Po nějaké té době jsme se s BJ zase vydaly i na činohru. Ten nedostatek činohry není tím, že bychom ji diskriminovaly, ale ono dostat se na činohru je o něco těžší než na operu. Především to vyžaduje, abychom se domluvily a zarezervovaly si lístky. :D :D
Nicméně se nám toto nemožné podařilo a rozhodly jsme se jít na českou klasiku v režii Martina Glasera, ředitele NdB.
Scéna této inscenace byla vždy otevřená, v jasných barvách bílé, která budila sterilní, až klaustrofobní pocit, který tak kladl důraz na příběh a dokresloval tísnivou atmosféru.
Dobové kostýmy z přelomu 19. a 20. století mi dělaly velkou radost, protože jestli mě znáte, tak víte, že tohle já můžu. :D Ty šaty, účesy a především klobouky! (Ostatně kolik by toho mohlo být jinak, kdyby si Štěpka jednou vzala střídmý klobouk...).
V hlavní roli Štěpky absolutně zářila Hana Tomáš Briešťanská, která v sobě měla úžasnou hřejivou vřelost, díky které jsem s ní od samého začátku soucítila a trápila se s ní a pro ni.
Martin Siničák jako Pavel Malina mě naopak absolutně děsil - jeho nevyzpytatelné třeštění a postupující příznaky nemoci mě až odpuzovaly. Což vůbec nezní jako kompliment, ale ve skutečnosti je! Ach, popisovat záporné postavy je občas těžké. Chci říct, že byl dokonale přesvědčivý. :)
Jeho bratra Jana hrál můj oblíbenec z brněnské činohry, Martin Sláma, takže jsem jeho postavě mnohokráte věnovala více pozornosti. Zatím jsem ho neviděla v roli tak pragmatické, postupem času bezcitné, a vskutku mě zase jednou ohromil.
Večer to byl, jak už příběh vyžaduje, velmi pochmurný, ale přece konec předával jistou naději - člověk prostě musí jít dál a dál, nepřestávat se snažit. Nezní to sice úplně povzbudivě, ale to už je občas život.
Zdroj:
http://www.ndbrno.cz/cinohra/petrolejove-lampy
Když jsem se spolužačkou vydala v předvánočním čase (jsem s těmihle divadelními deníčky pozadu, ano....značně pozadu) na Louskáčka, byly to pro nás obě poprvé, co jsme tento balet viděly. Respektive naživo. Po odchodu jsme se obě shodly, že Louskáček byl měl být naší vánoční tradicí a připadalo nám, jako bychom na něj chodily každý rok, protože tak magickým způsobem zachytil atmosféru Vánoc, že nám na tom připadalo cosi povědomého. Snad nějaký odlesk toho kouzla, jaké pro nás ty svátky měly v dětství. Upřímně řečeno, tak vánočně jsem si nepřipadala ani o samotném Štědrém dnu. Tak rozzářené oči a okouzlenou dušičku jsem určitě měla naposledy jen jako dítě ani jsem nevěřila, že bych takový pocit ještě mohla zažít. Odcházela jsem z divadla strašně vděčná. 
