You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 20. kapitola

5. března 2017 v 12:48 | Lotte |  The Dreamcatcher
Rozezněla se velmi něžná, ale poněkud rozvleklá valčíková melodie, kterou Mercy neznala. Woland významně povytáhl obočí a vzápětí k němu přispěchal Korovjev a sundal mu z ramen zlatě vyšívaný rudý plášť. Ukázalo se, že pod ním měl oblečenou uniformu, která byla celá černá, včetně matných přezek. Mercy musela naznat - jakkoliv podivná myšlenka to byla - že ďábel v ní byl skutečně pohledný. Vyzařoval ze sebe neuchopitelnou atraktivitu, jakou už muži v uniformách záhadně oplývají. U pasu měl přivázaný nablýskaný kord a byl jako voják, který se nehlásí k žádným barvám, generál který vládne všem, ale nezajímá se o nikoho. Byl součástí světa, ale zůstával nestranný. Mercy na něj hleděla s nelíčenou fascinací, čehož si povšiml a jeho poněkud přezíravý postoj k ní se trochu zmírnil, když na ni k jejímu údivu předtím, než jí nabídl ruku, zamrkal. Mercy si už ve svých, bráno z běžného společenského pohledu, nestoudných šatech přestala připadat nepatřičně a na tváři se jí znovu rozehrál ten nelidský divoký úsměv, který bezděčně napodobila od rusalek.
Woland ji provedl po sále a pak si ji s nečekanou prudkostí přitáhl k sobě, a ona mu přistála v náruči jako hadrová panenka. To byl ten problém s ďáblem: byl nebezpečný, nelítostný a měla pocit, že si z ní neustále utahuje natolik sofistikovaně, že se nemohla ohradit, ale dobrotivé nebe, že ji zároveň dokázal okouzlit tou představou nezměrné moci a zvráceně přitažlivé arogance, která se s ní pojila!
Woland s ní začal kroužit po tanečním parketu ve velmi lenivém tempu odpovídajícím hudbě. Vedl ji základními valčíkovými kroky bez nějakých střemhlavých otoček či okrasných "kudrlinek" navíc, kterými proslul komplikovaný twighburgský císařský valčík. Mercy bolestně píchlo u srdce, ačkoliv nevěděla, co přesně ji při pomyšlení na císařský tanec tak rozesmutnilo. Woland si povšiml změny její nálady a při výraznějším úderu tympánu s ní stále neochvějně v rytmu přešel do záklonu se stejnou, téměř agresivní prudkostí, s jakou s ní zacházel v úvodu tance.
"Něco vám nevyhovuje, královno Margot?" zašeptal jí do ucha, když se nad ní sklonil.

Mercy vyvstaly vlasy na zátylku a když se společně narovnávali, s chabým úsměvem odvětila: "Všechno je výtečné, Maestro."
Usmál se, ale jeho oči byly netečné. "Já vím, že jste chytrá žena a už odmala vás učili jak říkat správné fráze a jak zdvořile lhát, ale zkuste být upřímná: líbí se vám moji hosté?"
"Líbí se mi rusalky," odvětila tiše.
Vydal ze sebe hrdelní smích. "Ano a rusalkám se líbíte zase vy a jak jsem říkal, ne všechny mé hostitelky poctily takovou přízní. Jsou to nestálá nevyzpytatelná stvoření. Já osobně mám rád hosty tady v sále. Ty na břehu jezera v takové oblibě nechovám."
"Takže i ples u satana se dělí na kasty? Ti uvnitř a ti venku?" vyhrkla dřív, než se stačila zarazit.
Ale on se znovu zasmál. "Myslíte, že existuje svět, který se nedělí na třídy? Ani tam," otráveně zvedl oči ke stropu, "neexistuje kouzelný ráj, kde se se všemi zachází stejně. Ale zpět k původní otázce - co moji hosté?"
"Ti lidé ve vstupní hale...jak jeden z nich řekl, že nerozlišuje mezi kradenými a vydělanými penězi a pak se na mě tak slizce usmál….byl mi odporný!" řekla Mercy bez veškeré přetvářky.
Ďábel už se celkem potřetí rozesmál a Mercy si povšimla, jak to hosty shromážděné kolem tanečního parketu, na který se k nim prozatím nemohli připojit, viditelně překvapilo. Přísahala by, že zahlédla i velmi roztrpčený obličej Hely.
"Ze všech vrahů, násilníků a dalších milých hostí vás právě ti, kterým je povoleno pouze postávat a pokuřovat doutníky ve vstupní hale a spekulovat o finančních podvodech, které už nikdy neuskuteční, přišli nejodpornější?" ujišťoval se, jako by špatně slyšel.
"Samozřejmě, že ne!" ohradila se Mercy. "Ale Korovjev mi o každém z hostů vyprávěl a u mnoha z nich jsem si povšimla, že….že se neberou v potaz okolnosti jejich života? Odkud přišli, s čím se museli potýkat, kdo je ohrožoval a ublížil jim...váš soud je přísnější než ten lidský, Maestro, a to mě znepokojilo. Vy jediný, který vidíte větší….úplný obrázek lidského života ho záměrně volíte nevidět! Nechci obhajovat žádného z vašich hostí, ale jsou jistí, nad kterými bych se slitovala…," zbytek slov se jí zadrhl v hrdle, které se jí nervozitou bolestivě stahovalo.
"Podstata světa, kterou bez ptaní chápou zvířata, ale nemohou přenést přes srdce lidé je, že není spravedlivý. Prostě není spravedlivý," zopakoval. "Ode mě spravedlnost naštěstí nikoho ani nenapadne žádat, u něj….u něj za ni orodují často, ale stejně se nedoprosí."
Mercy polkla. "To zní….beznadějně."
"Ne. To je zkrátka život. A čím usilovněji se vy lidé z této jeho podstaty snažíte vybruslit morálními principy či přetvařováním, tím větší zvěrstva nakonec děláte. A můj úkol na světě nikdy nekončí…." řekl zamyšleně a zpříma ji pohlédl do očí. Poté zdvihl ruku z jejího pasu a pokynul ostatním. Vzápětí parket, který doposud patřil pouze jim, zaplnila stovka dalších tanečních párů. Odkudsi zdálky se rozezněl žalostný zpěv temného sopránu.
Když dozněla úvodní skladba, sálem se rozezněl potlesk a Mercy nasadila vynucený úsměv. Mezi početnými hosty se s pozoruhodnou rychlostí vytvořila ulička vedoucí k malému pódiu na opačném konci sálu, které tam před chvíli ještě určitě nestálo. Woland a Mercy procházeli tou uctivou uličkou a lidé, které míjeli, se ztuhle klaněli. Mercy se usmívala a kývala hlavou, až si připadala směšně. Úsměv z tváře jí setřel pohled na dvě honosná křesla, která stála na onom pódiu. Pocházela z císařského paláce a byla to křesla twighburgského císaře a císařovny ze zrcadlového tanečního sálu. Měla sedět ve křesle, ve kterém seděla její matka, na kterou si pamatovala jen při vynaložení velkého úsilí a její macecha, která ji podle všeho roky tajně nenáviděla. Ne, nebyla to pohodlná židle.
Na parket se s něžností sněhových vloček sneslo asi deset tanečních párů, které měly zatančit následný tanec - opět valčík - pro Wolandovo potěšení. Jednalo se o značně náročnější tanec než jaký před chvílí tančili spolu - byl plný zvedaček, čarokrásných piruet tanečnic tak křehkých a jemných, až Mercy začala zpochybňovat jejich lidskost. Takhle se mohlo pohybovat jedině nějaké nadpozemské stvoření - ladně se nechaly zvedat silnými pažemi svých partnerů vzhůru, jako by se vznášely a jejich kavalíři je zdvihali jen naoko. Jejich dlouhé štíhlé paže se pohybovaly proti veškeré přirozenosti jako by je nadnášela vodní hladina a všechny měly nepřirozeně útlé pasy a úzká bílá ramínka. Jejich tanečníci byli zrovna tak něžní a křehcí, jako vystřižení z papíru. Všichni byli oblečení v bílé a jejich vlající šatstvo ladně opisovalo každý neuvěřitelný pohyb jejich nádherných těl a čas se občas zpomaloval v jejich prospěch, aby lépe vynikl efektivní skok, elegantní pirueta a dokonalé křivky jejich kroků.
Mercy se tanec brzy přestával zamlouvat - ta bezchybnost ji záhy přestala fascinovat a cítila se jí sklíčená. Ta dokonalost, které se jako člověk často snažila marně dosáhnout, ji nyní děsila, protože náhle pochopila, proč je lidským bytostem nedostupná a proč je to tak správně.
Co za nebeské bytosti to jen bylo? Nebyly to její sestry rusalky - divoké, nespoutané a svobodné. Tato zvláštní stvoření onu volnost postrádaly. Všichni se pohybovali striktně navlas stejně, neradovali se z krásy svého tance, protože ve své perfektnosti postrádal duši něčeho vyššího. Byli příliš strojení, jako pravítka vykreslující překrásné a precizní obrazce bez povědomí, co vlastně činí. Byli přízrační, ale už nebyli krásní. Jejich bílé střevíčky se začaly prosakovat krví, jejich útlá tělíčka se lámala váhou své nadpozemskosti, na jejich krásné bílé šaty padaly slzy a krev, ale oni nepřestávali kroužit v rytmu nelítostné hudby, která nebrala nejmenší zřetel na jejich utrpení, ba naopak se zrychlovala a zněla radostněji. Na dlouhých pažích nebohých dívenek prosvítaly modré a fialové modřiny, otisky prstů jejich partnerů a jejich těla se rozpadala, až tanečníci zmizeli docela.
Mercy se zrychlil dech a sálem znovu zazněl nadšený potlesk. Mercy se vyděšeně otočila k Wolandovi a křečovitě sevřela zlacené opěradlo křesla.
"Nenávidím přetvářku a ze své podstaty jí nejsem schopen," pronesl Woland aniž by na ni pohlédl a milostivě kývl a znovu se začalo tančit, "a ani na svém ples ji nesnesu. Tohle je opravdová cena vaší honby za krásou, za tím, čemu říkáte estetika, královno. Tohle je její pomíjivost a zbytečnost. Tohle je její bolest, kterou nevidíte a nechcete vidět. My se jí nebojíme. Tady je věčná a o to víc krásnější a krutější."
"Neodsuzujte krásu! Co by byl život bez krásy? Někteří pro sen o kráse obětují celý život a pak něco krásného skutečně vytvoří! Něco, co okouzluje ještě další generace! Vždyť vám tu diriguje Mozart!" opanovala mu Mercy a znovu posmutněla.
"Ano, ale i krása má svoji odvrácenou stranu," řekl Woland tiše a Mercy poznala, že tím rozhovor považuje za ukončený. Vstal a znovu ji nabídl rámě. Vyšli ven z tanečního sálu zpět do vstupní haly plné podivných spekulantů s monokly a slídivýma očima. Mercy se od nich odvrátila a vystoupali po schodech skromných rozměrů na odpočívadlo. Tam se skleničkami šampaňského postávalo několik desítek žen, vybuchujících v záchvaty hysterického smíchu nebo pláče - Mercy při nejlepší vůli nedokázala poznat rozdíl.
"Předpokládám, že právě tito mí hosté ve vás vzbuzovaly ony projevy lítosti," odtušil Woland. "Padlé, zavržené, zneuctěné ženy konající ve své mizérii hrozivé věci..."
Mercy pobledla. "Tohle není správné…," zašeptala lámaně.
"To není můj problém," uzavřel Woland již podruhé jejich konverzaci k její naprosté nespokojenosti.
Vystoupali do prvního patra, kde hned první dveře vedly do sálu menšího, než byl ten, ve kterém se tančilo, ale přece neodpovídal proporcím zámečku.
"Naposledy jsem tu byla jako malé dítě, ale tahle místnost tu určitě nemá být…," poznamenala Mercy s nakrabatělým čelem.
"Och, jednoduchá čtvrtá dimenze," mávl Woland rukou.
V místnosti se nacházelo občerstvení, ale dominovalo zejména všudypřítomné šampaňské. Místnost byla plná slizce vyhlížejících mužů a žen, kteří na Mercy vrhali významné pohledy. Jejich davem zašumělo Danielovo jméno a Mercy vytřeštila oči.
"Vyděrači," poučil ji Woland suše. "Znají vaše kompromitující tajemství, ale mrtvých se nemusíte bát," dodal nonšalantně a Mercy si musela znovu loknout šampaňského, aby zahnala pocit ošklivosti.
V další místnosti nikdo nebyl, ale nacházela se v ní spousta, nevýslovná spousta, pokladů, mincí, šperků a mečů posázených diamanty.
"Nedotýkat," napomenul ji Woland, ale pozdě. Mercy už vzala do rukou nádhernou šňůru černých perel, ale vzápětí ji zděšeně upustila, když si uvědomila, že jí z rukou odkapává krev.
"Krvavé peníze. Bez metafor," poznamenal Woland poněkud iritovaně a utřel jí prsty bílým kapesníkem, který se tím ale vůbec nezašpinil.
V dalším sále v dlouhých řadách stály polámané panenky. Až na to, že to byly živé, zničené ženy, docela jiné, než ty na odpočívadle. Stály docela bez pohnutí, ale očima sledovaly každý pohyb Wolanda a Mercy. Měly bílé tváře, rudé rty, dlouhé řasy a nezdravě stažené vosí pasy. Cosi na nich vypadalo velice nezdravě, bezkrevně.
Mercy, která jak se jednou před ďáblem odvážila promluvit otevřeně, najednou nemohla přestat a nahlas komentovala všechno co viděla, se náhle nezmohla na slovo.
Ticho tedy prolomil Woland: "Možná, že jste v jednom měla pravdu. Lidé 'tvořící krásu', nebo obecně lidé, kteří tvoří, občas uhodí hřebíček na hlavičku. Váš těžce zkoušený maskovaný přítel o kterém se stále jaksi nemohu rozhodnout, složil jednu tklivou skladbu věnovanou ženám ve Ferdinandových korzetech. Nebo lépe řečeno jedné konkrétní ženě. V té skladbě mu na mysli vytanul motiv polámaných figurek malých baletek v hracích skříňkách. Ano, to je skutečně obraz 'Ferdinandových žen'. Tohle už ale za krásu zřejmě nepokládáte, což?"
Mercy dlouho neodpovídala a zřejmě potlačovala nevolnost. "To jich už tolik zemřelo?"
"A ještě hodně jich zbývá," přikývl Woland.
"Co přesně všechny ty ženy zabíjí?" chtěla vědět Mercy s velmi naléhavým pohledem v očích.
"Hm, tak se podívejme," Woland se po nich rozhlédnul, zřejmě zcela nedotčen jejich děsivostí a nepřirozeným pózám, do jakých byla zkroucena jejich studená těla. "Ta se zabila sama, protože se probudila ze svého tranzu a uvědomila si své počínání, tuhle zabil její manžel a tamtu její milenec. Téhle se musel zbavit Ferdinand osobně a ta úplně na konci se pokusila sundat si Ferdinandův výtvor sama….ta ve středu místnosti byla Ferdinandova úplně první klientka a zemřela prostě na to, že ten korzet na sobě měla příliš dlouho. Ferdinanda to mrzelo, měl ji docela rád."
"Rád?" zopakovala Mercy hlasitěji než zamýšlela a otřásla se odporem. "Souvisí s vámi nějak tahle hrůza?"
Woland ji nešetrně popadl za zápěstí a sklonil k ní svůj aristokraticky řezaný obličej. "Nejsem žádný Mefistofeles a Ferdinand není Faust. Ten horor co kolem sebe vidíte je lidské konání, ale jeho následky nakonec zůstávají na mě - jak unavený jsem z vás lidí! Myslíte, že bych marnil čas takovou ubohostí, jako korzety pro hlupačky, které touží být neodolatelné pro muže?"
"N-ne," vykoktala Mercy.
"Ne, jistěže ne," ucedil a pustil ji, "pojďme, už jen poslední místnost a pak se znovu vrátíme do tanečního sálu."
"A co za lidi...stvoření, mají tu čest být v hlavním sále vašeho plesu?" odvážila se zeptat Mercy.
"To ponechám vaší ctěné představivosti a uvážení," řekl Woland s chladnou zdvořilostí. Těžko říct, jestli jí na otázku nechtěl odpovědět z důvodů dramatičnosti (kterou podle všeho oplýval bohatou měrou), nebo skutečně odpovědět nechtěl.
Poslední místností museli projít, aby se dostali zpět to tanečního sálu, osvětlil jí Woland. Mercy jen marně namítala, že to přece není možné - mohli se vrátit stejnou cestou, jakou přišli a navíc taneční sál se nacházel v přízemí a oni vystoupali do prvního patra, tak jak mohli jednoduše projít jedněmi dveřmi zpět? Ale neprotestovala příliš dlouho - uplatňovat lidská pravidla na ples u satana bylo jednoduše zbytečné.
Mercy se hrozila toho, co mohlo být v poslední místnosti, ale naštěstí byla docela prázdná a temná, až na jednu zhroucenou ženskou postavičku s kyticí žlutých květin v ruce. Mercy na ní nepřipadalo nic děsivého, protože podle všeho poklidně spala.
"Kdo je to?"
"Nezabývejte se jí. Ještě se to nestalo," odvětil Woland záhadně a kupodivu i lehce znepokojeně. Mercy jen povytáhla obočí.
Následnými dveřmi skutečně prošli zpět do tanečního sálu, ale v Mercy to už nevzbudilo ani stín údivu.
Ples už se podle všeho chýlil ke konci a na tanečním parketu zůstávalo pouze pár vytrvalých tanečníků se opilými tvářemi.
Mercy a Woland se usadili zpět na své trůny a ve chvíli kdy tak učinili, hudba utichla a parket se vyprázdnil. Mercy vycítila - ačkoliv neměla ponětí jak - že čtvrtá dimenze v zámečku zmizela a zrovna tak hosté. S jakou pompou ples začal, tak nenápadně skončil. Woland se otočil zpět k Mercy.
"Předtím, než po plese změním rezidenci a zmizím v propadlišti času a lidského hemžení, mám ve zvyku ukončit v daném městě všechny své záležitosti. Jelikož mi byl Tvayburg mimořádně protivný - což snad pochopíte - příliš jsem se tu neangažoval. Zachránil jsem dva lidi před smrtí, což je to největší gesto úcty, jaké jsem kdy své hostitelce projevil, ale oba mým zásahem byli poznamenáni a mé cesty s nimi tedy zatím nejsou odděleny. Ubohý, nešťastný pan Erik se pohybuje na pomezí šílenství….," Woland si odkašlal, "víc než kdykoli jindy...."
"Erik!" vyjekla Mercy a její hlas se v nyní prázdném sále, ve kterém zůstávala pouze ďáblova svita, rozléhal. "Chci mu pomoci!"
"Jak?" zeptal se Woland laskavě.
"Ulevit jeho mysli, uklidnit nervy...je to tak silný člověk, musí se přece….," zhluboka se nadechla, "smířit s tím co zažil," dodala nejistě.
"On už toho zažil trochu víc než víte," odtušil Woland přemýšlivě, "vlastně jsem ho sledoval už delší dobu. Možná jsem ochoten pro něj podruhé zasáhnout, přejete-li si to."
"Prosím!"
"Neproste!" uťal ji Woland ledovým tónem.
"Pak tedy ano...přeji si to," řekla Mercy rozechvěle.
"Nu budiž," odvětil Woland a naklonil hlavu směrem k zrzounu Azazelovi. Ten se netvářil zvlášť nadšeně, ale okamžitě zmizel. "Drahý Azazelo nemá rád obdobné pochůzky. Rozumějte, pan Erik utekl oknem své ložnice a teď tráví volný čas pobíháním po Tvayburgu ve snaze najít Ferdinanda...vlastně by jen stačilo zajít na Ferdinandovu adresu, ale to ho ze záhadných důvodů doposud nenapadlo. Azazelo si s ním bude muset dát dost práce."
Mercy nervózně sevřela v rukou krajku své sukně. "A co se stalo s Ferdinandem?"
"Coby? Nic. Nechal pana Erika uvěznit v jedné ze šaten divadla dokud se nerozmyslí, jak s ním naložit. Odtamtud ho však nikým nezpozorován vysvobodil Kňour, takže ono namáhavé přemýšlení Ferdinandovi ušetřil."
Během Wolandova vyprávění se do sálu vrátil Azazelo v doprovodu už zase rozvážného Erika. Azazelo Erika nemotornou rukou hromotluka dloubl do zad a Erik se ďáblovi a Mercy prkenně uklonil. Mercy po něm vrhla nešťastný pohled, ale Erik od Azazela zřejmě dostal své instrukce a ve vší tichosti se postavil stranou, udržujíc si od svity značný odstup. Její pohled jí opětoval jen krátce a byl téměř cizí. Mercy si uvědomila, že díky krému od Hely a rusalkám ji nejspíš sotva poznává a znovu ji bodl osten lítosti.
"Druhý muž, kvůli kterému jste byla laskavě ochotná hostit můj ples byl samozřejmě Daniel Lascelles, který se jako první smrtelník po mnoha staletích zúčastnil dnešního plesu," pokračoval Woland a Mercy vyskočila z křesla jako čertík z krabičky.
"Daniel je tady?" zopakovala nevěřícně.
"Zatvrzele odmítal nechat se bezpečně odvést z divadla a trval na tom, že vás musí následovat. Korovjev s ním brzy ztratil trpělivost a rozhodl se mu vyhovět, jelikož věděl, že jsem vám slíbil, že ho zachráním pod podmínkou, že půjdete se mnou. A váha mého slibu není zanedbatelná. Směl se tedy zúčastnit mého plesu, ale pouze s průvodcem, jedním z mých hostů."
"S kým?" zeptala se Mercy se zlou předtuchou.
"Setkala jste se s ním. S jeho otcem."
"Ale ten ho nenávidí!" vykřikla Mercy přidušeně.
Woland po ní vrhl pohled, který už znala. Dokonce ani svoje 'To není můj problém,' tentokrát nemusel říkat nahlas.
"Mohu ho sem nechat přivést, pokud zachováte majestát hodný mé hostitelky, pěkně se zase posadíte a přestanete zvyšovat hlas," káral ji Woland podrážděně.
Mercy sklopila hlavu a beze slova se kvapně posadila. Woland rozmáchle pokynul Korovjevovi a ten do místnosti v rámci pouhých vteřin přivedl Daniela.
Daniel nejistě ušel pár kroků, ale pak se k Mercyinu hororu zhroutil na tři schůdky pod Wolandovým a jejím křeslem. Jednu ruku měl napřaženou vpřed, jako by se po ní natahoval. Jeho prsty sebou křečovitě zacukaly, ale pak na rudém koberci znehybněly a ztuhly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 5. března 2017 v 16:30 | Reagovat

Ach! Ach! Tak čarokrásné! Tak křehké! Tak kouzelné! Tak... tak hrůzné a svým způsobem odporné!
Hrozně moc miluji tvé-Wolandovy obrazy zbytečnosti lidstva, zbytečnosti honby za dokonalostí, všechny ty místnosti... A připomínky na to co se stalo - skladba, kterou Erik věnoval Julii Drawleyové (uf, jmenovala se tak, že ano?); všechny ty nepřirozené ženy, zavražděné touhou po Ferdinandových korzetech; ach - a kdo jen je ta žena se žlutými květinami? Miluji ty symboly - od této chvíle budeme v následujících kapitolách hledat osud ženy se žlutou kyticí! Zbožňuju, jak jsi vykreslila Wolanda - ne tak docela jako temného, nepochopitelného, majestátního a nebezpečného démona, ne tak docela jako někoho, kdo ve své všemocnosti chápe lidstvo, ale jako někoho kdo jím na jedné straně hluboce opovrhuje, na druhé straně přesto projevuje zájem o pocity lidské rasy.
Ach!
A Erik! Ubohý, nešťastný pan Erik! Máme ho opět na scéně!
A Daniel?
Daniel... Snad... snad... snad mi nechceš říct, že... že je snad... mrtev?! Ne, to by na tebe bylo příliš melodramatické (doufám) a pokud bys ho skutečně zabila, vystavila by ses zášti fanoušků Merciel, sooo... A navíc Erika jsi taky už jednou zabila - a ve skutečnosti nezabila! Prosím, prosím, prosím, ať není mrtvý! Mám Daniela nejraději ze všech postav tohoto veledíla, tohle mi nemůžeš udělat.
Jinak celkově kapitolu mohu jen a jen chválit, byla jsem zvědavá jak ples pojmeš a jsem nadšená tím, že to není jenom takové to "všední" okázalé líčení nádhery a tance, ale že má hloubku a svůj vlastní smysl ukrytý v dialozích mezi Wolandem a Mercy a že vlastně lidstvu nastavuje zrcadlo. Bravo!

2 Lotte Lotte | Web | 5. března 2017 v 16:47 | Reagovat

Tvůj komentář mě natolik dojal, že jsem si musela jít udělat čaj. Děkuju, vážně moc děkuju. <3
Jsi dobrá! Dala jsi Juliino jméno naprosto správně! :D
Jinak ta žena se žlutými květy je jen taková narážka na muzikálovou verzi Mistra a Markétky, takže spíš než s osudem Mercy to souvisí s osudem Wolanda a....mě mrzí, že tě v tomto ohledu musím zklamat. Možná jsem tam ten odkaz házet nemusela, muzikál MaM je natolik obskurní, že je fakt, že tuhle zmínku pochytí asi jen Adele, huh. :D Omlouvám se, tady mařím naděje do příštích kapitol. :D
Těší mě, že se ti ale jinak ples líbil, opravdu jsem se snažila udělat z toho něco víc než tanec, šampaňské a křišťálové lustry (a zároveň nevykrádat Bulgakova).
Rovněž mě těší tvé zhodnocení Wolanda, ten mě tak bavil až fascinoval psát. :))
P. S.: Jsem upřímně překvapená, že si v tuhle chvíli ještě myslíš, že je na mě něco moc melodramatické. Mám pocit, že tuto hranici jsem vesele překročila a přeskočila už tolikrát, že to se mnou vzdáš. Nevzdala jsi. Cením si toho. :D

3 Adele Adele | Web | 5. března 2017 v 20:34 | Reagovat

Mám takový pocit, že chválit tě je to samé jako nosit dříví do lesa, ale já si nemůžu pomoct, kapitola a celá povídka je tak skvělá, že bych se provinila, kdybych ti v komentáři nenapsala chvalozpěv. :-) Lotte, Lotte, tohle je tak úžasná fanfikce! Jestli se dostane filmový Korzet ven, tak ho budu nemilosrdně srovnávat s Dreamcatcherem a krátkometrážňák to bude mít sakra těžké. Do téhle povídky jsem se zamilovala. Vážně, bez nadsázky, tohle je tak skvěle propracované, umně skloubená inspirace odkazující na jiná díla, která funguje jako samostatný příběh. Takové fanfikce je radost číst! Neskutečné potěšení! :-) A ten ples... jsi vymyslela geniálně. Pojala jsi to po svém a vyvarovala ses toho, abys Bulgakova "vykrádala". Skvělé, skvělé, skvělé!
Strašně se mi líbí kostým, který si Woland vzal na ples + tvůj popis toho, co vyjadřuje. (U pasáže o "atraktivních mužích v uniformách" jsem si nechtě představila paní Bennetovou, která byla z důstojníků vždycky na větvi. Špatná asociace, ale na moment mě pobavila. :D)
Woland - to je vidět, že tě bavilo psát tuhle postavu. :D Pro tajemné postavy mám slabost a co teprve pro ty, které svým šarmem dokáží okouzlit i vzbuzovat strach. To Wolandovo nadřazené pobavení nad Mercyinými názory a pocity, jako by tím říkal: "Vy prostí smrtelníci... you know nothing." :-) Taky se mi líbí, že ne ke všem hostům chová Woland stejné "sympatie". (Přece jen je v ďáblovi něco "lidského".) Jé, i ten malý odkaz na rozladěnou Helu. :-)
Jak pesimistický pohled na spravedlnost - další skvělá myšlenka. :-)
OMG, Umrlčí tanec ala zhoubnost perfekcionismu. Lotte, jak ty to děláš, že dokážeš do jedné kapitoly zařadit scény s filozofickými myšlenkami?! Bravo! :D
Tyjo, tak přítomnost Ferdinandových "obětí" mě překvapila. Jaké štěstí měly Elvíra i Julie, že je tohle nepotkalo.
Ou, tak teď si připadám, jako by kromě Mercy Woland vynadal i mně. :-) Hehe, když se poprvé v povídce mihl Woland se svitou, skutečně mě napadlo, že tajemství Ferdinandových korzetů bude mít nějakou spojitost s mocnostmi pekelnými. :D Jj, čekala jsem "faustovskou variaci". Nebrala jsem v potaz Wolandovu nestrannost. Stydím se společně s Mercy a omlouvám se, Maestro. :D
Áááá, Markétčino cameo je dokonalé! :D :D A v hlavním sále u satana! OMG, to je fakt skvělé! Tohle je brilantní prequel k muzikálu, jako ke scéně kdy poprvé uvidí Woland Markétku a já z ní úplně paf! ("To je ona, ta žena s kyticí smutku." Lotte, ty jsi skvělá!)
Zase nic! kdo ví, co Ferdinand díky Wolandově "nestrannosti" ještě provede. :-)
Chudák Azazelo, mám takové podezření, že mu to Woland udělal naschvál. :D
Ne, ne, ne, ne, ne! Daniela ne!
Další kapitola, kterou musím vstřebat (a která skončila tak napínavě!!!) :D
Opět nádherná kapitola (a já jsem po tomto komentáři úplně vyšťavená). :D

4 Lotte Lotte | Web | 5. března 2017 v 21:33 | Reagovat

Četla jsem si tvůj komentář opakovaně a vždycky se nad ním dojala. Fakt moc děkuju, úplně jsi mě dostala. :)
Paní Bennetová je skvělá neplánovaná asociace. :D :D Já pracovala s tím známým faktem, že uniformovaní muži jsou záhadně přitažlivější, ale paní Bennetová je lepší. :D
O jakýsi náznak lidskosti u Wolanda jsem se opravdu snažila, stejně jako to svým způsobem vyjádřil i Bulgakov a já to chtěla nést v podobném duchu. :)
Ty jsi na mě fakt moc hodná, jééé. :)
Já si pořád říkala, že Woland musí být "podezřelý", tak mě napadlo tam vtěsnat tenhle dialog, abych to po nějaké době napínání osvětlila. Navíc to byla dobrá záminka, aby Woland ukázal svoji děsivou stránku. :D
Ano, původně jsem muzikálovou verzi MaM vůbec nechtěla zmiňovat, ale neodolala jsem, hehe. :)
Taky si myslím, že to Woland Azazelovi udělal naschvál. :D
Ještě jednou za tvůj komentář děkuji, nedivím se, že tě vyšťavil. :D

5 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 5. března 2017 v 22:04 | Reagovat

Báječné! Líbí se mi myšlenka, že i když zlo shazujeme na ďábla/boha/jinou vyšší bytost, ve skutečnosti jsme to jen my, kdo za ním stojí. Zajímavá je i myšlenka, že beztřídní společnosti neexistuje nikde, ani v nebi nebo pekle. Nahrává tomu koneckonců i existence svatých, blahoslavených a tak vůbec - jestli jsou si před bohem všichni rovni, co jsou potom světci zač?
Ale to zbytečně filozofuju. Prostě jsi dobrá. :D

6 Adele Adele | Web | 6. března 2017 v 13:30 | Reagovat

[4]: Všechna čest, píšeš další povídku, ke které se ještě vrátím (a je jen málo fanfikcí, které bych si četla znovu). :-D
Já ani nevím, najednou mě tak napadlo, že chápu fascinaci paní Bennetové z mužů v uniformě. :-) Ale je pravda, že uniforma jaksi přidá na přitažlivosti. :-) A udělalo mi to takovou radost, že si na ples vzal uniformu. :-)
Jo, to se ti vážně povedlo i chvilka pro odhalení děsivé stránky. :-)
A já jsem ráda, že jsi neodolala. Nejen kvůli samotné narážce na muzikál, ale taky kvůli tomu, že díky tomu se člověk zamyslel nad Wolandovým "bezčasým" vnímáním světa. :-)
Nemáš vůbec zač, to já děkuji, že mě zásobuješ dalším skvělým počteníčkem. :-)

7 Lotte Lotte | 7. března 2017 v 8:14 | Reagovat

[5]: Wow, rozvedla jsi moji myšlenku do netušených rozměrů. :D Děkuji ti. :)

[6]: To bezčasové vnímání světa mě zaujalo díky jedné eseji, co jsem v létě četla o Mistrovi a Markétce. Přimělo mě to uvažovat trochu jinak o Wolandovi. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama