se ti k tomu hned vyjádřím?" zeptal se s úsměškem.
"Ne, samozřejmě, že ne. Jen jsem ti to chtěla říct osobně a ne do telefonu. Chci, abys věděl, že od tebe nebudu chtít žádný majetek…"
"A co Sophie?" ťal nemilosrdně do živého. "Jak jsi si to naplánovala se svou dcerou, která nosí jméno mojí rodiny?"
"Požádám o určení paternity," vložil se do hovoru Ben.
Ralf ho sjel pohledem. "Vidím, že jste Christine dokonale pobláznil a myslíte si, že máte vyhráno, co?" zvýšil hlas.
Ben vstal. Ralf ho následoval, ale zůstal za svým stolem. Měl už s Benem svou zkušenost. Zatnul ruce v pěst, ale snažil se ovládnout. "Budu to muset probrat s Wolfgangem," pronesl už věcně.
John vstal a položil před Ralfa vizitku. "Prosím, aby se mi váš právní zástupce ozval. Domluvíme se na dalším postupu. Děkujeme za přijetí, pane von Mülheime," ukončil John schůzku a pokynul nám, abychom odešli.
***
Mezi dveřmi jsem uslyšela Ralfa, jak mě volá. Otočila jsem se zpátky a zavřela za sebou dveře. Nedokázala jsem od Ralfa odejít jen tak.
"Christine, ty to takhle opravdu chceš? To jsem tak příšerný manžel?" ptal se mě s pohnutím v hlase.
"Ralfe, moc jsem o tom všem přemýšlela. Sám nejlíp víš, jak to mezi námi od narození Sophie bylo. Nemysli si, že nevím o tvých milenkách. Víš, jak mi bylo?"
"Christine, ale jsi moje žena. To chceš všechno zahodit? Co o tom herci víš? Jak chcete žít?" zahrnoval mě otázkami. "Myslíš, že vás finančně dost zajistí?"
"Ralfe, tohle na mě nezkoušej. Víš dobře, že k životu nepotřebuju žít v paláci. Sophie si už v Americe zvykla a je tam šťastná."
Díval se na mě a mlčel. Přemýšlel.
"Řekni mi, Christine, ale po pravdě. Milovala jsi mě někdy? Nebo jsi si mě vzala z vypočítavosti, když jsi zjistila, že čekáš dítě?"
"Já," vzal mi vítr z plachet, "myslela jsem si, že tě miluju, ale mýlila jsem sem. Byla to chyba, že jsem si tě vzala. Byl to ode mě podraz, že jsem ti o svém těhotenství neřekla a omlouvám si ti za to."
"Jsem rád, že to alespoň připouštíš." Přešel ke mně a vzal mě za ruce. "Christine, podívej se na mě a řekni mi, chceš to skutečně takhle? Hodit všechno co máš za hlavu a odejít ode mě?"
Začalo se mi dělat nevolno od žaludku. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. "Ano, chci…," ještě jsem stihla říct, než jsem omdlela.
***
Probrala jsem se na pohovce v Ralfově pracovně. Všichni tři muži stáli u lůžka a Sabrina mi namočeným kapesníkem otírala čelo.
"Co, … co se stalo?" zašeptala jsem.
"Omdlela jsi," informoval mě Ralf. "Poslal jsem pro lékaře."
"To nebude třeba," zvedla jsem se do sedu a najednou se mi chtělo zvracet. Chytla jsem se za ústa a běžela na toaletu. Sabrina mě následovala. Poté, co jsem opustila toaletu, mi Sabrina pomáhala dát se do pořádku.
"Je to už lepší, Christine?" ptala se účastně.
Zahlédla jsem svůj odraz v zrcadle. Byla jsem bílá jako stěna. Žaludek jsem měla jako na vodě. "Snad už to bude lepší," pronesla jsem roztřeseně.
"Christine, vím, že mi do toho nic není, ale nejste těhotná?"
Vytřeštila jsem na ní oči. Tahle varianta mé nevolnosti mě vůbec nenapadla. Myslela jsem si, že je to od nervů kvůli rozvodu, ale těhotenství? Vždyť mi lékaři po porodu Sophie říkali, že další dítě už mít nebudu moc. Sáhla jsem si na břicho, na kterém dosud nic nebylo znát.
"Těhotná? Ale vždyť…," odmlčela jsem se. Rychle jsem počítala, kdy jsem se s Benem znovu milovala. Bylo to pět týdnů. Zalil mě zvláštní pocit radosti a zároveň děsu. Další dítě. Co když bude mít stejné postižení jako Sophie. Nechtěla bych to celé absolvovat znovu.
***
Uběhly další čtyři měsíce a rozvodové řízení s Ralfem skončilo. Nakonec se vše odehrálo bez zbytečných scén. Rozvodový rozsudek nabyl právní moci a já byla volná. Ještě jsme čekali na výsledek řízení o určení Benova otcovství. Ralf nakonec obrátil a snažil se celý proces co nejdříve ukončit. Moje těhotenství lékaři vyhodnotili jako rizikové a já musela trávit dny pod zvýšeným lékařským dozorem. Podle výsledků průběžných vyšetření se zatím děťátko vyvíjelo bez komplikací. Moje těhotenské nevolnosti však byly úporné a já měla pocit, že trávím většinu života objímáním záchodové mísy. Vypadala jsem příšerně, ale neměla jsem sílu to moc řešit. Ben dojížděl do Met na představení, ale každou noc se vracel domů. Moc se na děťátko spolu se Sophií těšili. Ben mě ujišťoval, že jsem pro něj ta nejkrásnější žena na světě. Nevěřila jsem mu to, ale byla jsem ráda, že to bere takhle.
V srpnu konečně skončilo řízení o otcovství v Benův prospěch. Sophie byla nadšená a začala Bena oslovovat "tati". Viděla jsem, jak si ho omotala kolem prstu a byla jsem tomu ráda.
Na konci října jsem byla hospitalizovaná v nemocnici. Byla jsem už jako vzducholoď. Děťátko o sobě dávalo stále více vědět. Byla jsem už z toho čekání celá nervózní a těšila jsem se domů. Prvního listopadu se konečně narodil náš zcela zdravý syn. Všichni tři jsme se shodli, že se bude jmenovat Erik.
***
Vánoce jsme trávili už všichni čtyři doma v Brookfieldu i s Benovou matkou Elaine a Claire, která se rozhodla s námi zůstat, aby mi s péčí o obě děti pomáhala. S Elaine jsme si k sobě konečně našly cestu a Elaine mě přijala do rodiny. Naše děti si svou babičku zcela získaly. Dokonce se ohlásil i Benův otec Derek s tím, že do Brookfieldu dorazí na konci ledna, kdy mu skončí angažmá v londýnském orchestru. Sophie se nového dědečka nemohla už dočkat.
***
Byly už skoro dvě hodiny po půlnoci, když celý dům utichl. Skláněla jsem se nad kolébkou našeho malého andílka, který zrovna usnul. Byla jsem ještě plná emocí, když jsme se všichni vrátili z půlnoční mše. Otec O´Brien vedl překrásnou mši, na které na konci zpíval sbor z umělecké školy, kam chodila Sophie, několik písní. Jako překvapení se k dětem přidal i Ben a spolu se Sophií zazpívali sóla v písni Adeste Fideles. Ke hře varhan se přidaly housle. Všimla jsem si, jak Eleaine ztuhla a pomalu se otočila směrem ke kůru, kde stál Ben se Sophií. Podívala jsem se tam také a uviděla jsem muže hrajícího na housle. Nemohla jsem se mýlit. Byl to Benův otec Derek. Viděla jsme jak je Elaine dojatá. Stiskla jsem jí ruku. Skoro plaše se na mě usmála. Něžně pohladila po tvářičce svého vnoučka zachumlaného v autosedačce. Malý Erik poslouchal velebnou hudbu s doširoka otevřenýma očima a zdálo se, že se mu to líbí. Na závěr Ben za doprovodu sboru zazpíval píseň O Holy Night a celé vystoupení zakončila Sophie sólovým zpěvem písně Ave Maria. Poslouchala jsem hlasy těch, které jsem milovala a dojetím mi tekly slzy. Byl to jeden z těch momentů v životě, na které se nezapomíná.
***
Políbila jsem svého syna na čelo. Ben stál za mnou a díval se na mě s touhou v očích. Vzal mě za ruku a odvedl do teď už prázdného obývacího pokoje. Objal mě a začal líbat. Tiskla jsem se k němu a polibky mu vracela. Toužili jsme jeden po druhém. Naposledy jsme se milovali, když jsem byla v pátém měsíci. Poté mi lékaři milování nedoporučili s ohledem na rizikové těhotenství. Ben to snášel statečně, ale věděla jsem, že není šťastný. Konečně uběhla doba dost dlouhá na to, abychom to zkusili znovu. Tiskli jsme se k sobě se stále větší touhou.
"Christine,… počkej," odtáhl se ode mě. Pustila jsem ho. Ben sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku potaženou tmavomodrým sametem. Podal mi jí. Roztřesenou rukou jsem ji otevřela. Na bílém saténu byl uložen prsten z bílého zlata se třemi diamanty.
"Ách, ten je krásný. Bene, ten musel stát celé jmění. Ale proč ty diamanty?"
"Christine, už jsme toho oba hodně v našem společném životě zmeškali. U nás v rodině máme takovou tradici, že dáváme svým ženám za každé dítě prstýnek s diamantem," culil se.
"Ale neznamená to, že chceš teď ještě další dítě, že ne?" upřímně jsem se vyděsila.
Ben mě se smíchem objal. Ne, teď opravdu nechci třetí dítě," ujišťoval mě. "Co teď opravdu chci, jsi ty."
Vpíjeli jsme se pohledem jeden do druhého.
"Christine, vezmeš si mě?"
"A jsi si jistý, že jsem zrovna já, ta pravá?" zlobila jsem ho.
Svraštil obočí a nebezpečně mu blesklo v očích.
"Když budeš dlouho váhat, tak si tě hodím přes rameno a dovleču tě do kostela i proti tvé vůli," pronesl výhružně a zatvářil se nebezpečně.
Už dávno jsem se ho nebála. "Tak to, abych si tě radši vzala dobrovolně. Nestojím o ostudu ve městě…"
Vzala jsem Bena za ruku a poodvedla ho trochu stranou pod lustr, na kterém bylo zavěšené jmelí. Ben pochopil, co chci udělat.
"Miluju tě," zašeptal a políbil mě.
***
Venku se za oknem stědrovečerní nocí tiše snášely sněhové vločky na střechu domu, kde přebývá láska, která nikdy neumírá…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 25. dubna 2016 v 21:25 | Reagovat

To bylo skvělé zakončení povídky. Vše se vyřešilo podle mých představ ke šťastnému happyendu.
Páni, přiznám se, že mě to dojalo. :D
Dokonce mi bylo líto i Ralfa. Vím, že to nebyl vzorový manžel, ale přece... úplný 100% podíl na vině neměl. (Což i Chris sama přiznala.)
Erik -YES! Já jsem doufala, že budou mít chlapečka. (a s tímto jménem) :-)
Krásný závěr pro lásku, která neumírá :-D

2 Lotte Lotte | Web | 26. dubna 2016 v 6:30 | Reagovat

Já Eleanoře děkuji za krásnou povídku, kterou jsem mohla nasdílet na svůj blog. Je to čtivé dílko s uvěřitelnou psychologií postav, což je pro mě u literatury často nejvíc klíčové.
Jsem ráda za hlavní postavy a jejich happy end a to propojení LND a reality je bomba, samotnou by mě ani nenapadlo, jak krásně se ten příběh dá přenést do našich časů, plus jsi vyhladila jisté dějové díry, aka Meg vražedkyně. :D

3 Eleanora Eleanora | Web | 26. dubna 2016 v 22:16 | Reagovat

Tak to jsem moc ráda, že se vám závěr povídky takhle líbil. Už jsem nechtěla Christine ani Bena dál trápit :-).

Chci ti Lotte také poděkovat, že jsi povídku nasdílela a každou kapitolu doplnila o pěkný ilustrační obrázek. Vždy jsem čekala, co vybereš a líbily se mi všechny :-).

Věrným čtenářkám děkuji za milé komentáře, které mi udělaly radost.

Všem, které máte své blogy přeji mnoho čtenářů a budu se těšit, že si zase nějakou pěknou povídku od vás přečtu.

Pokud byste si chtěly přečíst nějaké starší povídky z mé dílny a mých dvou kamarádek, tak se můžete podívat na shora uvedenou webovou stránku. Netýkají se sice fantomácké tématiky ani tématiky geniálního Sherlocka Holmese, ale myslím, že za přečtení také stojí :-).

4 Gabrielle Gabrielle | 27. dubna 2016 v 14:26 | Reagovat

Super povídka...moc děkuji za příjemné snění při jejím čtení. Happyend mně potěšil...ono právě i když to tak mnohdy v životě nedopadá jsou potřeba ty "romantické " úniky z reality. Budu se těšit a doufat, že nám Eleonora opět udělá radost a nenechá svůj talent dlouho zahálet.

5 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 11. června 2016 v 18:21 | Reagovat

bylo to krásné, bylo to dojemné, bylo to kouzelné. Moc ti děkuji za tak krásné dílko :-)

6 Eleanora Eleanora | Web | 13. června 2016 v 11:37 | Reagovat

[5]:Teda Tahmed, ty jsi číslo. Díky za komentáře. Moc jsem se u nich bavila :-). Jsem ráda, že se ti to mé dílko takhle moc líbilo :-).

7 Tahmed Tahmed | E-mail | Web | 14. června 2016 v 8:28 | Reagovat

[6]: Nu to víš, musela jsem napravit svojí reputaci a přeci ti nezanechám jen jeden komentář, to by byla opravdu veliká ostuda. Zasloužíš si hodně komentářů, protože tohle dílko bylo vážně moc skvělé :D
PS: má srdcová kapitola byla kapitola č. 3 :D

8 Eleanora Eleanora | 14. června 2016 v 16:27 | Reagovat

[7]:Tak děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama