You are enough. You are so enough, it's unbelievable, how enough you are. (Sierra Boggess)

Duben 2017

Backstage mix 50 (Broadway)

25. dubna 2017 v 17:50 | Lotte |  Backstage
Za tento díl vděčím zřejmě Instagramu Lairda Mackintoshe, Andrého a understudy Fantoma. Má úžasné oko na fotografii a navíc jeho vintage estetika je on point. Je to jeden z mých nejoblíbenějších lidí na Insta. :)


Ale celé jen o Lairdovi to dnes není. Například začínáme touhle super badass fotkou Jeremyho Stollea jako Fantoma. :)

Scany z programu švédského Fantoma Opery

24. dubna 2017 v 18:42 | Lotte |  Fantom Opery Švédsko
Převelice hodný fantomák či fantomačka se světem podělil/a o scany programu švédského Fantoma, což přináší i doposud neviděné fotky a já mám velkou radost. :)
Jak někdo na Tumblr správně podotknul, zdá se, že ve Švédsku značně kopírují styl fotek z West Endu, ale nic jim to neubírá na jejich kráse.
Na fotkách můžete vidět Petera Jöbacka jako Fantoma, Emmi Christensson jako Christine a Antona Zetterholma jako Raoula.

image host

Die Unstillbare Gier - Alexander Sukhanov

23. dubna 2017 v 14:42 | Lotte |  Video týdne
Nejprve jsem se zaradovala, když jsem tohle video objevila, protože jsem si myslela, že máme konečně nějaká nová videa z Balu Vampirov, ale pak se ukázalo, že je to koncertní vystoupení. Ale to nevadí - je v kostýmu, což je milý bonus, je s Alexanderem, o kterém už jsem dlouho neslyšela a tak je to všechno prostě skvělé! :D

Ale mám pocit, že ten večer Alexander nebyl ve vrcholné formě, připadalo mi, jako by se držel dost zpátky, hlas pouštěl jen velmi opatrně a v takové obezřetnosti se neslo i pak jeho pojetí. Nutno ale říct, že ve druhé polovině písně se to značně zlepšilo a závěrečné tóny byly přímo skvělé! Takže za mě trochu nevyrovnané podání, ale skvělý konec. :D
Video je taky natáčené z nepraktického úhlu, takže je tam hodně černé obrazovky, ale to se bohužel nedá nic dělat, to je život muzikálofila. :D

Já vám přeji krásný týden, můj poslední na praxi z čehož mám, nebudu lhát, docela radost. :D



Lottin (ne)divadelní deníček: Don Giovanni podruhé

22. dubna 2017 v 19:55 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Brno má nového, mladého Giovanniho, Romana Hozu. A to jsem si přirozeně nemohla nechat ujít!
Ale pravda je taková, že já nepotřebuji žádné záminky proč chodit na Dona Giovanniho. Já prostě vždycky budu chodit na Dona Giovanniho.
Kvůli plánované rekonstrukci Janáčkova divadla, se Giovanni přesunul do Mahenova divadla, což byla změna z nutnosti, ale ukázala se být pro tuto inscenaci velmi příhodnou. Velmi tradičně zpracovaná inscenace (co se přinejmenším vizuálu týče) se lépe vyjímala v historické Mahence se zlatem a rudým sametem. Ale i z praktických důvodů to Giovannimu velmi lichotilo. Jeviště Mahenky je podstatně menší, takže zatímco na scéně Janáčkova divadla inscenace místy vypadala trochu pustě, snad i žalostně (odpusťte), na prknech Mahenky působila jaksi útulněji. Jediná projekce zlobila, protože byla viditelně situavaná na větší prostor a zasahovala do čtecího zařízení na titulky, což už je spíš muška, ale mohli to poupravit. Nebo spíš ty projekce úplně zrušit. Pamatujete, jak jsem si na ně vloni stěžovala? O rok později jsou mé pocity stejné. Nicméně jednu věc k dobru přihodit mohu: tylová opona, která se pro příležitost těchto projekcí spouštěla dolů, už přestala tak hlasitě práskat o podlahu. :D Ale pořád to nic nemění na faktu, že co se hluku týče, je tahle inscenace nedomyšlená. Zatímco don Ottavio zpívá svoji árii, za jeho zády, mu za již zmíněnou oponou, odklízí hřbitovní scénu a...prostě to jde slyšet. Iritovalo to mě a muselo to iritovat i Martina Šrejmu, který ho hrál a musel přes to zpívat tak procítěnou árii.
Obecně vzato je tahle inscenace taková spíš prostá - většinu času jeviště zabírají kulisy nějakého domu a schody, které k němu vedou. Ten dům není zvlášť propracovaný a vypadá trochu moc jednoduše. Navíc když sedíte na straně, jako já, vidíte i trámy, které ho podpírají.
Nejvýraznější je asi scéna plesu u Giovanniho - lustry s lebkami, křiklavé růžovo-fialové světlo, spousta tanečníků, muzikantů, akrobatů, dam motajících se kolem Giovanniho....člověku opravdu přechází oči.
Hřbitovní scéna prostě znamená přidání náhrobků na již zmiňované schody a závěrečnou scénu tvoří asymetrický stůl, který je přes ně natažený.
Kostýmy se podle mě pohybovaly na hranici dobových šatů a toho, co dnešní člověk považuje za dobové šaty. :D Nejvíc se mi asi líbily šaty donny Anny, které měly nejvíc detailů. Kostýmy Giovanniho samotného jsem milovala - ty kabáty se zdobnými rukávy, klobouky...

The Dreamcatcher - 24. kapitola

21. dubna 2017 v 20:17 | Lotte |  The Dreamcatcher
Domem doktora Colliera se právě ve chvíli, kdy Mercy s bušícím srdcem kráčela na schůzku onoho tajemného protiferdinandovského uskupení, hrála vzdálená hudba. Někdo v salonku paní domu (který nebyl ze zřejmých důvodů využíván), hrál na klavír. Přimělo ji to udělat si zacházku za roh a zastavit se na prahu dveří. Byl to Daniel a tiše zpíval jí neznámou, melancholickou árii. Měl zavřené oči a svraštěné obočí a ona neodolala pokušení, opřít se na chvíli o veřeje a prostě se na něj dívat. Byla spousta drobných rysů jeho expresivního obličeje, kterých si ještě nevšimla. Jeho tvář byla stejná a zároveň tak jiná, než jakou si ji představovala. Vysoké čelo, maličko rozpláclý kořen nosu, oči nepatrně dál od sebe, dominantní lícní kosti - to všechno si sama mohla zjistit tehdy, když ji tak pozlobil nabídkou, ať přejede prsty po jeho tváři a zjistí, jak vypadá. S překvapením naznala, že jeho obličej nejeví žádné arogantní rysy, jak kdysi byla přesvědčená. Jeho výška, uhlově černé vlasy a výrazné tmavé oči působily hrozivým dojmem, ale měl i velice upřímný úsměv a černé oči byly při bližším pohledu jen docela obyčejně hnědé a na svět kupodivu nahlížely velmi dobrácky. Nebyl na první pohled krásný, ale měl kolem sebe přirozenou auru šarmu a elegance. Svůj aristokratický původ se v něm rovněž nezapřel. S Danielem zkrátka nic nebylo jen tak, ani to, jak vypadal.
Potlačila vzdychnutí, aby na sebe neupozornila a tiše se vyplížila pryč. Na schůzku bývalého parlamentu, jeho poradců a kdoví ještě koho, kterou v duchu ironicky překřtila na poradu u kulatého stolu, ji vyprovázel jeho hlas, který uměl impozantně vypustit do prostoru tak, aby jej celý zaplnil, silný, jasný, s náznakem obhroublosti na spodních tónech, které slibovaly, že za pár let by si mohl troufnout třeba i na hlubší party.
Zhluboka se nadechla a vstoupila do jídelny, kde sedělo jedenáct mužů, před kterými měla respekt a tak trochu i strach, a přitom jejím úkolem bylo vyvolat tyto pocity v nich. Přesvědčit je, že je dost dobrá na to, aby se mohla stát císařovnou, že už není žádný důvod přeskakovat ji v nástupní linii, že je zrovna tak dobrá jako její mladší bratr Edmund, ne-li lepší.
Všichni svorně povstali ze svých židlí kolem dlouhého, kdysi nablýskaného stolu a uctivě se poklonili. Spíš než úctu, z nich však cítila ostražitost.

Music of the Night - Ben Forster, Maria Coyne

21. dubna 2017 v 12:10 | Lotte |  Koncerty a vystoupení
Video z londýnské inscenace je velmi, ale velmi vzácná událost. A navíc ještě k tomu s Christine understudy, Marií Coyne, to je přímo bomba. I když pravda, tohle je MOTN a moc tam toho nedělá. Ale i tak. :D

Tak jo, k Benovi - obecně se o něm říká, že je to poněkud popově znějící Fantom, k čemuž se přikláním. Má velmi lehký hlas, kterému chybí ten "klasický zvuk". Ale neznamená to, že bych byla úplně proti němu - má stabilní výšky, roli zvládá. Jen typ hlasu není můj šálek kávy.
Jeho pojetí je už od prvních vteřin velmi expresivní, přemýšlím, jestli ho náhodou trochu neupravil pro televizní kamery, ale kdo ví, jelikož z Londýna prostě nejsou videa a já nevím, jaký je jeho Fantom. :/
Má takové kočičí pohyby, ale zároveň je trochu ustrašený, snad i mírně lerouxovský, ale to třeštění očí mě iritovalo. Dědí se to spolu s jménem Ben, nebo co? :D
No ale hrozně se mi líbí, že si Ben přidal spoustu malých detailů navíc a vzal si roli opravdu za svou. A taky, že mu to bylo umožněno, ale je pravda, že v Londýně se k podobným exprerimentům staví smířlivěji, než na Broadwayi, kde je to opravdu striktní.
Asi nejvýraznější "detail navíc" bylo to téměr postvátné se dotknutí Christiných vlasů. To se mi fakt líbilo. Skoro jako by se ujišťoval, že tam opravdu stojí. No na druhou stranu to z pohledu Christine asi musí být dost creepy.
No a ty obličeje, co dělal, při slavné "MOTN póze"! To bylo s prominutím trochu moc. Ale zároveň z toho udělal velmi intenzivní a romantický okamžik. On prostě pořád překračuje a pak se zase vrací za hranici mého vkusu a já kvůli tomu nejsem schopná pořádně říct, co si o něm myslím, achjo. :D
Nebo to, jak Christine odvrátil tvář a přitom ji pohladil hřbetem ruky až někam ke krku....to bylo opět pozoruhodou kombinací "líbi se mi" a "creepy". No ale to je přesně ta hranice, kde se herci Fantoma musí pohybovat neustále, že? :D
Asi v polovině písně mi Benova gestikulace začala připadat trochu přehnaná, navíc mu to ubíralo z elegance. Za mě moc okázalých, rychlých pohybů. Mimochodem, tímhle podle mě trpěla i Maria, která se mu v tomto možná uzpůsobila.
A ve frázi "close your eyes.." jsem se docela lekla. To "eyes" tak divně zasténal, jako by mu docházel hlas, nebo nevím. :D On tak celkově má zvláštní tendence na kladení důrazu, ale možná to má co dočinění s jeho přízvukem.
O Marii povím asi tolik, že vypadala hezky a okouzleně. :D :D



Mistr a Markétka A-Z: M (6)

19. dubna 2017 v 18:34 | Lotte |  Master and Margarita
Po dlouhé době se vracím ke svému abecednímu projektu a už pošesté si probereme písmenko em. Em jako Mistr Igor Krol. :)

image host

Lottin (ne)divadelní deníček: Láska na dálku

17. dubna 2017 v 16:14 | Lotte |  Lottin (ne)divadelní deníček
Poprvé v životě jsem se vydala na soudobou operu, jejíž autorkou je finská skladatelka Kaija Saariaho.
Zajímavá věc na operách obecně, bývá jejich překombinovaný děj, vezměme si takhle třeba mého milovaného Giovanniho - u něj se snad ani nedá stručně popsat jeho zápletka a než člověk pochopí, kdo se zrovna vydává za koho a proč...:D
Inu, tak děj Lásky na dálku se dá shrnout velmi stručně: trubadúr Jaufré se zamiluje do Clémence, přestože ji nikdy neviděl a dělí je od sebe stovky kilometrů a moře. Rozhodne se tedy setkat se s ní tváří v tvář a vyznat se jí ze svých citů, ale během plavby onemocní a umírá v náruči své milované.
Předtím, než jsem se na operu vydala, mě zajímaly především dvě otázky. Jak na mě zapůsobí hudba soudobého autora a jak může tak jednoduchý příběh pojmout tříhodinové dílo? Možná, že uvažujete stejně, a tak vám na ony otázky hned v úvodu odpovím: hudba Saariaho je v podstatě neuchopitelná. Autorka se inspiruje barvami a světlem a kdybych si dovolila citovat dramaturgyni Patricii Částkovou, která nám ten večer přednesla lektorský úvod, ta hudba je jako když sledujete přelévající se moře. To je dosti nepředstavitelný příměr v souvislosti s hudbou, říkala jsem si, ale vzápětí jsem pochopila. Nemohu tu hudbu při nejlepší vůli popsat, proklouzla by mi mezi prsty jako voda. Byla zvláštní, byla krásná. Nepamatuju si konkrétní tóny, pamatuju si pocity, atmosféru a...ano, barvy a jejich stupně svítivosti. Veskrze nový zážitek.
Otázka číslo dvě: jak pojmout tak prostou, ale nádhernou legendu (založenou na skutečném příběhu Jaufrého Rudela) do operního žánru? Dílo plynulo rozvážným tempem, byla to studie charakterů a jejich emocí, spíš než odvyprávění příběhu od úvodu, zvratu, rozřešení a závěru. Záleží jen na divákovi, nakolik se nechá prodchnout emocemi, které na něj sálají z jeviště. Já sama jsem tak trochu netrpělivý člověk, takže jsem tyto tři hodiny ke konci už začínala trochu pociťovat, to se přiznávám, ale myslím, že u tohoto díla, možná víc než u jakéhokoliv jiného, je klíčové, v jaké náladě přijdete do divadla.
Důležitost barev tohoto díla umocňovalo nasvícení, které bylo v Jaufrého přímořském hradě studené, modré, snad trochu smutné, jako jeho pán. V Tripolisu, kde žila Clémence pak bylo syté, teplé, pálilo...
V kombinaci s chytře zvolenými bílými kulisami s rovnými bílými liniemi a vlajícím závěsem se světlo rozlévalo po celém prostoru jeviště a působilo nadpozemským dojmem.
V duchu kulis, i kostýmy měli střídmé střihy, odkazovaly na středověký původ legendy, ale i na současnost. Příběh o vztazích na dálku, je totiž i v dnešní době internetu a sociálních sítí aktuální více, než kdykoliv předtím, a režisér Jiří Heřman tyto dvě roviny spojil tablety, se kterými pracují jak sboristé, tak hlavní představitelé a které už před začátkem představení bíle svítily na jevišti.

Part Of Your World - Milica Jovanovic

17. dubna 2017 v 15:54 | Lotte |  Video týdne
Já se omlouvám, já ani nevím, jak se stalo, že jsem si dala celý týden blogovacího volna, ale nějak se to stalo. Neměla jsem chuť a na sílu jsem to nebrala. :D
Nicméně už jsem úspěšně v polovině praxe, tak pak už to snad bude lepší. :)
A přicházím s Mili Jovanovic jako Arielle, což je to nejsluníčkovější možné video na internetu, takže se na mě zlobit ani nemůžete. :D :D



Kdyby postavy z Fantoma Opery měly své parfémy...

9. dubna 2017 v 15:45 | Lotte |  Backstage
Oficiální twitterový účet Fantoma Opery na střídačku vedou různí členové obsazení. Tom Sterling ve West Endu to pojal snad nejkreativněji ze všech a s dalšími herci vytvořili sérii promo fotek fiktivních parfémů jejich postav. Výsledek je prostě....pure gold. :D

image host

image host

image host

image host


Zdroje:
https://twitter.com/PhantomOpera/status/847509220178092032
https://www.instagram.com/daisyalicehulbert/