You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 14. kapitola

23. prosince 2016 v 13:38 | Lotte |  The Dreamcatcher
Den první

Lidé se přestali shlukovat na ulicích. Vládní rada Hohhenstein prohlásil, že to značí vývoj k lepšímu, totiž že lidé dostali rozum. Totiž, že se problém vyřešil sám, zatímco oni se potýkali s nespolehlivým nekorunovaným císařem.
Samozřejmě, že se problém nevyřešil sám. Byl by krásný svět, kde by se národní krize řešily schováním hlavy do písku.
Mladí či staří nespokojenci, rebelanti, možná snad revolucionáři z řad Twighburčanů i Titaiřanů přestali postávat v hloučcích na ulicích, to byla pravda. Přestali snít o okázalém gestu, o vlastní obdobě francouzské revoluce. Stáhli se do temných slepých uliček, scházeli se ve vlhkých sklepeních, zakouřených krčmách a takzvané zrno se oddělilo od jádra. Lidé příliš naivní, s iluzemi příliš vzletnými se stáhli ve chvíli, kdy práce začala být špinavá. Občané, kterým na věci nezáleželo tolik, jak předstírali, jeden po druhém mizeli, protože věc byla příliš riskantní a tak se rozhodli stáhnout a vyčkávat, která strana bude na konci zápasu ta vítězná, aby se k ní posléze mohli přidat. A příživníků neochotných přiložit ruku k dílu se rebelanti zbavili sami.
Sídelní město Tvayburg se postupně, pomalu ale jistě přeorganizovalo. Už nebyl horní a dolní Tvayburg. Město už napůl nedělila řeka přírodní silou, ale jeho obyvatelé svojí lidskou nenávistí.
Byla čtvrť twighburská a titairijská. Už nebyl jeden velký národ spojený z nouze a ochoty pomoci před třiceti lety. Byly dva nepřátelské tábory. Uprostřed nich se skvěl palác, který situaci ve městě nezaregistroval. Nereagoval na ni. Izoloval se nečinností a nevědomostí.
Twighburčané proti všem přistěhovalcům, ale především Titaiřanům. Titaiřané proti Twighburčanům. Pijavice lenivě sající peníze a energii z nejvíc prosperujícího státu v Evropě na jedné straně. Uzurpátoři suverenity a svobody, kteří bez kapky prolité krve, bez války, bez jediného válečného výpadu rozšířili své území. Bez boje o svoji půdu přišli, bojem ji získají zpět.
Obě strany chtěli totéž. Bylo by snadné domluvit se.
Ale pak tu byla ta tichá zuřivost. Chladná nesnášenlivost. Spalující touha po pomstě. Nutkání po satisfakci. Nadšení z možnosti přepsat dějiny. A k čemu by byla poklidná dohoda, když by znamenala remízu? Tady musí být jasný vítěz a rozdrcený poražený. Nade vše stála absolutní pravda, kterou bude mít vítěz. Co na tom, kdo z nich tu pravdu vlastně měl. Záleželo jenom na tom, kdo z nich si ji vybojuje.

Den druhý

Jak zvláštní je lid twighburský. Uvážlivý a vzdělaný. Rezervovaný, ale s jiskrou skrytou hluboko uvnitř. Jak oslnivě ta jiskra uměla vybuchovat!
Revoluce začala na ulicích, odkud se strategicky stáhla. Na týdny umlkla. V očích vlády zmizela. Co revoluce mezitím dělala? Může se revoluce zapnout a vypnout na požádání, může se oheň nepokoje po zhasnutí znovu na požádání rozhořet? Za normálních okolností ne. Ale lid twighburgský měl ještě jednu zvláštní vlastnost. Chladnokrevnou logičnost. A tak zasáhli, když to nikdo nejméně čekal.
Revoluce se stáhla a sháněla kontakty. Našla je brzy a snadno, atmosféra byla napjatá a nepokojná.
Druhého dne revoluce za nepatrného boje získala a zajala Leichenbachův palác, sídlo Nejvyšší vládní rady. Jak ale bylo možné, že vzbouřenci získali palác tak snadno, to byla otázka na rtech veškerého obyvatelstva.
Ze symbolického gesta byla palácová stráž složená napůl z Twighburčanů a napůl z Titaiřanů. Twighburčané jednoho dne ve vší tichosti, zákeřně napadli, úskočně zezadu pozabíjeli své titairijské kolegy, se kterými ještě včera jedli u jednoho stolu, odpočívali ve stejné místnosti a navzájem sdíleli své starosti.
Druhého dne padl první útok odpovídající svému lidu. Proplánovaný a chladně uvážlivý.


Den třetí

Lid titairijský byl zahořklý, oplývající černým smyslem pro humor a pragmatickým přístupem k životu. Malá země s četnými nalezišti drahých kovů to zákonitě musela mít těžké. Věčně dobývaná, věčně okupovaná, nesvobodná, utlačovaná a přirozeně trpící komplexem méněcennosti, touhou něco si dokázat.
Titairijští nebojovali rozumem. Kypěla v nich drtivá sila, jako by je vedla armáda duchů vlastních předků, kteří se za svého života báli vystrčit hlavu ze strachu, aby jim ji ničivá ruka cizího agresivního státu neurazila.
Nebyla to armáda císařství, která osvobodila palác vládních radů od twighburských. O jaké císařské armádě taky mohla být řeč, když v zemi bez Nejvyšší rady zavládlo zděšené bezvládí, neboť na trůnu seděl duchem nepřítomný, zmatený císař. Šílený císař, začínalo se říkat.
Byla to armáda utlačovaného lidu, byli to titaiřané, kdo palác osvobodil. Osvobodili vládní rady, všechny ty titulované šlechtice. Osvobodili je nejvyšším, nejvznešenějším možným způsobem - smrtí.
Třetího dne vykořisťovaný národ zasadil nejkrvavější zásah s veškerou možnou zuřivostí. Frustrovanost generací současných i minulých nalezla svoji satisfakci. Jejich ruku vedli všichni ti, kteří kdysi zasazovali smrtící zásahy jim. Jistě, nebyli to Twighburčané, kdo jim křivdil. Ba naopak, kdysi jim pomohli. Ale někdo za ty hříchy přece zaplatit musel. A kdo říká, že spravedlnost je laskavá?
Za svobodu!

Den čtvrtý

Válka to byla už dlouho. Oficiálně byla válkou prohlášena v den čtvrtý, protože až tehdy se stala natolik nepokrytou, aby ji palác viděl.
Kdo vlastně teď, po vyvraždění Nejvyšší rady palác tvořil? Mladý císař, vydávající protiřečící si rozkazy, škodící sám sobě i ostatním a narychlo sestavená nová Nejvyšší rada, jejíž členové se ani nemohli nazývat vládními rady, protože nebyl čas je jmenovat. Kdepak pompa a metály. Krize!
Twighburčané utrpěli porážku, ale nenechali se tím zastrašit. Přemýšleli a hledali nejslabší článek, který by roztrhl řetěz. Ten článek byl ironicky na tom nejvyšším místě.
Málokdo by čekal, že to budou Twighburčané a ne Titaiřané, kdo napadne svého císaře.

Den pátý

Mladý císař atentát přežil. Byl zraněn jen lehce, ale pro nouzovou Nejvyšší radu to byla tak dlouho hledaná záminka, proč ho přestat poslouchat. Uvázali ho na lůžko a pokoušeli se najít nějaký řád v tom chaosu, jen aby zjistili, že žádný řád v této zemi už neexistuje.
Za žádných okolností by nedávalo smysl, aby se Twighburčané a Titaiřané ještě kdy spojili. Přece to ale udělali. Spojili se, aby napadli palác. Císařské rodině se podařilo utéct jen na poslední chvíli a s odřenou kůží. Rozptýlili se po tajných skrýších, rozdělení kvůli své početnosti.
Mercy se dočasně ukryla v domě Erika, než ji za nejvyššího utajení budou moci vyvézt pryč z města.
Císař se beze stopy ztratil, ale každý věděl, kde je, pouze ho nikdo nehledal. Matthew se uchýlil k Ferdinandovi, bez kterého v tuto chvíli už nebyl schopný přemýšlet ani existovat. Mattova osobnost jako by už nebyla.

Den šestý vypukla zoufalá anarchie. Palác byl dobyt a nikdo už nevěděl kdo bojuje s kým a za co.


***

Bylo to pátého dne, když Erik znovu vešel do Juliina pokoje. Byl unavený, velice unavený.
Julie si za poslední týden navykla vítat ho tázavým pohledem ze svého lůžka, následovaný jeho vylíčením současného dění, tedy vyčtením dalšího seznamu katastrof. Slíbil jí, že ještě bude hodně času na to, aby jí dohrál její skladbu, ale ten čas najednou nebyl, ačkoliv divadlo bylo už několik dní zavřeno.
"Padl palác," pronesl pochmurně Erik místo pozdravu, "členové nejvyšší rodiny museli prchnout. Korunní princezna se skrývá tady."
Julie se napřímila, jako by při té zprávě chtěla vstát z postele, ale vzápětí se s bolestí znovu svezla do polštářů. Její stal se nelepšil, ale ani nehoršil. Podezřele stagnoval.
"Tady, jako tady? Ve vašem domě?" vyjekla úzkostlivě.
Erik se na ni zahleděl, jako by v jejím obličeji četl jako v knize a potom se k ní posadil a bezděky ji vzal za ruku, chlácholivě ji poplácal po jejím hřbetu jako by byla nějaký psík, a zase ji pustil.
"Můj dům je velký. Asi zbytečně velký. Nemusíte se spolu potkat, nemusíte o sobě vědět. Neměly byste o sobě vědět. Nemějte prosím pocit, že se před ní musíte schovávat ale..."
"Ale jistěže se před ní musím s hanbou schovávat," přerušila ho Julie.
"Kdyby vaši situaci mohla vidět mýma očima…," začal Erik, ale myšlenku nedokončil a znovu na ni upřel pohled, "je to těžké, teď po smrti jejího otce. Opravdu nevíte, kdo ho otrávil?"
"Opravdu ne," zašeptala Julie.
Erik přikývl a vstal. Začal přecházet po její ložnici sem a tam.
"Rozhovory s vámi mě docela uklidňují," ozval se po několika minutách ticha, "venku řádí bouře, jakou jsem už dlouho nezažil, ale potom přijdu sem za vámi a všechno vám to vypovím. Vy jste upoutaná na lůžko, tak vám, vy nebohá, nezbývá, než si mě vyslechnout. Jako bych tady u vás měl takový malý ostrůvek klidu. To jsem nikdy s nikým neměl, víte? Dokonce ani s Mattem, a to byl můj nejlepší přítel. Ach, musím použít minulého času. Nevadí vám, že to tak říkám?"
"Ne," zajíkla se Julie.
Erik udělal ještě jedno kolečko po místnosti a zastavil se před pianem. "Víte, že jsem vám nikdy nedohrál vaši skladbu a vy jste si o ni ani nikdy neřekla?" otázal se a napětí v jeho očích se poprvé v tomto týdnu trochu uvolnilo.
I Julii se v tu chvíli dýchalo lehčeji. "Po tom všem co se teď dělo, zvlášť když vám zavřeli divadlo...ten den jsem hned ve chvíli, kdy jste vešel do dveří věděla, že se něco stalo. Na čele vám přibyla vráska, která tam předtím nebyla a v očích takový smutek…." Julii z jejího zamyšlení vytrhlo Erikovo povytažené obočí.
"Máte znamenité pozorovací nadání," řekl nakonec. "Nemyslím, že by si mě za celý můj život někdo tak moc všímal. Máte pravdu. To přes srdce nepřenesu nikdy. Jak příznačné pro můj život," pronesl hořce a s rozhodným výrazem usedl za klavír. "Každopádně tu skladbu vám dohraji, Bůh ví, proč mi na tom tak záleží. Musíte ji slyšet od začátku do konce, teď už bez přerušování."
Erikovy prsty se rozletěly po klávesách. Julii připadalo, jako by od té doby, co jí hrál naposledy neuběhl ani den, tak hluboko měla do mysli vrytou tu děsivou melodii z hrací skříňky s polámanou baletkou. Postupně se na ni nabalovala melodie další, vycházející ze stejného základu, ale ústící v sofistikovanější, hlubší tóny. A pak, na pozadí toho všeho, nářek, pláč, mrtvolnost černých tulipánů ve Ferdinandově domě. A když už si myslela, že to déle nevydrží, že se jí roztrhne hruď nahromaděným smutkem z autentičnosti té skladby, tak zazněly vysoké, křišťálově čisté a rezonující tóny a veškerý tlak zmizel, napětí ve vzduchu se rozptýlilo a všechny ty krvavé boje tam venku vůbec nedávaly smysl. Jak se ve světě, kde existuje tak čistá hudba, může zabíjet?
Jeho hudba ještě pořád visela ve vzduchu, doznívala v celé její bytosti, ale on už přitom zase seděl na okraji její postele a trpělivě jí utíral další a další slzy.
"Tak to vidíte, jak mrzuté je, když se člověk umí vyjadřovat a cítit jen prostřednictvím své hudby. Takhle pak rozplakává citlivé duše," řekl vlídně, když se trochu uklidnila.
"Poselství ve vaší hudbě by mě rozplakalo tak jako tak," vydala ze sebe Julie.
V Erikových očích zajiskřilo. "Tak jste pochopila. Já to věděl," vzal ji za ruku, ale tentokrát ji na ni políbil.
Kdesi v domě odbily hodiny a Erik si povzdechl.
"Musíte jít?" zeptala se Julie.
"Ano, obávám se, že ano. Totiž - v tento kritický den, v tuto válečnou hodinu jdu….jdu domlouvat dostaveníčko. Ano, jdu domlouvat dostaveníčko. Člověku, kterého mám velice rád a člověku, kterého nemám moc rád. Nebo možná mám, ale svérázným způsobem. Ničeho se neobávejte, později vám vše vypovím. Stejně mám pocit, jako bych za vámi do tohohle pokojíku chodil odjakživa a ne teprve týden. Už je to, jako bych nemohl nic udělat, dokud vám to nepřijdu říct. Prospěte se zatím trochu," s tím jí stisknul ruku a odešel.

***

Dostaveníčko o kterém Erik mluvil, bylo na Mercyino horečnaté přání. Pořád ještě byla nemocná - nejhorší už polevilo, ale ještě pořád se nezbavila nachlazení. Vyprosila si ho na Erikovi, kterého tím zaskočila. Věděl, že je zamilovaná do Lascellese, ale tyto city považoval za platonické. Netušil, že ti dva si k sobě našli cestu. Jak si k sobě vůbec mohli najít cestu, když Mercy bylo lapené, bedlivě hlídané ptáče? Nevěděl, ale všechno teď bylo tak zmatené, rozvrácené a převrácené vzhůru nohama, že ho tato zpráva šokovala méně, než kdyby byl život venku normální a on ji ve svém domě právě neukrýval před lidmi, kteří by se nerozpakovali ji zabít.
Věděl, že Lascelles by její úkryt nevyzradil a s tím se spokojil a pod záminkou (pro případ, že by někdo sledoval vzkaz, který mu poslal), ho do svého domu pozval. Už se nedivil ani neprotestoval. Císařský protokol už stejně neexistoval a Mercy zítra odváželi na tajné místo někde za městem. A ona se s ním musela ještě jednou, naposledy setkat, jak říkala.
Erik byl ten poslední, kdo by se jim do toho pletl.

***

Někde odbíjely hodiny, ale jinak byl Erikův dům tichý. Ani zvenčí sem nedoléhal žádný hluk - ulice, kde Erik bydlel byla dál od centra města, v klidné části, trochu osamostatněna od ostatních, přesně jak to měl Erik rád. Byl tu klid a relativní bezpečí, ale Mercy sebou přece při každém zvuku, klapotu dveří či kroků tlumených koberci trhla a zesinala v obličeji. Věděla, že se chová hloupě, ale strach rozechvívající ji jako lístek ve větru, na žádný hlas rozumu neslyšel.
Otevřely se dveře a někdo vstoupil dovnitř, ale tentokrát se nevyděsila. Vstoupil někdo, kdo voněl po santalovém dřevě.
"Vaše Císařská Výsosti," zajíkl se Daniel, když před ní stanul. "V-vy! Co tu děláte? Proboha, vy jste v pořádku, já jsem tak rád! Ty hrozné věci co se dějí, když jsem slyšel, že vznešená rodina musela utéct z paláce a pak už nebyly žádné další zprávy! Já se tak bál!"
Mercy slyšela jak přešel ke křeslu, ve kterém byla usazená a padl vedle něj na kolena. Vzápětí už cítila jeho rty, jak líbají její ruce.
"Vy jste nevěděl, že sem přicházíte za mnou?" zeptala se tiše.
"Ne. Ne, pan ředitel mi poslal jen neurčitý vzkaz a potom mě beze slova poslal do tohoto pokoje," postěžoval si Daniel tím svým typickým, dětinsky ublíženým způsobem.
"Snad jen nevěděl, co vám říct a tak to nechal na mě. Bůh se mnou, ani já to ale nevím. Jen jsem se s vámi musela ještě naposledy setkat, na zbytku nezáleželo."
"Naposledy?" zeptal se Daniel a už podruhé se mu zadrhl hlas. Mercy byla přesvědčená, že v této situaci bude on ten klidnější, ale teď by ho nejraději objala a začala konejšit.
"Zítra mě odvezou z města. Je to riskantní, ale ještě riskantnější by bylo tu zůstávat. Je až příliš dobře známo, že Erik je přítel naší rodiny. Nemůžu tu zůstat. Je možné, že by mě zabili," Mercy měla pocit, jako by se vznášela nad vlastním tělem a ty věci za ni říkal někdo jiný. Není přece možné, aby o vlastní smrti mluvila tak klidně.
"Kéž bych vám mohl nějak pomoci…."
"Vy hlupáčku," přerušila ho Mercy, "hlavně se tu do ničeho nezapleťte a už vůbec ne do ničeho co souvisí s mojí rodinou. Držte se v bezpečí. Odjeďte při první příležitosti. Přijel jste sem za soukromou i uměleckou svobodou, ale ani jedno v téhle zemi už není."
"Ale jste tu vy," opáčil a Mercy si až teď uvědomila, že ještě pořád klečí vedle jejího křesla. "Nechala jste vaši dvorní dámu, ať vám přečte můj dopis?"
"Ano."
"Až do konce?"
"Až do konce. Nosím ho u sebe. Nemohu si v něm číst, ale přece mi o vás hodně říká. Jsou pasáže, které jste psal tak naléhavě, až jste nechal rýhy v papíře. Poslední list dopisu je zvlněný. A hlavně voní jako vy. Voníte po santalovém dřevě, vždycky jsem poznala, že jste nablízku ještě dřív, než jste stačil promluvit. Taková hloupost, proč vám to vůbec říkám?" otázka, která ale Mercy trápila víc, byla proč najednou pláče, když ještě před chvílí dokázala s klidem hovořit o prospektu vlastní smrti. Slova se jí zadrhávala v hrdle, v očích ji začaly pálit slzy. A přitom nebyla ani trochu smutná. Po době delší než věčnost nebyla ani trochu smutná.
Ruce jí zmateně vyletěly vzhůru, když ze sebe Daniel vydal přiškrcené povzdechnutí a položil si jí hlavu do klína.
"Musím vám k tomu dopisu vůbec něco říkat? Četl jste si ve mně jako v otevřené knize od prvního dne. Od toho prvního tance. Všechno bylo beze slov a dokonce i bez pohledu řečeno ve všech našich setkáních." Mercy pomalu jako ve snách spustila ruce dolů a pod prsty ucítila jeho vlasy. Jemně ho hladila po hlavě jako malé dítě, občas prsty zavadila o sametovou stužku, kterými je měl převázané.
"Teď je poslední příležitost, abyste mi vpravdě odpověděl, proč nosíte vlasy jako z 18. století?" zeptala se žertem, jako by jí po tvářích ještě stále nestékaly slzy.
"Všechny vaše domněnky a narážky byly správné. Z povrchních důvodů. Snad trochu pozérství. Co bych před vámi mohl zapírat, dávno jste mě prohlédla," Nečekaně zvedl hlavu a její ruce se tím přesunuly na jeho tvář. "Teď je poslední příležitost," oplatil jí, "abyste mě nechala políbit vás i jinam, než jen na tvář."
"Chytíte ode mě nachlazení. Není něco takového pro pěvce malá katastrofa?" odvětila Mercy s divoce bušícím srdcem.
Daniel ji lehce zatáhla za ruku a ona se tomu pohybu poddala a svezla se vedle něj na podlahu. Jak blízko teď byl!
"Jestli si mě chcete vyzkoušet tím, co upřednostním, tak musím podotknout, že jste mému dopisu nenaslouchala dostatečně pozorně," odvětil a s každým slovem jeho hlas zněl blíž a blíž. Až nakonec blíž už ani být nemohl.
Cítil jak moc se chvěla? Musel poznat, že ji ještě nikdy žádný muž nepolíbil. Připadala mu kvůli tomu patetická? Měl pocit, že se mu zběsile roztrhne srdce, tak jako jí?
Danielovy ruce jí krouživým pohybem přejely po zádech a ona procitla ze svých otázek a strachů. Obemkla ruce, které jí doposud visely podél těla jako hadrové panence, kolem jeho ramen a znovu mu prsty vjela do vlasů.
Nedovedla říct jak se cítila. Snad jen, že všechno teď už bylo v pořádku. Všechno co se v ní kdy hádalo samo se sebou docela samozřejmě zapadlo do sebe a bylo přesně tak, jak má být.
Jednou rukou na jeho rameni sjela dolů, a sevřela klopu jeho kabátu a cítila teplo, které z něj vycházelo. Přitiskla se k němu ještě blíž, až jí prostupovalo celým tělem a pak už nebyla schopná myslet vůbec na nic.
Když se jejich rty oddělily, beze slova ho objala, pevně se ho držela a on ji jednou rukou vzal kolem ramen a druhou hladil po vlasech teď zase on ji.
Měl široká ramena a velké ruce a jak ji tak držel, připadala si strašně maličká, pocit, který žádný člověk nemá rád, jenže ona si teď přála být s ním takhle maličká už napořád, vždyť co by se jí kdy mohlo stát, když ji Daniel takhle drží a ani celý svět by přes hranice toho objetí nemohl přejít. Opírala se mu tváří o hruď, nic neříkala a on mlčel spolu s ní.
Poté se rozechvěle nadechl a sklonil hlavu tak, aby si ji opřel o její. Stále nic neříkali. Zjistili, že tohle mlčení je ještě krásnější a důležitější, než všechny věci které si kdy řekli, včetně těch, které už zůstanou nevyřčené, protože jejich společná budoucnost nikdy ani neexistovala.
Daniel byl přítomen i jejího odjezdu. Naposledy ji strhnul k sobě, naposledy ji líbal, ale víc už udělat nemohl.
Zůstal stát venku v dešti a ona už byla pryč i se stuhou, kterou jí nechal, když mu ji při posledním polibku nechtíc strhla, když si do ní zapletla ukazováček.
Tu se vedle něj někdo objevil. Erik.
"Poslyšte, Lascellesi," začal a zkoumavě na něj hleděl "já vím, že jste dostal tu nabídku na hostování z Vídně. Odmítl jste ji, protože vám kolidovala s Giovannim tady v Tvayburgu. Ale co si budeme nalhávat, žádný Giovanni se hrát nebude. Divadlo skončilo. Císařská rodina skončila. Tahle země skončila. Nemáme jak bojovat s úpadkem, když ho chtěli sami lidé. Odjeďte do Vídně. Nabídli vám Così fan tutte a to je veliké štěstí. Já vás v té roli znám a vím, že je to víc než dost na nabídku stálého angažmá, kterou přijmete. Odjakživa jste žil jen pro zpěv, pokuste se o to i teď..."
"Ale-" zděsil se Daniel a ohlédl se směrem, kterým odjela.
Erik ho vzal za rameno. "Lascellesi, já vás tak trochu nemůžu vystát a zároveň vás tak trochu mám rád. To je hrozné, jakými odlišnými způsoby člověk může cítit. Ale zkuste mi věřit, že vám teď radím z popudu toho druhého. Kdyby se stal zázrak a vám se k ní nějakým způsobem ještě kdy otevřela cesta, tak vám svatosvatě slibuji, že vás k ní zavolám zpátky třeba přes půl světa."
"Uvědomujete si, že žádný slib ve svém životě už nebudu brát závazněji?" otázal se Daniel a pozoroval dešťové kapky stékající po Erikově masce.
"Kdysi jsem na vás hodně vsadil, když jsem vás přijal do souboru, aniž byste za sebou měl jakékoliv zkušenosti. A zrovna tak jste musel vsadit i vy na mě, když jste se o takovou pošetilost vůbec pokoušel. Zkusme na to navázat."
"A ponechat stranou fakt, že se tak trochu nemůžeme vystát a přitom se tak trochu máme i rádi," dodal Daniel a ač se nemohl cítit mizerněji, musel se slabě usmát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 23. prosince 2016 v 18:07 | Reagovat

Jiný styl psaní na začátku kapitoly mě trochu zarazil. Náhled do twighbursko titairské politiky. :-) Jen se obávám, aby "šílený" Matthew neskončil podobně jako Ludvík II Bavorský.
Áááá... tak já nevím, která scéna se mi líbila víc. Erik s Julií nebo Mercy s Danielem? Nádhera :-) Moc bych si přála, aby se ti dva ještě setkali (a dali se dohromady, of course).
Líbí se mi, jak se Erik a Julie pamoloučku sbližují. :-)
Těším se na pokračování :-)

2 Lotte Lotte | Web | 23. prosince 2016 v 19:28 | Reagovat

Jo, říkám si, jestli mě u toho úvodu neovlivnilo čtení Dürrenmatta. :D Tak či tak jsem si nebyla jistá, jak popsat politickou krizi a pak vzniklo tohle. :D
Děkuji, jsem ráda. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama