Po nějaké té době jsme se s BJ zase vydaly i na činohru. Ten nedostatek činohry není tím, že bychom ji diskriminovaly, ale ono dostat se na činohru je o něco těžší než na operu. Především to vyžaduje, abychom se domluvily a zarezervovaly si lístky. :D :D
Nicméně se nám toto nemožné podařilo a rozhodly jsme se jít na českou klasiku v režii Martina Glasera, ředitele NdB.
Scéna této inscenace byla vždy otevřená, v jasných barvách bílé, která budila sterilní, až klaustrofobní pocit, který tak kladl důraz na příběh a dokresloval tísnivou atmosféru.
Dobové kostýmy z přelomu 19. a 20. století mi dělaly velkou radost, protože jestli mě znáte, tak víte, že tohle já můžu. :D Ty šaty, účesy a především klobouky! (Ostatně kolik by toho mohlo být jinak, kdyby si Štěpka jednou vzala střídmý klobouk...).
V hlavní roli Štěpky absolutně zářila Hana Tomáš Briešťanská, která v sobě měla úžasnou hřejivou vřelost, díky které jsem s ní od samého začátku soucítila a trápila se s ní a pro ni.
Martin Siničák jako Pavel Malina mě naopak absolutně děsil - jeho nevyzpytatelné třeštění a postupující příznaky nemoci mě až odpuzovaly. Což vůbec nezní jako kompliment, ale ve skutečnosti je! Ach, popisovat záporné postavy je občas těžké. Chci říct, že byl dokonale přesvědčivý. :)
Jeho bratra Jana hrál můj oblíbenec z brněnské činohry, Martin Sláma, takže jsem jeho postavě mnohokráte věnovala více pozornosti. Zatím jsem ho neviděla v roli tak pragmatické, postupem času bezcitné, a vskutku mě zase jednou ohromil.
Večer to byl, jak už příběh vyžaduje, velmi pochmurný, ale přece konec předával jistou naději - člověk prostě musí jít dál a dál, nepřestávat se snažit. Nezní to sice úplně povzbudivě, ale to už je občas život.
Zdroj:
http://www.ndbrno.cz/cinohra/petrolejove-lampy