You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 15. kapitola

4. ledna 2017 v 16:45 | Lotte |  The Dreamcatcher
V pokojích císaře Alberta od jeho tragické smrti nikdo nebyl, masivní dubové dveře které do nich vedly byly dokonce zamčené. To však Wolandovi ani jeho svitě nebránilo je obývat, aniž by se nechali vyrušit faktem, že palác byl mezitím dobyt a v držení Twighburčanů, kteří s ním nenakládali zrovna nejšetrněji, ačkoli to stále byla lepší varianta, než kdyby padl do rukou Titaiřanů, kteří k domovu císařské rodiny chovali ještě menší respekt.
Ďábel se svými společníky právě poklidně snídal a pociťoval, že prastará bolest v kolenu se mu začíná už zase vracet. Dobře věděl co to znamená a s chmurnými vráskami na čele vyhlédl z okna. Poté se natáhl po šálku čaje, dlouze se napil a významně se z okna podíval znova.
"Copak to tam venku hoří?" otázal se hlubokým hlasem.
"Sídlo Nejvyšší vládní rady, Maestro," odvětil Korovjev a narychlo polykal celá vařená vajíčka, aniž by se namáhal s kousáním.
"Ten palác, jehož obyvatelstvo nejdřív jedni unesli, aby ho druzí následující den mohli vyvraždit?" ujišťoval se Woland.
"Ano, Maestro."
"Hm," pokýval Woland neurčitě hlavou a zahleděl se na Kňoura, "to ty?"
"Ale, Maestro!" rozhorlil se kocour a pohoršeně zamával tlapkami. "Co si to o mě myslíte? Podpalovat takový architektonický skvost!"
"Nechtěj mě rozesmát!," odbyl ho Woland.
"I to by mi bylo ctí, Maestro," Kocour vysekl pukrle.
"Šašku," zahudral Woland a znovu vrhnul pohled černého oka po Korovjevovi.
"Prosím, tentokrát za to nemůžou ani Twighburčané ani Titaiřané, ale skupinka rozezlených přistěhovalcům, kterým obě zmiňované strany upírají jejich práva," odvětil dotazovaný.
Woland se tentokrát skutečně krátce, drsně zasmál. "To se mi snad zdá. Přines globus, Helo."


***

Štiplavá vůně kouře hořícího Leichenbachova paláce do nového dne přivítala i Erika, který se následně se zkrouceným obličejem přišel o nejnovějším vývoji událostí přišel svěřit Julii. Ta překvapeně zvedla obočí.
"A je v té budově vůbec ještě někdo? Mám tím na mysli potom…..eh, potom co tam všechny vyvraždili?"
Erik rozhodil rukama a posadil se na okraj její postele. "Právě že ne. Docela nikdo. To je neřízený chaos. Palác padl a rebelové najednou nevědí co teď. Ničit je snadné, ale co potom, hm?" Erik si promnul kořen nosu a pak k ní znovu zvedl únavou skelné oči. "Poprvé v životě mi na nějaké zemi záleží natolik, abych se namáhal rozčilovat se kvůli její politice, považte - já! - a to jen proto, aby z té země zbyly jen ohořelé trosky."
Julie se s bolestivým šklebem trochu narovnala a zvědavě na něj pohlédla. "A smím vědět….totiž, jen mě zajímalo proč? Já si….já si nemohu pomoci, ale nenávidím to tu. Nenáviděla."
"Představa toho, že bych kdy mohl normálně žít mezi lidmi...dokonce být veřejnou osobou a prostě se….začlenit, patřit někam….," Erikovi se zlomil hlas a tak jako vždy, když ho něco rozrušilo, začal po její ložnici přecházet sem a tam. "Vy si vůbec nedovedete přestavit, co to pro mě znamenalo. Jedině v Twighburgu se mohlo stát, aby lidé moji masku považovali za 'rozkošnou', 'zábavnou', nebo snad dokonce 'projev uměleckého individualismu' nebo co to lidé všechno nenaplácali….to už nikdy nezažiju. Doufal jsem, že tu už dožiju….a to dokonce i relativně spokojeně a důstojně. A teď? Šílenství, anarchie ale především předsudky a nesnášenlivost. To je přesně to, co mi zavřelo mé milované divadlo. A co mě odsud vyštve stejně jako císařskou rodinu."
Julie polkla a podívala se na něj nezvykle plaše, vylekaně.
Erik si toho nevšiml, protože v tu chvíli na dveře zaklepala komorná a ohlásila doktora Colliera.
"Pane doktore! Jsem překvapen, že ještě setrváváte ve městě," uvítal ho Erik potřesením ruky.
Colliere svým typickým způsobem trochu nerudně pokrčil rameny. "Mám teď víc práce než kdykoli jindy."
"A to vám ze seznamu povinností ubyla nejvyšší rodina."
Colliere se po něm ohlédl a krátce se odmlčel. "Ano, očividně. Ačkoliv se po městě šíří zvěsti, že císař je stále v Tvayburgu ve společnosti toho...toho Ferdinanda," tázavě se na Erika zahleděl, jako by od něj chtěl potvrzení.
"Nejsem si jist, jestli vám mohu poskytovat takové informace," neodpustil si Erik. Colliere však ironii v jeho hlase nezaznamenal a s podmračeným výrazem se začal probírat svým lékařským kufříkem.
Erik zvedl oči k Julii, pak se podíval na Colliera, potom znovu na ni a udělal otrávený obličej. Julie se kousla do rtu, aby se nerozesmála a on ke svému překvapení musel rovněž potlačovat veselí.
"Já žertoval," odkašlal si a uhladil si sako, "ve skutečnosti nemám ponětí o tom, kde se císař nachází. Nerozloučili jsme se v dobrém, ale nemám mu to za vinu, nebyl sám sebou."
Colliere se zarazil a na příliš dlouho zaváhal.
"Doktore?"
"Pardon, to nic. Zamyslel jsem se nad něčím jiným, odpusťte."
Erika tím ale neoklamal a když ho vyprovázel z domu, pozdržel si ho před policí přeplněnou notovými partiturami. Přímo ve výši očí měl připraveného Dona Giovanniho, kterého by za normálních okolností touhle dobou premiéroval za dirigentským pultíkem. Potlačil povzdech a zadíval se do doktorových hnědých očí, které přes veškerou rezervovanost působily dobrotivě. "Ve vší úctě, pane doktore, ale měl byste se mnou mluvit. Něco mi neříkáte. Její stav se stále nelepší a vy jste dnes už ani nedokázal přesvědčivě lhát o tom, že ta stagnace je přirozená. Navíc jste jí bral krev. Proč?"
Colliere na něj hleděl se směsicí překvapení a dotčení. Pak ale svěsil ramena a uhnul pohledem. "Měl jsem pojmout podezření už mnohem dřív ale prostě by mě nenapadlo…."
"Nenapadlo co?"
"Když jsem zkoumal strukturu toho ďábelského korzetu, naletěl jsem na nejstarší trik co známe. Nechal jsem svoji pozornost odlákat neobvyklým a zatímco jsem se díval jinam, unikla mi podstata. Totiž samozřejmě, v té věci je zabudovaný mechanismus, který při povolení šněrovačky vystřelí nůž, a tak jsem fakt, že je vyroben z nepohodlného materiálu, který irituje kůži, bral spíše jen jako zlomyslnost tvůrce, jak ženám znepříjemnit život, spíš než něco, co by by stálo za prozkoumání. Což ode mne byla neprozíravost. Hloupost."
Erik netrpělivě poklepal nohou. "Prosím k věci, pane doktore."
"To záměrné mechanické poškozování kůže nebylo za účelem vytvoření nepohodlí, nýbrž aby se do těla postupně dostávala látka doposud neznámého původu," řekl Colliere profesionálním tónem, ale v očividných rozpacích.
Erik na něj chvíli bez pohnutí zíral. Pak se rozmáchnul a rozčileně smetl partituru opery oper na zem.Vyloudil něco jako nucený úsměv. "V té věci byla zabudovaná břitva a navrch je napuštěná nějakým jedem? Vážně?"
"Ta látka výrazně zpomaluje proces hojení, ale je předčasné nazývat ji jedem. Nepozoruji žádné další příznaky, ačkoliv ke slečně docházím už několik týdnů. Chci provést pár testů na krevním vzorku abych zjistil víc."
Erik jen nevěřícně kroutil hlavou. "Je slečna Drawleyová v momentální chvíli v pořádku? Kromě toho, že se její zranění nehojí tak rychle, jak by mělo?"
"Myslíte, že bych od ní v opačném případě tak klidně odešel?" otázal se ho Colliere s nově nabytou jistotou a chladem v hlase.
Erik zavrtěl hlavou. "Prosím promiňte mi moji hrubost."

***

Ačkoli drby málokdy bývají pravdivé, zvěsti o tom, že císař Matthew na rozdíl od zbytku své rodiny neopustil hlavní město, byly pravdivé. Bohužel, i ta část, že se nachází v přítomnosti svého Mistra byly správná.
"Už zase mě tak hrozivě bolí hlava," postěžoval si Matthew zastřeným hlasem.
"Vypijte si svůj čaj," doporučil mu Ferdinand s potlačovanou iritovaností. Zřejmě ho k tomu nepobízel poprvé.
"Nemám tak úplně chuť na čaj, nepil jsem žádný od doby, kdy se ukázalo, že tak otrávili mého otce," zamumlal Matthew a sáhl si na čelo. Bylo možné, že měl horečku?
"Jak příznačné," odvětil Ferdinand s již neskrývanou znuděností.
"Co tím míníte?"
Ferdinand si ho přejel hodnotícíma očima. "Ve vašem šálku je koneckonců rovněž jed."
Matthew se ochraptěle zasmál. "Co to říkáte?"
"Není to nic tak důmyslného, jako jed, který zabíjel vašeho otce - nepozorovaně, velmi pomalu, nečekaně. Můj vlastní vynález, musím se pochlubit. Ve vašem případě jsem se ale tak nenamáhal. Docela obyčejné cynkáli, můžeme to mít vyřešené do deseti minut, vzhledem k tomu, že máte prázdný žaludek. Tak co už přejít k věci? Už pro vás nemám využití a navrch mě unavujete. Je čas se rozloučit. Julii jsem měl o něco raději než vás, a přitom musela zemřít dřív než vy. Uznejte tedy, že jsem právem poněkud rozladěný."
"Julie není mrtvá, vy si ze mě jen tropíte žerty! Jen si odjela vyřídit nějaké pochůzky!"
"Ne….ne, kdepak. Oblékl jsem ji do časované bomby, mého mistrovského díla, a jednoho dne si odešla na procházku a už se nevrátila a podle mých zdrojů ani neopustila město….na to člověk nemusí být žádný detektiv, aby si dal dvě a dvě dohromady," usmál se Ferdinand.
Matthew na něj vyjeveně zíral a nebyl schopen slova. Kdysi byl známý svým pronikavým úsudkem, ale ty časy byly už dávno pryč.
"Tak si k tomu čaji třeba přičichněte, když mi pořád nevěříte. Ucítíte typickou hořkou vůni mandlí," broukl Ferdinand přezíravě.
Matthew se bezděčně natáhl po šálku z čínského porcelánu a krátce přivoněl k jeho obsahu. Ze zkamenělým obličejem se znovu obrátil k Ferdinandovi.
"Tak co?" zeptal se ho Ferdinand se stínem pobavení v hlase.
Matthew mrštil šálkem o zem a šokovaně vyskočil na nohy. "A vy si pořád myslíte, že to vypiju? Ale….ale proč? Jste poslední člověk, kterému jsem věřil a teď...vy jste se snad přidal k těm rebelantům?"
Ferdinand se srdečně rozesmál. "K rebelantům, no to je povedené! Jsou mi k smíchu, ale jako správné loutky slouží účelu a já jen tahám za drátky."
"Vy?"
"Nechme toho, drahý císaři bez císařství, a dejte si svůj čaj. Svůj šálek jste rozbil, ale nevadí, mám tu ještě celou konvici," usmál se Ferdinand.
"Vy snad vážně čekáte, že to vypiju?"
"K tomu neodvratně spějete od chvíle, kdy jste zavraždil svého otce. Máte moc přísně nastavenou morálku, než abyste s něčím takovým mohl žít," odtušil Ferdinand suše.
"Co prosím?!"
"Ale no tak!" vybuchnul Ferdinand hněvivě. "Už mě unavujete! Na jednu stranu si za to můžu sám, protože jsem vám váš stav způsobil, ale ten váš věčný zmatek vážně rozčiluje! Už jen čekám, až začnete slintat, protože zapomenete, jak se zavírají ústa!"
"Nezabil jsem svého otce!" vykřiknul Matthew důrazně.
"Oh, vážně? A jak to víte? Pamatujete si z posledních měsíců svého života i něco jiného, než co jsem vám napovídal? Pamatujete na den, kdy jste byl hrubý na svoji slepou sestru? Nebo když jste se rozhádal s nejlepším přítelem a nepomohl mu když to potřeboval? A co když jste běžel za Elvírou, vyznal jí svou patetickou lásku a pak ji zase odkopl, protože já jsem vám to nakázal?" ptal se Ferdinand, prokládaje svá slova zlomyslným smíchem.
"Nic z toho se nestalo!"
Ferdinand vážně přikývl. "Krásný medailonek co nosíte," změnil náhle téma. "Nějaká zamilovaná pozornost od Julie?"
Matthewa tím natolik vyvedl z konceptu, že skutečně sklonil zrak a zadíval se na přívěsek na zlatém řetízku. Odkud ho proboha měl?
"Vy nevíte, viďte? Já vám ho dal. Když ho otevřete, vysype se z něj krystalický bílý prášek. Ten bych vám ale nedoporučoval konzumovat. Vy sice tak jako tak zemřete, ale doporučoval bych spíš to cyankáli v čaji. Dlouhé utrpení bylo vyhrazeno pro vašeho otce, na vás na druhou stranu budu laskavější a odbydeme si to čistým řezem."
Mattew rafinovaný medailon otevřel a pak se s hrůzou zahleděl na Ferdinanda. "Chcete mi říct, že tohle je…."
"Jed co zabil vašeho otce, ano. I vaše neprozíravost přece musí mít nějaké limity."
"Nezabil jsem svého otce," zopakoval Matthew slabým hlasem.
"A jak mi vysvětlíte tu věcičku na vašem krku? Jak mi vysvětlíte cokoliv, co se ve vašem životě poslední dobou děje? Co to katastrofálně nezvládnuté povstání ve vaší zemi? Snažíte se nějak zachránit pořádek ve svém císařství nebo jen celé dny sedíte v mém domě a nepřítomně zíráte z okna, což mě velice baví, protože vaše mysl v podstatě je takový smutný ekvivalent domu s prázdnými okny."
Matthew polknul a znovu se zahleděl na medailon ve svých roztřesených rukou. To je pravda - jeho země je v ruinách, odkaz jeho otce pošlapaný a navrch ani nevěděl, kde se ukrývá jeho vlastní rodina. A co s tím dělal? Nic. Zhola nic. Myšlenky k němu přicházely pomalu, byly zamlžené, malátné stejně jako jeho tělo.
Ferdinand mu mezitím nevzrušeně naléval další šálek čaje.
"Já ale nechtěl zabít svého otce," vydal ze sebe Matthew přidušeně.
"No vidíte, teď už si začínáme rozumět. Na tomhle se můžeme shodnout. Ne, vy jste nechtěl zabít svého otce. Nechtěl jste přihlížet krachu své země. Nechtěl jste ubližovat svým milovaným. A teď - teď už nechcete žít," vypočítal Ferdinand s pragmatickým úsměvem a natáhl k němu ruku s novým šálkem.
Mattovo tělo ochablo a nebyl schopen posbírat své myšlenky. "Co se to se mnou děje?" zeptal se rezignovaně.
"Řekl bych asi tolik, že vaše mysl je mrtvá a tělo přitom pořád žije. K čemu ale taková prázdná skořápka člověku, co si nejvíc zakládal právě na svém intelektu? Ani jako panovník vás už není potřeba - už není čemu vládnout," Ferdinand s falešnou lítostivostí pokrčil rameny, ráznými kroky zkrátil vzdálenost mezi nimi a vtisknul mu šálek do ruky.
"Zabil jste svého otce, uvědomuji si, že si to nepamatujete, ale i tak víte, že jste to udělal. Možná v sobě nemáte tu vzpomínku, ale určitě v sobě máte ten pocit - ten nával vzrušení, zvrácené potěšení, tu vinu, spalující hrozivou vinu, která váš ubohý organismus vyburcovala k poslednímu záchvěvu boje, když jste se najednou rozeběhl za Elvírou, čímž jste mě docela vyděsil, ale jak se ukázalo, byla to jen taková poslední posmrtná křeč, že? Dokažte teď, že navzdory tomu, že jste zabil vlastního otce, nejste stvůra a ukončete to. Dokažte, že je vám to líto. Dejte téhle zemi ještě šanci tím, že po vaší smrti na trůn nastoupí váš bratr Edmund. Není zrovna nejchytřejší, ale v tuhle chvíli by i vaše slepá sestra byla lepším monarchou. Tak - to je ono, pozvedněte ke rtům trpkou číši jedu, očistěte se z té špíny, tak je to správně, jen jeden doušek stačí, výborně."
Matthew ho už ale nevnímal, protože v uších mu hučelo tak mocně, jako by se mu v útrobách rozpoutalo tornádo a on byl uvězněný v jeho středu. Padl na všechny čtyři a břicho se mu zkroutilo v nesnesitelné křeči, když vyzvrátil obsah svého žaludku. Hučení v uších a celé hlavě se postupně zhoršovalo, pohlcovalo ho, stupňovalo se, až mu na spáncích naběhly žíly, ve kterých mu krev pumpovala se zběsilou intenzitou. Bolest hlavy ho doháněla ho k šílenství, rozervávala ho, když všechny potlačované myšlenky a ztracené vzpomínky se probouzely z apatie, křičely, bubnovaly mu zevnitř do lebky, varovaly ho a snažily se ho zastavit, avšak příliš pozdě.
A on, docela naposledy ve svém životě, byl znovu schopen čistě uvažovat a vykročit za smrtí s plným uvědoměním si sebe sama. Jeho mysl se zklidnila, záchvat paniky byl pryč. Byl se smrtí smířen, vítal ji.

***

Už se začínalo smrákat, když Zuzanka dokončila předčítání Anny Kareninové a objemnou knihu zaklapla. Mercy se vytrhla se zasnění a znovu si ostřeji uvědomovala neznámé prostředí, ve kterém se ocitla. Zatuchlá vůně dlouho neobývaných prostor, nepříjemně suchý, dráždivý vzduch, vrzající dřevěná prkna podlahy, drsné zaprášené povrchy, dokonce i jídlo tu chutnalo jinak, jako by načichlo tou zatuchlinou. Nemohla tam ani spát, neustále se probouzela s tíživým pocitem paniky na prsou.
Ze zamyšlení ji vytrhnul zvuk tříštícího se skla, Zuzančin výkřik, tlumená rána následovaná něčím pádem a potom ledový dotyk něčí ruky na jejím zápěstí. Zděšený jekot se jí zadrhl v hrdle a vydala ze sebe jen neurčitý přidušený zvuk.
"Nemá cenu křičet, všichni jsou mrtví. Nebyla to zvlášť těžká práce, moc věrných, kterých vás tu bylo ochotno hlídat nezbylo, že?" ozval se klidný jasný hlas. Bylo na něm něco slizkého, úlisného. Mercy zalila silná vlna odporu a vytrhla se ze sevření toho člověka, připadalo jí, jako by ji jeho dotek pošpinil.
"Ta blondýnečka je roztomilá. Nějaká vaše komorná? Dvorní dáma? Služtička? Na co sakra vůbec potřebujete tolik personálu? Já musel od dětství živořit na špinavých ulicích a nikdy jsem žádný lokaje nepotřeboval. Mistr říkal, že tu bloncku máte zvlášť ráda, tak buďte hodná princeznička a já ji třeba nechám žít. Zatím je jen omráčená," pokračoval muž a Mercy do nosu uhodila směsice alkoholu, tabáku a nepříjemného pachu lidského potu. Odvrátila se od něj.
"Mistr?" zopakovala a snažila se potlačit osten strachu, který se do ní bolestně zarýval a roztřásl jí kolena. "To Ferdinand, že ano? Poslal vás za mnou ten korzetář?" vyprskla pohrdlivě.
Muž ji silně udeřil do obličeje a ona s bolestným výkřikem zavrávorala. Vzápětí tvrdě dopadla na podlahu - uvědomila si, že musela zakopnout o Zuzančino bezvládné tělo.
"Ty si sakra musíš myslet, že jsi bůhvíjak lepší než já a on, co? Kéž bych dostal šanci z tebe tu nadřazenost vymlátit, já bych tě naučil, kde je tvoje místo! Jak já tu vaši familii nenávidím! Co přesně jste dokázali, že se vám musíme klanět a poklonkovat se vám? Mohl bych tě přinutit líbat mi špínu na botách, pak by sis třeba uvědomila, že jsi obyčejnej člověk jako já. Slepá a k ničemu - k čemu jsou ti poklony, když je ani nevidíš?"
Do místnosti překotně vtrhl někdo další. "Seržo, dostali jsme přece za úkol neubližovat jí, co to provádíš?"
"Taková mrcha mrňavá, dohání mě k šílenství. Kdybys ji slyšel jak povýšeně se mnou mluvila!"
"Za ten moncl co má na ksichtu nám Ferdinand strhne peníze, fakt skvělý. Běž napřed, prosím tě, já se o ni postarám. Na tebe vůbec není spoleh," postěžoval si druhý muž s huhňavým přízvukem, kvůli kterému mu Mercy téměř nerozuměla.
"No tak pojďte, buďte rozumná a nic se vám nemusí stát," řekl druhý muž, popadl ji za nadloktí a odváděl pryč.
Naložili ji do kočáru a odváželi neznámo kam. Ten, který ji uhodil sám sebe pobavil poznámkou, že jí ani nemusí zavazovat oči, aby nevěděla kam ji vezou.
Mercy seděla vmáčknutá mezi nimi dvěma a snažila se o nemožné, zmenšit se natolik, aby se ani jednoho z nich během jízdy nemusela dotýkat. Pevně semkla kolena k sobě, zatínala pěsti na rukou, které měla podivně zkroucené a položené v klíně a i přes tato opatření občas o některého z nich zavadila, protože její tělo se nekontrolovatelně třáslo. Dokázala potlačit pláč a to ji stálo veškeré síly. Další projevy strachu už ale skrývat nedokázalo, tělo ji zase jednou zradilo.
Když kočár zastavil, Mercy podle délky jízdy odhadla, že musí být zpátky v Tvayburgu. Kam ji zavezli? Do Ferdinandova domu? Napospas rebelantům?
Hrubě ji vyvlekli z kočáru a někam ji vedli. Neupozornili ji na schody a tak na nich za klení obou mužů klopýtla a bolestivě si narazila koleno. Ucítila, jak se jí spodnička lepí na zraněné místo. Nejspíš si ho odřela do krve.
Potom ji muži bez varování strčili a ona upadla podruhé. Ocitla se uvnitř neznámé budovy na studené mramorové podlaze. Podle ozvěny jejích kroků se muselo jednat o obrovský prostor. Vzápětí se za ní s hlasitým bouchnutím zavřely dveře. Vstala, ale podlomily se jí nohy a znovu přistála na zemi. Párkrát se zhluboka nadechla a znovu se vrávoravě postavila na nohy. Uvědomila si, že její únosci za ní zavřeli zvenčí. Byla sama na neznámém místě, obrovském, studeném, opuštěném a tichém jako hrobka. S rukama napřaženýma před sebe se tápavě vydala vpřed a narazila na ozdobný sloup o který se opřela. Přitiskla si čelo na chladný povrch sloupu a nutila svojí děsem ztuhlou mysl k přemýšlení. Tohle místo jí bylo povědomé. Ta zvláštní směsice sladké vůně a kouře. Už tu předtím byla a to nejednou. Zaraženě se odlepila od sloupu a její podezření se vzápětí potvrdilo, když ticho, které ji bodalo do uší, náhle protrhl burácivý zvuk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 4. ledna 2017 v 18:55 | Reagovat

WOW! TAk tohle je bez debaty nejtemnější kapitola povídky. A troufám si tvrdit, že asi i ze všech povídek, které jsi na blogu zveřejnila.
Tím koncem jsi mě tak dorazila! Tím naznačováním jsi mě dokonale zmátla a já jen přemýšlím, co mi uniklo. (Určitě mi něco uniklo.)
Teď budu netrpělivě vyhlížet pokračování. :-)
Chudák Julie, chudák Erik, chudák Matthew a Mercy... tohle budu muset ještě dlouho rozdýchávat. Něco takového jsem nečekala!
Zdrogovaný Matthew, že... teda, tohle je krutý návrat z apatie! :-)
PS: Vkládám naději do Wolanda se svitou. Že by díky globusu... doufám, doufám!
PS2: Pokračování co nejrychleji!!!! Prosím, prosím, prosím! (Zároveň se obávám, co provedeš s Mercy. Fakt se o ni bojím!)

2 Lotte Lotte | Web | 4. ledna 2017 v 20:46 | Reagovat

Máš pravdu, obvykle své postavy takhle netrápím. Asi se ve mě probudil krutý autor, docela mě to bavilo. :D
Nemyslím, že ti něco uniklo, já spíš naznačovala velmi opatrně, abych nevyzradila příliš mnoho příliš brzo. :D

3 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 7. ledna 2017 v 1:33 | Reagovat

Drahá Lotte, mám rozečtenou bondovku, ale jak jsem viděla, že je tu nový díl, hned jsem ji zaklapla. To jen, abys věděla, jak moc dobré to je. :)

4 Lotte Lotte | Web | 7. ledna 2017 v 17:14 | Reagovat

Aaaaaaaw! Díky, to mi fakt udělalo radost. :)))

5 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 8. ledna 2017 v 10:07 | Reagovat

Úplně mne drásá kolik jsem toho už pozapomínala protože jsem tak trochu mimo obraz. A u takhle úžasně propracované kapitoly je to strašná škoda! Julie je mi lito ale aspoň že si ten zmetek Ferdinand myslí, že je mrtvá - na nějakou dobu tady máme jistotu, že jí nepůjde po krku! A Erik! Jeho vztah k Tvayburghu! Doslova mě dostal!
A peripetie kolem Matta mi utekly z hlavy už úplně, takže přítelíčkování s Ferdinandem pod vlivem drog - WOW! To snad není možný!!!
A chudák Mercy! To by mě zajímalo, kde skončila. Ta nasládlá vůně mi připomněla známou sladkou vůni santálu - !!!! Že se šeredně mýlím, viď že jo?!

6 Lotte Lotte | Web | 9. ledna 2017 v 15:55 | Reagovat

Tak to mě těší, že si myslíš, že je to propracovaná kapitola, je fakt, že jsem si s jejím plánováním dala víc práce než obvykle. :)
Inu, mýlíš, ale zase na tak docela. :)

7 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 10. ledna 2017 v 9:42 | Reagovat

NE TAK DOCELA?!Hanebná Lotte! Doufám tedy že se sejdou (sejdou-li se) na stejné straně barikády!!! Ne-li, pak na tebe hodím lustr! >:|

8 Lotte Lotte | Web | 10. ledna 2017 v 15:33 | Reagovat

Jak neraoulistické! :D

9 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 10. ledna 2017 v 19:40 | Reagovat

I raoulista se musí někdy uchýlit k fantomistickým činům! Zvlášť pokud se jakožto fangirl Daniel-Mercy couple cítí být v ohrožení! :D

10 Lotte Lotte | Web | 15. ledna 2017 v 20:17 | Reagovat

Vlastně mě těší, že mé psaní v někom vzbuzuje chuť shodit na mě lustr. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama