You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 13. kapitola

3. prosince 2016 v 21:56 | Lotte |  The Dreamcatcher
Šumění větru v lístcích květin, občasný závan omamné vůně, šeptání jednoho poupata druhému.
Jedna z Mercyiných zálib bylo procházet se v zahradách císařského paláce, posadit se na trávník vedle jednoho ze záhonů a prostě poslouchat. Jako dítě měla zahradu velice ráda. Teď si na ni stěží pamatovala, zahrada se s novými generacemi zahradníků jistě značně proměnila, ale ta láska v ní zůstala, jen ji vnímala a pociťovala jinak.
"Myslím, že je toho ve vás mnohem víc, než jste ochotna si přiznat," pronesl něčí hlas laskavě, "bezhlavě milujete, o to krutěji pak trpíte...ale přece jste tu schopna sedět a obdivovat zvuk a vůni květin, když o jejich barvy a krásu jste přišla. Myslím, že byste byla výjimečná císařovna."
Mercy, která byla odmalička snadno lekavá, sebou prudce škubla a svezla se na jednu ruku, aby neupadla.
"Kdo jste?" zeptala se ostražitě.
"Nepoznáváte mě?"
"Poznávám váš hlas ale....," Mercy svraštila čelo, "ten hlas je z mého...."
"Snu, souhlasí," odvětil muž.
Mercy se zarazila a polkla. "Snu," zopakovala slabě.
"Ten sen mi musíte odpustit, to bylo ošklivé nedorozumění," pokračoval muž nenuceně.
"Nedorozumění?" Mercy se jako v mrákotách nezmohla na víc, než opakování zvlášť matoucích útržků cizincových vět.
"Může za to kocour. Je neškodný, věřte mi, ale tak trochu hňup. S prominutím. Nepochopil jednu moji narážku, když jsme spolu večeřeli a další co vím bylo, že se vám o mě zdálo."
"Tak kocour?" zamumlala Mercy bezkrevnými rty.
"Ano, ano. Taková huba nevymáchaná."
"Kocour s nevymáchanou pusou, ano," Mercy zkřivila obočí a skousla si ret. Chvíli se snažila přemýšlet, ale měla pocit, že se jí nafoukla hlava a vznášela se jí nad krkem jako balon. "Co měla znamenat ta věta co jste mi v tom snu řekl?" vydala ze sebe nakonec, když se rozhodla akceptovat fakt, že opravdu mluví s mužem ze svého snu, který se vydával za Daniela.

"Ach," broukl muž podrážděně, "to bylo tak hloupé. Považte, jak to to kocouřisko celé spískalo. Vložilo mi do úst cizí slova. To co jste slyšela byla oblíbená průpovídka jednoho mého přítele."
"Koho?" zeptala se Mercy odumírajícím hlasem.
"Smrti. Trochu melodramatické, ale zase mu musím uznat, že ta metafora s posledním tancem má zvuk."
"Ach," zajíkla se Mercy a zakousla se do vlastní zaťaté pěsti, protože nemohla tak úplně ručit za to, že se nerozkřičí.
Muž vedle ní znovu podrážděně vzdychl a cosi varovného ji přimělo ruku opět spustit do klína.
"Odpusťte," začala chvějícím se hlasem, "ale to je pro jeden průměrný lidský mozek příliš mnoho informací na zpracování."
"Předpokládám," odtušil muž lhostejně.
"Kdo jste?" zopakovala Mercy.
"A vy to ještě nevíte?" muž se zhluboka nadechl. "Dobře, tak se na to podívejme společně. Vím přesně co vám běží hlavou, tak si to shrňme. První děsivá myšlenky hlasu paniky: zbláznila jste se stejně jako váš bratr?"
"Hm," broukla Mercy nepřesvědčeně.
"Takový předpoklad vás moc neláká."
"Neláká," přitakala Mercy.
"No, kdo jiný by měl zůstat příčetný, než člověk uprostřed hurikánu," poznamenal muž. "Tak pokračujme, když nejste šílená vy, pak musím být já, že?"
"Jenže...."
"Jenže," navázal na ni muž," pak by nedávalo smysl, jak bych věděl o věcech, co se vám zdají, to se bohužel nedá obejít. Takže když si to takhle pěkně srovnáme, tak z toho vyplývá, že jsem..."
"Padlý anděl," Mercy se chytila za čelo a otřásla se.
"Vaše Císařská Výsosti?" na místo dorazila Zuzanka a Mercy nepotřebovala vidět, aby věděla, že po muži v tu chvíli už nebyla ani památka. "O jakém padlém andělovi jste to mluvila?" zeptala se Zuzanka zvědavě.
"Znáš jich kromě ďábla víc?" zeptala se Mercy suše.

***

Nádech.
Raz, dva, tři, otevřít oči.
Vysoký bílý strop.
Juliiny oči se vzápětí proti její vůli znovu zavřely.
Hluboký výdech.
Sloupky postele, obraz Beethovena na zdi. Dobrý Bože, to musí být jeho dům!
Zamžikání řas.
A znovu bezvědomí.
Julie situaci odhadla dobře. Skutečně se nacházela v Erikově domě. Ten seděl v křesle před dveřmi pokoje pro hosty, kde Julie tak neklidně spala. Seděl tam už dlouhé hodiny, ale nejevil známky netrpělivosti nebo únavy. Nehybně seděl a čekal, oči upřené na obraz horské krajiny na chodbě. Přemýšlel jak by vyjádřil své pocity. Smyčcový kvartet G dur. Ne, ne, spíš D dur. Ale proč zrovna kvartet, možná...
Z Juliina pokoje vyšel zdravotní rada Colliere. Erik ho znal už dlouho a docela se mu líbil, ale nikdy s ním nehovořil déle než dvě minuty. Mohlo mu být kolem padesáti let, měl černé vlasy i oči, úsečně řezaný nos a drobná ústa - což bylo přízračné, protože Jack Colliere nikdy nemluvil víc, než musel. Cosi na jeho kulaté tváři se přesto zdálo důvěryhodné, téměř dobrotivé.
Erik zpozorněl, když si povšiml jeho otřeseného výrazu a chvějících se rtů. Ten muž byl vždy tak klidný, téměř chladnokrevný.
"Mohu vám nabídnout sklenici koňaku?" otázal se Erik obezřetně.
"Ano, bude ho potřeba," přikývl Colliere a uhnul před ním pohledem.
Teprve když naráz vyprázdnil sklenici se na Erika znovu podíval.
"Je ta slečna ta kdo si myslím?" zeptal se doktor.
"No jistě. Jste lékař císařské rodiny, nebudeme si před sebou nic předstírat. Julie Dravleyová, milenka císaře u mě doma. Ale není to tak jak si myslíte."
Colliere netrpělivě mávl rukou. "To skutečně není můj problém. Ten korzet co měla na sobě, to byl tedy výtvor toho....toho Ferdinanda? Toho co si říká mistr?" vyprskl pohrdlivě.
Erikovi se doktor rázem líbil nevyslovitelně víc. "Nemohu tvrdit, že jsem obeznámen s volbou jejího spodního prádla, ale ano, dá se předpokládat, že na sobě měla jeho výtvor."
"Výtvor," zopakoval Colliere a zacukala mu ruka. "Ta věc...." zavrtěl hlavou a začal znova. "Chápejte, že jsem jako lékař už viděl mnohé, ale tohle pro mě byl výlet do středověku. Vy jste nevěděl, jaká je konstrukce těch korzetů?" zeptal se Erika vzápětí téměř útočně.
"Ne."
"Nesmírně tvrdá látka rozrývající kůži do krve. Ale o to vůbec nejde. V tom korzetu byla zabudována břitva. Ve chvíli, kdy vaše služebná slečně tu obludnost sundala, málem vykrvácela. Nůž zajel velice hluboko a jen těsně minul žebro - a ona si ani nemusela ničeho všimnout, právě proto, že v té věci byla tak pevně sešněrovaná - rozumějte, ten korzet jí stahoval ránu. Téměř jsem o ni přišel - nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby si to sundala bez přítomnosti lékaře..."
"Co tedy způsobilo, že začala zničehonic krvácet, když jsem s ní hovořil?" Erik svraštil čelo a maska mu na obličeji sjela o pár milimetrů níž. Colliere bystře pohlédl na kousek jeho odhalené znetvořené kůže za maskou a Erik si ji rychlým pohybem znovu upravil na místo.
"Prasklé šněrování. Aby ne, nade vší pochyb bylo nařezané schválně. Slečna asi netušila, že chodí s časovanou bombou u srdce," opáčil doktor s lehce přivřenýma očima. "Rád bych si tu věcičku ještě prozkoumal. Myslím, že v sobě má nějaký mechanismus - břitva vystřelila teprve ve chvíli, kdy prasklo šněrování. Slyšel jsem cosi o tom, že Ferdinandovy korzety jednoduše nejde sundat - což mi přišlo směšné, ale...."
Ke stolku u kterého byli oba pánové usazeni, přišel Erikův komorník s dopisem na podnose.
"Teď ne," zavrčel Erik dřív, než sluha stačil promluvit.
"Vlastně je to pošta pro pana lékařského radu," odvětil sluha korektním hlasem.
Erik se tázavě ohlédl po Collierovi.
"Jako lékař nejvýše postavené rodiny musím být vždy k dispozici. Nechávám si přeposílat poštu kamkoliv jdu, to je běžný postup," odtušil Colliere a natáhl se po dopise.
Erik se viditelně polekal. "To je z paláce? Něco se stalo?"
Colliere rychle přelétl očima řádky dopisu a vstal. "Obávám se, že ano. Slečna Dravleyová je stabilizovaná. Vrátím se jak jen budu moci, ale teď se musím vzdálit."
Erik se vymrštil ze židle. "Přece jen tak neodejdete? Co se děje, o koho jde?"
"To vám nemohu říci," odtušil Colliere s chladnou profesionalitou.
"Musíte přece vědět, že jsem blízký přítel vznešené rodiny!" vybuchl Erik podrážděně.
"Nechť je vám to ke cti, ale pořád vás to neopravňuje k přístupu k tak citlivým informacím," Colliere pokrčil rameny a měl se k odchodu. Pak zaváhal a zastavil se. "Nejde o otázku života a smrti, nemusíte se tak rozčilovat," řekl mu nakonec přes rameno.

***

Dopis z paláce se týkal Mercy a doktora Colliera to nikterak nepřekvapilo ani nevyvedlo z míry. Princezna, nyní už vlastně korunní princezna (jakkoliv to byl spíše čestný titul) byla velice náchylná a zvláště na přelomu mezi teplým a chladným počasím často stonala. Tyto sezonní choroby nikdy nebyly vážné povahy a princezna na lůžku vždy strávila nejvýš dva týdny. Normálně k podobným případům posílal svého mladšího společníka, ale palác byl samozřejmou výjimkou.
Měl princeznu svým způsobem rád. Bylo na ní totiž něco velmi smutného, stejně jako na něm.

***

Když Julie znovu procitla, nebyla už v pokoji sama. Na židli u její postele seděl Erik a s trpělivým, ale poněkud utrápeným pohledem se díval z okna a zvláštně pohupoval rukou.
"Co to děláte?" zakrákala Julie ochraptěle a zděsila se vlastního hlasu.
Erik to slyšel také a opatrně jí dal napít sklenice vody, než odpověděl.
"Komponuji," odvětil, jako by šlo o docela samozřejmou věc.
"Teď?" podivila se Julie a mít na to dost sil, dala by do hlasu jistou dávku ukřivděnosti.
"Neberte si to osobně, slečno. V hlavě mi neustále znějí melodie….sladké, trýznivé, vábivé, nadmíru kruté….jen málokteré z nich zapíšu a žádné z nich nikdy nehraju."
"Není to škoda?"
"Nedozírná," souhlasil Erik neskromně. "Ale mé hudbě je a bylo souzeno, že zůstane nevyslyšena. I když tuhle melodii bych vám mohl věnovat, kdybyste chtěla. Je ostatně vaše."
"Moje?" podivila se Julie.
"Představte si to: smyčcové kvarteto - melodie začíná až směšně jednoduše, téměř školácky, ale postupně se rozvíjí, vábí. A potom se přidává smutné violancello a na pozadí houslí spouští srdceryvný nářek...a potom, když všechna naděje je pryčk náhle zazní anglický roh, který, jak už mu to sluší, do skladby vnese světlo a nakonec zůstává to poslední, co si z kompozice pamatujeme, protože jeho melodie zůstává viset ve vzduchu - napůl nevyřčená, záhadná a přece hřejivá."
"Omlouvám se. Nedokážu z toho pochopit jak o mě smýšlíte," zašeptala Julie. "Přece jen nejsem tak vzdělaná jako vy, nebo Matthew. Vždycky ze mě mluví jen Ferdinand, jeho korzet, jeho kouzla….nevím co vlastně."
"To že čas od času nemluvíte tak úplně sama za sebe jsem už vypozoroval," odtušil Erik nevzrušeně. "Ale ohledně té hudby mě téměř urážíte. Copak člověku musí viset na stěně diplom, aby mohl procítit hudbu? Mě na stěně nevisí nic, než obrazy. Můžu vám ostatně zahrát první frázi...snil jsem o bohatější hudební sazbě, ale dá se to klidně převést na klavírní skladbu. Co by nedalo, když ta hudba ještě neexistuje."
Erik přešel k malému pianu na opačném konci místnosti a zahrál první noty oné zmiňované, školácky jednoduché melodie. Julii na ní nepřipadalo školácké vůbec nic. Otřásla se, když ji uslyšela. Erik skladbu nedohrál, po první frázi složil ruce zpět do klína a znovu se k ní otočil.
"Vy mě skutečně musíte nenávidět," zamumlala Julie, "jestliže tohle je 'moje' skladba."
"Skutečně?" zajímal se Erik. "A poslouchala jste pozorně?"
"Znělo to tak ponuře a….," Julie zmlkla.
"A?"
"Nevím jak to vyjádřit. Rozbitě?" hlesla.
"Je to téměř jako ta vtíravá melodie z hracích skříněk," začal Erik. "Jen s tím rozdílem, že uvnitř najdete polámanou otáčející se tanečnici. Bez nožky, ručky….svobodné vůle. Tak jsem vás zpočátku všechny viděl. Vás nešťastnice s těmi korzety."
"Vnímáte svět kolem sebe skutečně zvláštním způsobem," poznamenala Julie.
"Já vím….já vím," řekl Erik odevzdaně a přešel k ní blíž. "Myslíte, že teď už byste mi mohla říct, jak se stalo, že se ze služky z Londýna stala Ferdinandova fiktivní neteř, sestřenice, nebo co vlastně?"
"Dozvěděla jsem se víc než jsem měla a tak mi ten korzet nasadil taky," zašeptala Julie.
Erik se posadil na okraj její postele a lehce jí stiskl rameno. "Co jste se dozvěděla?"
"Já vám to nemůžu říct," odvětila Julie skomírajícím hlasem, "opravdu ne."
"Pořád ještě hrajeme hádanky?" zeptal se Erik a vzápětí vypadal ještě unavenější, ale dále na ni nenaléhal. "No dobrá, co jste tak mohla vidět? Odhalila jste snad jak ten jeho trik funguje?"
"Kéž by," uchechtla se Julie nevesele a vzápětí se bolestivě chytila za hrudník.
"Ach, teď se nesmíte smát, na to si dávejte pozor," upozornil ji Erik a spustil ruku z jejího ramene a přemýšlivě si ukazováčkem poklepal po rtech. "Přání bylo otcem myšlenky," odtušil zasmušile. "Tak co jste mohla vidět? Co se tak může v jeho domě hrůz dít? Chodí k němu zákaznice viďte, pošetilé polámané tanečnice...viděla jste ho s nějakou jeho klientkou, viděla jste jaké zlo ten korzet páchá?"
Julie pevně semkla víčka a přikývla.
"A něco konkrétnějšího?"
Nevím jak to funguje, nevím jak to zastavit," vyštěkla Julie rozlobeně a zpod zavřených očí jí vytryskly slzy.
"Já vím," uklidňoval ji Erik, "jestli jsme v něčem na jedné lodi, tak je to ta bezmocnost. Každopádně!" zvolal vzápětí a vymrštil se z postele a znovu se posadil za klavír, "Ještě jste neslyšela jak pokračuje vaše skladba a tou si to u vás třeba trochu vylepším," pronesl opět s tou lehce komickou neskromností a jeho prsty se znovu rozletěly po klávesách. Zase od začátku začal hrát její skladbu, ale na skličující repetitivní melodii nenápadně, téměř pokradmu nabaloval melodie další, ne tolik odlišné od svého základu, ale Julii se z nich už přece jen nestahovalo hrdlo úzkostí. Něco na té hudbě se změnilo, ačkoliv ve své podstatě zůstávala pořád stejná.
Erik se k ní otočil a dlouze se na ni zahledě. "Tak co, nenávidím vás?"
Julie se odmlčela a nevěděla, co mu odpovědět. Erik však pokýval hlavou, jako by přesně takovou reakci očekával.
"O tom mluvím!" řekl vítězoslavně a znovu se k ní přišel posadit.
"A teď po mě budete chtít odpověď na další otázku? Něco za něco?" zeptala se Julie nepřátelštěji, než zamýšlela.
Erik pokrčil rameny. "Nemusíte mi odpovídat vůbec na nic. Ale líbí se vám ta hudba?"
Julii proti její vůli zacukaly koutky a na poslední chvíli potlačila bolestivý smích. "Doslova mi vzala řeč. Jsem ráda, že za porouchanou panenkou se skrývá i něco víc," nepatrně vzdychla a zadívala se na něj. "No prosím, co ještě chcete vyzvědět? Nemohu vám odpovídat tak, jak bych si přála, ale zřejmě jste dobrý v hádankách."
"No jistě," přikývl Erik, ale pak zvážněl. "Záleželo vám vůbec někdy na Mattovi?"
Julie zaváhala, ale jen proto, že věděla, že je jeho nejlepší přítel. "Ne."
"Byla jste s ním proti své vůli?"
"Ano."
Erik se znovu zatvářil nešťastně a nevěděl, jestli to bylo za ni nebo Matta.
"Nosí tu věc také lady Elvíra?"
"Ne."
Erik se znovu vymrštil. "Ne?"
"Ne," zopakovala Julie zmateně.
"Jste si jistá?"
"Ano," řekla se svraštěným obočím. "nejdřív jí nabídl korzet on sám, ale vysmála se mu. Potom za ním přišla zpátky a on se jí za trest vysmál nazpět….ani neví, jaké měla štěstí," zašeptala ztěžka a Erik znovu vypozoroval ten dobře známý výjev, kdy doslova bojovala o slabiky. Jako by jí skutečně cosi bránilo mluvit. Ale to přece nebylo možné! Nebo…?
Rozhodl se znovu odvést řeč k její skladbě. "Víte, že další frázi vaší malé symfonie bych nejraději nechal zahrát violancello? Nešťastný nářek visící nad panenkou z hrací skříňky. Ale když si pohraji s tóninami, tak stejného efektu dosáhnu i na pianu, tak schválně," zapáleně se rozhovořil, zatímco se znovu usadil za piano, téměř zapomínaje na Ferdinanda i s jeho mizernými korzety.
Znovu začal hrát a na pozadí již známé melodie přidal hluboký nářek. Piano pod jeho rukama plakalo stejně jako ona, když se za ním poprvé vydala a on jí nabídl pomoc, kterou nemohla přijmout. Vybavil se jí Ferdinandův kočár, ve kterém si tiše zoufala pokaždé, když ji odvážel zpět do toho hrozného domu spálených tulipánů.
Neuvědomila si že přestal hrát, dokud nad sebou neucítila jeho stín. Stál nad ní se zamyšleným pohledem. "Víte, my skladatelé míváme zajímavý škodolibý pocit radosti, když dojmeme naše posluchače k slzám. Nemusí to nutně znamenat, že jsme krutí - ačkoliv nemůžu s jistotou tvrdit, že nejsme - ale dává nám to za naši práci jistou satisfakci. Nicméně rozplakat pobodanou ztrápenou ženu krutost je. Omlouvám se vám," sklonil se k ní a pohybem lehčím než dotek motýlích křídel jí setřel slzy z tváří, téměř jako by s nimi hrál nějakou zvlášť něžnou melodii. Julie si stejně jako když ji tehdy na tom útesu poprvé oslovil křestním jménem aniž by se za tím skrývala jakákoliv zášť, vryla ten okamžik do paměti.
Tentokrát si nesedl na kraj její postele, ale klekl si vedle. "Víte jak se vám to zranění vůbec stalo?" zeptal se opatrně.
Zavrtěla hlavou.
"Ve vašem korzetu byla zabudovaná břitva, která vystřelila ve chvíli, kdy povolilo šněrování."
"Povolilo šněrování?" zeptala se nechápavě.
"Bylo nařezané."
"Byla jsem hloupá," vzdychla a krátce pohlédla do jeho modrých očí, "donutil mě nasadit si ho poté, co se dozvěděl, že jsem se vás pokoušela varovat...mělo mi dojít, že po takové zradě se mě bude chtít zbavit. Já, která tak dlouho sledovala jak si se svými oběťmi hraje jako krvežíznivá kočka s myší."
"Tohle vyrazilo dech i těm nejotrlejším z nás, věřte mi. Ale teď byste se měla trochu prospat."
"Ne dokud neuslyším vaši moji skladbu do konce."

Usmál se. "Na to ještě bude dost času."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elenka Elenka | 4. prosince 2016 v 11:57 | Reagovat

Dál dál dál! :D Už se tu konečně začíná rozmazávat uzel.. Pojďme ho dorozmotat!

2 Adele Adele | Web | 4. prosince 2016 v 12:56 | Reagovat

Tak teď jsi mě dostala! Já si opravdu myslela, že se jí zdálo o Smrti. Že by to spískal Kňour by mě ani ve snu nenapdlo. :D :D
Jé, nová postava! Sdílím Erikovy sympatie k doktorovi. :-)
Ach, ten popis Erikovy skladby je nádherný!!! Škoda jen, že si ji nemůžu poslechnout. Tohle je moje nejoblíbenější scéna mezi Erikem a Julií. :-D

3 Lotte Lotte | Web | 4. prosince 2016 v 19:53 | Reagovat

[1]: Nu pravda, jakékoliv další tajnůstkaření už by bylo jen přešlapování v kruhu, je třeba to začít pomalu celé rozmotávat a tak se bude i dít. :)

[2]: To bys musela být fakt dobrá, aby tě to napadlo. :D Smrt by byla skvělá postava, ale už by tu bylo přepostavováno ještě víc, než už je. :D
Tak to jsem ráda, děkuji. :) Pro někoho kdo ani neumí číst noty vcelku výzva. :D

4 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 4. prosince 2016 v 20:09 | Reagovat

Houby kouzla, břitva to byla! Prímovní díl, Lotte, už jsem myslela, že se ho nedočkám. :)

5 Lotte Lotte | Web | 4. prosince 2016 v 20:59 | Reagovat

Budiž vrženo světlo na pověry o kouzlech!
Pravila holka, která má ve své fanfikci postavu Ďábla.
No tahle kapitola byla peklo. Mít něco rozepsaného déle než měsíc, to je můj nový rekord. :D Ale hlavně za to asi mohla ta moje praxe, fakt jsem neměla čas na nic. :D

6 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 7. prosince 2016 v 21:07 | Reagovat

Jedním slovem čarokrásné!

7 Lotte Lotte | Web | 14. prosince 2016 v 11:16 | Reagovat

Děkuji pěkně. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama