You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 10. kapitola

30. září 2016 v 21:33 | Lotte |  The Dreamcatcher
Nad Tvayburgem pomalu vycházelo slunce. Lidé v horním Tvayburgu se probouzeli do nového dne, zatímco obyvatelstvo dolního Tvayburgu se ukládalo ke spánku. Jediná část místní sebranky, která se neuchýlila do svých zatuchlých chýší, byli otrhaní pouliční prodavači nabízející zboží znepokojivé kvality. Nalepili se na každého, kdo se pokusil projít kolem, šmatali na něj svými špinavými prsty, nenechali se odbýt a vykouřenými hrubými hlasy se vemlouvali do přízně, šíříc kolem sebe zápach zvětralého alkoholu a výkalů.
Julie kolem nich mohla procházet v naprostém klidu. Ona a její pán, její domnělý strýc, kolem sebe zlověstnou auru nešířili pouze v horním Tvayburgu. Kdyby to byli dva zloději, vyděrači nebo dokoce i vrazi, dolní Tvayburg by je mezi sebe beze zbytku přijal. Problém byl, že Ferdinand a Julie obcovali v něčem, co se vymykalo jejich chápání, co je děsilo. Byli příliš velké sousto i pro čtvrť s tou nejhorší pověstí.
Julie kráčela velice pomalu s pohledem upřeným přímo před sebe a sotva brala své okolí na vědomí. Na sobě měla splývavý plášť s ruční výšivkou olemovaný sobolím kožískem, zrovna takový, jaký kdysi tak horoucně obdivovala u bezejmenné návštěvnice Ferdinanda. Teď už by ji ten parchant při zasněném mazlení se s jemnou látkou přistihnout nemohl. Dávno vystřízlivěla ze snů o křišťálových lustrech, pozlacených rámech obrazů velkých umělců a šumějícím šampaňském. Byla to plytká krása a krutý svět. V područí Ferdinanda bylo všechno temné, ale i kdyby byla svobodná, nejspíš by se jí v kruzích jejího nedobrovolného milence nelíbilo. Všichni kolem něj intrikovali a vtírali se mu do přízně a on netušil, komu může opravdu věřit. Byl tu jeho nejlepší přítel Erik a jeho femme fatale Elvíra, nicméně od obou ho Ferdinand a tím pádem vlastně Julie usilovně odstřihovali. Matthew byl sám, zmatený, ztrácející paměť, pohybující se ve dvou sférách a už dávno si přestával uvědomovat, která z nich je realita. Ten krátký okamžik, kdy ve svém největším neštěstí krátce procitnul, dávno pominul.
Julie vstoupila do čísla jedenáct a hned ve vchodových dveřích si instinktivně uvědomila, že něco není v pořádku. Dům byl nepřirozeně tichý - z jeho útrob se neozývalo obvyklé melodické klapání neznámých přístrojů a když jí pohled padl na na stolek vedle zaprášené police plné podivných malých tvorečků naložených v lihu, ztuhla. Ve váze se růžolil docela normální, zdravý tulipán, který se svojí přirozenou krásou vysmíval tomuto mrtvému domu.
Její srdce, o jehož přítomnosti už delší dobu začínala pochybovat, na sebe upozornilo zběsilým tlukotem. Nemělo však smysl utíkat, to se naučila už dávno. Sice se strachem, avšak jistým krokem vystoupala po schodech a zamířila přímo do Ferdinandovy dílny. Zaklepala a z útrob té děsivé místnosti se ozval jeho odporný hlas: "Pojďte dál, Julie."
Zbytečným gestem si uhladila šaty a vešla dovnitř.


Ferdinand pracoval na zvláštní mechanické figuríně s dvojí tváří z matného kovu. Julii trochu připomínala samotného Ferdinanda. Ten si odepjal koženou zástěru a promnul si ruce.
"Já jsem velice tolerantní muž, drahoušku," začal Ferdinand a pramen ryšavých vlasů mu přitom spadl do tváře, "ale každý člověk má jaksi přirozeně danou míru trpělivosti. A když pohár přeteče...."
"Co jsem provedla?" vyhrkla Julie s rudnoucími tvářemi. "Nic jsem neprovedla!" opravila se vzápětí spěšně a snažila se zklidnit zrychlující se dech.
"Když zemřel císař a následníka trůnu to místo do vaší náruče vehnalo k naší přítelkyni Elvíře, přimhouřil jsem nad tím oči. Čekal bych, že to bude ten kritický okamžik, který ho definitivně zlomí, ale místo toho procitnul a šel tam, kam ho jeho srdce skutečně táhlo. I což, lidská mysl je nevyzpytatelná, už dávno jsem se s touhle vrtkavou proměnnou musel naučit počítat. Neměl jsem vám to za zlé, když se princátko nakonec vrátilo zpět k nám. Dokonce jsem vás dál nechal pobíhat si tu jako svobodné ptáče bez mého korzetu. Usoudil jsem, že jsme společně úspěšně překonali fázi 'prověřuj' a dospěli jsme k 'důvěřuj'," Ferdinand rozhodil rukama a nešťastně se na ni usmál, zatímco jeho oči běsnily. "Jenže potom se mi konečně podařilo rozhodit své sítě k otravnému panu umělci, panu řediteli Twighburgského císařského divadla, a co mi ptáček zpěváček nepřišel vypovědět?"
Julie s rezignovaným výrazem a roztřesenými rty padla na tvrdou dřevěnou židli u jeho pracovního stolu.
"Správně jste konečně sejmula tu svoji obrannou masku! Nemá cenu nadále se tvářit jako neviňátko, oceňuji, že vám to došlo," Ferdinand se postavil za její židli a vzal ji za rameno. "Víte vy vůbec," pokračoval a zlověstně ztišil hlas, "co je to za člověka, jenž jste si vybrala jako svého udatného zachránce bez bázně a hany? Skutečně by mě zajímalo, jestli je mu trapně z toho, do jak ironicky špatné role jste ho svým patetickým fňukáním na jeho rameni dosadila. Nepomůže vám, věřte mi. On je ten poslední, kdo by vám pomáhal, v tomto směru jsem klidný. Ale víte v jakém nejsem?" Ferdinandova ruka na jejím rameni sjela níž, až na nadloktí, kde ji surovým stiskem donutil vstát ze židle a čelit mu tváří v tvář. "Dokážete si to domyslet, jsem si jistý," ucedil skrz zaťaté zuby a vztek se mu vůbec poprvé přenesl z jeho očí i do hlasu. Popadl ji za zápěstí a vláčel za sebou do odlehlé části dílny. Julii se z očí začaly kutálet slzy, ale víc se nebránila ani neprotestovala. Moc dobře věděla, co ji čeká.

***

Seděla v dobře známém salonu s vyrudlými tapetami a mezi prsty drtila nebohý tulipán, jenž se na ni provinil tím, že byl živý. Na tváři měla krvavý šrám, ale nebylo to nic vážného, z čeho by jí měla zůstat jizva. Oči měla skelné a obličej obvykle zkroucený trápením a únavou se vyhladil, jako by byl z mramoru. Ústa jí zářila přirozenou červení a postoj celého jejího těla se narovnal. Hrudník totiž měla neprodyšně uvězněný v ocelovém sevření Ferdinandova korzetu, který jí připravil o schopnost zhluboka se nadechnout.
"Je vám dobře?" otázal se jí Matthew, který za hrobového ticha seděl v místnosti spolu s ní. Seděl tam ze zvláštního pocitu povinnosti. Bylo skutečně ironické, že se jí ptal, protože sám vypadal jako by se na něj chystala chřipka.
"Proč se ptáte?"
"Vypadáte....," Matthew si odkašlal, "jinak."
"Hůř?"
Matthew se neupřímně pousmál. "To nikdy."
"Pak musí být všechno v pořádku," odtušila Julie a přisedla si k němu blíž.
Jaká změna to s ní jen proběhla! Zdaleka nebyla jen vnější - to byl jen zlomek toho všeho. Jak jen ten zbytek popsat? V té letmé chvíli svobody, kdy hovořila s Erikem si nad tím Julie marně lámala hlavu, naivně doufajíc, že ten pocit už nikdy nezažije. Bylo to, jako by její vědomí bylo stlačeno kamsi do ústraní - vnímalo co se děje a křičelo na prostest, avšak marně. Částečně ovládala své činy a slova - když dostala žízeň, šla se napít, když zatoužila po tom přečíst si knihu, mohla jít a vybrat si ji ve Ferdinandově knihovně. Problém byl v tom, že celá její osobnost byly pokřivena, "upravena" k Matthevově obrazu - smýšlela stejně, mluvila stejně, sama se mu nabídla ještě předtím, než to Mattewa vůbec stihlo napadnout.
O tom, že byla Ferdinandovou loutkou snad ani nemluvě.

***

V operním domě Twighburského císařského divadla se konala premiéra obnoveného Labutího jezera. Erik sám se na této inscenaci příliš nepodílel - schválil hned první verzi obsazení, kterou mu umělecký vedoucí baletu předložil, uvolnil peníze na nové kostýmy, protože jeho předchůdce do baletu snad dvacet let neinvestoval vůbec nic a do režie samotné nezasahoval vůbec. Byl obklopen dobrým týmem, který si ostatně sám sestavil a navíc měl právě plnou hlavu jiných starostí.
Premiéry se však jako hrdý ředitel účastnil. Z císařské rodiny přirozeně nebyl přítomen nikdo, vždyť i na divadelní budově stále ještě vlál černý prapor, pod kterým byla celá dnešní sláva zahalena.
Když o přestávce po bílém jednání vycházel z lóže, narazil na Julii Dravleyovou, nicméně tentokrát už tím, že ji vidí nebyl udiven. Čím déle pozoroval, jak se z jeho nejlepšího přítele den ode dne stává čím dál tím podivnější bytost žijící ve světě vlastních či nastrčených iluzí, tím rezignovanější byl a už se nedivil ničemu. Sklonil hlavu na pozdrav a přejel ji ostražitým pohledem. Pokaždé, když se s ní setkal, působila zásadně odlišným dojmem a nikdy nevěděl, se kterou částí její osobnosti se zrovna setká. S nastrčeným špehem a milenkou či vystrašenou ženou žádající o pomoc, kterou následně nepřijme? Jistý si byl jen tím, že se doposud nikdy nesetkal se skutečnou Julií, takovou, jakou byla, než narazila na toho bídného mistra Ferdinanda.
"Chystáte se mi říci, že následník zde není a ani se sem nechystá?" otázala se ho s ironickým úsměvem.
Erik povytáhl obočí. "Možná by mě spíš zajímalo jak se cítíte, ale sama jste mi dala odpověď. Posledně jste se na sarkasmus nezmohla."
Julie pohodila hlavou, ale obličejem jí prolétl zmatek. "Není možné cítit se každý den dobře," zamumlala neurčitě.
"To jistě ne," potvrdil Erik suše. Nic dalšího neřekl a vyčkávavě se na ni zahleděl. Ostatně to ona přišla za ním.
"Přemýšlel jste o mých slovech?" zeptala se Julie a silně se kousla do rtů, jako by se snažila zastavit nějaký dovětek své otázky. Působila dojmem člověka, který bojuje sám se sebou.
"Zajisté. Neříkám, že jsem věřil všemu, co jste mi řekla - to už z principu ne, ale něco na vás mě přimělo naslouchat."
"Co to 'něco' bylo?"
Erik pokrčil rameny. "To nemohu říci. Dnes už tím neoplýváte."
Julie se ušklíbla. "Takže dnes už mi nebudete dojemně nabízet pomoc?"
Erik na ni vrhl hněvivý pohled, ale ovládl se. "Vidím, že je pozdě, vidím, že vám provedl přesně to, čeho jste se obávala. Ať už to bylo cokoliv."
Julie se na okamžik zatvářila úpěnlivě a chytila ho za rukáv. Jenže vzápětí se vrátil její přezíravý výraz, o dva drobné krůčky od něj ucouvla a omluvila se. "Nevím o čem to mluvíte."
"To bych si musel promluvit s tím vaším mistrem Ferdinandem, já vím," odsekl Erik hrubě.
"Ale to přece není problém, pane řediteli," ozvalo se za jeho zády pobaveně. Juliina tvář se stáhla do kamenného výrazu.
Erik se se zvědavostí otočil a prohlédl si muže před sebou. Nikdy nevěděl, jak si má mistra Ferdinanda představit - v jeho mysli neustále úskočně měnil tvář. Ve skutečnosti však vypadal docela křehce. Prošedivělý ryšavec s jizvou na obličeji a jedním zakaleným okem, jehož pohledu dokázal čelit naprosto klidně.
"Pan mistr má rád balet? Zdá se, že Čajkovskij je zatím jediný, kdo vás dokázal přesvědčit, abyste svou přítomností poctil horní Tvayburg," procedil Erik skrz zaťaté zuby a stiskl jeho nabízenou ruku. Byla studená jako led.
"Vidím, že vzájemné představování se nebude nutné," prohodil Ferdinand se slizce poťouchlým úsměvem.
"Přeskočme ty hry, ano," přikývl Erik, "nechme divadlo těm zkušenějším dole na jevišti."
"Vlastně balet nemám rád," navázal Ferdinand na předchozí téma, "je to svět sám o sobě, kterému nerozumím. Ne všichni jsou sofistikovaní páni umělci," dodal s bodavým pohledem, "úplně nejraději bych přišel na nějaké vaše dílo, pan ředitel je přece skladatel?"
"Neuvádím svá díla, pohřeb zesnulého císaře Alberta byl výjimečnou událostí," odtušil Erik.
"Vážně?" podivil se Ferdinand a vytřeštil své zdravé oko. "Ale v Paříži přece jednu dobu zněly celé vaše opery!"
Erikem proběhlo zděšení a závan minulosti jej ovál tak silně, až měl dojem, že rozcvičující se orchestr v divadelním sále hraje Dona Juana triumfujícího. Julie na něj zvědavě hleděla.
"Takže pocházíte z Paříže?" zeptal se Erik mdlým hlasem.
"Pobýal jsem tam," upřesnil Ferdinand s vítězným šklebem na tváři, "právě v době vašich gloriózních let, monsieur le Fantôme."
Erik s velkým přemáháním potlačil chvění po celém těle.
"Mimochodem, slyšel jsem o vaší velké hádce s nekorunovaným císařem Matthewem." pokračoval Ferdinand jako by nic.
"Rozděl a panuj," zašeptal Erik.
"Prosím?" zeptal se Ferdinand udiveně.
"Nevěřil jsem, že se vám to podaří. Nedovedl jsem si představit, jak byste to dokázal. A nakonec to bylo tak prosté. Vždycky jsou to peníze," zasípal Erik.
"Chápu, jste rozrušený. Ale všechno se jistě vyjasní. Odpusťte mi, neměl jsem na to téma vůbec začínat. Asi už chápete proč tak málo chodím do společnosti. Ta má nevymáchaná pusa," Ferdinand se bodře zasmál a s pokývnutím hlavy odešel zpět do své lóže.
"Tak...to byl mistr Ferdinand," prohodil Erik po dlouhé pauze.
Julie ho celou dobu pozorovala. "Ano," řekla pouze.
"Klame tělem."
"Ano," zopakovala.
Erik se k ní otočil. "Vy víte proč jsem se pohádal s Mattem?"
"Samozřejmě," odvětila aniž by hnula brvou.
"Vaše dílo?" zavrčel Erik.
Vrhla na něj žalostný pohled.
"No jistě jeho, ale vaším prostřednictvím," vyložil si Erik její grimasu.
Julie vzdychla. "Přece to pro vás neznamená až takový problém..." řekla velice slabým hlasem, jako by bojovala o každou vyřčenou slabiku.
Erik na ni chvíli tiše hleděl. "Matthew mi odmítl dát státní příspěvek na rekonstrukci obou divadelních budov. To vám nezní jako problém?"
"Nezdá se mi, že by divadla byla na spadnutí," řekla Julie ironicky a Erik začínal zvažovat, že se baví s oběma jejími osobnostmi najednou.
"Divadlo tvoří víc než foyer a divadelní sál. Prostory určené divácké veřejnosti jsou zajisté v bezvadném stavu, ale technické vybavení, zákulisí a zázemí pro herce je ostudné. Na té rekonstrukci visí má kariéra," dodal a přimhouřil oči do úzkých škvírek. "Při přebírání ředitelské funkce jsem se k tomu zavázal - navíc ještě k tomu s časovou lhůtou, která brzy vyprší."
Julie nešťastně sklopila hlavu. "Proč jste mi to říkal?"
"Naložte s tou informací podle vlastního vědomí a svědomí."
"A to stále nechápete, že nic z toho už nemám? Zničím vás," usykla a nepatrně zavrávorala.
"Nic z toho dělat nemusíte," řekl Erik mírně.
"Musím!" zaúpěla a zavrtěla hlavou. "Zase nic nechápete."
"A vy mi to nemůžete vysvětlit, myslím, že tento rozhovor už jsme jednou vedli," přikývl Erik.
"Bavíte se dobře?"
"Zdaleka ne. Snad je vám jasné, jak je náš rozhovor absurdní, jak nesourodě se chováte?"
"Kdybyste....kdybyste jen tušil kolik mě ta absurdita stojí sil," zašeptala a chytila se za spánek. "Musím už jíž....je mi tak mdlo..."
"Dovolte mi pomoci vám."
"Vy v první řadě přemýšlejte jak pomoci sám sobě," odsekla.
"Prosím, nepřemýšlejte o sobě jako o ztraceném případu, vždy je cesty ven."
Vrhla po něm překvapený pohled, ve kterém se bleskla i jiskřička naděje. "Pozdě," řekla ale nakonec.
"Pane řediteli, pane řediteli!" přispěchal k němu vzápětí ztrápený uvaděč.
Erik se k němu s povytaženým obočím obrátil a Julie se mezitím vytratila jako pára nad hrncem.
"Tak co se děje?" zeptal se Erik podrážděně.
"Velmi nešťastný incident, pane," zajíknul se mladík, "jednomu gentlemanovi se ztratil přívěsek - nějaký drahý kousek s diamanty ve tvaru, uhm, pudla a potom..."
"Potom co?"
"Potom přívěsek téhož popisu vypadla z kapsy dvorního rady. Ten tvrdí, že netuší, jak se to k němu dostalo a....je to poněkud delikátní situace."
"Skvělé," zahučel Erik otráveně, "prostě skvělé. Já jsem ředitel císařského divadla, ne guvernantka co má rozsoudit, kdo si smí hrát s hrabičkami na pískovišti. Prostě tu tretku vraťte onomu gentlemanovi, dvorního radu uchlácholte horlivým přikovováním na jeho historku, že mu diamantový šperk sám od sebe skočil do kapy a nechte to vyšumět. Žádné skandály v mém divadle," dodal a kdovíproč mu při té větě zacukaly rty.
Uvaděč odchvátal pryč a Erik ztěžka vzdychnul. "Vážně začínám litovat Andrého a Firmina," zamumlal si sám pro sebe.
"Lidé se nemění," ozval se vedle něj náhle bělovlasý muž s masivním přívěskem ve tvaru pudla v ruce, "blýskavé zlato, třpyt drahých kamenů. Čekal byste, že jednoho z nejbohatších mužů říše nechají chladným, ale kdepak. Lidé chtějí hromadit, chtějí víc a víc...je málo lidí jako vy, kteří by ten šperk nezvedli a rychle nestrčili do kapsy, kdyby ho našli opuštěně ležet na zemi, jako pan dvorní rada. Vy si to ostatně kompenzujete obsesí divadlem. Nuž, lidé....," zadeklamoval muž a klidně odkráčel pryč, protože Erik se nezmohl na žádnou adekvátní reakci.

***

Neohlášené návštěvy se ve Ferdinandově domě zjevovaly málokdy. Vlastně spíš nikdy. Julie právě nepřítomně přeskakovala očima po řádcích Anny Kareniny, když do knihovny vstoupil Ferdinand a svíral v ruce něčí vizitku.
"Za chvíli nám sem uvedou velmi nečekanou návštěvou," oznámil téměř radostně. To Julii znepokojilo.
"Proč sem?" hlesla.
"No přece abyste mohla být u toho, milá zlatá," uculil se.
"Nechápu. Kdo je to?"
"Lady Elvíra," odvětil Ferdinand potěšeně.
"Elvíra!" zopakovala Julie šokovaně.
"Pozoruhodná to žena," Ferdinand se zle usmál a posadil se do lenošky. Poté kývnul na služku, která celou dobu stála u dveří. Udělala pukrle a odešla pro Elvíru.
Elvíra byla trochu pobledlá, ale tvářila se hrdě a odhodlaně. Na Julii dělala vždycky dojem, ačkoliv Ferdinand způsobil, že ji Elvíra z duše nenáviděla.
"Čemu vděčíme za vaši milou návštěvu, lady?" prolomil Ferdinand napjaté ticho a spojil konečky prstů.
"Před necelým rokem jste mi učinil jistou nabídku..." začala Elvíra.
"Ano?" brouknul Ferdinand lhostejně. "Ale to víte, já jsem vytížený muž, raději mi snad osvěžte paměť."
Elvíra hněvivě svraštila obočí. "Nabídl jste mi svůj korzet. Produkt slibující až pohádkově neuvěřitelné vyhlídky. Neodolatelnou krásu, nedostižnost pro muže dle vlastní volby, šarm, vtip....jako sen," dodala trpce.
Julie se odvrátila. Ze všeho nejvíc teď toužila Elvíru varovat, aby z tohoto domu okamžitě odešla. Nebo by si přála zbaběle utéct z místnosti a nebýt svědkem toho, jak se ta žena řítí do záhuby. Ale ani to nemohla - Ferdinand Elvíru schválně nechal uvést do knihovny, kde Julii zastihl nepřipravenou, aby se mohl škodolibě bažit na nich obou.
"Ale vy jste odmítla. Domluvila jste si se mnou schůzku, veřejně jste se tu nechala vidět, přišla co nejokázaleji oblečená...jenom abyste mě odmítla," skočil jí do řeči Ferdinand.
"Tak si přece jen pamatujete," odtušila Elvíra.
Julie k ní obdivně vzhlédla. Elvíra se celá jen třásla, ale ten způsob jakým s ním mluvila! Ani Erik mu nedokázal čelit takovým způsobem. Jenže na něj Ferdinand něco věděl. Smrtelně zblednul když před ním Ferdinand začal vést ty divné náznaky. Nakonec byli před Ferdinandem bezmocní všichni.
"Chtěla jsem šokovat, chtěla jsem aby se o mě mluvilo...provokace," pokračovala Elvíra. "Netušila jsem..." Elvíra zmlkla a zavrtěla hlavou.
"Netušila jste co?" otázal se jí Ferdinand chladně.
"Nevím jak to zformulovat do slov," Elvíra se nevesle uchechtla.
"A co po mě vlastně chcete?" otázal se Ferdinand břitce a definitivně zanechal té absurdní hry na dobrotivého hostitele.
"Váš korzet. Dělejte si co chcete, už je mi to jedno. Prodejte mi svůj korzet."
Julie nevěřila vlastním uším. Vyskočila ze svého křesla, aniž by si uvědomovala co dělá. Ferdinand po ní vrhl vražedný postraní pohled a okamžitě se zase posadila. V krku jí naskočil knedlík.
"Proč? Sama jste se stáhla z veřejného života - pozice nejvlivnější ženy Tvayburgu jste se sama dobrovolně vzdala. Tehdy jste se mi vysmála, že moji pomoc v žádném ohledu nepotřebujete. Co se změnilo?" Ferdinand si párkrát poklepal ukazováčkem o ústa a pak s hlasitým vzdychnutím vstal. "Princ - tedy pardon, mladý císař! Ano....ano. Jenže já vás varoval, že vám vezmu, co je vám nejdražší. A co si jednou vezmu....to už zpět nevracím. Jen ať každý vidí, co se stane, když se mi postaví do cesty nebo se mi pokusí vysmívat. Už vás nechci, Elvíro. Ne takhle - trápení vás zubožilo. A císař Matthew se do mých sítí zamotal tak jako tak - s vámi by to asi bylo o něco snazším ale čert to vem. Kdo by to jen do Julie řekl - měla jste ji vidět, když sem přijela. Taková šmudla! A podívejme se na ni teď. Jsem téměř jako pyšný oec."
Julie to nevydržela a skryla si tvář do dlaní. Elvíra na ni pohlédla se zmatkem a odporem v očích. Pak se beze slova zvedla a odešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 2. října 2016 v 23:07 | Reagovat

Vida, zdá se, že mají divadlo v podobném stavu jako my tady v Brně. :D Brněnští drží pěsti, ať rekonstrukce přece jenom klapne. Ne, fotky stavu před rekonstrukcí nepotřebujeme vidět, děkujeme. :D

2 Lotte Lotte | 3. října 2016 v 8:41 | Reagovat

No pan Glaser se snad nepotýká s takovými kariérními peripetiemi jako Erik, to bych mu nepřála. ;)

3 Adele Adele | Web | 3. října 2016 v 17:03 | Reagovat

Jů, další kapitola! :-)
Julie prodělala kruté vystřízlivění. Hm, to se Ferdinand dozvěděl vcelku brzo o jejím rozhovoru s Erikem. A dokonce došlo i na setkání Ferdinanda s Erikem. Božínku, co ten chlap všechno neví?
Měla jsi úžasný nápad s tím, že jsi do "tohoto světa" dosadila Erika. Je pro něj jako stvořené a skvěle sem zapadá. :-) Tak si říkám, že jestli (vůbec) se dostanu k samotnému filmu, tak mi tam Erik bude chybět. :D Jj, skvěle tam zapadl (i přesto, že zrovna teď se nachází v tísni). :-D
No nazdar, jako by Erik už tak neměl problémů víc než dost a teď zase vystrčí růžky Woland. :-) Hehe, nemohla jsem si pomoct, ale Erikovo politování Andrého a Firmina mě hodně pobavilo. :D Haha :D :D
Hm, Wolandova dedukce o Erikově kompenzaci mě překvapila. :-)
Jé, Anna Karenina! (Pardon, tomu nešlo odolat. :-D)
Ferdinand je ďábelský padouch a Julii lituji čím dál víc. Elvíru sice ponížil, ale pořád je na tom líp než Julie. Je to takové štěstí v neštěstí, ale to si Elvíra příliš neuvědomuje.

Opět skvělá kapitola! Těím se na pokračování (a na to, až Ferdinandovi konečně spadne hřebínek!) :D :D

4 Lotte Lotte | Web | 3. října 2016 v 18:28 | Reagovat

Jé, děkuju! Mě ve chvíli, kdy mě to napadlo, mě ten nápad hrozně nadchnul a byl hnacím motorem proč jsem tohle celé začala psát, takže mám radost, že to takhle vidíš. :)
U pasáže s Andrém a Firminem jsem se culila též. :D :D
Není nad literární reference. V DSOCI zase Arielle s Erikem probírala Vojnu a mír...asi si s tím nějak nemůžu pomoct. :D :D

Děkujíí. :)

5 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 8. října 2016 v 23:12 | Reagovat

HA! Panečku!!! Ferdinand ví o Fantomovi Opery! HA!
A Erikovi dochází jak to měli Andé a Firmin těžké - to je tak geniální a úsměvné!

Chudáček Julie! :( Je mi jí tak hrozně líto! Nějakým způsobem se od toho zmetka musí dostat pryč - a to co nejrychleji!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama