You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Lottin (ne)divadelní deníček: La Gioconda

22. února 2017 v 20:15 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Jsem na sebe pyšná! Poprvé někdy od září jsem dohnala své resty. Skutečně píšu o představení, které jsem naposledy viděla a nejsem pozadu o šest titulů! Huuuuuuuu! :D
La Gioconda, poměrně vzácně uváděný titul, "neokoukaný operní thriller", jak napsala OperaPlus, premiérovala v Brně teprve tento měsíc a já se na ni pěkně začerstva vydala. A do první řady, hell yeah! Já mám poslední dobou zatracené štěstí na místa! :)

Děj se odehrává v Benátkách na počátku 17. století. Gioconda je pouliční zpěvačka, jejíž jméno znamená veselá a živočišnou vášní po ní touží písničkář (ve skutečnosti inkviziční špeh) Barnaba. Ta sice neví, co je jeho pravé povolání, ale přesto jí na něm přijde cosi neblahého a odmítá ho. Nehledě na to, že je tak jako tak zamilovaná do kapitána Enzeho.
Barnaba je uražený jejím odmítnutím a nařkne její slepou matku Ciacu z čarodějnictví. Ovlivněný dav by ji i přes protesty Enzeho, který se později objevil na scéně, jistě zlynčoval, na místo však přichází Alvise, jeden z členů benátské inkvizice, v doprovodu své ženy Laury. Laura se za ženu u muže přimluví a Ciaca je osvobozena. Ciaca maskované Lauře (je období karnevalu) jako projev vděčnosti věnuje svůj růženec.
Barnaba však vypozoruje, že se Laura a Enza znají a vzpomene si, že předtím, než byla Laura z donucení provdána za Alviseho, byla zasnoubená s šlechticem Enzem Grimaldim. Enza byl z cesty odklizen tak, že ho Alvise vypověděl z Benátek.
Barnaba Enzeho konfontuje a jeho domněnky o kapitánově identitě se potvrdí. Slíbí Enzemu, že mu jeho Lauru bezpečně dopraví na jeho loď, což kupodivu i učiní. Udělal tak však jenom proto, aby oba milence vzápětí mohl udat Lauřinu muži, Alvisemu.
Poté, co se Laura a Enza po letech odloučení znovu shledávají, ji Enza na okamžik nechává o samotě a v tu chvíli k ní přichází Gioconda a chce sokyni v lásce zabít. Když v ní ale podle růžence poznává zachránkyni své matky, pomůže jí utéct.
Lauřin muž už tak jako tak ví o zradě své choti a hodlá ji donutit, aby vypila jed. Gioconda Lauru už podruhé zachraňuje, když jí podá uspávací nápoj po kterém Laura bude vypadat jako mrtvá.
Alvise na oslavě pořádané v jeho paláci oznamuje hostům smrt své ženy a přítomný Enza ve svém utrpení prozradí svoji identitu a je zatčen. Zoufalá Gioconda Barnabovi slíbí, že se mu poddá, pokud Enzeho zachrání.
Barnaba tak učiní a již procitlá Laura s osvobozeným Enzem prchnou. Gioconda si však raději vezme život, než by na sebe nechala Barnabu sáhnout. Rozčilený Barnaba na ni křičí, že v noci zabil její matku, ale Gioconda už neslyší...


La Gioconda je velká dramatická opera ve stylu francouzské grand opery s velkými sborovými a baletními scénami a výpravným historickým rámcem, což už jaksi samo o sobě slibuje velký zážitek, ale s Tomášem Pilařem jako režisérem jsem po jeho brněnské Carmen očekávala opět něco velkolepého, vizuálně velmi intenzivního a s dechberoucí estetikou. A to nejsou malá očekávání, ale byla naplněna. Velká kamenná scéna se slavnými lvími hlavami, kam se vhazovaly udavačské dopisy, sloupy s oblouky, kněží kráčející po jevišti s hořícím křížem, velké, ale fakt velké sborové scény ze kterých mi padala brada - to všechno bylo jasnou odpovědí na všechna očekávání , ba je předčila.
Pokud vás u mých dojmů z Carmen zaujalo mé vzdychání nad efektní prací s celým prostorem jevitě (které je největší ve střední Evropě, jak už sem po milionté píšu) v kombinaci s chytrým nasvícením, které vyvolávalo dojem nekonečna, tak v Giocondě se můžete potěšit ze stejného. Tady musím podotknout, že takový efekt by lépe vynikl z míst na balkonu, v první řadě mi přece jen chyběl ten nadhled, aby to na mě zapůsobilo svým plným wow efektem, nicméně už by mě to asi stejně neohromilo tolik, jako tehdy poprvé na Carmen. Přece jen, poprvé je jen jednou. :D :D A já bych své místo v první řadě nevyměnila ani za nic. :D
Kostýmy se držely tradiční noty, Gioconda byla vždy oděná v odstínech zemité zelené, Laura vedle ní byla laděná něžněji v princeznovských šatech, tiárou a dlouhými plášti. Muži pak byli všichni do černé, Barnaba měl vlající plášť pod kterým skrýval písmeno X, které označovalo jeho příslušnost ke špehům a inkvizici a odlišoval se stříbrnou výšivkou. Enza zase nosil černou kůži a nejvýraznější byl asi Alvise, snad v projevu jeho moci a bohatství.
Zmínit se ale musí velké ale VELKÉ entrée Alviseho a Laury, když dav málem zabil Ciacu. Jejich nadřazenost byla pojata velmi hmatatelným způsobem, totiž doslova se nad všemi tyčili, protože přijeli na takových podstavcích, které ale nebyly vidět, protože přes ně měli přehozené oblečení, takže skutečně vypadali jako dva obři. Těžko se to popisuje, ale tady je fotka, která vydá za tisíce slov. :) Čistě teoreticky to zvlášť ještě s velkými límci, které vypadaly jako svatozáře z renesančních obrazů vypadalo velmi dobře, prakticky to ale znamenalo že s nimi při interakci s dalšími postavami museli sem a tam popojíždět tanečníci a to chtě nechtě z té ohromné váženosti zase trochu ubírá. Ale zase vyloženě komické to taky nebylo, jen možná trochu na pohraní. :D

V titulní roli Giocondy jsem viděla Ivetu Jiříkovou, která v sobě měla skrytou úžasnou melancholii získanou nejen z neopětované platonické lásky, ale obecně těžkým životem, který vede. Štítí se Barnaby, ale není jím zase tolik znepokojená jako by mohla být jiná operní hrdinka, je to zkrátka jen další z mnoha potíží v jejím životě. Tenhle motiv potlačované hořkosti pak skvěle rozehrála ve scéně s Laurou, kdy se nad ní tyčí s dýkou v ruce - byla zlá, sarkasticky se jí vysmívala, nebýt onoho růžence, nenašla by v sobě špetku slitování.
Na druhou stranu si ale myslím, že Gioconda je určitě ta nejkomplexnější ženská operní hrdinka jakou jsem doposud viděla (sice Lauře a Enzemu nejednou pomohla ke štěstí a obětovala se pro ně, zároveň však ale Enzeho při každé možné příležitosti sváděla, zkoušela mu o Lauře namluvit lži a velmi cíleně ho provokovala, zkrátka byla lidská, složitá, sobecká a šlechetná zároveň) a na to, kolik toho tato postava nabízí, byla rozehrána jen asi polovina jejího skutečného potenciálu.
Laura Veroniky Hajnové-Fialové byla velmi něžná, křehká až éterická, ale velmi přirozeným způsobem. Chvíle zoufalství dokázala zahrát velmi dojímavě a bez patosu, protože v sobě navzdory všemu měla hrdost a sílu (což je logické, když se vezme v potaz jak skálpevně věrná byla její láska).
Jen jejímu vztahu s Enzem Luciana Mastra chyběla chemie a jiskra. Při společném duetu se svírali v náručí a dívali se jeden druhému kamsi za ramena a chybělo tam to "speciální něco".
(Operní pěvci jsou tím vyhýbáním se očního kontaktu přece vinni jaksi zvláštně často. To je přece jen něco co by už v moderním opeře nemělo být - doby, kdy na herectví nezáleželo už jsou přece pryč. Možná je to tím, že v opeře trvá vyzpívání jedné fráze mnohem déle než dejme tomu v muzikálu? :D :D)
Už zmiňovaný Luciano Mastro mi při psaní divadelních dojmů dělal trable minulou sezonu v Tosce. Měla jsem jaksi pocit, jako by dělal všechno správně, nic špatně, ale zároveň jsem postrádala něco navíc co bych o něm mohla vyzdvihnout a těžce se mi popisoval.
Když jsem ho teď poprvé viděla zblízka, mohla jsem lépe ocenit, že jeho ztvárnění je plné drobných skutečně činoherních detailů, hodně emocí má v očích, a dala bych mu zlatou hvězdu za hereckou flexibilitu. On velmi citlivě vnímá své kolegy na jevišti a reaguje na ně tak, že to skutečně vychází zevnitř.
Trpěl ale morální dokonalostí své postavy, jak už občas bývá úděl tenorů. Jak svou roli vyzdvihnout, když je tak bez poskvrnky? :D
Jako Barnabu jsem viděla Svatopluka Sema! Ano! :D Svým podáním otevřel pozoruhodnou otázku: toužil jeho Barnaba po Giocondě tou majetnickou živočinou vášní, nebo ji svým velmi ponurým způsobem i miloval? Kdybyste tak viděli ten roztoužený pohled, který po ní vrhal, když ji tajně pozoroval ze stínu! A když sledoval, jak se Gioconda trápí tou veskrze marnou láskou k Enzemu, vypadal lítostivě. Jenže potom tu byl ten prohnaný pohled, s jakým ji špehoval, když se modlila a prosila, aby mohla uniknout z jejich spárů. A pak ten úlisný výraz, když si myslel, že Gioconda bude jeho, to bylo čiré zlo a odpudivost, až mi naskakovala husí kůže....pan Sem prostě vždycky vezme postavu a donutí vás o ní přemýšlet jako o reálné bytosti, se kterou byste se mohli reálně potkat. (Ale nechtěli byste. :D)
Ale měl to těžké. Nejdřív jsem přemýšlela, jestli kvůli méně výraznému obsazení šel se svým standartem sám trochu dolů, ale pak mi došlo, že za takové úvahy z mé strany mohla jeho árie v 1. dějství. Ta árie je pomsta libretisty. On tam prostě doslova jen zpívá o dóžecím paláci a popisuje ho. Jak kreativní s tímhle jeden může být? Napadlo mě, že je to skoro jako když čtete něco od Victora Huga a než se dostanete k dalšímu ději, musíte se prokousat popisem Paříže z ptačí perspektivy. A když jsem posléze zjistila, že La Gioconda je založená na dramatu Angélo, tyran de Padoue od Victora Huga.....nu, něco tiše zapadlo do sebe. Ale že to musí být zrovna postava barytona, co to vždycky vyžere....:D

Giocondu velice vřele doporučuji. Byla to premiéra NdB na kterou jsem se v této sezoně nejvíce těšila (kromě Čerta a Káči, přirozeně!!! :D) a ani v nejmenším nezklamala. Ale co se splněných a předčených očekávání týče, to už bych se opakovala. :)




Zdroj obrázku, více informací o představení, vstupenky:
http://www.ndbrno.cz/opera/la-gioconda
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. února 2017 v 21:07 | Reagovat

Tuhle operu prostě musím vidět. Už z fotek mě zaujala a i z tvého článku vypadá zajímavě. Takže půjdeš znovu, jo? :D

2 Lotte Lotte | Web | 22. února 2017 v 21:11 | Reagovat

Půjdu znovu, no problemo. :D Bohužel ale bez pana Sema, on už na tuhle sezonu Giocondu nemá vypsanou. Ale nevadí i tak půjdu velice ráda. :D

3 Adele Adele | Web | 23. února 2017 v 14:40 | Reagovat

Ááááá, tvůj divadelní výběr je absolutní top! Jedna nádhera za druhou! :-) Tvoje recenze mě zase nadchla. :D
Možná jsem název někdy zaslechla, ale jméno skladatele je pro mě jedna velká neznámá. Na něj jsem nikdy nenarazila. Díky za rozšíření vědomostních obzorů. :-D
Tohle dílo mě z tvého hodnocení hodně zaujalo, a po videu a fotografiích tím tuplem. To vypadá fantasticky! (Ty kostýmy, ta scéna, ty kulisy... hhhhmmmm...)
Jestli budeš takhle pokračovat dál, tak začnu dojíždět do Brna. :-)

Hahaha, poznámka k Victoru Hugovi mě fakt pobavila! Haha!!! Koho jiného může napadnout napsat pro árii "architektonický popis nějaké stavby"? (Spíš se divím, že to tam libretista nechal...) :D

4 Lotte Lotte | Web | 23. února 2017 v 15:03 | Reagovat

To mě těšííí. :D
Ponchielli je bohužel docela zapomenutý, on měl tu smůlu že generačně byl uvězněný mezi Verdim a Puccinim. A prvního úspěchu se dočkal až ve čtyřicítce, no.
Jo, fakt je to moc krásný představení, vůbec mi nevadí, že půjdu znovu. :D
Haha, tak to bych byla na plody své propagace pyšná. :D

A dát takovou árii hlavnímu záporákovi! OMG! :D Místo aby zpíval něco o svém životě špeha, nebo se vyznal proč vlastně tak moc touží po Giocondě...neeee, on zpívá o paláci. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama