You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

The Dreamcatcher - 22. kapitola

26. března 2017 v 20:15 | Lotte |  The Dreamcatcher
V osiřelém, náhle zchátralém plesovém sále, už nyní stáli pouze Woland a Mercy. Tiše se na ni díval s hlavou nakloněnou na stranu. Měsíc vystoupal právě tak vysoko, aby pronikl vysokými okny sálu a odrážel se mu v bílých vlasech, když promluvil: "Zvažte, že byste si nechala jméno Margaret. Docela se k vám hodí," prohodil se zábleskem humoru v očích. Sňal si z rukou prsten s teple zbarveným opálem a navlékl jí ho na prst. "Berte to jako váš první korunovační šperk, Vaše Císařské Veličenstvo," pronesl, kupodivu bez náznaku ironie v hlase.
"Děkuji," zašeptala Mercy ochable.
Zlehka zavrtěl hlavou. "Neděkujte, neproste…."
Pousmála se. "Ano, ano, já vím. Nuže, sbohem, Maestro."
"Nashledanou," řekl s povytaženým obočím a celá místnost i s ďáblem, jí praskla před očima jako zrcadlo. Lekla se, že ji znovu zrazuje zrak, ale vzápětí se ocitla zpět na břehu jezera, před teď už zcela opuštěným a zanedbaným zámečkem, ve kterém nikdo z její rodiny nepobýval už celá léta. Bylo dost dobře možné, že naposledy to byla její matka, což jí připadalo zvlášť ironické. Zahleděla se na kalnou hladinu jezera, pokrytého odpudivým zeleným povlakem, na hladinu toho samého jezera, ve kterém se ještě před pár hodinami leskla kouzelná zář měsíce a v jehož jasných, průzračných vodách plavala s rusalkami, zatímco kolem nich líně proplouvala stovka pestrobarevných květů, tančících v barevných formacích. Náhle ji přepadla tísnivá úzkost a rychlým krokem se rozešla k místům, kam z neznámých příčin věděla, že má jít. Její kouzelná róba, se po její proměně zpět na člověka, změnila v docela obyčejné šifónové šaty pošité krajkou a ona si připadala hloupě, asi jako někdo, kdo za rozbřesku pobíhá uprostřed lesů v něčem, co vypadá jako příliš krátká noční košile nebo spodnička. Co ji to jen napadlo za pošetilost?

Vylekalo ji, když se na stromě před ní zvedl temný stín, ale s přimhouřenýma očima rozeznala, že se jedná o černý plášť, který se znenadání objevil na větvi nejbližší břízky. Vděčně jej přes sebe přetáhla a zahalila se do nařasené látky.
Konečně došla ke kočáru, do kterého byli zapřaženi dva vraníci, a na místě kočího pyšně seděl veliký havran. U kočáru postávali dvě zkroušené postavičky, Daniel a Erik. Oba se dívali opačným směrem, jako gentlemani, kteří se omylem potkali na nepatřičném místě. Ve stejnou chvíli k ní otočili hlavy, když uslyšeli její kroky. Nic neříkali, pouze si ji měřili zkoumavými pohledy.
Znejistěla a pokynula jim ke kočáru. "Pojeďme už domů," řekla tiše.
"Máme se nechat odvézt havranem?" vyštěkl Daniel poněkud prudčeji, než zamýšlel.
"Ano," odtušila Mercy suše a bez dalšího slova nasedla dovnitř.
Daniel zasténal a sedl si vedle ní a nakonec naproti nim usedl i Erik.
Cesta to byla vskutku podivná. Kočár se na kamenité cestě nikterak neotřásal, ani jinak nekolébal, avšak i tak všichni tři cítili, že se pohybují jakousi silou, která nemohla být koňská. Přesto tomu sotva věnovali pozornost, protože atmosféra v kočáru byla poněkud dusná. Daniel stále nemohl přenést přes srdce všechny události na ďáblově plese a vytrvale hleděl ven z pravého okénka. Mercyinu nervozitu brzy nahradila iritace a vzpurně vyhlížela z levého okénka. Erik, pociťující svoji nadbytečnost, s unavenýma očima shlížel na špičku svých podupaných bot.
Do Erikova domu dorazili už za světla po době, která jim připadala jako přinejmenším půl roku.
Všichni tři se zastavili ve vstupní hale.
"Nemůžete tu zůstat," řekl Erik ochraptěle, "tohle je první místo, kde Ferdinand bude pátrat."
"Tak pojď s námi….někam - kamkoliv. Také jsi v nebezpečí," vybídla ho Mercy.
"Nemohu opustit dům."
"Pro umučení Boží, proč?"
"Mám tu závazky, nemohu dům nechat napospas," zamumlal Erik a vyhýbal se jejímu pohledu.
"Já ti opravdu nerozumím," naléhala Mercy.
"V tom případě si vás dovoluji pozvat do mého skromného domu," ozval se čísi hlas nad jejich hlavami. Rychle zvedli oči k odpočívadlu prvního patra. O zábradlí se opírala lehce baculatá postava doktora Colliera.
"Co tu děláte?" podivil se Erik.
"Nevzpomínáte si? Včera v noci jste trpěl zvláštními halucinacemi a já vám dal něco na uklidnění a uložil vás do postele. Vaše příznaky byly natolik podivné, že jsem se rozhodl ve vašem domě přenocovat - pro všechny případy. Jaké bylo mé zděšení, když jsem vás kolem třetí ráno šel zkontrolovat a vy jste nebyl v posteli!" Colliere pomalu scházel ze schodů a všechny tři přejížděl pohledem. Zubožený, zablácený operní pěvec Daniel Lascelles, pobledlý Erik s natrženým rukávem saka a korunní princezna Mercedes v podivném černém plášti, zpod kterého jí vykukovala bosá chodidla. Skutečně nevěděl, co si z tohoto pohledu vyvodit.
Erik svraštil obočí a usilovně předstíral, že si nevšiml udiveného pohledu, který na něj vrhl Daniel.
"Já ehm….," začal nešťastně, v rozpacích, do jakých upadl nejspíš poprvé v životě.
"Vyprávěl jste mi," pokračoval Colliere, jako by ho neslyšel, "o divadle, do kterého Ferdinand unesl korunní princeznu, ale vy a pan Lascelles jste mu vběhli do rány…."
Erik už nemohl nadále nevidět důrazné pohledy Daniela a Mercy a stísněně pokrčil rameny.
"Jenže potom jste trochu ztrácel nit a mluvil jste o ďáblovi a mluvícím kocourovi….a to byla chvíle, kdy jsem usoudil, že si potřebujete odpočinout. Jenže vy jste navzdory sedativům v krvi utekl z domu a teď jste se vrátil s Její Císařskou Výsostí a panem Lascellesem!" zakončil Colliere svůj monolog a upřel na všechny tři poněkud vyčítavý pohled. Tuto opovážlivost vůči princezně, si dovolil proto, že pociťoval mučivou, nekonečnou únavu člověka, který několik nocí nespal kvůli nepokojům ve městě, zachraňováním dvorních dam z nesnází, uklidňováním halucinujících divadelních ředitelů a dalších patálií. Byl unavený, tak unavený a frustrovaný. Všechno mu bylo jedno.
"Pane Colliere," vložila se do hovoru Mercy a předstoupila vpřed, usilovně předstírající, že na jejím vzezření není vůbec nic neobvyklého, a zpříma se na něj zahleděla. "Ano, je pravda, že Ferdinand mě unesl z mého úkrytu v letním sídle mé matky. Rovněž souhlasí, že mě jeho kumpáni odvlekli zpět do Tvayburgu a to do divadelní budovy, kde mě chtěli zabít. Ani výrok, že Ferdinandův plán překazil příchod Dan...pana Lascellese a Erika není nepřesný. Naštěstí se nám podařilo zachránit a utéct od něj. To je, myslím, to hlavní."
Colliera zaskočilo, že se mu zahleděla přímo do očí a vykolejeně zamumlal: "I tak ten příběh právě nesedí, Vaše Císařská Výsosti…."
"Já vím. Ale potřebuji od vás, jako vaše korunní princezna bez císařství," nešťastně se uchechtla, "abyste se na nic neptal."
Colliere, kterého nejasnosti její historky už stejně zdaleka tolik netrápily, nenápadně přešlápl do strany, a s rostoucím údivem pozoroval, jak princezniny oči neomylně sledují jeho pohyb. Cítil, jak zničující únava náhle zmizela a on sotva vnímal její slova. Rychlým krokem k ní přešel a zvedl ukazováček před její oči a sledoval reakci jejích zornic. Zděšeně od ní ustoupil.
"Madame, vy…," vyschlo mu v ústech a větu nedokončil.
"Já vidím," vyslovila Mercy slova, která nedokázala říct bez dojetí.
"Ale to….," zakoktal Colliere chabě, "jak je to možné?"
"Z toho šoku, úleku? Mohl to způsobit nějaký úder do hlavy?" pomáhala mu Mercy soucitně, protože viděla jeho zmatek.
"Ne," zavrtěl Colliere rozhodně hlavou, "ne, to ve vašem případě není možné."
"Já pro vás žádné lepší vysvětlení nemám. Nejsem lékař."
"Zato já jsem a…."
"A znovu po vás musím chtít, abyste se dále už neptal," dokončila za něj Mercy větu.
"Vezměte ty dva do bezpečí, prosím," ozval se po dlouhé době znovu Erik, čímž Colliera vrátil do reality.
"Pojeďte přece také... z vašeho vyprávění - z té části, které alespoň rozumím - usuzuji, že nemáme mnoho času," pobídl ho Colliere netrpělivě.
"Vy dobře víte, že to neudělám," odtušil Erik.
"Nebuďte směšný! Nejste tragický hrdina - prostě….prostě jim to řekněte, šlo by to zařídit!"
"Říct co?" zeptala se Mercy a vrhla na Erika pronikavý pohled. "Ušetři nás už toho mlžení a her!" řekla tónem ráznějším, než jaký od ní Erik kdy slyšel.
Erik si odkašlal. "Vím, že se rozneslo, že Julie Drawleyová zemřela, ale ve skutečnosti….ve skutečnosti vyhledala moji pomoc. Je zraněná a nemocná kvůli tomu hroznému korzetu a doktor Colliere ji léčil a na moji žádost to tajil. Pro její bezpečnost."
"Pro její bezpečnost před Ferdinandem, nebo před lidmi, kterým zničila život?" zeptala se Mercy břitce.
"Mercy," začal Erik uvážlivě a vzal jí za ruku. Považoval za dobré znamení, že se mu nevytrhla a pokračoval: "Před nedlouhou dobou jsi řekla - doslova - že….že rozeznáváš rozdíl mezi Mattovou rukou a Mattovou vinou. Našla jsi v sobě obdivuhodnou sílu odpustit mu. Matthew byl Ferdinandovou obětí, stejně jako ona. Vím, že je to pro tebe těžké, ale ani její vina to není."
Zavrtěla hlavou a vyprostila se z jeho sevření. "Budiž. Vezměme ji s sebou. Zachraňme její život, jestli si myslíš, že na něm záleží. Neznamená to přece, že se s ní hned začnu přátelit," prohodila hořce a odvrátila se. "Ale rychle, doktor Colliere má pravdu. Nemáme času nazbyt."

***

Když se po mnoha obstrukcích a kličkách všem pěti podařilo v Erikově neoznačeném kočáru dorazit do Collierova domu, bylo jasné, že se všichni pohybují na pokraji zhroucení. Erik, Daniel a Mercy byli bez energie po ďáblově plesu, Colliere po mnoha stresujících pracovních nocí beze spánku a Julii cesta v přeplněném, vydýchaném kočáru neudělala vůbec dobře.
Colliere každého okamžitě uložil do pokojů pro hosty a naznal, že tohle je poprvé, co je jeho dům tak obsazený. Myslí mu procházelo bezpočet otázek, na které chtěl znát odpovědi, přesto však ve chvíli, kdy se jeho hlava dotkla polštáře, usnul a ve vteřině nevěděl o světě.
To samé štěstí nepotkalo Daniela, který se dlouhé hodiny převaloval v posteli, v mírně zaprášeném pokoji, který zřejmě dlouho nikdo neobýval (doktor asi není zrovna společenský člověk, napadlo ho bezděky). Nakonec to marné úsilí vzdal a vydal se na bezcílnou toulku po tichém domě. Bylo asi kolem desáté ráno a venku byl jasný, slunečný den, což mu připadalo zvláštně nepatřičné.
Nakonec došel k zadním dveřím vedoucím do malé zahrady, v jejímž nejzazším rohu se nacházel malý skleník, u kterého stál stůl s chaoticky rozházeným zahradnickým náčiním, květináči a uvadlými bílými růžemi. Zahradník doktora Colliera asi nebyl právě čistotný člověk. Nebo utekl za "revolucí" uprostřed práce, jako tolik jiných, usoudil Daniel nezaujatě. Ztěžka se posadil na stoličku u stolu a roztržitě si pohrával se zahradnickými nůžkami.
"Ach, Mercy," zašeptal stejně, jako když se na ďáblově plesu marně dožadoval její pozornosti. Byla tak jiná, tak cizí. Nebo možná pořád stejná, jen on se na ni celou dobu díval nesprávně? S důrazným třesknutím položil nůžky zpět na místo a podepřel si těžkou hlavu.
Ale byla chladná! Tak chladná! Nezáleželo mu na něm, netrpěla jeho bolestí! Jako Don Giovanni, jenže bez hříchů, se musel propadnout do pekla a čelit tváří v tvář své největší hrůze - kdepak ďáblovi, ale vlastnímu otci! A zbytečně! Ona si ten ples užívala, ona na něm dělala oslňující hostitelku! Svraštil obočí a zapřel se o stůl, až se květináče s uschlými rozmarýnky rozechvěly.
A on tam jen ležel, s ledem kolujícím v žilách, s ohněm spalujícím maso a ona seděla nad ním, na trůně, na který nedosáhl. Vždycky to tak bylo. Nikdy na ni přes její císařský majestát nemohl a neměl dosáhnout, ale o to víc se natahoval. Byl jako dítě, co vždycky chce zrovna tu hračku, se kterou si hraje starší sourozenec? Vstal a ztraceně přecházel sem a tam, kolem zanedbaného skleníku.
Oplácela mu snad jeho chování? Ne, nebyl vždy čestný. Nechoval se jako gentleman. Ale nebyl ani zlý a už vůbec ne prostopášný hříšník, který si zaslouží propadnout se do pekel agonie ke skutečnému ďáblovi! Vysvětlil jí své city, objasnil své chování, omluvil se za vše, čím se provinil!
Došel zpět k zahradníkovu stolu, u kterého stála lavička, do jejíhož opěradla zlobně udeřil dlaněmi. A potom tam musel tiše stát, ponížený, přehlížený, nechtěný, beze slov trpěný. On, který podstoupil taková muka, který nechtěl nic, než jí pomoci za jakoukoli cenu!
Vzal do rukou ony zvadlé bílé růže a ve chvíli, kdy tak učinil, se mu rozpadly v rukou, a jemný větřík rozfoukal napůl uschlé okvětní lístky všude po trávě kolem jeho nohou. Upustil smutné, prázdné stonky plné trnů a podivně s nimi soucítil.
Co když to cítila i ona, když s ní pro vlastní pobavení flirtoval? Tu směsici prázdnoty a povadlé krásy, co bolí? Zamilovala se do něj příliš rychle, příliš silně a on to na ní viděl a bavilo ho to, zlovolně ho to bavilo. Bože, tehdy se dalo v její tváři číst jako v otevřené knize, zatímco na tom plese byla neprostupná a on ten slepý. Co když je teď on tím, který miluje až moc? Útrpně zavřel oči. "Ne, ne, ne, kdy se tohle stalo?" otázal se sám sebe s pocitem strachu. Na odpověď mu zacvrlikal jen vrabec na větvi nejbližší jabloně, vysmívaje se jeho ubohosti. Jako ve snách dovrávoral k dřevěné lavičce a malátně se na ni zhroutil.
"Taky nemůžeš spát?" zeptal se hlas za jeho zády. Nemusel se ani otáčet, aby poznal, že je to Mercy. Byla už naštěstí převlečená z těch příšerných šatů. Měla na sobě noční košili a negližé, které jí poskytla Zuzanka, ze svých narychlo sbalených zásob oblečení.
"Ne," odtušil.
Posadila se vedle něj a ze strany na něj pohlédla "Ale už tě přece nic nebolí?"
Zavrtěl hlavou.
"To je dobře."
Neodpovídal a ona si povzdechla. "Měli bychom si o tom plese promluvit."
"Vážně?" zeptal se Daniel ironicky. "Já myslím, že není o čem mluvit, báječně sis to tam užila!"
"Danieli!"
"Co na tom, že já tam málem vypustil duši, tebe obdivoval sám ďábel!" pokračoval a do pobledlých tváří se mu nahnala krev.
Mercy zlobně semkla rty. "Byli jsme na tom samém plese? Na tom plese, kdy jsem přemluvila ďábla, aby tě nechal žít, kde jsem do tebe sama vpravila lék?"
"Umíral jsem tam tou nejhorší možnou smrtí, s duchem svého otce po boku a ty jsi kolem mě tančila a věšela stužky na stromy!" Daniel nevyhnutelně pociťoval, jak zvyšuje hlas.
Mercy se vymrštila z lavičky a z očí jí metaly blesky. "Nevěděla jsem o tobě!" I ona zvyšovala hlas.
"Uvítala ses s každým jedním hostem, dokonce i s mým zatraceným otcem, ale o mě jsi nevěděla?"
"Věř si čemu chceš, ale ne, nevěděla!" zahřímala.
"Jediný pohled, jediný dotek - byl jsem ochoten pro ně zemřít, ale už jsem jich nebyl hoden?" i Daniel vstal a okamžitě ji převýšil.
"Tak o tohle jde? Tragéd Lascelles nedostal hlavní roli! Vydal se na záchranu ubohé slepé princezny, ale nakonec zachránila ona jeho! Nepřijatelné! V čem Lascelles nemá hlavní roli, to ho není hodno! Líbím se ti pouze jako bezradná holčička, kterou musíš zachraňovat?" Mercy ztratila poslední zbytky rozvahy a zplna hrdla se na něj rozkřičela.
"Ty mi snad chceš říct, že jsem to všechno absolvoval ze sobeckých příčin? Vážně? Na vlastní kůži jsem prožil své největší noční můry, protože to dělalo dobře mému egu?" rozkřičel se nazpět.
"U tebe se těžko poznává, kde začíná Daniel a končí ego!" vykřikla pohrdlivě.
"Ne, ne, nezačínej s tím zase! Kolikrát od tebe mám ještě poslouchat, jaký jsem namyšlený floutek? Co je mým zločinem? Že miluji?" Daniel znovu začínal ztrácet hlas. Za několik málo hodin už podruhé a vyděšeně se chytil za hrdlo.
"A umíš vůbec milovat, Danieli?" zeptala se tiše.
"A ty?" oplatil jí otázku.
Sklopila oči a zavrtěla hlavou. "Nejde o to," vysvětlovala netrpělivě, "že bych byla necitlivá k tvému utrpení, ale tu noc jsem byla především jeho hostitelka a až potom cokoliv dalšího..."
"Což byla úloha, kterou ti nedělalo problém plnit. Nepoznával jsem tě. Dívala ses na mě a odvrátila ses. Viděl jsem, že sis sama vybrala, nevšímat si mě. To nebyl on a jeho vliv, to jsi byla ty. Můžeš se mi podívat do očí a popřít to?"
"Vždyť - vždyť jsi byl v bezvědomí!" zamumlala bezděčně.
Ironicky se zasmál. "Aha."
Mercy sebou trhla. Ano, její první instinkt poté, co ho uviděla s tváří zkroucenou bolestí u svých nohou, bylo uchýlit se ke své rusalčí podstatě, což ale bylo vědomé, lidské rozhodnutí. Vzpomněla si, jak se strach v její mysli podivně zhmotnil do té schoulené ženské postavičky z Wolandova pokoje a ona před ní mohla zavřít dveře, pokud si přála. A ona si přála a poslechla ten cizí, lákavý hlas ve své hlavě, který jí nepatřil. Hlas, který ji nabádal, že nemusí cítit žádnou bolest.
"Jenže….jenže," zakoktala překotně, "potom jsem k tobě směla jít, dotknout se tě, cítit tvou bolest a..."
"A políbila jsi mě do vlasů a šeptala mi sladká slůvka, já vím," řekl hořce. "Ale až po tom, co jsi mě zavrhla."
"Tak to nebylo. Nic není černobílé a už teprve ne ďáblův ples. Nebyla jsem sama sebou, na ten jeden pomíjivý večer mě mezi sebe vzaly rusalky a já neuvažovala jako člověk. Ale přesto jsem to pořád byla já a pořád tě milovala. Nepopírám, že v ten první okamžik, kdy jsem tě uviděla, se stalo cosi podivného, odstřihla jsem sebe i tebe, ale...nezasloužím si, abys na mě křičel," zakončila a shledala, že se na něj není schopná ani podívat, protože jinak by se zase rozčílila.
"Ty jsi začala křičet první."
"Chováš. Se. Jako. Dítě," odsekávala stroze a bez dalšího slova odešla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 28. března 2017 v 21:33 | Reagovat

Ach nová kapitola, jsem nadšena!
Ta paralela s rusalčím jezírkem, jež je nyní naprosto obyčejné, lidské, potažené žabincem - ten kontrast krásného světa Ďáblova plesu a světa obyčejných smrtelníků je tak dokonalý! Tleskám!
A! A! Houstnoucí atmosféra v kočáru! A! Erik, hledící si na špičky bot! Ach bože, já je úplně vidím! A bezděky mi cukají koutky rtů. :)
Ach! A Collierova vykolejenost z toho, že se mu slepá korunní princezna mohla zpříma zahledět do očí je tak bravurní! Skvělé! Tleskám! Byla jsem zvědavá, jak na to okolí zareaguje!
Ach! Korunní princezna bez císařství... moc se mi líbí tento a mnohé jiné tvé překrásné příměry, které nás uvozují do situace - je to kouzelné a člověk nemá tendenci ztrácet nit!
Ach ne! Ty mne chceš zabít! To, jak Erik přirovnal otázku o vině či nevinně Julie k Matthewovi mi vehnalo slzy do očí! Tolik tolik krutostí! Nádherně jednotlivé dílky skládačky spojuješ do sebe a vytváříš z nich kontinuální celek, celek, hrůznou mozaiku Ferdinandových obětí... Dokonalost sama! Tleskám!
"Jako Don Giovanni, jenže bez hříchů, se musel propadnout do pekla a čelit tváří v tvář své největší hrůze - kdepak ďáblovi, ale vlastnímu otci!" - ACH! MŮJ! BOŽE! TOTO! JE! TAK! DOKONALÉ! Miluji přesahy do dějin hudby, tolik je miluji - a Don Giovanni, moje srdcová záležitost! A samotný ten příměr je tak skvěle napsaný a úžasně vymyšlený, aby s takovou lehkostí a hořkostí zapadal do příběhu! Bravissima! I love it!
Ach! A "výměna rolí", kdy si Lascelles uvědomuje, že on stal tím slepým a Mercy neprostupnou - tak křehké, tak palčivé - ach, I love it so very much! Im obssesed with it!
Bože můj! Já tak miluji to, jakým způsobem popisuješ hádky! To je něco tak věrného, jakoby přede mnou stáli dva skuteční lidé a doopravdy se hádali! A zároveň je to cosi tak úžasně palčivého - v jeden okamžik jsi na straně jednoho, hned zase se přikláníš na stranu druhého, takže oběma vlastně zároveň přitakáváš a zároveň se nad nimi rozhořčuješ - a to je doklad toho jak perfektně je to napsáno! Ach božíčku! To zůstanou rozhádáni? To zůstanou rozhádáni? Ach, ale já požaduji další kapitolu - a to okamžitě! Nemůžeš je nechat pohádané, protože oba mají pravdu a zároveň ji nemají a... ach! Je to jen pomíjivá hádka, jež se potom rozplyne, nebo byl Wolandův ples natolik zásadní, že to mezi nimi bude viset jako cejch, jako hřích, jako obvinění, jako Damoklův meč?
Ach ne, prosím! Oni oba si toho již tolik vytrpěli! Nezasloužili by si trochu lásky?
Moc moc tleskám, je to nádherně napsaná kapitola a - snad už se opakuji - kdyby tvé ambice sahaly až tam, s naprostým klidem bych věřila, že The Dreamcatcher jednou budu číst v pevných vazbách skutečně vydané knihy. Protože tohle dílko na to opravdu má!

2 Lotte Lotte | Web | 29. března 2017 v 7:54 | Reagovat

Jo, nad tou kočárovou scénou jsem se taky tak trochu bavila. :D
Noné, děkuji za pochvalu mých příměrů, občas se s nimi musím hlídat, aby nevyzněly moc pateticky či melodramaticky. Ale zase jsou postavy, které melodramatické stejně samy o sobě jsou (ahoj, Danieli ;) :D).
Don Giovanni je pro mě úplně všechno, já už viděla a slyšela tolik verzí, příští týden se podruhé chystám na brněnskou inscenaci...prostě jo, to nesmělo a nemohlo chybět. <3
Jé, děkuji za pochvalu té hádky, ona byla do jisté míry dost malicherná a spíš v ní hrály roli rozjitřené emoce a tak jsem se bála, že naopak nebude realisticky vypadat vůbec. Takže super. :)
A vlastně moc děkuji za tuhle odezvu celkově, jsi zlatá, já se bála, že tahle kapitola bude spíše nezajímavá, je to prostě ten návrat do reality a ticho před bouřkou, které si musím odbýt. :D

3 Zuzana Macháčová Zuzana Macháčová | Web | 29. března 2017 v 15:41 | Reagovat

A stejně Daniela miluji nejvíc ze všech i když je melodramatický sám o sobě! :D
Jé, noné! A bude článek?
Ticho před bouřkou? Ticho před bouřkou? Nenenenene...!

4 Adele Adele | Web | 29. března 2017 v 17:48 | Reagovat

Ha, co napsat po Zuzčině komentáři, abych se neopakovala... smůla, budu se opakovat. :D Můžu jen a jen souhlasit. :-D
Ano, ano, Erikovo srovnání s proviněním Matta a Julie je hodně silná pasáž. Mercyin střet s ohajováním ovlivněného
Matta a její nenávistí k Julii, která to Mattovo područí ve Ferdinandově moci způsobila - a přitom jsou ti
dva na stejné vlně. Juliina vina je stejná jako Mattova. Jo, ale chápu, že je pro Mercy problém to vidět v  tomhle světle. :-)
Lotte, vždyť z tebe se stává hotový expert na Dona Giovanniho stejného formátu jako na POTO. :D (To je úžasné! :-D)
Vážně jsi měla, Lotte, ohledně hádky Mercy a Daniela takové obavy? Mě to tam právě dokonale pasovalo. Už po minulé kapitole jsem si říkala, že celá aférka plesu mezi nimi ještě vybublá na povrch.
A jak jsi poznamenala, Daniel je svou povahou melodramatický, takže na mě jejich hádka zapůsobila realisticky a měla jsem pochopení pro obě strany, jak pro Mercy tak i pro Daniela. :-D
V žádné tvojí fanfikci jsem se nesetkala "s vykonstruovanou rozmíškou", která by sloužila čistě jenom pro zvrat v příběhu a neměla žádný podklad v emočním rozpoložení postav. A tahle kapitola podle také dokazuje, že máš pro vývoj postav a vztahů mezi nimi cit. (Ale asi ze mě mluví zaujatost než objektivní zhodnocení, protože já miluju psychologické rozebírání v emocích a charakterů postav - viz Rowlingová, viz Rowlingová!!!!)
Tahle kapitola a nezajímavá? Ne, ne,ne, ne, ne! "Ticho před bouří" je velice vhodné přirovnání - dusné a palčivě napínavé z očekávání toho, co přijde později. :-)
Opět úžasné!

PS: Jen tak mimochodem, ten avatar s fanartovým obrázkem Sarah je dokonalý!!!!! Krása, krása, krása. :-D

5 Lotte Lotte | Web | 29. března 2017 v 18:42 | Reagovat

[3]: To mě těší. Já taky, i když bych to neměla říkat. :D
Tyjo, no článek bych mohla napsat. Vyřádila bych se v něm. :D Hlavně jsem teď viděla jednu fakt ujetou, ale podivně dobrou i špatnou zároveň produkci, na kterou bych snad mohla napsat esej. :D
Už je to tak, určitě jsi to tušila. :D

[4]: Jé, tak mám radost, že paralela Julie a Matta tak zapůsobila. Normálně bych ji totiž možná víc rozvedla, ale mé postavy byly v časové tísni, tak se nedalo víc dělat. :D
Jo, Don Giovanni to je prostě....nejvíc. :D Ale taková studnice vědomostí zatím nejsem...ale pilně k tomu směřuji. :D :D :D
Jo, já tu hádku plánovala už déle a snažila jsem se k ní postupně "probublat" zpod povrchu. :D Právě jsem se bála, že to bude vypadat, že přišla zčistajasna pro dramatický efekt, ale jelikož jsi napsala, že jsi cítila už od minulé kapitoly, že k ní dojde, tak tím jsou mé obavy jaksi definitivně zažehnány, děkuji. :D
Psychologické rozebírání postav by mohlo být moje druhé jméno. :D Jsem ochotná mít ráda horší příběh s dobrými postavami, ale prostě nikdy naopak. :) A tak mi tvoje slova dělají hroznou radost, děkuji. :)

PS: Žejo! Hned jsem se do toho fanartu zamilovala! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama